OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech anděla - 18. kapitola

06.12.2009 (14:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1045×

18. kapitola – Důkazy

Píseň

Vstala jsem z křesla a šla vrátit deník na své místo. Natalie nechtěla, aby někdo další o této tajné místnosti věděl. Chtěla jsem vše vrátit do původního stavu. Jak jsem se ale skláněla nad zásuvkou, do které deník patřil, projela mi levou rukou ostrá bolest.

,,Au!!“ vykřikla jsem a upustila deník na zem. Na ruce se mi objevila krvavá rána od říznutí. Ale jak je to možné? Co se to děje? A další řezná rána na obličeji, druhé ruce, na nohou, ramenou a nejhorší výjev se mi naskytl na můj hrudník. Řezné rány se objevily dokonce i na žebrech. Celá má kůže byla rozřezaná a zakrvácená. Bolestí jsem nemohla popadnout dech. Sesunula jsem se k zemi a snažila se nekřičet bolestí. V tu chvíli mě napadlo, že se nejspíš obnovilo mé spojení s Alexem, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. Sebrala jsem zbytky sil a soustředila se na Lorana. Musím mu proniknout do jeho mysli, abych viděla, co dělá. A skutečně. Vlkodlaci Alexe unesli! Drží ho v temném lese. Poznala jsem, kde to je. Je to to místo, ta samá mýtina, kde Peter zabil Williama. Tak tady provádějí ty své nesmyslné vraždy. Musím se tam okamžitě dostat. Přes tu bolest jsem přestala vnímat plameny, které olizovaly mou zmučenou duši. V mém těle ustala ta příšerná tíha i žár, a tak jsem se soustředila jen na tu bolest. Rány stále krvácely, pálely, štípaly, takže jsem se jich nemohla dotknout.

Pomalu jsem vstala ze země a deník vzala s sebou. Loran Alexe mučí. Doslova si to vychutnává. Připravil mu pomalou a bolestivou smrt. I přes to, co se mezi mnou a Alexem stalo ho pořád miluji. On nesmí zemřít. Zachráním ho i kdyby mě to stálo můj vlastní život. Mám zemřít jako padlý anděl, nebo jako anděl, který obětoval svůj život pro život člověka, kterého bezhlavě miluje? Jistě budete souhlasit se mnou, že ta druhá varianta je mnohem lepší a lákavější. Jenže není čas na vtípky. Musím jít.

Prolezla jsem rámem obrazu, který se opět otevřel jako dveře, abych mohla vyjít ven. Na chodbě byla pořád stejná tma. Julie spala a Gertie nikde nebyla. Možná, že je s Loranem a ostatními. Své spojení s Loranem jsem zaměřila jen na Alexe a nebyl čas zkoumat okolí. Rozeběhla jsem se dolů po schodech, které vedly do společenské místnosti. Nedívala jsem se na cestu. Přestala jsem vnímat své řezné rány, které ve skutečnosti patří Alexovi. Po seběhnutí posledního schodu jsem přistála v něčí náruči. Byl to Gabriel. Přišel sem.

,,Gabrieli, mají Alexe!“

,,Já vím, Gab. Proto jsem tady. Přinesl jsem ti tvé šaty.“

,,Mockrát ti děkuji. A jak víš, že ho unesli?“

,,Sledoval jsem ho od chvíle, kdy odsud utekl. Byl celý den ve své kanceláři, pak si zašel do baru na pár skleniček a když se vracel k autu, nějací dva vysocí muži ho popadli každý za jedno rámě a odvedli ho pryč. Bylo mi jasné, že jsou to ti vlkodlaci. Hned jsem se vydal k tobě domů, vzal tvé šaty a šel ti to oznámit, jenže ty už to víš.“

,,Podívej se na mě.“ Ukázala jsem Gabrielovi své rozřezané tělo. Vyděsil se, chvíli na mě zíral a potom mě pevně objal.

,,Vím, že tu teď hraje roli čas, ale nepustím tě, dokud ti neřeknu, jak moc tě mám rád a co všechno pro mě znamenáš. Ty jsi vždycky byla má nejmilejší sestra, Gabrielo. Vím, že to, co se ti stalo sis nezasloužila a proto ti pomohu, seč mi síly stačí. Nedovolím, abys propadla temnotám nebo dokonce zemřela, o čemž ty samozřejmě uvažuješ.“

Gabrielova slova mě dojala. Neudržela jsem slzu, která mi vytryskla z pravého oka. Byl to ale jen pramínek krve. Gabriel mi ho setřel z tváře a mile se na mě usmál. Oplatila jsem mu úsměv a pokývla hlavou. Pustil mě z náruče a nechal projít ven.

,,Jdi přes zahradu, ať můžeš vzlétnout. Je to kratší a také tě nikdo neuvidí.“

,,Dobře,“ přikývla jsem a prošla dveřmi ven.

Vydala jsem se rychlým krokem přes zahradu. Strhla jsem ze sebe zakrvácenou saténovou košili, kterou mi Julie půjčila na přespání a oblékla si své měsíční šaty. Měsíc byl v úplňku, takže to bude mít tu správnou atmosféru. Musím si pospíšit. Alex trpí. Trpí kvůli legendě, která nebyla nikdy objasněna. Už není čas. Musím vzlétnout, jinak bude pozdě a to nikdy nedovolím. Budu bojovat. Bolest mě oslabuje, ale stále mám dost sil. A Gabriel mi jistě příjde na pomoc. Rozeběhla jsem se a odrazila se od země. Rozpřáhla jsem svá černá křídla a vzlétla nad temný les. Snažila jsem se zachytit Alexův pach, jenže ten byl úplně všude a mísil se s odporným vlkodlačím. Jistě ho táhli přes celý les. Naslouchala jsem přes jemné šumění stromů, které se pohybovaly ve větru, zda – li uslyším hlasy. A pak jsem je konečně zaslechla. Ozývaly se z mýtiny, která se mi zjevila v mém snu i v Loranově vzpomínce. Tady to nastane. Ta bitva, kvůli které tu jsem a na kterou celou dobu čekám. Vlétla jsem mezi stromy a připravila se na přistání. Viděla jsem, jak Loran stojí nad Alexem, který má svázané ruce i nohy a klečí před ním na zemi. Byl celý zakrvácený na stejných místech jako já. Takže jsem měla pravdu. Opět sdílím Alexovy rány a prožívám jeho bolest.

Přestala jsem máchat křídly a jemně dopadla nohama na zem jen necelý metr od Lorana, Alexe a ostatních. Není divu, že jsem celé odpoledne neviděla Gertii. Je tu s nimi. Stála mezi Garrettem a Lionellem. Garrett z ní nespouštěl oči. Stál u ní mnohem blíže, než Lionell. Bylo mi to jasné. Líbila se mu. Jestli se mi podaří ji přesvědčit a pokud se ona přidá na mou stranu, jistě za ní půjde i Garrett a za ním zase ostatní.

Loran na mě upřel svůj zrak jako první. Já mu ale svůj pohled neopětovala. Pohlédla jsem na Alexe a viděla, jak se mu v obličeji rozlila úleva a dokonce se pousmál. Bolest mu ale nedovolila ten překrásný úsměv, který mě vždy zahřál u srdce. Loran se otočil více ke mně a udělal dva kroky dopředu.

,,Ale, ale, ale. Koho to tu máme?“ roztáhl své rty do širokého úsměvu. Věděl, že příjdu a nechtěl mě o tu podívanou připravit, proto to tak protahoval.

,,Naše statečná Gabriela. Anděl strážný.“ Otočil se k Alexovi a pokračoval.

,,Dobře si ji prohlédni, Alexi. Tohle jsou poslední chvíle, kdy vidíš svého anděla strážného. Možná bych se měl opravit... padlého anděla.“

Opět jsem upřela svůj zrak na Alexe. Ten ze mě ten svůj nezpouštěl. Ještě mě takhle neviděl, s černými vlasy a navíc s rozpřaženými křídly. A teď mu Loran dal i vysvětlení.

,,Nejsem tu jako strážný anděl, vlkodlaku. O tuto čest jsem přišla, když si tvá dcerunka pustila pusu na špacír. Máš pravdu... jsem padlý anděl, ale rozhodně se za to nestydím.“

,,Takže ty jsi nejenom zatracená, ale navíc ještě pyšná. Podívejme se na ni. To chce potlesk.“

Loran se otočil čelem k ostatním a začal tleskat. Zbylý čtyři vlkodlaci se jen pošklebovali, ale Gertie stála jako socha. Dívala se upřeně na mě a při tom se ani nepohnula. Možná ji začalo zžírat svědomí.

,,Nemusíš se tak předvádět, Lorane. To, co ti za chvíli povím schladí ten tvůj připitomnělý sarkasmus.“

,,Ale.“ Loran opět přešel směrem ke mně. Svůj obličej měl jen pár centimetrů od toho mého. Byla jsem pyšná na to, jak jsem dokázala upoutat jeho pozornost.

,,Máš snad pro nás nějaké zajímavé novinky, které bys nám chtěla zdělit?“

,,To mám. A hned několik.“

Zvedla jsem levou ruku, ve které jsem celou dobu třímala Nataliinin deník a zamávala jím Loranovi před obličejem.

,,Zajisté neuhodneš, co je tohle?“ neodpustila jsem si pocit trochu si s ním pohrát.

,,Nějaká stará kožená knížka. To je nějaká zajímavost?!“

,,Nerozčiluj se hned. Ještě nevíš, co v ní je.“

Obešla jsem ho a začala se procházet po mýtině. Chtěla jsem mít vše pod kontrolou a vidět tak na všechny. Zastavila jsem se u Alexe. Srdce mi pukalo nad jeho zmučeným tělem. Měla jsem sto chutí ho odvázat a odnést domů do bezpečí. Jenže to jsem nemohla. Musela jsem objasnit pár nesrovnalostí.

,,Tohle není žádná kniha,“ pokračovala jsem.

,,Je to deník. Tajný deník Natalie Sinclaierové. Jistě vám nikomu nemusím objasňovat, kdo to byl.“

Všichni se zatvářili, že vědí o koho jde. Jak by ne. Pokračovala jsem.

,,Našla jsem ho před hodinou v domě Johnesonových. Dělala si tam jen ty nejnutnější zápisky a díky nim jsem získala odpovědi na otázky, které mě tolik trápily. Dovolte mi, abych vám tu stručně převyprávěla příběh očima Natalie, která si tím vším musela projít. Je to příběh z doby, kdy se zrodila ta nedostačující legenda, kvůli které skoro dvě stě let nevinně umírají potomci Petera Thomase Johnsona.“

Opět jsem spadla pohledem na Alexe. Vyděšeně, ale přesto napjatě mě poslouchal. Sklonila jsem se před něj a pošeptala mu do ucha, co mám v plánu.

,,Tohle ti zachrání život, Alexi. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Jsem tady a postavím se za tebe. Ochráním tě. Vlkodlaci právě uslyší, jaké chyby se dopustili. Je mi líto, že jsem ti musela tajit svou skutečnou identitu, ale bylo to jen kvůli tomuhle. Chtěla jsem to zastavit, ale neznala jsem celou pravdu. Až díky Natalii ji znám.“

,,To by stačilo! Řekni, co je v tom hloupém deníku, ať to můžeme skoncovat!“ zakřičel na nás Loran.

Zvedla jsem se a pokračovala ve vyprávění.

,, Začalo to roku 1816, kdy se Natalie Sinclaieorvá seznámila s Williamem Richardsem. Oba byli z bohatých rodin a tak jim bylo povoleno zasnoubení. Přípravy na svatbu vrcholily, když se stalo něco, co navždy změnilo životy těchto dvou mladých lidí. Při procházce lesem byli napadeni vlkem. William chránil Natalii a donutil ji utéct z lesa. Sám se s vlkem utkal v boji. Natalie zalarmovala celou rodinu a ti se vydali Williamovi na pomoc. Všechno se to stalo tady, v tomto lese. Williama našli polomrtvého ležet vedle mrtvoly vlka, kterého se mu podařilo probodnout. Vzali ho domů a zavolali k němu doktora, který ho ošetřil. Za dva dny nebyl na Williamově těle jediný škrábanec. Dokázal se rychle uzdravit a jeho tělo nabralo vysokých teplot. On je ale necítil. A pak se ještě té noci proměnil ve vlkodlaka. Nebyl úplněk, tekže bylo jasné, že se může proměnit kdykoliv bude chtít. Dokázal se ovládnout a aby nikomu neublížil, utekl oknem pryč do lesa, kde se začal skrývat.“

Všichni napjatě poslouchali. Vychutnávala jsem si tu atmosféru a nemohla se dočkat, až přejdu k části s dítětem, které Natalie čekala.

,,Ostatní členové rodiny na něj uspořádali hon. Chtěli ho zabít. Už ho nebrali jako člověka, jako svého syna, ale jako zrůdu z dávných bájí, která ožila. Natalie ho našla a zůstala s ním několik dní a nocí. Mezitím jí její rodiče domluvili sňatek s Peterem Thomasem Johnesonem. Ona si ho vzít nechtěla, a proto použili účinou zbraň – vezmeš si Petera a Williama necháme žít pod podmínkou, že opustí Kingston. Natalie tedy souhlasila. Termín svatby zůstal, jenže místo Williama si Natalie vzala Petera. On ji sice miloval, ale ona dala své srdce Willovu, takže nedokázala milovat někoho jiného. Pak se dostavila radostná novina. Natalie otěhotněla. Jenže ne s Peterem, ale s Williamem. Stalo se to v době, kdy se s ním skrývala v lese. Neřekla to ale nikomu, jen Peterovi. Jemu to říct musela, protože on jediný věděl, že se fyzicky nikdy nespojili. A duch svatý je jen pověra, to víme všichni.“

Po očku jsem sledovala reakce Lorana a ostatních vlkodlaků. Byli napnutí jako struna. A už jim to začalo docházet.

,,Peter souhlasil, že to tajemství zůstane jen mezi nimi a on se dítěte ujme. Natalie mu byla za jeho rozumné jednání velmi vděčná, jenže netušila, co se bude dít dál. Mezitím si William vytvořil malou armádu, protože nesnesl pomyšlení, že je jediný svého druhu. Natalie se rozhodla, že mu o jejich dítěti nepoví. Chtěla, aby z Kingstonu odešel, ale on tak neučinil. Chtěl jí zůstat na blízku. Všichni si ale mysleli, že je pryč. Pak jednoho dne ho spatřil Peter, jak se prochází na kraji lesa a vzhlíží k jejich domu. Vydal se ho hledat. Vjela do něj zlost. Natalie se snažila Williama varovat, aby utekl, jenže během jejich setkání poprvé ucítila pohyby dítěte a instinkt a láska ji nutili utéct s ním. Will s tím ale nesouhlasil. Rozloučil se s Natalií a utekl pryč. Stalo se to právě tady. Na této mýtině. Peter se tu střetl s Williamem a prozradil mu, že s ním Natalie čeká dítě. Will pochopil, proč Natalie chtěla jít s ním. Rozhodl se, že se pro ni vrátí, jenže Peter mu to nedovolil. Začali se prát a Will se nešťastnou náhodou nabodl na ostří Peterovy dýky. Ten mu ji dal do ruky, aby to vypadalo jako sebevražda, ale nedokázal lhát Natalii. Ta ho za jeho čin proklela. Nenáviděla ho víc, než cokoliv jiného. Ostatní vlkodlaci, které si Will stvořil, se začali za jeho smrt mstít. Jenže nikdo se nikdy nedozvěděl, že syn Martin, který se Natalii narodil, je potomkem prvního vlkodlaka, který se tu objevil. K tomu, aby se proměnil by musel být pokousán, jenže se tak nestalo. A tak si vy vlkodlaci předáváte z generace na generaci částečný příběh o tom, jak byl váš předek, váš stvořitel zabit a mstíte se potomkům Petera Thomase Johnsona. Jenže ten ve skutečnosti žádné potomky neměl. Po celých dvě stě let jste zabíjeli svou vlastní rasu. Své vlastní potomky. A nyní tak chcete učinit i Alexandrovi, který je též potomkem Williama Richardse.“

Když jsem domluvila, zvedla se vlna diskuze mezi těmi čtyřmi a Gertie začala pomalu přistupovat k Loranovi, který vypadal, jako když do něj udeřil hrom. Alex si v hlavě přerovnával příběh a snažil se vstřebat to, že má nadpřirozené předky. Sledovala jsem Gertii, která už stála před svým otcem.

,,Takže... Alex je náš příbuzný.“

,,Tomu nemohu uvěřit. To celé je jeden velký nesmys!“ Loran Gertii obešel a vytrhnul mi deník z ruky.

,,Tohle je výmysl nějaké hloupé ženské, která se nudila natolik, že si vylila svou bujnou fantazii na kus papíru. A ty... ty jsi tak hloupý anděl, žes tomu prostě uvěřila.“

,,Ona není žádný hloupý anděl! Gabriela má pravdu.“

Nevěřila jsem vlastním uším. Gertie se mě zastala. Takže se mi podařilo získat ji na svou stranu?

,,Cos to řekla?“ Loran se otočil k ní a Gertie pomalu přistupovala k nám.

,,Říkám, že to, co je napsáno v tom deníku je pravda. Proč by si Natalie něco takového vymýšlela? Vždyť to, co nám tu Gabriela vyprávěla je logické a přesně to odpovídá těm útržkům, které jsem slyšela.“

,,Zdá se mi to nebo ses skutečně přidala na stranu téhle slepice?“

Gertie se zhluboka nadechla pohlédla Loranovi do očí.

,,Ano, přidávám se na stranu Gabrieli, protože ona má pravdu a je nesmysl pokračovat v tom vraždění. Alex je jedním z nás. Nemůžeš ho zabít.“

,,Má pravdu, Lorane. Proto jsem s sebou vzala ten deník, abyste mi uvěřili.“ Přidala jsem se do hovoru.

,,Jenže ten deník jsi klidně mohla napsat ty sama. Kde po celou tu dobu byl, že ho nikdo jiný neviděl?“

,,Možná nejsem první. Možná ho někdo našel, ale vy jste ho zabili dřív, než mohl cokoliv říct.“

,,Ovšem. Ty tvé teorie mi už lezou pořádně na nervy. Mám zabít nejdříve tebe, nebo tvého miláčka? Jistě si nenechá ujít tu romantickou podívanou, jak tě trháme na kusy.“

,,V tom případě to budeš muset udělat sám, Lorane.“ Garrett vystoupil z řady a Lionell, Marcus a James ho následovali.

,,Takže vy se vzpíráte mým příkazům? To se mi snad zdá! Jak může padlý anděl přesvědčit tlupu hloupých vlkodlaků?!“ Loran se rozesmál, ale do smíchu mu určitě nebylo. Jen tím mírnil svůj vztek.

,,Ne, Lorane. To ty jsi hloupý, když chceš pokračovat ve vyvražďování našeho rodu. Konečně známe pravdu. Já se přidávám na stranu Gabrieli a Gertie.“

,,Já též,“ ozval se Marcus.

,,A já jak bysme,“ přidal se i James.

Úžasné! Můj plán vyšel. Loran je sám.

19. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech anděla - 18. kapitola: