Na křídlech anděla - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Gabriela vyrazí se svým bratrem Gabrielem do kavárny. V tu samou chvíli tam příjde také Alex, který využije toho, že ji opět vidí a pozve svou krásku na večeři. Gabriela váhá, zda - li má jeho nabídku příjmout, ale nakonec souhlasí. Ani jeden netuší, jaké bude mít jejich sblížení konec.

26.11.2009 (15:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 890×

8. kapitola – Kavárna

Konečně se mi podařilo přemluvit Gabriela, aby se mnou šel do kavárny na tu slastně vonící kávu.

,,Už jsi někdy viděla anděla v kavárně? Já teda ne.“ Protestoval Gabriel

,,No a proto musíme být první. Prosím, Gabrieli. Udělej mi radost.“

Stiskla jsem dlaně k sobě a udělala prosebné gesto. Věděla jsem, že se můj bratr nenechá dlouho prosit a souhlasil.

Bylo půl desáté ráno, když jsme otevřeli dveře kavárny a vešli dovnitř. Celá řada stolků po levé straně byla obsazená lidmi, kteří si zde pochutnávali nejen na kávě, ale také na šlehačkových zákuscích a kokosových rolkách. Když jsme procházeli kolem dvojice stařičkých manželů sedících u prvního stolku, stará paní s vlasy bílými jako sníh zastavila svůj zákusek pár centimetrů od úst a sledovala nás, jako bychom byli nějaké bytosti z vesmíru. Koneckonců, daleko od pravdy by nebyla. V tu chvíli se rozpoutal řetězec přihlížejících očí a udělalo se takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Byla jsem totálně nervózní, ale Gabriel si to náramně užíval. Chytil mě za ruku, dovedl k objednávacímu pultu a zamluvil nám u prodavačky, která též vypadala jako socha, kávu. Jen co to udělal, posadili jsme se k poslednímu stolu na pravé straně úplně dozadu.

,,Gabrieli, proč to děláš? Ty sis nevšiml, jak se na nás dívají?“

,,Ale všiml, zlato. Proto jsem to udělal.“

,,Ty jsi neuvěřitelný. Nechápu, jak můžeš mít ze všeho neustále takovou legraci. Teď to vypadá, že spolu chodíme.“

,,Ty nevíš, proč na nás tak zírají, že ne?“

,,Možná vím. A bojím se si to přiznat.“ Řekla jsem, sklopila oči a doufala, že Gabriel mou verzi vyvrátí. Naopak. Potvrdil ji.

,,Přesně tak, Gab. Jsme jiní a oni to vidí. Jsme nadpozemsky krásní, naše chůze připomíná labutí tanec, naše řeč je pro ně zpěvem a všude, kde se objevíme, se náhle ochladí. Vědí, že nejsme jako oni, ale nevědí, kdo skutečně jsme a ani to vědět nesmí. Jistě víš, jaký by nás za prozrazení identity postihl trest?“

,,Doufám, že mě to nikdy nepotká. Ztratit svou duši kvůli páru zvědavých lidských očí je dostatečně tvrdý trest.“

,,Všichni ti padlí andělé také doufali, že je to nikdy nepotká. Jenže zhřešili a náš Pán jim druhou šanci nedal. Nedal jim šanci na nápravu, protože věděl, že je to pokušení jen tak neopustí. Udělali by to znovu. Prozradili by naši existenci a my bychom přestali existovat.“

,,Ale smrtelníci věří, že mají svého strážného anděla, který je na jejich cestě doprovází.“

,,A to je přesně ono, zlato. Oni věří a to nás drží při životě. Díky jejich víře tu jsme od počátků Matky Země. Kdyby přestali věřit, znamenal by to konec naší existence.“

Z našeho rozhovoru nás přerušila servírka, která nám právě donesla kávu. Nemohla jsem se dočkat, až ten zázračný nápoj ochutnám. To byl jeden z mých cílů, když jsem poprvé přišla do tohoto města a ucítila tu božskou vůni. Vzala jsem do ruky šálek s horkou kávou, nechala tu příjemnou vůni, aby omámila mé smysly, zavřela jsem oči a pomalu se napila.

,,Výborná!“ Vyhrkla jsem dosti hlasitě, takže všechny zvědavé pohledy se upínaly na mě.

,,Dělá, jako kdyby nikdy nepila kafe,“ zamumlala jedna starší paní, která seděla dva stoly od nás. Vždyť také měla pravdu. Nikdy jsem ji nepila a tohle bylo poprvé.

Gabriel se trochu zdráhal, než se napil, bohužel jeho reakce nebyla stejná, jako ta moje. Loknul si ze svého šálku a mírně zkřivil obličej.

,,Mňam. Lahůdka.“

,,Musíš být pořád tak ironický?“

,,Nezlob se na mě, Gab, ale stejné chutě mít asi nebudeme. Je to šíleně odporné. Fakt. Nechutná mi to. To je poprvé a naposledy, co jsem tady.“

Potichu jsem se zasmála a dále upíjela svou, teď již vychladlou kávu. Gabriel se na mě zadíval a pak se mě zeptal na něco, co ho očividně nenechalo spát.

,,Nechceš mi něco povědět?“

,,A co bys rád věděl?“

,,Třeba to, do koho jsi to včera ráno vrazila tam na ulici.“

Gabrielova otázka mě příliš zaskočila. Chtěla jsem o tom pomlčet a nechat si to jen pro sebe. Upila jsem moc ze svého šálku, až jsem se skoro udusila. Vyhrkly mi slzy do očí. Chtěla jsem je zadržet a dál nepustit, jenže jedna z nich mi stekla po tváři a při dopadu na stůl se změnila v perlu. Rychle jsem se ohlédla na ostatní, ale naštěstí si každý hleděl svého. Gabriel byl také ve střehu a když zjistil, že to nikdo neviděl, uklidnil se.

,,Na tohle si dávej pozor, rozumíš?!“

,,Já vím. Promiň. Nešlo tomu zabránit.“

,,Ale mé první otázce se tak snadno nevyhneš. Doufám, že máš v plánu mi na ni odpovědět.“

,,Nemůžu za to, že šel ve stejnou dobu na stejné straně jako já. Vrazili jsme do sebe, on se mi omluvil a pak si každý šel svou cestou. Nic se nestalo.“

,,Jenže on to tak nenechá, Gabrielo. Bude tě hledat. A ty to víš. Vidíš jeho kroky. Víš,co se práve chystá udělat, víš kam míří.“

,,Právě že nevím!“ Opět jsem neudržela své emoce na uzdě. Tentokrát se ale nikdo nepodíval. Zřejmě jim to nepřišlo nijak důležité. Chtělo se mi opět plakat. Byla jsem v koncích.

,,Od té doby, co jsem tady, nemám ponětí o jeho úmyslech a nevidím jeho pohyb. Je tu nějaká zvláštní překážka. Nějaká protiandělská bariéra a přez ní se nemůžu dostat. Nevím, co se to děje.“

,,Skutečně?“ Gabriel na mě překvapeně hleděl. Zřejmě o tom také nic nevěděl a byl z toho vyveden z míry stejně jako já.

,,To je hodně divné.“

,,Ano,to je.“

Najednou se dveře kavárny otevřely a dovnitř vešel on! Byl to skutečně Alexander. Hned jak vešel do kavárny, jeho pohled padl na mě. Byla jsem jako bez dechu. Civěla jsem na něj stejně jako on na mě. Gabriel se podíval nejdříve na něj, potom na mě a pak se pousmál.

,,No... vidím, že tu budeš mít společnost. Omluvíš mě?“

,,Ne! Gabrieli!“ Bylo to marné. Gabriel se zvedl, pod šálek své nedopité kávy zasunul peníze a odešel. Cestou se ještě stihnul otočit a mrknul na mě. Udělala jsem na něj výhružné gesto a zasyčela pod stisknutými zuby:

,,Zabiju tě!“

Alexander se zastavil u pultu, aby vyřídil svou objednávku. Pak se posadil k prvnímu stolku čelem ke mně. Byla jsem nervózní. Rozhodla jsem se, že zůstanu ještě pár vteřin a potom odejdu. To aby to nebylo tak nápadné.

Alex byl ale rychlejší, zvedl se a pomalu šel ke mně. Dělala jsem, že mě zaujala má kávová sedlina a lžičkou jsem v ní kreslila. To už stál nade mnou, mírně si odkašlal, aby upoutal mou pozornost a pak začal.

,,Neznáme se odněkud? Mám pocit, že jsem vás už viděl.“

Nervózně jsem k němu vzhlédla a usmála se.

,,To bych neřekla. Mám celkem paměť na lidi a vás si nepamatuji. Je mi líto.“

,,Mohu?“ Alex odsunul židli, na které před chvílí seděl Gabriel a posadil se.

,,Jistě.“ Nedokázala jsem se mu dívat do očí. Snažila jsem se ho přivést na jinou cestu, ale on byl evidentně odolný vůči mým příkazům. Jak už jsem řekla Gabrielovi, nějak to na něj nefunguje od té doby, co jsem tady.

,,Já už vás ale viděl. Tak krásnou ženu bych si nemohl nepamatovat.“

Chvíli se na mě ještě díval, na tváři pořád rozzářený úsměv a pak mu zjevně došlo, kde že jsme se to viděli.

,,No jasně! Už vím! Vy jste ta, do které jsem vrazil včera ráno na chodníku.“

Dělala jsem, že jsem si také vzpomněla.

,, Á... máte pravdu. To bude ono. Už se mi to také vybavuje.“

,,Nedivím se vám. Bylo to jen vteřinové setkání.“

,,To jistě.“

Stále jsem se snažila dát mu najevo, že mi jeho přítomnost není příjemná, ale on se nedal odradit. Stále se usmíval a vůbec si nevšimnul, že mu servírka přinesla objednanou kávu.

,,Vaše káva, pane.“

,,E... děkuji vám.“

Servírka, mimochodem celkem pohledná, se na Alexe usmála a vrhla mu jeden flirtující pohled. On měl ale oči jen pro mě. Už mi to vážně začalo lézt na nervy.

,,Nezlobte se, ale už budu muset jít.“

Zvedla jsem se k odchodu, ale Alex rychle vstal a snažil se mě zastavit.

,,Počkejt! Řekněte mi alespoň, jak se jmenujete. Prosím.“

Podíval se na mě tak smutným a bezmocným pohledem, že jsem nemohla odolat a stiskla jsem jeho ruku, kterou mi podal.

,,Já jsem Alexander Johnson.“

,,Já Gabriela.“ A jéje. Jak říkal Gabriel to mé příjmení? Já si snad nevzpomenu.

,,Jen Gabriela?“

,,Ne. Gabriela... Gabriela...“ Měla jsem to skoro na jazyku, ale nemohla jsem to vyslovit.

,,No, to je jedno. Hlavně, že znám vaše křestní jméno.“

A já si vzpomněla!

,,Gabriela Careyová. Těší mě.“

,,Výborně. Tak jste si přeci jen vzpomněla.“ Alex konečně pustil mou ruku. Vzala jsem si kabát, který jsem měla přehozený přes opěradlo židle, nechala na stole spropitné pro servírku a dala se na odchod.

Myslíte si, že mě Alex nechal jen tak odejít? Jen co jsem vyšla z kavárny ven, už stál za mnou. Chytil mě za rameno a otočil k sobě. Byla by lež, kdybych řekla, že jsem se vůbec nelekla.

,,Omlouvám se, že jsem vás polekal, Gabrielo. Ale nevím já... měla byste něco proti, kdybych vás někam pozval? Nevím proč, ale něco mi říká, že vás musím znovu vidět.“

Byla jsem zaskočená. V žaludku mě začalo šimrat, jako kdybych tam měla hejno mravenců a srdce? To mi tlouklo jako splašené. Co to je? Nikdy jsem nic podobného nezažila, tak proč najednou taková reakce? Mám odmítnout, nebo souhlasit? Bože, co mám dělat?

,,A... a... ano. Dobře. Tak jo. Když vám to udělá radost.“

,,Perfektní. Vyzvednu vás dnes večer v osm. Jen mi řekněte, kde budete čekat.“

,,Tak co třeba tady?“

,,Dobře. Přijedu sem pro vás v osm a někam si zajdem na večeři, souhlasíte?“

Jen jsem přikývla a Alex byl štěstím bez sebe. Pak jsme se rozloučili a každý šel svou cestou.

Připadalo mi to jako dobrý nápad. Třeba se dozvím něco víc o tom, proč mě požádal o pomoc.

Budu pak lépe schopná ho ochránit. A když se dostanu do jeho přítomnosti a vědomí, bude to mnohem snažší.

Šla jsem rovnou domů, abych se trochu uklidnila, vše si promyslela a pak se připravila na dnešní večer. Zbývalo ještě spoustu času, ale chtěla jsem ho co nejlépe využít.

9. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování