OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 2. kapitola Zachránce

30.03.2011 (18:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1173×

Ne, to rozhodně nemůže být možné. Sním, určitě. Zavřela jsem oči a počítala do tří, když jsem je otevřela, tak jsem stále stála na stejném místě v jeho otravném sevření, cítila zápach, který mi obracel žaludek naruby. Zkažené maso, tak páchl, jako tlející mršina.

Zíral na mě, oči měl přivřené do úzkých štěrbinek.

„Není možné?“ zopakoval, jako by nedokázal rozluštit význam těch slov. Zalkla jsem se ještě dřív, než jsem stihla promluvit. Rozbouřený žaludek hrozil, že každou chvílí vyvrhne ven vše, co jsem snědla. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mé oči viděly. Nemohla jsem přijmout fakt, že přede mnou stojí Vampýr. Dva Vampýři, stvoření, která neměla existovat. Nemohla existovat. Bylo to zakázané, oni byli zakázaní. Ale skutečnost mluvila za vše. Stáli přede mnou a jeden se mě dotýkal.

„Měli bychom jít, Lorante, bude zuřit, jestli nedorazíme brzo a s ní.“ Ten druhý zněl nervózně. Pořád se otáčel, jako by nás z povzdálí někdo sledoval. Oči měl doširoka rozevřené, zornice velké jako vyděšené dítě.

„Chci ji, aspoň trošku. Jednu kapku, jen ochutnám a půjdeme.“ Zavrněl mi do ucha, ale znělo to jako skřípění nožů. Jeho hlas byl slizký stejně jako ruce, které bloumaly po mém těle.

„Ne!“  Hlas toho druhého zesílil a zlomil se v nepředstavitelné hrůze. „To nemůžeš! On to pozná, bude z tebe cítit a pak tě zabije. I mě zabije, protože jsem tě nezastavil.“ Prudce, téměř zuřivě oddechoval mezi slovy, která skoro křičel.

„Mm,“ mlaskl mrzutě, „pravda, ale stejně nám dá ochutnat, že je to tak? Říkal to přece.“ Ta touha slitá v naléhavosti byla v těch slovech téměř hysterická.

„Ano, je to pravda, ale teď už půjdeme.“ Lorant, jak se jmenoval ten, co mě pevně svíral, se ode mě odsunul, ale ne moc daleko, abych mu nemohla uniknout. Chytil mě za paži a prudce škubnul, až jsem se mu málem svalila k nohám. Stále jsem se ještě nedokázala vzpamatovat z toho šoku. Mé tělo bylo ztuhlé jako kus dřeva, naprosto nepoužitelné. Jako bych až právě v tom momentě konečně pochopila to, co chtěli udělat. Unést mě. Divoce jsem se zapřela nohama o zem, aby mě nemohl táhnout dál.

Pomoc! Výkřiky se mi pokoušely prodrat z hrdla ven na svobodu, ale marně. Jako by můj mozek neměl dostatek síly na to, dát příkaz rtům, aby se pohnuly. Otočil se na mě.

„Pojď,“ zasyčel a oči mu výhružně plály. Zavrtěla jsem hlavou a obdivovala svou statečnost. Nebyla to statečnost, ale jen zoufalá snaha zachránit si život. Znovu se mou škubl, silněji než před tím. Drtil mi ruku, ta bolest byla příšerná, vystřelovala mi do celého těla.

„Nechtěj mě rozzuřit.“ Tvář se mu zkroutila do masky nelidského hněvu. Nebyla jsem si jistá, zda ho dokážu rozohnit ještě víc, než byl teď. Vycenil na mě dlouhé špičáky, které vypadaly vražedně, a zavrčel. Výhružně a hladově. Srdce mi bušilo do žeber jako kladivo a vidění jsem měla rozmazané. Znovu jsem zavrtěla hlavou. Jeho oči se změnily v rudé oceány vzteku, vrhl se na mě v desetině sekundy. A v tom se ozvalo hlasité zaskučení. Ten zvuk mnou projel jako elektrický proud, jelikož to neznělo ani trochu lidsky. Nářek se stupňoval, byl tak nesnesitelný, že doslova rval uši. Lorant se otočil a mně se naskytl pohled na jeho společníka. Vytřeštěnýma očima se na nás díval, ústa měl rozšklebená v odporné grimase, tvář zkroucenou nekonečnou bolestí. Z hrudi mu čněla dlouhá, stříbřitá čepel. Poté jeho oči vyhasly a sesunul se na zem. Nad jeho nehybným tělem kdosi stál. V té tmě jsem mu neviděla do obličeje, ale vypadalo to, že si prohlíží, koho právě zabil.

„Pomoc!“ Myšlenky na výkřiky se konečně převtělily do slov. Několikrát jsem hlasitě zaječela a on zvedl hlavu. Otřel meč, který svíral v ruce, o nehybné tělo, aby se zbavil zbytků nechtěné krve.

„Pusť ji,“ nařídil Lorantovi ležérně.

„Nikdy!“ zavrčel v odpověď a přitiskl si mě k sobě. Z očí neznámého na okamžik vyšlehl čirý zběsilý vztek jako černá hrozivá vlna. Pak se jeho pohled zklidnil, zchladnul a on se usmál. Podmanivě. Opřel si meč o rameno a vykročil směrem k nám. Nikam nespěchal, šel pomalu, ale nespouštěl oči z Loranta, kterému se z hrudi ozývalo hluboké vrčení. Najednou zrychlil, změnil se v rozmazanou šmouhu a byl u nás. Stačila jsem se mu jen podívat do nekonečných a hlubokých modrých očí a ucítila prudkou bolest na hrudi. Zem pod nohama mi zmizela a já se ocitla ve vzduchu. Vítr mi proplouval vlasy. Svůj let jsem zakončila na protější straně uličky. Narazila jsem obrovskou rychlostí do betonové stěny a svalila se na zem obličejem do odpadků. Bezmocně jsem lapala po dechu a pokoušela se do plic vtáhnout alespoň trochu kyslíku. Ruka, kterou mi celou dobu mačkal Lorant, jsem měla pod sebou a bolestivé tepání mi projíždělo celou paží. Věděla jsem, že je zlomená. Zbytky jídla, v nichž jsem ležela, odporně páchly. Červi, kteří si hodovali na uhnilých kusech masa, ryb a špaget, se mi prodírali vlasy, lezli do pusy a nosu. Pokusila jsem se zvednout na nohy, ale nešlo to. Bolely mě záda, nemohla jsem se nadechnout, jelikož jsem měla vyražený dech, tak jsem se odkulila doprostřed uličky a skončila v kaluži. O jejím původu jsem raději nepřemýšlela, vzhledem k tomu, že už několik dní nepršelo. Sípavě jsem se pokoušela o trochu vzduchu, držela si zraněnou ruku, plivala ty ohavné červy a mžourala do tmy za zvuky, které jsem slyšela. Ozývaly se tlumené výkřiky, ale nedokázala jsem rozpoznat, kterému z nich patří. Úpěnlivě jsem v duchu prosila, aby náležely Lorantovi. Nechtěla jsem, aby mě odvlekl kamsi do neznáma za někým, koho se i oni děsili neuvěřitelným způsobem.

Zanedlouho se ozvalo mučivé zaskučení a já věděla, že patří Lorantovi. Všechno, co jsem cítila během těch několika děsivých okamžiků, kdy jsem se ocitla v blízkosti Vampýrů, ze mě spadlo jako těžké závaží a já se konečně dokázala nadechnout. Mé vzlyky proťaly ticho, jež nastalo. Horké slzy mi smáčely ušmudlané tváře a já cítila obrovskou úlevu.

„Jsi v pořádku?“ Ozvalo se kdesi nade mnou. Dezorientovaně jsem se rozhlédla, jelikož mi připadalo, že ten hlas, tak krásný a melodický, který zněl jako hudba, se ozýval ze všech možných stran. Když jsem zahlédla tmavou postavu naklánějící se nade mnou, uklidňující barvu té nejopravdovější barvy oblohy, jsem se usmála a zamumlala: „Jo, jsem. Děkuji.“ Nic neřekl, jeho ústa se zavlnila v jediném krásném úsměvu a mé srdce v tu chvíli připomínalo vrtuli. Sklonil se blíž ke mně, natáhl ruku a zašeptal: „Není za co. Rád zachraňuji dívky v nesnázích.“ Opravdu mé srdce před chvílí připomínalo vrtuli? Tak k čemu ho mám, proboha, přirovnat teď?! Nabízenou ruku jsem odmítla, chtěla jsem si zachovat poslední zbytky sebeúcty, abych se necítila tak nemožně a neschopně. Pokrčil rameny, narovnal se a čekal, až vstanu. Ne, opravdu to nebyl dobrý nápad. Rozhodně lepší by bylo, kdybych přijala jeho ruku a on mě jednoduše vytáhl na nohy.

Když jsem se pokoušela vstát poprvé, tak mě gravitace přitáhla opět k zemi z poměrně malé výšky. Nebolelo to, ale ty další pokusy ano. Ani nevím, na kolikátý jsem dokázala vstát. Celou dobu mě pozoroval, v očích mu svítily jiskřičky smíchu a dusil se předstíraným kašlem. Rudá jako převařený rak jsem se konečně dostala na nohy a nervózně se usmála. Měsíc byl tak milostivý, že vykoukl z pod přikrývky nadýchaných mraků a osvítil jeho tvář. Zdálo se, jako by jeho kůže zářila. Jako by byla posypána hvězdným prachem. Očima hlubokýma jako nekonečné dno oceánu spoutal můj pohled a já neměla šanci dívat se jinam. A ani jsem nechtěla. Toužila jsem po jediném, dívat se na jeho tvář, ponořit se do jeho očí a zůstat tak na věky věků. Dívat se a… dotýkat. Všimla jsem si, že se jeho rty pohybovaly, ale nedokázala jsem rozluštit, co mi říkaly. V hlavě mi zněla jen přenádherná hudba, která vycházela z jeho úst, ale slova k ní nebyla.

„Haló!“ Zamával mi rukou před obličejem a já se konečně probrala z té prapodivné paralýzy.

„Co-o?“ vykoktala jsem skutečně inteligentní odpověď.

„Jsi opravdu v pořádku? Před vteřinou jsi vypadala, jako bys byla v nějakém… transu.“ Rychle jsem zamrkala.

„Oh, jo to, ehm,“ odkašlala jsem si, abych získala trochu času na vymyšlení důvěrné odpovědi. „Jsem z toho, co se stalo, nějak vykolejená,“ další odmlka, „nejspíš,“ dodala jsem potichu. Jeho oči se znovu ponořily do mých, jako by se snažil dohlédnout až na samé dno mé duše. Za okamžik jsem si všimla, jak se mu na rty dere úsměv. Vypadalo to, jako by prohlédl mou lež a odhalil pravou příčinu stavu, v němž jsem se nacházela. Jeho. Nehodlala jsem se v tom pitva nadále, věděla jsem, že čím více se budu nořit do svých myšlenek a nespouštět oči z jeho tváře, tím více bude barva v mém obličeji připomínat rajčatový protlak. Roztěkaně jsem se rozhlédla po uličce a hledala něco, co by zaměstnalo nejen mysl, ale i oči. A v tom jsem si toho všimla. Nedaleko nás ležel na zemi černý plášť a v něm prach. To byl ten první Vampýr, teď už mrtvý, úplně, ale ať jsem oči upírala i do těch nejtmavších koutů, tak jsem nenašla známky něčeho, co by naznačovalo, že Loranta postihl stejný osud jako jeho společníka.

„Kde… kde je ten druhý?“ vyhrkla jsem vyděšeně a upřela na něj vykulené oči.

„Jo ten,“ zatvářil se mrzutě, „utekl, ale neboj, ne daleko.“ Jeho odpověď mě nijak neuklidnila. Lorant byl stále někde venku. A byla jsem si jistá, že se mě pokusí znovu unést. Ne-li hůř – zabít. Všiml si, že jsem úplně vyděšená, přistoupil blíž ke mně a zaplnil tak prosto, který nás od sebe dělil.

„Nedovolím, aby se tě dotkl, slibuji.“ Ty modré oči, které na mě upíral, byly tak neskutečně něžné. Nespouštěl je ze mě ani po několika vteřinách, jako by byl pohledem na mě zcela pohlcen, i když jsem absolutně nechápala proč. Vlasy, které ještě před půl hodinou zářily jako tekuté zlato, teď byly slepené do několika pramenů. Umaštěné a špinavé. Obličej jsem měla samou šmouhu, oblečení prosáklé zbytky toho shnilého jídla a zapáchala jsem jako tisíciletá popelnice uvězněná pod palbou ostrých slunečních paprsků. Natáhl ruku a jemně se špičky prstů dotkl mé tváře. V tom okamžiku se jeho obličej se proměnil, něžnost v jeho rysech se pokřivila a zmrzla, až mu ve tváři zůstala jen krutost a hořká tvrdost. Náhle mě chytil pod krkem, přimáčkl ke zdi a k srdci přiložil ostře vypadající meč. Až v tu chvílí mi došla absurdita té zbraně. V jednadvacátém století se po ulicích proháněli lidé s revolvery, brokovnicemi, samopaly a různými typy pistolí, a ne s mečem. Se zbraní, která by přišla všem spíše k smíchu, než aby jim naháněla strach, ale i přesto jsem ho cítila, jelikož čepel by mnou zajisté projela jako máslem. Stačilo jen nepatrně zatlačit a ta stříbrná zbraň by proťala srdce a ukončila můj krátký život.

„Patříš k nim,“ vyplivl ta slova s nenávistí.  Ten jemně řezaný obličej byl pobledlý hněvem a v modrých očích mu plálo vražedné světlo. Aniž by se pohnul, vyzařoval takový hněv a hrozbu, že jsem z něho dostala ještě větší strach, než měla z Loranta a jemu podobným. Vampýrům.

„Proč tě chtěli unést? Co po tobě chtěli?“ zavrčel. Mlčela jsem a prohlížela si jeho rozezlený obličej, nemohla jsem uvěřit, k jaké změně na něm došlo během jedné vteřiny. Kvůli jednomu doteku.

„Mluv!“ Přitlačil na meč a já cítila, že mi poranil kůži. V místě, kde mě zranil, jsem ucítila svědění a příšerné pálení, jako by mi hořela kůře. No jistě, stříbro. To, jako jedna z mála věcí, nás může spolehlivě zbavit věčného života.

„Nevím!“ vyhrkla jsem popravě. Slzy mi vytékaly z očí, jako bych místo nich měla nějakou otevřenou ránu a z ní se valila krev. Nezastavitelně.

Hodnou chvíli si mě prohlížel a pak ustoupil o krok dozadu, avšak s mečem stále nataženým proti mně. Díval se na mě a znechuceně se ušklíbl.

„Můžeš jít, ale až tě uvidím příště, zabiju tě. Přísahám!“ vyslovil hlasem studeným, který zněl jako řinčení kordů. Krásný, smrtící a naprosto nemilosrdný.

Takhle si je představuji:

Sky

Zachránce (Aniel)

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 2. kapitola Zachránce: