Na křídlech smrti - 10. kapitola Jeho krev • OurStories.cz ~ naše povídky

Cihly, popřípadě jakékoli nástroje na mé mučení, odložte. Myslím, že snad nebudou potřeba.

26.04.2011 (10:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1282×

Cítila jsem, jak strnul překvapením. Držel mě, jako bych se změnila v naprosto cizí osobu. Zavřela jsem oči a pod víčky ucítila nové slzy.

Takže to já jsem ta věc, která jako jediná dokáže osvobodit prvního vampýra uvězněného kdesi pod zemí? Ale co mám z nebe? Jsem Předurčená a zanedlouho se ze mě stane upír. To je část pekla, ale ta nebeská? Nedávalo mi to žádný smysl.

Na mysli mi vytanula vzpomínka na ten sen. Přišel rychle jako smrtící přívalová vlna a já se topila ve svých úvahách neschopna dobrat se k nějakému konci. K nějakému vysvětlení.

Aniel mě pustil a já pocítila chlad země. Hladově se do mě zakousl, ochromoval schopnost pohybu.

Odvážila jsem se otevřít oči. Aniel stál nade mnou. Ve tváři se mu nepohnul ani sval. Ale z očí mu vytékal zmatek a bolest.

Zabije mě, prolétlo mi hlavou. Vždyť proto tu byl. Musel tu věc zničit, ať to bylo cokoli.

Z nosu se mi spustila krev. Tekla mi do úst a já ji znechuceně polykala. Chutnala odporně.

„Co se stane, Sky, když upír dlouhou dobu nepozře krev?“

„Zemře?“

„Ano, ale jak?“

„Vykrvácí.“

„Správně.“

Až teď se mi vybavilo, co se stane s upírem i Předurčeným, pokud se bude vyhýbat krvi, jeho přirozené potravě. A můj konec přicházel. Krev ze mě odplouvala a brala sebou i můj život. Umírala jsem.

Sebrala jsem poslední zbytky sil a postavila se na nohy. Zavrávorala jsem a viděla, jak se v Anielovi pere touha zachytit mě s potřebou mě zabít. Nepatrně jsem zavrtěla hlavou, aby se ke mně nepokoušel přiblížit. Přistoupila jsem blíž.

„Sky…“ zašeptal. Zorničky se mu údivem rozšířily. Pochopil...

Chtěla jsem mu to usnadnit, chtěla jsem, aby mě zabil.

V ústech jsem pocítila pachuť hlíny, byla všude. Na mě, pode mnou. Zima se do mě zahryzla. Červi se mi plazili po těle, byli ve mně.

Snažila jsem si vybavit jen krásné věci. Slunce, mámin úsměv. Tátovy starostlivé oči. Thommyho… Úder unaveného srdce mi do žil vlil horkou krev, jenomže všechno to teplo vychladlo.

Uši mi upadnou, oči rozpustí. Plíce vyschnou. Najednou jsem necítila žádnou chuť, ani vůni, dotek, zvuk. Nic, na co bych se mohla dívat. Prázdnota mě sžírala. Lila se do mě, pohltila. A tak to bude už navždycky.

Představa, že bych ho už nikdy neviděla, že by mě neobjal, že bych nepoznala, jaké skutečně jeho rty jsou, byla strašná. Rozum říkal, že mám odejít, ale srdce s ním nesouhlasilo. Urputně proti němu bojovalo, marně. Věděla jsem, že takhle to musí skončit. Musela jsem odejít.

Zadívala jsem se na něj a zoufale si snažila vtisknout jeho tvář do paměti. Jeho ústa, která jsem si přála líbat. Jeho oči.

„Tak na co čekáš?!“ vyštěkl vztekle ten anděl. Aniel udělal nepatrný krok směrem ke mně. Měla jsem ještě chvíli na to dívat se a… dotýkat.

Natáhla jsem váhavě roztřesenou ruku k jeho tváři. Nahnul se blíž a já se ho dotkla. Naposledy. Všechno se ve mně svíralo a srdce se trhalo v hrudi. Se slzami jsem bojovat přestala, tenhle souboj neměl cenu, byly v přesile.

Odtrhla jsem ruku od jeho tváře, jelikož mi ten dotek způsoboval jedině ohromnou bolest, ale on mě zarazil. Dlaní se dotkl té mé a znovu si ji přiložil ke tváři.

Ze rtů mi unikl tichý vzlyk.

„Už je čas, musíš to… udělat,“ vyhrkla jsem rychle. Chtěla jsem, aby mě sevřel v náručí, tím posledním objetím. Bolestně jsem toužila po tom, aby poslední, co uvidím a ucítím, byl on.

„Sky.“ Vyslovil mé jméno, jako by to bylo to nejcennější a nejkřehčí na světě. Ledová ruka mi sevřela žaludek.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. Překvapeně jsem zamrkala.

„Ne,“ zopakoval šeptem a přiložil mi k nosu kus bílé látky, pak se otočil, „musí to jít i jinak, Ragueli!“ řekl rozzuřenému andělovi.

„Jinak to nejde! Zab ji, nebo to udělám já!“

„To nedovolím!“ Napřímil se a zůstal stát na svém místě.

„Protivíš se rozkazu?!“ vyštěkl Raguel a z očí mu vyšlehla vlna vzteku.

„Ne, neprotivím, jen říkám, že to musí jít i jinak, než ji zabít. Soucit, odpuštění, spravedlnost – to ti nic neříká?“

„Nech toho, Aniely, moc dobře víš, že jsi byl poslán na zemi, abys tu věc zničil, a ne ochraňoval!“ Jeho stříbrné duhovky se proměnily v studnice hněvu. Oblohu křižovaly blesky, ve vzduchu bylo cítit napětí.

„Neudělám to, najdu jinou cestu, jak zabránit tomu, aby byl probuzen Azrael a na zemi vypukla apokalypsa.“

„Tak to potom udělám já!“ prohlásil Raguel a zuřivost v jeho očích plála jako zapálené pochodně. Vytáhl meč a vydal se ke mně, ale Aniel ho zarazil.

„Uhni mi z cesty!“ zasyčel Raguel.

„Nedovolím ti to.“ Aniel vytáhl svůj meč. Raguel si posměšně odfrkl.

„Nebuď směšný! Nemáš proti mně žádnou šanci, jsem silnější, já jsem Archanděl!“ Jeho hlas nabral na síle, rozléhal se prázdnou ulicí, rozechvíval domy, ozvěnou putoval dál.

„Pak tedy zemřu.“ Ne! Chtěla jsem křičet, řvát, prostě udělat něco, co by mě osvobodilo od přívalu bolesti, který se ve mně zmáhal. On nemohl zemřít.

Raguel chytil Aniela pod krkem a přimáčkl ho k plesnivé stěně.

„Ty bys obětoval svůj život za něco takového? Za zrůdu?!“

„Není… ona není zrůda!“ řekl chraplavě Aniel. Věděla jsem, že něco musím udělat. Moje tělo okamžitě reagovalo na myšlenkové popudy a vyrazilo vpřed.

Raguel ledabyle roztáhl jedno křídlo a když jsem se ocitla těsně u něj s výhružným vrčení, máchl jím a rozťal tak pulsující a elektrizující vzduch.

Náraz byl tak silný, že mě odmrštil o několik metrů dál. Dopadla jsem na záda a nemohla se nadechnout. Na hrudi jsem cítila příšernou palčivou bolest. Pach škvařícího se masa mě praštil do nosu jako rána pěstí. Bylo mi z něj špatně. Bolest mě zavalila jako lavina. Útočila na unavené tělo, hladově se zahryzávala do svalů a kůže. Tepání ji jenom znásobovalo.

Natočila jsem hlavu na stranu a pátrala po Anielovi a Raguelovi. Pořád stáli na stejném místě i pozicích. Byli zahaleni v šedé mlze, která se na chvíli rozplynula, ale vzápětí se přihnala znovu. Hustší.

Očima si mě našel, díval se na mě. Z modrých oceánů vyplouvala tisícovka němých slov. Pomalu a plíživě se ke mně blížila. Vpíjela se do mě a zabíjela. Loučil se.

Ne! Výkřik se mi pokusil vydrat z hrdla, ale neúspěšně. Zaklesl se uvnitř a ven se mu nechtělo. Zmocňoval se mě vztek úzce se pojící s pocitem beznaděje. Nemohla jsem nic.

Raguel ho náhle pustil.

„Nezabiju anděla – sobě skoro rovného.“ A vykročil směrem ke mně. Jeho tvář byla pobledlá hněvem a v očích měl chladnou krutost. Najednou mě oslepil oslňující svit vycházející z Anielova hrudníku. Byl elektrizující, hustý jako by měl Aniel uvnitř sebe malé slunce. Zasáhlo Raguela do zad a ten s bolestivým zaúpěním, které znělo jako nářek trhající se duše, se sesunul na zem.

„Ty proti mně budeš použít svou moc?!“ vykřikl v agónii, v níž se jeho tělo svíjelo, „za to budeš souzen!“ A zmizel, vypařil se a nezbyla po něm ani stopa. Rozervané nebe se zatáhlo, světlo zemřelo. Byla noc. Tma mě obklopovala, naprosto pohltila. Dívala jsem se na oblohu a hledala hvězdy, ale marně. Byly spolu s měsícem pohřbeny pod příkrovem tlustých, těžkých mraků, z nichž se na zem snášely tisíce hustých provazců studeného deště. Ledové kapky příjemně ochlazovaly popáleniny, které mi sahaly od prsou až po kolena. Na tom místě se mi oblečení přiškvařilo ke kůži. Obrovské puchýře pokrývaly většinu spáleniny a občas nějaký prasknul. V těch okamžicích jsem se kousla do rtu, abych nevykřikla nahlas.

„Sky…“ Kdybych necítila teplo jeho těla, ruce, jejž mě něžně hladily po tváři, myslela bych si, že tu se mnou není. Ale byl. Objímal mě, pevně. I přes všechnu bolest jsem byla šťastná a přála si, aby tento okamžik nikdy neskončil.

„Musíš se napít.“

„Takže už nechceš tu věc – mě - zničit?“

„Asi jsem dočista přišel o rozum, ale ne, nechci.“

„Ty… máš mě… rád?“

„Jo. Ne! Sakra, napij se už!“

„Máš mě rád.“

„Mmm, asi to tak už nejspíš bude…“ Přiložil mi ruku k ústům. Srdce mu klidně bilo a já slyšela každý jeho úder i šumění krve proplouvající jeho žilami. Chtěla jsem ji ochutnat. Chtěla jsem to víc, než cokoli jiného.

Aniel ze země sebral kus střepu a lehce si přejel přes zápěstí. Pár kapek vyplulo na povrch. Vůně jeho krve mě zahltila. Rozechvělýma rukama jsem se dotkla jeho ruky a přiblížila si ji k ústům. Pod prsty mi tepala jeho krev. Silná a rozbouřená. Dotkla jsem se jazykem malé ranky, ze které vyplouvala ta úžasně vonící tekutina. Stačila kapka, jež mi explodovala v ústech, a mě ochromila touha napít se ještě. Hladově jsem si přitiskla jeho ruku ke rtům a nechala, aby mě jeho krev omámila, spoutala. Rozlévala se mi celým tělem stejně jako teplo. Byla úžasná, zaplavila mé smysly a já se cítila silnější.

Když jsem si byla jistá, že smrti jsem se už vyhnula, odtrhla jsem se od něj, i když jsem chtěla víc. Chtěla jsem ji všechnu…

„Už je ti lépe?“ zeptal se a jeho hlas zněl jinak. Zastřeně a obluzeně. Podívala jsem se na něj, na ústech mu hrál úsměv.

„Ano, díky.“

„Neděkuj, to já. Bylo to úžasné. To všechno bylo tak…,“ odmlčel se, „bylo to, jako bys do mě vstoupila. Cítil jsem tvou přítomnost uvnitř sebe.“ Zamračila jsem se, jelikož jsem nechápala, co to mělo znamenat. A pak jsem zaslechla nějaký šramot poblíž nás. Podívala jsem se tím směrem, odkud přicházel, a uviděla Cayenne. Stála a upírala na mě fosforeskující oči. Nebyly rudé. Měly stejnou barvu – modrou, ale podivně zářivou. Sáhla si na srdce, prohmatávala si to místo, jako by se snažila něco najít, cítit a pak vykřikla. Temnou nocí zazněl pronikavý a zoufalý výkřik na věky prokletého.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování