OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech anděla - Epilog

10.12.2009 (16:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1330×

Epilog

Uplynula již spousta dní a mnoho let, cos navždy opustila pozemský svět. Já jsem pořád sám. Proč se to muselo stát, že tu nejsi se mnou? Opustila jsi můj svět tak rychle. Proč jsi musela odejít? Společně bychom určitě našli způsob, jenže ty jsi nechtěla. Po tvém odchodu se pro mě svět stal nepřítelem. Nepřítelem, který mi vzal vše, co jsem miloval. Vše, pro co jsem žil.

Nikdy jsi mi doopravdy neřekla ,Sbohem´. Nikdo mi nedokáže odpovědět na mé otázky, které mé srdce tíží. Každý den sedávám a ptám se sám sebe, jak láska může převrátit člověku celý svět. Ale měla jsi pravdu. My jsme si nikdy nebyli souzeni. Já jsem ubohý lidský tvor, jemuž byl čas na tomto světě předem určen. Ty jsi nebeské stvoření, nesmrtelné, plné lásky, důvěry a odpuštění. Střežíš mě od mého narození. Řídíš mé kroky, má rozhodnutí. A co jsem ti dal já? Pouze své zatvrzelé srdce, které již nikdy nebude schopno milovat.

Mnohokrát jsem se snažil svůj pobyt tady ukončit, ale ty jsi mi v tom zabránila. Nedovolíš mi odejít za tebou. I když se cítím opuštěný a zlomený, vím, že tu jsi. Nikdy nejsem sám, jsi tu se mnou. Pokaždé, když zavřu oči, vidím tvou tvář. To, jak se na mě díváš a usmíváš mě naplňuje štěstím. Každý tvůj pohled je jako sluneční paprsek, který zahřeje mé srdce. Každý tvůj úsměv ho rozbuší. Jen krátký čas jsem tě pro sebe mohl mít. Jen krátký čas jsem tě mohl držet v náručí, dotýkat se tvých rukou, hladit tě po tvářích, líbat na tvé jahodové rty. Do uší jsem ti šeptal milostná slůvka. Když svítilo slunce, naše stíny se protnuly. Já byl šťastný, protože jsem věřil, že ty jsi ta pravá. Přestože jsme od sebe tak daleko, vždy budeš v mém srdci. Ty střežíš mě a já střežím svou lásku k tobě. S tebou mé srdce odešlo na věčnost. I když teď sedíš v měkkoučkých obláčcích a necháváš se jimi pomalu unášet, vím, že tvé srdce trpí stejně jako mé. Byly pro sebe stvořeni i když osud věděl, že to nevýjde.

Minulou noc se mi zdálo, že tě slyším plakat. Říkala jsi, abych přišel a obejmul tě. Slyším tvé modlitby, stejně jako ty slyšíš mé. Nesu tvé břímě. Nesu na svých bedrech tvůj žal. Vím, jak tě utišit, ale nejdříve potřebuji tvou ruku, abych ji mohl stisknout a my mohli společně kráčet do náruče věčnosti.

Ptal jsem se sám sebe, zda – li andělé doopravdy pláčou a pak si vzpomněl na perly, které ti stékaly po tvářích. Stála si při mě v těžkých chvílích. I kdyby svět tvořily jen samé hory a vysoké kopce, ty bys vždy našla způsob, jak mě ochránit. Když nastal čas a my čelili  bouři, stála jsi mi věrně po boku. A když se zdálo, že přišel konec, nevzdala jsi ten boj.

Přitom by stačili říct tři slova a já bych přišel. Přišel bych za tebou. Můj život bez tebe nemá smysl. Má budoucnost je ve tvém náručí. Proč mi nedovolíš vydat se na cestu k tobě? Proč jsi stále tak tvrdohlavá?

Vzpomínáš na den, kdy jsme se poprvé potkali? Byl jsem ztracen ve světě cizinců. Nebylo komu věřit, jen sám sobě. A pak ses náhle objevila. Den, který pro mě začal tak temně byl rázem zalit sluncem. Odstranila jsi všechen strach, který mě obklopoval. Vrátila´s mě zpět do života. Byla jsi sluncem, díky kterému jsem zářil. Byla jsi více než hvězdy jískřící v temné noci. Byla jsi měsíc, který se třpytil v mém srdci. Byla jsi můj den a noc. Dala jsi mi sílu, když sám jsem byl slabý. Dala jsi mi naději, když mé naděje byly ztraceny. Láska tu vždy byla a čekala na mě. Čekala na mě v podobě mého strážného anděla. Tvá láska mi dala odpověď na to, jaký jsem. Stal jsem se lepším člověkem. Ty jsi vždy byla a budeš celý můj svět. Celý můj život.

Tvá láska byla tak kouzelná. Nevnímal jsem nic, než tlukot tvého srdce. Ve tvé přítomnosti jsem nenalézal slov. Oněmnělý. Takový jsem byl. Oněmnělý tvou krásou a dokonalostí. Ty jsi byla bohyně krásy a já vedle tebe jen obyčejný náfuka. Dmul jsem se pýchou nad tím, jak tě lidé obdivovali, jak tě opěvovali. Nic z toho ale nebylo mou zásluhou. Nic z toho mi nepatřilo.

Nedokážu změnit svět, neumím vrátit čas, nemohu se dotknout oblohy. Nejsem žádný hrdina. Jen tu klečím nad svým zmařeným životem a utápím se ve smutku, který mě zabíjí. Pláču pro svou lásku. Pláču pro tebe, Gabrielo. Vím, že tě již nikdy nespatřím. Uchoval jsem si tvůj obraz ve svých snech. Tvůj hlas slyším všude kolem sebe znít. Od chvíle, kdy jsi odešla, se pro mě zastavil svět. Jako kdybych předtím, než jsem tě potkal, nežil. Již je pozdě prolévat slzy. Vím ale, že až si mě Pán zavolá, budu moct říct, jak věrně jsem miloval.

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech anděla - Epilog: