OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech anděla - 6. kapitola

24.11.2009 (15:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 989×

6. kapitola - První den na zemi

Když jsme s Gabrielem dorazili do města, bylo již vše v plném proudu. Lidé spěchali do práce, prodavači v obchodech vytahovali rolety ve výlohách, děti čekaly na autobus do školy. Přišli jsme na náměstí a odtamtud jsme se vydali uličkou k řadě vysokých domů. Měly spousty oken a fasády byly nově opravené. Zastavili jsme se u třetího z nich. Byl světle zelený a podle mého vkusu ten nejhezčí.

,,Tak tady budeš bydlet,“ řekl Gabriel a vytáhl mi z kapsy u kabátu klíče. Odemknul jedním z nich (krvavě červený) vchodové dveře.

,,Račte, krásná dámo.“

Nebyla jsem schopná slova, tak jsem prostě vešla. Přede mnou byly schody, které vedly do prvního patra. Tam byly proti sobě troje dveře. Gabriel mě předeběhl a zastavil až ve čtvrtém patře, u dveří číslo 11. Ze svazku klíčů tentokrát vyhrál modrý.

,,Jedenáct. To aby se ti to dobře pamatovalo.“

Odemknul dveře od bytu a opět mě nechal, abych vešla první. Byt byl překrásně zařízený. Po levé straně byla malá, ale útulná kuchyňka. Tou se prošlo do obývacího pokoje, kde dominavala na zdi připevněná plazmová televize. Vyšla jsem z obývacího pokoje a všimla si dalších dveří na pravé straně zdi. Za nimi byla koupelna dohromady s toaletou. A vedle koupelny byla ložnice s postelí s nebesy.

,,To aby ses tu cítila jako doma,“ zasmál se Gabriel a pak vyšel na malou chodbičku kde si stoupnul před dveře, které vedly z bytu ven.

,,A teď už víš, jaký klíč patří k poštovní schránce.“

,,Jo. Ten žlutý.“

,,Přesně tak. Já tě tu teď nechám zabydlet. Myslím, že bys odpoledne měla vyrazit do města a koupit si nějaké oblečení.“

,,Ale já nemám žádné peníze.“

,,Tak zkus vydražit své šaty.“

,,To nemyslíš vážně?!“

,,Jistě, že ne. Dělám si legraci. No... už musím jít.“

Gabriel otevřel dveře a vyšel z bytu. Jenže si ještě na něco vzpomněl a tak se otočil zpět ke mně.

,,Málem bych zapomněl. Ta kreditní karta. Je nabitá, takže najdi banku, ke které patří a tam si vyber peníze. Je jich dost, abys tu mohla přežít. Účet je na tvé jméno.“

,,Počkej a... kde si vzal peníze? Jak si to všechno zvládnul zařídit?“

,,Hmmm... mám své známé... řekněme. Nezabývej se tím, ano? Prostě jsem ti chtěl pomoct.“

Už se blížil ke schodišti, když si opět vzpomněl, že mi musí něco připomenout.

,,Jo a mimochodem... jmenuješ se Gabriela Careyová. Tak si to pamatuj. Měj se.“

Zvedl ruku, aby mi zamával a pak seběhl schody dolů dříve, než jsem stihla napočítat do pěti. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Jak to Gabriel všechno mohl zařídit? Někdo mu s tím musel pomáhat. Někdo, kdo se v pozemských záležitostech vyzná. Nebo tu snad Gabriel už někdy byl? Požádal ho snad někdy jeho svěřenec o pomoc? Nikdy mi ale o ničem takovém neřekl. Možná měl důvod. Možná jsem jenom zvědavá více, než je nutné.

Procházela jsem si byt křížem krážem a stále jsem tomu nemohla uvěřit. Jsem na zemi u smrtelných lidí, které jsem celé věky sledovala jen z nebeské výšky. Sdílela jsem s nimi jejich bolest, utrpení, zármutek, ale také štěstí, lásku, radost a úspěchy. Nyní jsem tady dole, v centru toho všeho a to jen proto, že musím ochránit člověka před zlem, o kterém vím stejně tolik jako on. Musím zjistit, co se děje. Co se má stát. Co má kdo v plánu? Proč mu někdo chce ublížit? A je to ,,někdo“ nebo ,,něco“? Příliš mnoho otázek a tak málo odpovědí. Jedna věc je ale teď jistá. Musím si pořídit nějaké oblečení. Nevím, jak dlouho tu budu pobývat a nemůžu chodit jen v tom jednom.

Svlékla jsem si kabát a pověsila ho na věšák v chodbě hned za vchodovými dveřmi. Úplně jsem zapomněla, že jsem pod ním měla schované své andělské šaty, které mi spadly na zem. Sebrala jsem je a odnesla je do skříně, kterou jsem viděla stát v ložnici naproti posteli. Mé krásné měsíční šaty byly to jediné, co momentálně tvořilo obsah mé šatní skříně. Gabriel měl pravdu. Musím jít do města, vybrat peníze a nakoupit to nejnutnější. Ale co když se ve městě ztratím? Doufám, že to zvládnu. Pozorovat svět z té nebeské výšky a pak ho vidět tady dole je opravdu rozdíl.

Prohlížela jsem si opět všechny ty kartičky, které mi Gabriel dal a najednou mě strašně začala bolet záda. Bylo to k nevydržení a pak jsem si uvědomila, že to jsou má křídla, která mám složená pod oblečením již nějakou tu hodinu. Přešla jsem zpět do ložnice, zatáhla rolety v oknech a svlékla si tričko. Neuvěřitelný pocit úlevy se mi rozlil po těle, jak se má křídla roztáhla v plné kráse. Práskla jsem sebou na postel a chvíli jen tak ležela. Můj odpočinek trval pouhých deset minut, předpokládám. Vstala jsem z postele a všimla si pěti bílých peříček, které mi vypadly z křídel a vznášely se pomalu k zemi.

,,Ale to ne! Co se to děje? Tohle se může stát jen mě. Doufám, že teď je to jen vyjímečně, jinak nevím, co bych řekla lidem, kdyby to viděli.“

Rychle jsem pírka posbírala a hodila je do odpadkového koše, který jsem našla v kuchyni. Vrátila jsem se zpět do ložnice, oblékla si tričko, natáhla na sebe kabátek, boty, popadla doklady a vydala se ven. Dalo mi trošku práce, než jsem si vzpomněla, který klíč je od bytových dveří. Sešla jsem pomalu po schodech a vydala se ven.

Šílený provoz, který tu vládl, když jsme s Gabrielem dorazili do města, se o něco zklidnil. Lidé již byli v práci, děti ve školách a jen několik málo dalších posedávalo v kavárnách a vychutnávalo si čerstvou kávu. Přešla jsem náměstí a vydala se směrem do plně pulzujícího města.

Šla jsem asi půl hodiny, než jsem narazila na banku, ve které mi Gabriel založil účet. U přepážky byla jedna velmi milá dáma, která mi bez problémů vysvětlila, jak mám kreditní kartu používat a mohla jsem si tak vybrat nejnutnější peněžní částku i když jsem netušila, kolik věci, které potřebuji, stojí.

Po bance jsem zastavila v nejbližším obchodě s oblečením, na který jsem narazila. Byl to veliký obchod, se spoustou nakupujících lidí a prodavačů, kteří se svým zákazníkům maximálně věnovali. Zastavila jsem se u prvního stojanu, na kterém byly pověšené nejrůznější topy. Začala jsem si zboží lépe prohlížet a přitom jsem nepřestávala kontrolovat cenovky. Oblečení tu nebylo zas tak moc drahé a proto jsem si mohla dovolit trochu se rozjet.

,,Dobrý den. Mohu vám nějak pomoci, slečno?“

Ladně jsem se otočila a těsně za mnou stála jedna z prodavaček. Byla elegantně oblečená do bílé haleny a černých kalhot s ozdobným páskem. Vlasy měla vyčesané do úhledného drdolu a decentně nalíčený obličej. Byla jsem její lidskou krásou okouzlena, ale podle toho, jak zareagovala ona, tak bych řekla, že ona byla zase okouzlena mnou. Užasle si mě prohlížela od hlavy až po špičky bot. Promluvila jsem a tak ji vytrhla z jejího tranzu.

,,E... ano, děkuji. Sháním něco na běžné nošení do města a tak.“

,,Ale samozřejmě. Takových věcí tu máme spousta. Mileráda vám pomohu.“

,,Děkuji.“ Usmála jsem se na ní a ona mi úsměv oplatila. Jak jsem si tak prohlížela ty překrásné topy, které by se úžasně hodily k mým džínům, všimla jsem si, že na zadní části nemají nic a má záda by byla odkrytá, což si kvůli křídlům nemůžu dovolit.

,,Máte tu nějaká trička, ve kterých bych neměla takto holá záda?“

,,Samozřejmě, slečno. Máme tu spoustu věcí, na které si jen vzpomenete. Mohu?“

Chytla mě za paži a táhla mě za sebou hlouběji mezi stojany s oblečením. Poradila mi, jaké barvy a jaký styl se ke mně nejvíce hodí, že prý podtrhne mou přirozenou krásu. Zavedla mě do kabinky, kde jsem si všechno mohla vyzkoušet. Dokonce mě přemluvila, abych si vyzkoušela i nějaké šaty, protože je určitě využiji. Myslela jsem, že utratím všechny peníze, které jsem u sebe měla, ale ještě mi zbyl dostatek, abych si mohla koupit nějaké jídlo a pití.

Dorazila jsem domů těsně po poledni. Všechno oblečení jsem rozložila na postel v ložnici a jídlo uklidila do lednice. Znovu jsem si všechno vyzkoušela a stála jsem před zrcadlem, které bylo přidělané v pravém křídle dveří od skříně.Napadlo mě,že bych si mohla udělat podobný účes, jaký měla ta milá prodavačka. Jenže jsem nevěděla, jak na to. Tak jsem si své dlouhé blond vlasy smotala do úhledného copu, který mi sahal do pasu. Oblékla jsem si bílé kalhoty, které měly na bocích vyšívané barevné květiny, k nim si vzala pletený bílý svetr, kostkovanou teplou vestu a na hlavu si dala kostkovanou čapku.

,,No vidíš, Gabrielo. Nevypadáš tak zle.“

Slibně jsem se prohlížela v zrcadle a rozhodla jsem se, že přesně takhle půjdu zítra opět ven. Měla bych se setkat s Gabrielem a jeho laskavost mu nějak oplatit. Napadlo mě, že bych ho mohla pozvat do té kavárny, kolem které jsem dnes ráno šla a vůně kávy mi omámila smysly. Nikdy jsem kávu nepila a proto jsem teď toužila po jediném... ochutnat ji. A kdo mi bude lepším společníkem, nežli můj milovaný bratr Gabriel?

Za okny se rychle stmívalo. Říkala jsem si, kdy už se Pán rozhodne a pošle na zemi konečně jaro. Sněhová přikrývka neustále přibývala a lidé venku chodili zachumlaní v teplých kabátech, kolem krku omotané pletené šály a na hlavě naražené čepice. Jejich nosy připomínaly červené bambule, které měly děti na svých čepicích.

Připravila jsem si něco k snědku, protože jsem si uvědomila, že celý den jsem nic nepozřela. Jak jsem tak procházela kolem koupelny, napadlo mě, že vyzkouším tu rohovou vanu, která tam tak opuštěně stála. Napustila jsem si horkou vodu, svlékla oblečení, roztáhla svá křídla a pomalu si do vany sedla. Křídla jsem zvedla vysoko nad hlavu, abych si je nenamočila. Chvíli jsem ve vodě seděla a nechávala tu úžasně horkou vodu, aby zahřála mé ledové tělo. Jenže můj andělský chlad měl větší moc a z té příjemné horké vody byla ledová lázeň.

,,Jestli tu zůstanu ještě pár minut, promění se v led.“

Rychle jsem z vany vylezla, zabalila se do ručníku a přešla k zrcadlu, abych se mohla upravit. Chvíli jsem na sebe pohlížela a podrobně zkoumala každičký milimetr svého obličeje a přitom si vzpomněla na tu krásnou prodavačku. Co jí na mě tolik fascinovalo, že ze mě nemohla zpustit oči a stále si mě prohlížela? Vyzařuje snad ze mě má andělská aura natolik, že to obyčejný smrtelník pozná? Nebo jen nikdy neviděla anděla? Ano, to bude ono. Jak jsem si tak dnes prohlížela lidi, kteří kolem mě procházeli, zjistila jsem, že mám docela jiné rysy a má chůze je natolik odlišná od té jejich. Narozdíl od lidí se při chůzi skoro vznáším. Možná bych se měla přizpůsobit jejich stylu, když tu chci po nějakou dobu zůstat. A v tom jsem si vzpomněla na svého svěřence. Na svého Alexandra. Mé smysly dnes nevycítili žádné nebezpečí, které by přímo Alexe ohrozilo.

Pomalu jsem ulehla do své měkoučké postele a zavřela oči. Z lehka jsem se uvolnila a dovolila noci, aby mě zcela pohltila svými kouzly.

7. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech anděla - 6. kapitola: