Na křídlech anděla - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Gabriela vyrazí s Alexem na večeři. Při návratu domů si vyznají lásku.

27.11.2009 (15:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 939×

9. kapitola – Rande

Připadalo mi, že hodiny se rozhodly přeskočit čas a než jsem se nadála, bylo sedm hodin. Ach jo. Za hodinu mám být u kavárny a já ještě nejsem vůbec upravená. Co si mám vzít na sebe? Nikdy jsem s nikým na večeři nebyla a nemám tušení, co si za takových příležitostí na sebe smrtelné ženy oblékají.

Opět jsem vzala útokem svou skříň. Nebyla zrovna plná až po strop, ale to nejnutnější jsem tam měla. Jak jsem si tak prohlížela její obsah, uhodily mě do očí tmavě modré krajkové šaty, které mi před pár dny vnutila ta milá prodavačka v nákupním centru, kde jsem si sháněla oblečení. Nevěřila jsem jí, když mi řekla, že se mi budou hodit. Teď vím, že měla pravdu. Svlékla jsem si červené tričko a džíny, které jsem měla na sobě, protáhla si křídla, která jsem od toho věčného schovávání měla celá pomačkaná a bolavá. Užila jsem si tu chvilku, jak nejlépe jsem dokázala a pak si oblékla ty úžasné šaty. Byly stejně lehké a stejně jemné, jako mé měsíční šaty, po kterých se mi začínalo stýskat. A to jsem si slíbila, že v nich budu každý večer spát. Svůj slib jsem ale nedodržela. Spala jsem svlečená při napůl otevřeném okně, zataženém roletami. Chyběl mi ten čerstvý vzduch. A pak... necítila jsem zimu ani teplo. Mé tělo bylo nastaveno tak, že mu nedokázal ublížit extrémní chlad ani tropické horko. Ale nemohla jsem vyjít mezi lidi, teď, když neustále sněží, jen v lehkých bílých šatičkách. Pomysleli by si maximálně to, že jsem nějaká divná. Jak říkají – otužilá.

Už byl vážně čas k odchodu a já ještě stále neměla upravené vlasy. Vběhla jsem do koupelny před zrcadlo, popadla kartáč na vlasy, rozčesala ty své vlny, které se zase vrátily na své místo a malou stříbrnou sponou sepla krajní pramínky. Vypadala jsem vážně moc hezky. Oblékla jsem si svůj černý kabát a vyšla ven.

Pomalu jsem se blížila přes náměstí ke kavárně. Tma již zahalovala celé město.

,,Jdu pozdě.“ Zašeptala jsem pro sebe, když před kavárnou stálo zaparkované černé auto a Alex stál opřen zády o dveře na místě řidiče a rozhlížel se kolem, zda – li někde zahlédne můj stín. Když jsem ho tam viděla stát, veškerá odvaha mě opustila a měla jsem sto chutí se obrátit a utéct zpět domů. Jenže jsem si to rozmyslela ve chvíli, kdy Alex zvedl hlavu a díval se mým směrem. Viděla jsem, jak se mu v obličeji rozlil ten okouzlující úsměv a neodolala jsem pokušení. Šla jsem rovnou k němu. Byla jsem sotva deset kroků od něj, když mi šel naproti, aby mě mohl pozdravit.

,,Dobrý večer, Gabrielo.“ Opět ke mě natáhl ruku a já mu ji stiskla na uvítanou.

,,Dobrý večer, Alexi. Nezlobte se, že jdu pozdě.“

,,Nic se neděje. Vždyť jdete včas. Je teprve za deset minut osm. To jen já jsem přišel nějak brzy. Nemohl jsem se dočkat, až vás uvidím.“

,,Je od vás moc milé, že jste mě pozval na večeři. Vždyť se vlastně vůbec neznáme.“

Teď jsem lhala, protože jsem o Alexovi věděla úplně všechno. Nemohla jsem mu ale říct: ,Já jsem tvůj strážný anděl a vím o každém tvém kroku, protože ti vlastně pomáhám směrovat tvou životní cestu.´ To by bylo hned po příjemném večeru. Vsadím se, že by okamžitě vytáhl mobil a zavolal do blázince, že se po Kingstonu pohybuje žena, která o sobě tvrdí, že je anděl. Nebo hůř. Odjel by.

,,Já mám pocit, že vás znám celý život.“

Kdyby nebyla taková tma a ulici neosvětlovaly pouze pouliční lampy, jistě by si všimnul, že jsem se začala červenat. Cítila jsem, jak mi tváře hoří. Další novinka.

,,Věřte mi, já nejsem ta pravá, která by s vámi měla jít na rande. Nejsem ta, co si myslíte.“

,,Jak můžete vědět, co si myslím? Jak můžete vědět, že nejste ta pravá? Myslím, že na tom vůbec nesejde. Prostě vám chci být na blízku, to je celé.“

Chtěla jsem tuhle trapnou konverzaci ukončit a tak jsem změnila téma.

,,No... tak kam vyrazíme?“

,,Omlouvám se. Jsem to ale nezdvořilý.“

Ne, to jen já jsem naprostý idiot. Proč to dělám?

,,Mimochodem... moc vám to sluší. Jste překrásná.“

Opět jsem začala hořet.

,,Děkuji. Také vám to moc sluší, Alexi.“

Usmál se a obešel auto, aby mi otevřel dveře. Nasedla jsem, Alex za mnou zavřel dveře a šel na své místo. Tohle je poprvé, co jedu autem.

,,Promiňte, ale raději si zapněte pás. Člověk nikdy neví, kdy se co přihodí.“ Alexovi bylo viditelně trapně, že mě na tak prostou věc musí upozorňovat, ale jak mám vědět, co to nějaký pás je? Sotva jsem zjistila, jak se používá kreditní karta a mobilní telefon. Koukala jsem na něj, jako kdyby mluvil nějakým vymyšleným jazykem.

,,Ten pás...“ Alex netrpělivě zatahal za ten svůj, který už měl kolem sebe připnutý. Pak mi to došlo.

,,No jistě. Samozřejmě... pás. Omlouvám se. Jsem jen... jen jsem trochu nervózní.“

Sáhla jsem po své levé straně a nahmatala nějaký černý drsný pruh. To muselo být ono. Omotala jsem ho kolem sebe a zapla přesně tak, jako to měl i Alex. Opět nasadil ten svůj kouzelný úsměv, nastartoval auto, to jemně zavrnělo a už jsem uháněli z města pryč.

Jeli jsme asi tak patnáct minut a mě to připadalo, že jedeme celý den. Neměla jsem odvahu podívat se do zrcátka. Řekla bych, že moje barva obličeje se z křídově bílé změnila na olivově zelenou. Nikdy jsem v autě neseděla, nikdy jsem jím nejela a ten pocit byl velmi nepříjemný. Dělalo se mi špatně. Měla jsem pocit, že místo žaludku mám turbínu. Alex zastavil na parkovišti, kde byla snad stovka podobných aut. Rychle jsem si odepla pás, protože mě celou tu dobu nepříjemně škrábal do holého místa na mém krku. Ovšem z auta už jsem vylezla o něco opatrněji. Bála jsem se, že se opět pozdravím se svou dnešní snídání. Oběd jsem totiž vynechala. Alex rychlým tempem oběhl auto a pomohl mi vystoupit. Pak mi nabídl své rámě a já se za něj doslova zavěsila. Bylo mi vážně mizerně a to mě čekala večeře. Má první večeře s Alexem.

Jídlo bylo výborné i když jsem se bála ho sníst o něco víc, protože mě opět čekala jízda autem. Nejraději bych Alexovi řekla, že to domů dojdu pěšky, ať jede na před. Potom bych roztáhla křídla a vznesla se do oblak. Jenže to nepůjde. S tím souhlasit nebude.

Celý večer mluvil Alex hlavně o sobě a mě to vůbec nevadilo. Nevěděla jsem, co bych mu měla o sobě vyprávět, kdyby se začal moc vyptávat. Minimálně před čtyřmi tisíci lety mě stvořil Bůh a od té doby sloužím lidem. Nesu na svých bedrech tíhu jejich životů a to už jsem přestala počítat, kdo všechno měl tu čest být mým svěřencem. Ne, to prostě nejde. Nemůžu o sobě mluvit. A když budu mluvit, pak budu lhát a to my andělé neděláme. Vlastně ani nesmíme. Znečišťuje to naši duši. Pak bych musela najít nejbližší kostel a tam se ze svých hříchů očistit. Když jsem tak nad tím přemýšlela, napadlo mě, že bych do kostela stejně mohla zajít. Už dlouho jsem nemluvila se svým Pánem.

Alex stále vyprávěl a já mu přikyvovala a občas se ho na něco zeptala. Byl to překrásný večer a když jsme opět seděli v autě a vraceli se domů, už jsme si tykali.

,,Kdy se zase uvidíme, Gabrielo?“

,,To já nevím, Alexi. Záleží na tom, jak moc toužíš po tom být mi nablízku.“

Alex se na chvíli odmlčel, podíval se z okýnka ven a nervózně si prohrábnul rozčechrané černé vlasy.

,,Chci ti být neustále nablízku. Gabrielo já vím, že je to všechno příliš rychlé. Včera ráno jsme do sebe vrazili na chodníku, dneska se potkali v kavárně a právě se vracíme z večeře. Nechci na tebe nějak pospíchat. Nechci se ti vnucovat, ale pravdou je, že od včerejšího rána mám plnou hlavu jenom tebe. Nikdy jsem k žádné ženě nic takového necítil. Popravdě jsem nikdy nebyl zamilovaný a myslím si, že tohle je ta láska, které jsem se tolik bál.“

Nevěděla jsem, co na to mám říct, tak jsem mlčela a poslouchala vyznání, které na mě Alex právě chrlil. Dostala jsem strach a zároveň jsem toužila po jediném: skočit mu kolem krku a políbit jeho sladké rty. Naštěstí jsem se ovládla.

,,Miluji tě, Gabrielo. A to myslím smrtelně vážně. Miluji tě.“

Nadskočila jsem leknutím, když mi ta slova řekl. ,Miluji tě.´ Neubránila jsem se svým citům, protože teď jsem si byla jistá tím, že i já jsem se zamilovala.

,,Také tě miluji, Alexi. A věř, že je to poprvé, co jsem to někomu řekla. Pevně věřím, že i naposledy.“

Ach ne! Co jsem to udělala? Zasloužím si trest. Tohle jsem neměla nikdy dělat. Nikdy jsem neměla říct nějakému smrtelníkovi, že ho miluji. Proč to dělám? Proč se dnes nedokážu ovládat? Co jen tomu řekně můj Pán? A co teprve, až to řeknu Gabrielovi. Když jsem si teď vzpomněla na Gabriela, kde ten asi je? Je nám v patách a stále mě sleduje, nebo si dal pauzu? Ne. On to věděl. Věděl, že k tomu dojde a dovolil to. Neměl ráno odcházet z té kavárny, protože mu muselo být jasné, že mě Alex osloví. Chtělo se mi plakat. Plakat nad tím, co jsem způsobila, jenže to jsem nemohla. Mé slzy se po dopadu mění v perly a která obyčejná žena pláče perly?! Chtělo se mi křičet a plakat, plakat a křičet. Ale jednu výhodu to mělo. Nevnímala jsem jízdu autem, takže mi nebylo špatně a večeře zůstala na svém místě.

Konečně jsme dorazili zpět do Kingstonu. Alex opět zastavil před kavárnou, protože tam mě vyzvedl. Neřekla jsem mu, kde bydlím, jinak by mě zaručeně odvezl až domů. Zpáteční cesta utekla rychla, protože ani jeden z nás už více nepromluvil a oba jsme byli ponořeni do svých myšlenek. V mém případě do výčitek svědomí.

Opět mi pomohl vylézt z auta. Jen co jsem zabouchla dveře, sevřel mě pevně v náručí a přitiskl své rty na mé. Šlehl do mě blesk! Něco takového jsem nezažila. Byl to úžasný pocit a přála jsem si, aby tahle chvilka nikdy neskončila. Automaticky jsem ho svýma rukama objala kolem krku a více se k němu přitiskla. Cítila jsem jeho tělesné teplo a bylo mi příjemně. Po chvilce mě ale pustil a celý se rozechvěl. Začal drkotat zuby a ruce si schoval do kapes u svého kabátu.

,,Teda, Gabrielo. Ty jsi studená jako led. Musí ti být šílená zima. Neměla sis brát šaty, když je takové počasí.“

,,Ale mě není zima, Alexi. Opravdu. Jsem v pohodě.“

Vytáhl své ruce z kapes a sevřel v nich ty mé.

,,Ruce máš jako kus ledu a budeš mi tvrdit, že ti není zima? Kdybych tě ještě chvíli k sobě tisknul, dostal bych omrzliny.“

,,Takhle studená jsem od narození. Máme to v rodině, víš? Je to nějaká vzácná nemoc a není na to lék. Nedá se zastavit. I když ty si myslíš, že každou chvíli zmrznu, mě je teplo. Budeš si na to muset zvyknout, jestli mě pořád ještě miluješ.“

,,Ovšem, že tě miluju. Kvůli tomu, že tvá tělesná teplota je na bodu mrazu tě přeci nepřestanu chtít.“

Oba jsme se začali smát a Alex mě opět objal. Tentokrát už ne tak silně. Byla jsem opravdu šťastná, ale smutná zároveň. Nemůžu tu zůstat navěky. Dříve či později se budu muset vrátit a jemu můj odchod zlomí srdce. Stejně tak mě. Ale nedokázala jsem se ubránit.

10. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování