Na křídlech anděla - 20. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Gabriela vystrojí Gertii pohřeb. Jenže i její čas nastal a ona se musí vrátit. Rozloučení bude bolestné. (Přídala jsem píseň, která se skvěle hodí k mému příběhu.)

09.12.2009 (16:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1014×

20. kapitola – Rozloučení

Píseň

Uplynul již týden, co jsem byla osvobozena ze spárů temnoty a co došlo k té hrozné bitvě na lesní mýtině, při které přišel o život nejen Loran, vůdce vlkodlačí smečky, která se posléze přidala na mou stranu, ale také Gertie, která se ke mně přidala jako první a za to, že se mě snažila ochránit sama zemřela. Rozhodla jsem, že je důležité, aby byla Gertie pohřbena a uctěna tak, jak si zaslouží. Jen jsme museli něco říct Julii. Nemohla se dozvědět, že Alexe unesli vlkodlaci, kteří zbytečně vyhubovali její rodinu a Gertie byla dcerou jejich vůdce, který ji zabil, když mě, strážného anděla, chránila. Museli jsme opět lhát, jenže tentokrát to celé vymyslel Alex a já jen přikyvovala.

,,Gertie našel jeden starý muž, který se vydal na svou každodenní procházku do lesa. Musela se jí zamotat hlava nebo zakopla, protože hlavou dopadla na kámen, který jí rozbil lebku a ona vykrvácela. Když ji našel, bylo už pozdě. U sebe měla doklady a dokonce vizitku s mým telefonním číslem, a tak mi hned jak jí přivolal záchranku, zavolal.“

Alex byl tak přesvědčivý, že bych mu uvěřila i já, kdybych to všechno neviděla na vlastní oči a sama v tom patřičně nefigurovala.

,,To je hrozné,“ Julie dopadla na měkkou pohovku a držela se při tom za hruď, jak jí naše zpráva vyrazila dech. Do očí se jí nahrnuly slzy.

,,Byla tak mladá. Život měla před sebou.“

,,Ani my jsme tomu nemohli uvěřit, Julie. Gertie byla moc milá, chytrá a statečná žena. I nás její odchod bolestně zasáhl.“

Podívala jsem se na Alexe, který na má slova jen přikývnul. Na jeho tváři jsem vyčetla starost a bolest. Nejen, že ho zasáhlo to všechno, co se ode mě díky Nataliininu deníku dozvěděl, ale také to, že brzy odejdu a již nikdy mě nespatří.

Jemně jsem do něj strčila a pokynula k Julii. Alex se vedle ní posadil a obejmul jí. Trhalo mi srdce takhle Julii vidět. Kolik slz dokázala prolít kvůli zmařenému životu své služky.

Gertii jsme pohřbili na místním hřbitově do hrobu k její matce. Ten jsem náhodně objevila já, když jsem byla poprosit svého známého faráře, aby spolu s námi pomohl doprovodit Gertii do světa,kde není žádná bolest, smutek, zima ani hlad. Do světa, který oplývá zelenými loukami, rozkvetlými stromy, průzračnou vodou a živočichy, o kterých se tady na zemi vyprávějí legendy, ale nikdo je tu nikdy nemohl spatřit, protože oni patří tam.

Pohřeb jsem celý zaplatila já z peněz, které mi Gabriel opatřil, než jsem sestoupila na zem a které jsem nestihla utratit. Bylo jich dost na to, aby dnešní smuteční den proběhl jak se patří. Když se rakev zpouštěla do hrobu, muzikanti začali hrát ty nejkrásnější a nejsmutnější písně, jak jsem kdy slyšela. V jejich pozadí jsem slyšela smrt, bolest, utrpení, ale také lásku, obdiv a rozloučení. Po levé straně Gertiina hrobu stál Gabriel, já a vedle mě Alex, který mě celou dobu držel za ruku. Svíral mi ji tak pevně, jako kdyby říkal: ,Já tě nepustím.´ Věděl, že můj čas již nastal. Mohla jsem zůstat jen do dnešního dne a i za to jsem byla svému Pánovi nesmírně vděčná. Již jsem si nemohla dovolit žádný prohřešek. Zklamala bych všechny, kteří mi věří a kteří mě milují. Julie, Richard a Laura stáli vedle faráře a naproti nám stáli Marcus, James, Lionell a Garrett, který jako jediný ze čtveřice vlkodlačích mužů, neskrýval svůj žal. Tiše trpěl za svou lásku, kterou viděl umírat. Věděla jsem, že do smrti bude mít tento výjev před očima a bude ho provázet jako noční můra. I já brzy svou lásku ztratím. Celou tu dobu jsem to věděla, ale nestihla jsem se dostatečně připravit. Musím být silná a odejít s pocitem, že jsem zachránila několik lidských životů a další generace, které budou následovat. Když mě Bůh stvořil a Ježíš Kristus pověřil úkolem, nikdy jsem nedoufala v to, že prožiji něco takového. Vlastně jsem celou svou existenci čekala na člověka, jakým Alex je.

Když rakev dosáhla dna hrobu, hudba ustala a Julie na ní hodila čtyři bílé růže ovázané černou ztuhou. Potom se odebrala k odchodu. Ostatní, včetně Alexe se také s Gertií rozloučili. Já jsem se snažila dohnat Julii, abych se s ní rozloučila.

,,Julie! Můžeš na chvíli?“

Julie se ke mně otočila a na svém obličeji zalitém slzami vykouzlila malý úsměv.

,,Jistě, Gabrielo. Nikam nespěchám. Ani jsem tě nepochválila za to, že si svým vlasům vrátila původní barvu.“

,,Ano. Takhle se mi to líbí víc.“

,,To mě také... O čem si se mnou chtěla mluvit?“

Nevěděla jsem, jak začít. Nervózně jsem přešlapovala, ruce v kapsách kabátu a uhýbala pohledem, aby Julie v mých očích nevyčetla lež, kterou jsem jí musela ohledně svého odchodu sdělit.

,,Já... já... já se s tebou chci... rozloučit, Julie. Dnes se vracím zpátky domů. Já i můj bratr se dnes vracíme zpět a už se nevrátíme.“

Smutek v Juliině tváři vystřídala panika.

,,Ale to... to... to nemůžeš Alexovi udělat! On tě miluje, Gabrielo. Co tě vedlo k tomu, že najednou chceš nadobro odejít?“

,,Já vím, že to nikdy nepochopíš, Julie. Je to hodně složité a Alex o všem ví. Nejdříve jsem chtěla, aby šel se mnou, ale pak jsem si uvědomila, jakou oporu a lásku ve své rodině má. Nemůžu po něm chtít, aby vás všechny opustil. On patří sem a já zase tam. My jsme si nikdy nebyli souzeni. Věděla jsem to od začátku, ale nedokázala jsem se ubránit svým citům. Teď toho lituji.“

Julie chvíli stála a dívala se mi do obličeje. Tentokrát jsem pohledem neuhnula. Zadívala jsem se jí zpříma do očí a udělala něco, co navždy zůstane jen mezi námi dvěma. Protnula jsem naší mysl a ukázala jí svou pravou podobu. Viděla mě v mých šatech, ušitých z měsíčních paprsků a posypané hvězdným prachem a má sněhově bílá křídla v plné kráse. Můj hlas ji v mysli upozornil.

,,Tohle nesmíš nikdy nikomu říct, Julie. Už jednou jsem za to zaplatila. Věřím ti, že mě nezklameš. Mám tě moc ráda a děkuji ti za všechno. Alex o tom také ví. Sbohem, Julie.“

Opustila jsem její mysl. Julie se zhluboka nadechla a v očích se jí střídal úžas s nechápavostí. Jenže jí nezbylo, než mi uvěřit.

,,Sbohem, Gabrielo. Můj anděli,“ zašeptala a pak mě objala.

,,Sbohem.“

Z oka mi vytekla slza. Vzala jsem Julii za ruku a otevřela dlaň, do které jsem svou slzu nechala stéct. Změnila se v perlu. Julie se podívala na perlu, potom na mě a pak se usmála. Já jí úsměv oplatila a pak jsem se vydala zpět k Alexovi. Za Julií jsem se již neohlédla. Srdce mě bolelo až příliš a to mě to pravé nejtěžší rozloučení teprve čekalo. Alex stál opřen o strom. Byli jsme daleko od ostatních. Ti se již vraceli do svých aut.

,,Tak. Je to tady,že?“ zeptal se mě rozechvělým hlasem Alex.

,,Ano, Alexi. S Julií jsem se již rozloučila. Je to báječná žena. Važ si jí a střež ji jako oko v hlavě.“

,,Budu,“ přikývl.

Nebylo třeba dalších slov. Padli jsme si do náruče, tiskli se k sobě a líbali.

,,Vždycky budu s tebou, Alexi. Nikdy tě doopravdy neopustím. Vždy budeš v mém srdci. Po celé věky věků budu vždy milovat jen tebe. Díky tobě jsem poznala, co je to milovat. Díky tobě jsem poznala svět lidí tak, jako ho žádný anděl přede mnou nepoznal. Děkuji ti.“

,,Ty mi nemáš za co děkovat. Přišla jsi, abys mi zachránila život a já tě kvůli tomu na chvíli opustil.“

,,Nic si nevyčítej, prosím tě. Chci odejít s čistým svědomím a s pocitem, že je všechno tak, jak má být.“

,,Miluji tě, Gabrielo. V mém srdci bude vždy místo jen pro tebe. To tys mě naučila milovat. Dokázala jsi mi otevřít mé zatvrzelé srdce. Našla jsi k němu klíč.“

,,Sbohem, Alexi. A nezapomeň na mě.“

,, Jak bych mohl, lásko? Sbohem.“

Pustil mě ze své náruče. Pomalu k nám přicházel Gabriel, který mě chytil za rameno a usmál se na mě.

,,Díky, Alexi.“

,,Není zač, Gabrieli. A opatruj svou sestru. Je to hotový anděl.“

Všichni tři jsme se zasmáli.

,,Tak pojď, Gab. Už je čas.“

,,Já vím, Gabrieli. Už musíme jít.“

,,Sbohem, Alexi.“

,,Sbohem, Gabrieli.“

To bylo naposledy, co jsme se s Alexem osobně viděli. Já ho budu i nadále střežit z nebeské výšky. Budu nadále směrovat jeho kroky a pomáhat mu v jeho rozhodnutích, ovšem za cenu toho, že on mě již nikdy nespatří. Každý člověk smí vidět svého anděla jen jednou a jakmile se s ním rozloučí, již není cesty zpět.

Epilog

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování