OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 12. kapitola Miluju tě

04.06.2011 (13:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 931×

Slova mu ze rtů odkapávala jako jed. Padala na zem s tichou ozvěnou a pomalu téměř plíživě se blížila ke mně. Šplhala se po mém těle nahoru k uším, zabodávala do mě drápy ostré jako nože. Nikam nespěchala, protože si byla plně vědoma toho, že není možné, aby se rozplynula a zmizela v zapomnění. Poté mi prudce narazila do hlavy jako rána kladivem. Divoce dotírala na ochromený mozek, který nechtěl připustit, že by něco takového mohla být pravda.
Já už jednoho tátu měla. Tom Felin byl můj otec, já jeho dcera a hotovo! Tenhle chlap, tedy anděl, který si přišel nezván a nikým nepotřebován a nazývá se mým otcem, jím není. Avšak čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mě nahlodával podivný a otravný pocit, jenž se mi dostával pod kůži.
Vybavila jsem si matčiny havraní vlasy a smaragdové, měkké oči. Tátovy hnědé kudrliny, které mu neustále padaly do tváře a jež nikdy neměl upravené. Vzpomněla jsem si, jak máma říkala, že jen díky tomu nedbalému účesu se do táty zamilovala. Když to říkala rukou mu zajela do vlasů a rozcuchala je. Smála se a on taky. Jeho oči barvy neopravdovější čokolády se do ní vpíjely a plnily ji hlubokým citem, který k ní choval. V mysli mi vytanul obrázek Thommyho, tátovu přesnou kopii, ale já? Ani jednomu z nich jsem nebyla podobná.  Ani jeden z nich neměl blonďaté vlasy a modré oči. Často si ze mě dělali legraci, že jsem adoptovaná. Smála jsme se tomu, nikdy mě totiž nenapadlo, že by tom mohlo být něco pravdy.
Vzhlédla jsem a setkala se s pomněnkovýma očima, které na mě laskavě hleděly. Udělal jeden opatrný krok směrem ke mně a po zlatých vlasech mu steklo světlo svíčky. Pět sekund přešlo a všechno zapadlo na svoje místo. Chorobný, horečný pocit, který mě tlačil v žaludku od doby, kdy Gabriel vyřkl ta krutá slova, se rozšířil do končetin. Všechny námitky, jenž mě plnily, se mi v tu ránu rozpadly v hrdle. V očích jsem pocítila nahořklé slzy drající se na svobodu a v naprostém šoku ustoupila o krok dozadu.
„Sky, já vím, že je to pro tebe těžké.” Slzy mi vypluly ven jako vlny. Celý můj život byla jen jedna velká lež. Všechno se najednou rozpadlo jako domeček z karet.
„Věř, že jsem ti nechtěl ublížit.” Oni to věděli, celou dobu a nic mi neřekli. Pocit naprosté zrady z jejich strany nesmírně bolel. Hlavou se mi míhaly okamžiky, záblesky a obrázky z celého mého života. Smějící se tváře, hádky, slzy, láska. Připadala jsem si v mých vlastních vzpomínkách najednou jako naprostý cizinec, jako bych k nim nikdy nepatřila.
„Sky…” Už byl jen krok ode mě. Natáhl ruku. Vzhlédla jsem, odstoupila stranou a zavrtěla nesouhlasně hlavou. Neměla jsem dost síly na to, abych promluvila. Slzy, které mi proudily hrdlem, mě dusily. Zavřel oči a když je po pár vteřinách otevřel, byly smutné. Jako by v nich ulpěla všechna bolest světa. Ale nebylo ho mi líto. Byl mým biologickým otcem, a nikdy se se mnou nespojil, nebo nesešel. Nikdy mi nezavázal koleno, když jsem upadla na zem. Nikdy mi nepomohl, když mi bylo nejhůř, nikdy nesetřel slzy z mých tváří a neusušil smutek v očích. Tohle nebyl můj otec, ale jen někdo, po kom jsem zdědila DNA.
„Ani nevíš kolikrát jsem chtěl jít za tebou! Proboha, Sky, tolikrát jsem si přál být v tvé blízkosti a za jediné objetí obětovat úplně všechno.” Rukou si přejel po tváři a zaklesl své oči do mých. Jeho oči, které vypadaly jako odrazy těch mých. Jako bych se dívala do zrcadla.
„Tak proč jste to neudělal?” vyjela jsem podrážděně.
„Pak bych s vámi být nemohl, pochop to, Sky. Stal bych se upírem a tvoje matka by se ocitla na prahu nebezpečí.”
„To není pravda!” vykřikla jsem a uslyšela ve svém hlase zuřivý hněv.
„Ale ano, je. Tvoje matka, ona… Miloval jsem ji. Byla mou spřízněnou duší a kdybych sestoupil na zem kvůli lásce, tak bych se proměnil v upíra a ten, kdož by mi byl nejbližší, voněl by mi. Nepředstavitelně silně. Její krev by mě lákala, možná bych zešílel - v tom lepším případě, ale s jistotou vím, že bych ji zabil. Rozerval jí hrdlo, abych z ní mohl vypít všechnu krev do poslední kapky.” Zdálo se, že i mluvení ho bolí. Když mluvil o ní, o mé mámě, v očích se mu rozlila tak příšerná bolest, až se mi podlomily kolena, ale i přes to všechno jsem mu nedokázala odpustit. Ani jí, a ani mému tátovi. Tomovi.
„Sky, přišel jsem proto, abych tě chránil. Možná mě to bude stát život, ale ten raději vyměním za tvůj. Jak už jistě víš, ty jsi bytost, která jako jediná dokáže přivést zpět k životu Azraela, prvního vampýra, ale zároveň jsi ta, která mu v jeho proniknutí na Zemi může zabránit.” Zadíval se mi do očí, jeho tvář byla vážná, ale oči něžné.
„Jak bych mu mohla pomoci proniknout na Zemi? Ne že bych se o to chtěla pokusit,” vydala jsem ze sebe roztřeseně. Tahle skutečnost pro mě byla ještě příliš živá a děsivá na to, abych se o ní dokázala bavit s klidem.
„Tvoje krev. Díky tvé krvi, jejíž jedna část náleží upírovi a ta druhá andělovi ho jako jediná dokáže oživit. Lorant, viděla jsi přece co se s ním stalo, když se z tebe napil.” Překvapeně jsem zamrkala, jelikož mě zaskočil tím, že to ví. Připadala jsem si jako neschopná hlupačka, která nedokázala zabránit tomu jedinému, co měla.
„Ano, já… mrzí mě to, ale…”
„To nevadí. On… ale však sama na to zanedlouho dostaneš odpověď.” Vlídně se na mě usmál.
„A jak… jak bych ho mohla, ehm, zastavit?” vyhrkla jsem rychle. Jeho tvář znovu nepatrně zesmutněla.
„Jediná možnost je proměna. Tak jedině ho můžeš zastavit. Potom, až se z tebe stane upír, nebudeš v sobě mít ani kapku andělské krve a tudíž ho nedokážeš přivést k životu.” Cítila jsem, jak mi tuhne páteř. Jak se mi vzduch tříští v plicích.
„Ne to… a nejde to jinak. Jsem na půl anděl, že? Co proměna v anděla?” vyhrkla jsem překotně, skoro křičela. Ne, ne ,ne! Úpěla jsem v duchu a přála si, aby mi řekl, že to půjde, že v tomhle bláznivém světě je možné všechno.
„Sky, takhle to nefunguje. Ty se nemůžeš stát andělem, pouze upírem. Je mi to líto.” Jeho slova po mně stékala, ale neztrácela se. Slova. Krutá a pravdivá. Kdybych je tak mohla vzít a zmačkat jako kus papíru a pak vyhodit. Kdyby neexistovala stejně jako osud předem naplánovaný. Celý můj život směřoval k tomuhle okamžiku, bylo mi jasné, že tomu neuteču. Narodila jsem se, vyrůstala, abych se jednou stala jim rovnou. Ale teď mi ta skutečnost připadala tak bolestivá a neuskutečnitelná jako láska, kterou jsem chovala k Anielovi. Přitiskla jsem si dlaň k hrudi, jako bych tím mohla srdci zabránit, aby vybuchlo. Plíce jako by se mi uzamkly a vzduch nešel ani dovnitř, ani ven. Pokud se proměním, už nikdy se mě nebude moci dotknout. Ani já jeho. To vědomí mě rvalo na kusy. Cítila jsem, že pokud se okamžitě nedostanu ven, zemřu.
Klopýtavě jsem couvala z místnosti, nikdo se mě nepokusil zastavit. Na chodbě jsem se dala do běhu. Venku se nebe stáhnulo. Mraky se boulily, praly mezi sebou, až se nakonec roztrhly a na zem se začaly snášet první kapky studeného, podzimního deště.  Ten pomalu měnil hlínu na bahno, nabalovalo se mi na boty, ale nevzdávala jsem to a běžela dál, jako bych se snažila upláchnout před bolestí, která rozdírala mé nitro. Neměla jsem jedinou šanci jí utéct. Ona byla mou nedílnou součástí, nemohla jsem se jí schovat, nemoha ji zničit.
Zesláblé nohy mi náhle vypověděly službu a já klesla bezvládně na zem. Klečela jsem na kolenou, bahno se mi vsakovalo do kalhot, mokré vlasy se mi lepily na obličej, pláč rozmazal pečlivě namalované řasy a slzy spolu s dešťovými kapkami dopadaly na  rozbředlou černou hlínu.
Pokud se proměním, zachráním tak celé lidstvo, ale láska, kterou k němu chovám, zemře. Věděla jsem, že je možné, že on mé city neopětuje. Ale já ho milovala, tak moc, že bych kvůli němu zemřela.
„Sky,” ozvalo se zezadu. Polekaně jsem sebou cukla a natočila hlavu na stranu. Nicolas stál několik metrů za mnou a upíral na mě starostlivé oči.
„Jdi pryč, Nicolasi, chci být sama,” vzlykavě jsem popadala dech. Neodešel, slyšela jsem kroky, které se blížily ke mně, pak mi položil dlaň na rameno.
„Je to kvůli němu, že? To kvůli němu pláčeš.” Nebyla to otázka, spíše zkonstatování prostého faktu. Neodpověděla jsem mu a vztekle setřásla jeho ruku z ramene.
„Vypadni!” zavrčela jsem, ale neznělo to rozzuřeně, nýbrž zoufale. Toužila jsem po tom být chvíli sama. Poddávat se přílivu svých myšlenek, bolestí, které by mě v sobě zajisté utopily. Stát se otrokyní vlastních pocitů. Rozmyslet si co dál, donutit srdce zase tlouct, alespoň chvíli… Pro něj.
„Ne, Sky, nikam nepůjdu.” S těmito slovy si sedl vedle mě, a i přes veškeré mé snahy ho od sebe odehnat, mě objal. Chvíli jsem s ním zápasila, ale poté se tomu poddala. Nevím, zda to bylo vyčerpáním, nebo potřebou cítit vedle sebe něčí přítomnost. Vědět, že mě bude držet a nedovolí, abych se propadla, ale i přes to jsem cítila, že klesám. Držela jsem se ho pevně, drtila jeho ramena, až ho to muselo bolet, ale on nevydal ani hlásku. Jen mě mlčky objímal a hladil po chvějících se zádech. Tiché slzy vyplouvající z mých očí se mu vsakovaly do svetru.
„To bude dobrý,” zašeptal mi do ucha a chytil pod bradou. Donutil mě abych se na něj podívala.
„Sky, víš, že bych pro tebe byl schopen všeho. Já… miluju tě.” Posledními slovy mě zaskočil natolik, že jsem nebyla schopna ničeho. Ochromena pohledem plným vroucí lásky, který na mě upíral, jsem seděla na místě s očima rozevřenýma dokořán. Slova se mi hromadila v hrdle, ale nedokázala jsem je vyslovit nahlas.
Zvedl roztřesenou ruku k mé tváři a lehce se jí dotkl konečky prstů, jako by se bál, že se pod tím dotykem rozplynu. Ústa se mu zvlnila do mírného úsměvu. Nedokázala jsem svá ústa přimět k tomu samému pohybu jako ta jeho. Jemně obkroužil prstem linie lícních kostí a zastavil se na rtech. Rozechvěle se nahnul blíž ke mně. V tu chvíli jsem chtěla udělat tisíc věcí, ale moje tělo nereagovalo na žádný z bleskových popudů, které ve mně řvaly. Jeho rty se zlehka otřely o ty mé. Chvíli vyčkával, jako by čekal odmítnutí, ale já nebyla schopna udělat zhola nic. Připadala jsem si jako bych byla přivázaná k židli a nemohla se pohnout.  Pak mě znovu políbil, tentokrát vášnivěji, i když mé rty mlčely.
„Nech ji!” Uslyšela jsem za sebou Anielův hlas. Nicolasova tvář pobledla hněvem.
„Odpal!” rozkázal mu.
„Co tady děláš?!” vykřikla jsem a lekla se svého hlasu. Bylo v něm tolik nenávisti a vzteku, až jsem se děsila sama sebe. Anielovy hořící oči propalující Nicolase se obrátily ke mně.
„Nechceš tu být s ním.”
„Vůbec nemáš ponětí o tom, co chci a nebo nechci!” rozkřikla jsem se.  Byla bych šťastná, že ho vidím, ale ne po tom, co se ke mně choval jako bych nebyla nic víc než zatuchlý vzduch, který musí jen s odporem dýchat.
„Neměl ses vracet! A kde je vůbec Cayenne? Tos jí nechal samotnou?! Já věděl, že na tebe není spoleh!” rozeřval se Nicolas.
„Cayenne není sama, je o ni postaráno. Vrátil jsem se proto, abych se ujistil, že Sky nehrozí žádné nebezpečí.”
„Jak vidíš, tak nehrozí! Takže vysmahni!” Nicolas mě prudce chytil za pas a majetnicky si mě přitáhl k sobě. Jeho objetí bylo otravné a omezující. Aniel ostře pohlédl na Nicolase, jeho oči se proměnily v studnice vzteku.
„Pusť ji!” dostával skrz sevřená ústa.
„Vypadni,” odvětil Nicolas a během vteřiny se u nás objevil Aniel. Divoce zatnul ruce v pěsti a jeho obličejem se prohnala horká vlna zuřivosti.
„Nelíbí se jí to, tak ji pusť!” zavrčel. Nicolas si mě přitáhl ještě víc k sobě a Anielovi vylétla pěst tak rychle, že jsem ji skoro nepostřehla. Dopadla na stranu Nicolasova obličeje. Ozvalo se odporné zasyčení a mě do nosu praštil pach škvařícího se masa. Nicolas zaúpěl, pustil mě a zapotácel se o několik kroků stranou. Půlku jeho tváře pokrývala rozšklebená popálenina. Kůže se na některých místech úplně vytratila a mně se naskytl pohled na obnažené šlachy a kosti.
„Proboha,” zašeptala jsem a zakryla si rukou ústa.
„Za tohle mi zaplatíš!” zasyčel Nicolas výhružně a odpotácel se pryč, tma ho pohltila a jeho kroky po chvíli ustaly. Zůstali jsme s Anielem sami dva, potopeni ve tmě.
„Proč jsi mu to udělal? Mohl si ho zabít!” vyhrkla jsem potichu, ale přála si křičet.
„Nechtělas to, cítil jsem, že se ti to nelíbí a já musel udělat něco, abych ho od tebe dostal.” Z jeho hlasu se vytratila zloba a nahradila ji něha.
„Proč?” zeptala jsem se.
„Co proč?” nechápal.
„Proč mi to děláš, Aniely? Jednou se ke mně chováš, jako bys mě miloval a pak… pak zase, jako bys mě k smrti nenáviděl.” Chvíli nic neříkal.
„Nechtěl jsem ti ublížit.”
„Ale copak to nechápeš? Právě teď mi ubližuješ,” vydala jsem ze sebe a slzy si znovu hledaly cestu ven.
„Sky, andělé nejsou stvořeni pro lásku. My nemůžeme milovat.” V tu chvíli jsem toho měla dost. Jeho slova pro mě byla smrtící a já je dál nechtěla poslouchat. Otočila jsem se, ale on mě pevně chytil za ruku.
„Nech!” Vybuchla jsem a veškerou mnou tichou povahu smetl sálající hněv. Pohlédla jsem na jeho ruku, jako bych si právě uvědomila, že tam je, jako bych zuřila nad jeho drzostí se mě dotknout. Oči se mi rozšířily, když jsem jeho ruku setřásla a švihnula paží, abych mu zabránila v dalších dotycích... Ale místo toho jsem najednou držela jeho ruku ve své, prsty propletené s jeho, jako by to bylo jediné pouto, které mě drží při životě.
„Ale já miluju. Tebe. Nedokázal jsem cítit doteky lidí, ale…” Pohlédl na naše spojené ruce a palcem mi pohladil hřbet ruky, „teď cítím. Od té doby, co jsi se ze mě napila dokážu cítit tvé doteky, tvou jemnou kůži, které se chci neustále dotýkat a hladit. Sky, bože! Čelil jsem svému svědomí, pral se s vnitřním hlasem, se svými předsudky. Zvažoval, co je pro mě a pro tebe dobré, ale už nemůžu…” přiložil si mou ruku k ústům a jemně ji políbil, „Miluju tě, chci s tebou být a je mi jedno, co přijde. Ty jsi mi dala všechno, po čem jsem kdy toužil. Dala jsi mi sebe, a to je možná víc, než co jsem si mohl přát. Už na ničem nezáleží, vyčerpávající boj o potlačování touhy, všechno je zbytečné. Stačí jediný dotek, pohled do tvých smutných očí, ve kterých bych našel smysl života a já vím, že jsem ztracený. V tobě, už navěky.”  Řekl to tak něžně a jemně, až jsem měla pocit, že mi srdce bolestí pukne a bude po všem. Chtěla jsem mu říct, že on je pro mě vším. Že když není se mnou, musím své srdce pobízet, aby tlouklo, že se musím nutit, abych dýchala, ale nedokázala jsem otevřít ústa a vydat ze sebe jedinou hlásku.  Proto jsem ho po marné boji se svými hlasivkami, které zůstávaly pohřbeny v tichém bezvědomí, objala. Držel mě s takovou naléhavostí, že jsem si přála se v něm utopit. Pak se oddálil a já pocítila bolest s rozloučení už jen proto, že jsme od sebe byli vzdáleni několik centimetrů. Vzal můj obličej do dlaní a políbil mě. Něžně a jemně, jako by měl strach, že mě dokáže doteky zabít. Nyní jsem cítila nejen vášeň, ale i něhu a lásku tak silnou, že jsem se uvnitř chvěla. Intenzita těchto citů by mě děsila, kdybych nebyla s ním - s ním jsem se nedokázala bát ničeho.
Byl to neskutečný čas, neskutečný svět. Zdálo se, jako bychom byli odříznuti od všeho, byli jsme jen my dva. Utopeni v polibcích, objetí a slovech, která znamenala úplně všechno.
„Ale, ale, Aniel, to je mi velmi příjemné překvapení,” prořízl naši chvíli ironický, sametový hlas.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 12. kapitola Miluju tě: