OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 14. kapitola Slib

06.07.2011 (15:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 955×

Dveře se zavřely stejně rychle jako se otevřely a pohřbily ho v temnotě. Stála jsem na stejném místě a hypnotizovala dřevo. Strach o něj, který pohltil a obalil, byl k zbláznění. Byla jsem rozhodnutá, že pokud uslyším jeden výkřik nebo nějaký jiný zvuk značící, že se mu něco stalo, vtrhnu do místnosti, ať se děje cokoli. I kdybych se musela postavit Nejstaršímu. Udělala bych cokoliv, abych ho zachránila.
„Sky.” Na ramenou jsem ucítila studený dotek, byly to ruce toho upíra, který Aniela poslal dovnitř. Nevěděla jsem, že je tu stále se mnou.
„Měla by ses posadit,” řekl a znělo to docela mile.
„Nechci si sednout!” zaprotestovala jsem vztekle a skoro křičela. Jediným pohybem jsem setřásla jeho ruce z mých ramenou a dál se věnovala zírání na dveře, za kterými se teď mohla dít spousta věcí a já doufala, že nic strašného.
„Bude to nejspíš trvat dost dlouho.” Nedal se odbít.
„Tak ať!” vyhrkla jsem rozzuřeně a vrhla na něj rozezlený pohled. Stál vedle mě a soucitně se na mě díval. Ale soucit byl teď v tuhle chvíli to poslední, co jsem potřebovala. A navíc od něj, kdyby nepřišel, mohlo být všechno v pořádku. Mohli jsme odejít, Aniel by mě chránil, aby mě vampýři nedostali, vyřešili bychom spolu tu věc s Cayenne a…
„Kdybych nepřišel, Ceola by nejspíš zemřela a nebo by tento osud potkal Aniela. Ano, on by tě chránil, ale, Sky, zamysli se nad tím. Museli byste se schovávat, neustále se stěhovat z místa na místo, zahlazovat za sebou stopy a žít v neustálém strachu, že vás jednou najdou. Takový život by jsi chtěla, Sky?” zeptal se mě, ale neznělo to nijak vyčítavě. Jeho temné oči, které na mě upíral, byly něžné. Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale v okamžiku, kdy jsem otevřela pusu, jsem se zarazila. Věděla jsem, že jsem nic neřekla, takže jediná možnost, jak mohl reagovat na nevyřčené byla, že…
„Ano, já, jako jeden z mála, dokážu číst v mysli ostatních,” usmál se a já měla co dělat, abych příliš nevykulila oči. Měla jsem za to, že tohle bylo jen v těch trapných filmech o nás, a že ve skutečnosti to  možné není, ale jak se zdálo, mýlila jsem se. O světě, do kterého zanedlouho budu patřit, jsem věděla příliš málo. Při vzpomínce na to, co mě neodvratně čeká, mě bolestivě bodlo u srdce. Pak už totiž bude všechno jinak.
„Věčnost je hodně dlouhá doba na to, aby ses dozvěděla všechno o světě, do kterého patříš, Sky.” Ano, měl pravdu. Věčnost byla dost dlouhá. Děsivě dlouhá doba a já ji budu prožívat bez něj. V tu chvíli jsem věděla, jak se Ceola cítila, jako by na mě dopadla všechna její bolest a strádání a já měla pocit, že to nemůžu unést. Tohle se nemohlo stát, nemohla jsem zůstat bez něj.
„Pardon, ještě jsem neměl příležitost se představit. Dorian Gray.” Natáhl ke mně ruku a já ji přijala.
„Těší mě, Doriane,” řekla jsem trochu smutně a vzápětí jsem se zamračila. Dorian? To jméno mi bylo povědomé. Kdysi jsem četla jeden román a… ale ne, to je přeci blbost. Moje myšlenky ho rozesmály.
„Blbost to není. Opravdu jsem tím Dorianem Grayem, o kterém byl napsán román.” Zamyšleně přivřel oči.
„Och, jak děsivé, že? Mladý muž, který si nechá namalovat portrét, díky němuž zůstává mlád. Ukryje do něj svou duši, obraz stárne a z něho se stává zrůda.” Podívala jsem se na něj a všimla si, že jeho oblečení nebylo z dnešní doby, ale z devatenáctého století.
„Necítím se dobře v oblečení z vaší doby. Zvyk je železná košile. Mnoho z nás, kteří pocházejí z dob dávno minulých, nepřilnulo k pokrokům světa.  Já a několik dalších, nedokážeme držet krok s dobou a popravdě mě docela děsí nové vymoženosti. Mnohokrát jsem se snažil začlenit se do společnosti, do století, ve kterém žiji, ale marně. Proto žiji zde. Všichni, kdo pobývají v Sídle, nenašli cestu k modernosti a vyhovuje jim život v ústraní. Věčnost v době, v níž jsme přišli o život a probudili se do věčného zatracení.” Ano, měl pravdu, Sídlo postrádalo vymoženosti naší doby. Nikdy jsem tu nenarazila na televizi, telefon, automatickou pračku. Sídlo celé uvízlo v čase a upíři zde byli zapomenuti a ztraceni.
„Ne, nemyslím si, že jsme zapomenuti. Třeba já - díky románu žiji i mezi lidmi venku, i když se hodně liší skutečnosti. V době, kdy jsem žil, ještě lidé nevěděli o tom, že existujeme. Mysleli si, že to jsou jen povídačky, báchorky. A mojí chybou bylo, že jsem se po nějaké době vrátil zpět do místa, kde jsem žil. Za mým přítelem Oscarem Wildem. Miloval jsem ho jako otce a myslel jsem si, že mě přijme takového, jaký jsem, ale doba byla jiná. Lidé se báli nadpřirozena. Báli se smrti, ale ještě více je děsilo z mrtvých vstání. Vyděšený k smrti mě vyhodil a za několik let vydal knihu - Obraz Doriana Graye. A jediného, čeho jsem dosáhl bylo, že mě on považoval za zrůdu.” Na chvíli se odmlčel a raněně se usmál. Zdálo se, že vnitřním zrakem hledí na něco strašného, srdcervoucího, co může vidět jen on.
„Ale dost už o mě. Jistě znáš Romea a Julii, nemýlím-li se?”
„Ano,” přitakala jsem, vděčná, že se jeho pochmurný obličej znovu rozjasnil. Nebylo nic horšího než neutišitelná bolest druhých.
„A zrovna ta Julie je zde také.”
„Vážně?” vydala jsem ze sebe překvapeně. Přikývl a usmál se.
„Její příběh je taky jiný, než byl ve skutečnosti napsán, ale o tom by ti měla vyprávět ona. Pokud chceš, můžeme ji navštívit.”
„Ehm, strašně ráda bych šla, ale…”
„Ano,” přerušil mě, „vím, Aniel, že? Nemusíš mi nic vysvětlovat, chápu to,” vlídně se usmál.
„Ublíží mu?” Při té zmínce jsem v hrudi pocítila známou bolest. Ještě jsem se nedokázala zbavit pocitu, který mě před několika okamžiky pohltil, když jsem si myslela, že zemřel. Bylo to stále živé.
,,Myslím si, že ne. Chtějí jen zjistit, jestli se tě doopravdy snaží chránit, protože sama už víš, že na zemi sestoupil s jediným cílem - najít tě a zabít.” Měl pravdu. Tohle byl jeho úděl, zničit věc, která dokáže přivést znovu k životu Azraela.
„Ano, já vím.”
„Ale jak se zdá, tedy podle toho, co jsem viděl já, se věci hodně změnily. Mám pocit, že už tě nechce zabít. Dokonce si myslím, že tě miluje a ty jeho taktéž.” Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne teplo.
„Ano.”
„Pak se nemáš čeho bát. Jestli je jeho láska k tobě silná a čistá, bude všechno v pořádku.” Stiskl mi dlaň a vroucně se na mě usmál. Chtěla jsem tomu věřit, ale věděla jsem, že nic nebude dobrý, jak mi sliboval, protože osud mi byl už dán a vyložen. A je nemožné ho změnit, i když bych si to tolik přála.
„Neposadíme se?” navrhla jsem překotně. Se smutným úsměvem, jako by mi viděl až na dno duše, přikývl.
„A byl jsi teď někdy v poslední době venku mimo Sídlo?” zeptala jsem se, abych odvedla pozornost od tématu, které mě až příliš bolelo.
„Ne, a ani po tom netoužím. I když je to pro upíra nemožné, myslím si, že bych venku dočista přišel o rozum.”

---

Doba, než se otevřely dveře, se zdála být nekonečná, i když mi ji zpříjemňoval Dorian. Ale i nekonečno jednou dostoupilo vrcholu a s mohutným zaskřípěním se dveře rozevřely. Aniel vyšel jako první a následoval ho Gabriel s Michaelem - mým biologickým otcem.
„Sky, můžeš jít s námi? Doriane, ty, prosím, zatím zajdi za ostatními a poté přijďte do haly.” Dorian přikývl a zmizel.
Roztřeseně jsem se postavila a očima hledala ty Anielovi, ale on se díval do země.
„Tak jdeme.” Následovala jsem je do haly, kde prozatím ještě nikdo kromě nás nebyl.
„Sky, jak víš, je nezbytně nutné zabránit probuzení Azraela a jediná možnost, jaká se nabízí, je tvá přeměna,” pronesl Gabriel a Aniel sebou nepatrně cukl. Nedokázala jsem ze sebe vydat jediný zvuk. Slova v hrdle se mi rozpadla na kousky.
„Zítra je zatmění a v tom čase plánují Azraela probudit.” Jeho slova pro mě byly jako dobře mířené rány pěstí. Páteř mi ztuhla. Cítila jsem, jak se mi vzduch v plicích tříští. Věděla jsem, co bude následovat.
„Proto, Sky, i když jsi ještě nedosáhla správného věku, nejpozději zítra musíš projít proměnou, protože oni si pro tebe přijdou a nezastaví je nic na světě.“  Přála jsem si, abych mohla křičet, abych dokázala udělat něco, co by mě osvobodilo od toho přívalu bolesti, který se ve mně vzmáhal. Ale nebylo nic, co by mě zachránilo.
Tak málo…
A v ten okamžik se na mě Aniel poprvé podíval od doby, kdy vyšel z místnosti. Nemusel nic říkat, v jeho očích bylo úplně všechno. Jeho tvář byla v tu chvíli neuvěřitelně zranitelná. Nepatrně pohnul rty v náznaku úsměvu, ale bylo bolestivé se na ten úsměv jen podívat. A vteřiny se vlekly dál a tahle nevyléčitelné chvíle mě pomalu zabíjela.
„Bude to dobrý,” řekl potichu Aniel, jako by ho každé slovo bolelo, ale i on sám věděl, že je to lež. Nic nebude dobrý. Nic už nebude dobrý…
„Pane,” ozvalo se kdesi za mnou, ale já nevnímala nic jiného než Aniela. Vpíjeli jsme se jeden druhému do očí. Němě spolu mluvili a plakali, bez slz, ale o to víc to bolelo.
„Ano, takže je to jasné.” Uslyšela jsem, když jsem začala zase okrajově vnímat.
„Budete v noci venku hlídat, aby se nikdo nedostal dovnitř, a ani ven. Je totiž jasné, že někdo z nás je zrádce a napomáhá Azraelovi. Někdo přeměňuje lidi na vampýry,” Gabriel se odmlčel a poté pokračoval, „za žádnou cenu je nesmíte vpustit dovnitř, i kdyby jste měli obětovat svůj život.”
„Ano, pane!” vykřikli najednou.
„Dobrá, a teď běžte, štěstí s vámi, mí přátelé.”
„Sky,” otočil se ke mně Michael, „mrzí mě to všechno, nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Věř, že tě budu chránit do roztrhání těla. Vím, že mě nenávidíš a neznamenám pro tebe nic a je pošetilé, abych po tobě něco chtěl, ale, prosím, odpusť.” On nikdy nemohl nahradit mého otce, který mě vychovával, nikdy jsem ho nemohla milovat stejně, jako Thomase, ale, i když jsem přísahala ho nenávidět do skonání světa, v tu chvíli jsem potřebovala cítit někoho u sebe.  V mém srdci zbylo ještě místo, aby se do něj vešel on. Vrhla jsem se mu do náruče. Nejdřív strnul, jako by držel úplně cizí osobu, ale vzápětí mě pevně sevřel.
„Díky,” šeptal mi do vlasů, „díky!”
„Sky, pokud si chceš odpočinout, můžeš zajít do svého starého pokoje.” Nabídl mi Gabriel a já to s vděčností přijala.
Vyběhla jsem z haly a hnala se pryč ve snaze utéct před tím vším, ale bylo mi jasné, že je to marné.
„Sky! Sky!” Uslyšela jsem za sebou a přede dveřmi pokoje se zastavila, ale neotočila. Slyšela jsem, že byl blízko, zpomalil a váhavým krokem přistupoval blíž. Chtěla jsem se otočit, ale bála jsem se toho všechno, co by mě čekalo. Bála jsem se, že by mě bolest v jeho očích srazila na kolena. Udělal to za mě, chytil mě za ruku a otočil čelem k sobě.
„Sky,” šeptl a pohladil mě po tváři. Ten dotek bolel, protože jsem věděla, že tohle všechno může být naposledy.  Už jsem to nevydržela ani vteřinu. Boj o potlačování slz byl zbytečný, rozutekly se mi okamžitě po tvářích.
„Neplač,” řekl, ale nedaly se zastavit. Vzal můj obličej do dlaní a něžně mi slíbal slzy z tváří.
,,Miluju tě, Sky, tolik tě miluju!” Jeho hlas zněl jako otevřená rána a já si tolik přála mít tu moc, abych ho mohla zahojit, zachránit. Přivinul si mě k hrudi a naléhavě mě objal. Ale já chtěla víc. Toužila jsem se s ním prolnout, ztratit se v něm. Pochopil a políbil mě. Přitiskla jsem se ještě víc k němu, abych zničila neexistující prostor mezi námi.
Líbal mě, naše ústa splynula v jedno. Polibky byly divoké, vášnivé a naše rty vyhladovělé, jako by se nedokázaly nasytit toho druhého. Rukama jsem ho křečovitě chytila za krk. Zvednul mě a já mu obtočila nohy kolem boků. Ani nevím, jak jsme se octli v pokoji. Na posteli obtěžkané nadýchanými nebesy.  Jediným pohybem mi roztrhl tričko, a ten kus zbytečné látky bránící nám být ještě blíž k sobě, odhodil na zem
„Promiň,” zašeptal mi do rtů.
„Nevadí, stejně se mi nelíbilo,” vydechla jsem jako v horečce. Usmál se.
„Nejdu na tebe moc rychle?” zeptal se.
„Ne… a nemyslíš si o mě, že jsem, že jsem…” Chtěla jsem říct něco jako lehká dívka, ale stud mi to nedovolil, avšak on i přesto věděl, co jsem měla na mysli. Přitiskl svou tvář do křivky mého krku. Cítila jsem, že se usmál.
„Ne, nemyslím.” A znovu mě políbil, jemně a něžně. Leželi jsme přimáčknutí jeden k druhému, jako by to byla otázka života smrti, oblečeni jen do půlnočního vzduchu. Byli jsme tak blízko, ale přeci daleko. Potřebovali jsme být součástí toho druhého. Vstoupil do mě, prohnula jsem se a vzpomněla si, jaký je to pocit pít jeho krev. Sám mi nabídl krk a já se k němu přimkla rty. Opatrně a jemně jsem ho kousla a v ústech mi explodovala chuť jeho krve, zaplavila mi smysly. Oslnil mě jas, ocitla jsem se uvnitř slunce a věděla jsem, že v něm nejsem sama. Byl tam se mnou. Proměnili jsme se jeden do druhého a čas přestal existovat, přeléval se přes nás. Zůstala jen hloubka citů, skutečnějších než čas. Ocitli jsme se mezi hvězdami a pak mi před očima explodoval vesmír…

---

Ležel vedle mě, ruku měl majetnicky obtočenou kolem mého pasu a mě zaplnil pocit naprostého štěstí a pýchy, že někomu patřím. Byla jsem jeho stejně tak, jako on můj, ale i přesto každý sám.
Zadívala jsem se z okna ven. Obloha byla zbarvena do temně modra, ale na východě růž naznačovala, že se slunce chystá k probuzení. První sluneční paprsky se rozlily po krajině. A to světlo mi zlomilo srdce.
Už dnes…
Opatrně jsem vstala, abych ho neprobudila, a zabalená do deky si stoupla k oknu.
Mohla bych být tak bláhová, abych prosila lunu, aby nám dala ještě čas? Ne, tohle nefungovalo. Nebyli jsme v pohádce.
„Svítá.” Stál za mnou.
„Mám strach,” zašeptala jsem. Rychle mě objal, jako by mě tím mohl před vším zachránit a já tomu na chvíli uvěřila.
„Neboj, nic se ti nestane,” ujistil mě a políbil do vlasů.
„Nebojím se o sebe, ale o tebe. Bojím se, že ode mě odejdeš.” Slza mi roztrhla tvář.
„Sky,” otočil mě k sobě, „nikdy od tebe neodejdu, rozumíš?”
„Navždycky spolu, slibuješ?”
„Slibuju,” odvětil a políbil mě.
„Slib mi ještě něco.”
„Cokoli.”
„Slib mi…” Hrdlo se mi stáhlo bolestí, ale musela jsem to říct.
„Slib mi, že až se přeměním, zabiješ mě.” Bojovala jsem se slzami, aby se vrátily tam, kam patří.
„Sky!” zhrozil se.
„Slib mi to, prosím.” Samotná ta slova bolela, ale jedině tak jsme mohli zůstat navždycky spolu. Pak, až všechno skončí, až utichnou všechny zvuky světa, potom… potom budeme spolu.
Jeho oči byly plné nekonečného žalu. Vteřiny nám protékaly mezi prsty a ticho vznášející se kolem nás ohlušovalo. Pak bolest v jeho očích došla vrcholu a vzdal se. Byl to jen moment, ale říkal všechno. Dal mi němý slib.
Zabořila jsem hlavu do jeho hrudi a on mě pevně objal. Chvěl se a já věděla, že pláče. Já taky, uvnitř. Nezastavitelně.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 14. kapitola Slib: