OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 3. kapitola Pronásledován

03.04.2011 (11:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1142×

Na nic dalšího jsem se nezmohla. V modrých očích měl tvrdý výraz, meč stále držel ve výši úrovně mého srdce, připraven kdykoli bodnout. Po několika vteřinách, kdy ze mě nespouštěl oči, spustil ruku, ve které držel zbraň a vlastně i můj život, podél těla.

„Měla bys zmizet, než se… vrátí,“ pronesl tichým hlasem. A v tom okamžiku jsem v jeho očích uviděla záblesk něčeho, co jsem nedokázala popsat slovy. Snad smutek? Nevím, trvalo to jen zlomek vteřiny a já jsem si nebyla jistá, zda mě nešálil zrak. Pak se otočil a vzdaloval se ode mě. Stála jsem na místě, dívala se, jak odchází a v hrudi cítila čím dál větší tíhu.

Slíbil, že nedovolí, aby mi Lorant ublížil. Přísahal, že až mě příště uvidí, zabije mě. Bylo mi jasné, že slib byl už dávno zapomenutý a přísaha platila. Projelo mou rozechvění, spíše bolestí, než jinými pocity. Cítila jsem, že se mezi námi něco odehrávalo. Ale to něco se rozplynulo v momentě, kdy se mě dotkl. Jeho nenávist, která z něho šlehala jako plameny, mě hladově olizovala a pálila zevnitř a já si najednou připadala jako vyhaslá sopka.

Přešel přes silnici. Křoví, do kterého vstoupil, ho pohltilo a já pocítila v rozechvělém srdci chlad. Věděla jsem, že bych na něho měla zapomenout, ale nešlo to, kvůli tomu momentu, kdy se v jeho očích objevilo to cosi. Kvůli něčemu, čehož jsem si ani nebyla jistá, zda se to opravdu stalo.

Ani nevím, jak dlouho jsem nehnutě stála na místě a zírala na místo, kde mi zmizel z očí, a přemítala, co budu dělat. Domů jsem se vrátit nemohla. Nejenom kvůli Thommymu, ale i Lorantovi. On tady stále někde byl. Možná, že by mě sledoval až domů. Možná by zabil všechny, na kterých mi tolik záleželo, jen proto, aby mě odvlekl kamsi do neznáma za Ním, a to jsem nemohla dopustit. Nemohla jsem ohrozit jejich bezpečí kvůli mně. Při myšlence na něj jsem se nervózně ošila.

A za upíry, do jejich hlavního sídla, se mi nechtělo. Chodila jsem tam nerada a jen málo kdy. Děsilo mě to tam. Dlouhé studené chodby. Tajné místnosti, ze kterých mi běhal mráz o zádech, schované za masivními dveřmi. Okna zakrytá těžkými závěsy, aby dovnitř nevnikalo příliš slunečního svitu, toho zářivého života, takže všechno bylo pohřbeno v tiché temnotě. Upíři oděni v šatech starých několik století, jako by uvízli v čase. Zapomenuti a ztraceni. Všudypřítomný pach zatuchliny smíchaný s kovovým nádechem krve, který mi byl v jednu chvíli tak odporný, že jsem dýchala ústy, abych ho necítila, ale on mi ulpíval na jazyku a já cítila jeho chuť. Trpkou, nasládlou a naprosto neodolatelnou.  A v té druhé jsem se ho nedokázala nabažit.

Myšlenky týkající se krve mi zježily chloupky na celém těle. Zamotala se mi hlava, do úst nahrnuly sliny a brnění mi v intervalech projíždělo tělem jako elektrické výboje. Ochromila mě touha napít se jí, ať už odkudkoli. Pak jsem si vzpomněla. Sklenice. Doma. Na stole. Netknutá. Hlasitě jsem polkla. Vzhledem k tomu, že domů se nevrátím, dnešní noc určitě ne, tak jsem to musela vydržet bez denního přídělu. Nemohla jsem dopustit, aby mě ta touha ovládla a já se vrhla na první zvíře s tlukoucím srdcem. Neudělala bych to, nikdy, ale v téhle situaci jsem si tím nebyla tolik jistá. Proto jsem odhodila myšlenky, vzpomínky a potřebu krve do nejzazšího koutu mé mysli a z kapsy vytáhla roztřesenou rukou telefon. Vytočila jsem číslo a doufala, že to vezme. Po několika tůtnutích se z druhého konce ozvalo ospalé: „Haló?“

„Cayenne, ahoj, tady Sky,“ odpověděla jsem.

„Sky, bože!“ zaklela, „víš vůbec, kolik je hodin? Po půl noci, má kamarádko, a to normální lidé už spí, chápeš? Nemůžeš si umanout, že mi zavoláš, kdy se ti zlíbí. Jo a mimochodem, všechno nejlepší!“ Nezněla otráveně, jen mrzutě. Chápala jsem ji. Já spánek nepotřebovala tolik jako ona. Upíři, ať už hotoví anebo čekající na přijetí, nemuseli spát vůbec. Ale to neznamenalo, že nedokázali prospat celé dny.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit, ale moc dobře víš, že bych ti nevolala, kdyby to nebylo naléhavé. Vážně naléhavé. A to všechno nejlepší sis mohla odpustit.“

„Ty promiň, neměla jsem to dělat, ale znáš mě a víš, jak jsem protivná, když mě někdo vzbudí. Vytáhla si mě ze snu, kdy jsem zrovna tančila s Benem a on mi říkal… no, už ani to nevím.“ Rozhodně tahle dnešní situace, kdy jsem zjistila, že existují vampýři, že mě chtějí unést a kdy jsem potkala toho nejkrásnějšího kluka, který mě hodlal zabít, pokud mě znovu uvidí, nevolala po smíchu, ale ona to dokázala. Koutky úst mi cukaly, až jsem to nevydržela a rozesmála se nahlas. Ze začátku to znělo jako skřípění, ale postupně se měnil ten příšerný zvuk v melodický a skutečný smích.

„Jsem asi divná, co?“ zeptala se mě a hlasitě zívla.

„Ne, nejsi. Jenom moc stydlivá. Měla bys za ním už konečně zajít a pozvat ho na ples, jelikož je…“ nedopověděla jsem, protože mě přerušila.

„Očividně jasné, že se mu taktéž líbím. Bla, bla, bla, jo, je mi to jasný. Hele, cože jsi to potřebovala? Tu nesmírně naléhavou věc?“ odbočila od tématu.

„No, ehm, potřebuju od tebe, abys řekla mámě, pokud bude volat, a to bude, že spím u tebe.“ Hlas se mi chvěl, srdce bušilo tak silně, že jsem sotva slyšela svá vlastní slova.

„Ale ty u mě nebudeš, že?“

„Jo. Přesně tak.“

„Že je v tom nějakej kluk, co?“ vyjekla nadšeně.

„Tak nějak,“ vysoukala jsem ze sebe potichu, a rozhodně jsem jí nehodlala vyprávět, že se chystám jít za někým, kdo mi sliboval smrt. Ne, on přísahal.

„Jakej je? Oči, vlasy? Jak líbá? Sky, no ták, jsem zvědavá!“

„Cayenn, až zítra, ano? Pak ti všechno řeknu.“

„Hm,“ zabručela, „ale úplně všechno, platí?“

„Platí, už musím, tak zítra a díky!“ Ještě jsem vyťukala mámě zprávu, že spím u Cayenne a modlila se, aby to neprasklo. Nechtěla jsem ji děsit tím, že bych jí řekla o všem, co se dnes stalo. Prozatím jsem to nechtěla říct nikomu, dokud nezjistím víc. O vampýrech a o tom, proč chtějí mě.

Udělala jsem pomalý a nerozhodný krok kupředu, právě tam, kde jsem jeho viděla naposledy. Ty další byly už sebejistější a já se hnala za tím, co jsem viděla v jeho očích. Neposlouchala jsem svůj rozum, který na mě řval jako o život, že je to ta nejhloupější věc na světě. Byla jsem hluchá a slepá a myslela jsem si, že dělám jedinou správnou věc.

Byla jsem nucena poprvé využít upířích instinktů. V minulosti jsem to párkrát udělala, ale vždy nevědomky a nechtěně, ale teď jsem je musela použít, protože bych ho jinak nikdy nenašla.

Zhluboka jsem se nadechla a hledala ve vzduchu stopy jeho vůně. Okamžitě mi explodovala v nose, obklopila mě, neuchopitelná, ale přesto přítomná, až jsem měla pocit, jako by stál těsně u mě, ale nebyl tu. Začala jsem přemýšlet nad tím, jak asi chutná, když je jeho vůně tak omamná a úžasná. Jeho rty, myslela jsem na ně. Na chuť jahod a medu. Na jeho krev. Jaká může být? Divoká, nebezpečná jako rozbouřená řeka. Lehká jako jarní vánek. Nádherně okouzlující jako jeho úsměv. Dynamická, vášnivá a smyslná, jako prudký lesk v jeho očích. Víc než cokoli jiného jsem toužila po tom, abych se z něho mohla napít. Cítit tu úžasnou chuť, která se mi rozlije v ústech a zaplaví mé smysly.

V tu chvíli jsem si ke své hrůze uvědomila, že po něm lačním jako šelma. Bolest, která mi vystřelovala z čelisti, byla nesnesitelná a přišla z ničeho nic. Zdálo se mi, jako by mi někdo rval zuby, a pak se drátem šťoural v ranách, které po nich zbyly. Stále hloub a hloub, divočeji, dravě. Klesla jsem na kolena a chytila se za pusu. Měla jsem pocit, že mi exploduje hlava, a pak jsem to ucítila. Špičáky, dlouhé a ostré. Přejela jsem po nich jazykem, a jak se zdálo, byly nebezpečné i pro můj vlastní jazyk.

Ne, ne, ne. Pomeranče, kyselé a nasládlé, to chci. Krev je odporná. Hořká. Nechci krev, ale jídlo. Lidské a normální!

Tyto myšlenky mi vířily hlavou z jediného důvodu, aby ty zuby zmizely. Navždycky!

Po nějaké době jsem se odvážila zkusit, zda tam stále jsou a s úlevou shledala, že už jsou pryč, ale věděla jsem, že ne napořád, jen na nějakou dobu, dokud neokusím lidskou krev.

Ztěžka jsem se zvedla ze země, v nose stále cítila jeho vůni, avšak tentokrát jsem se jí nenechala unést, ale vést.

Proplétala jsem se houštinami, brodila se vysokou trávou a čím dál víc se vzdalovala od města do hloubky tichého lesa. Jeho vůně sílila, byla výraznější a intenzivnější, a to vše díky upířím schopnostem.

V dáli, jen několik metrů před sebou, jsem zahlédla kmitající světlo. Zaostřila jsem a poznala naoranžovělé plameny olizující a požírající kusy dřeva. A on tam byl. Seděl u ohně, zahleděn do rozžhavené bitvy, kterou mezi sebou vedly divoké plameny o to, kdo toho ukořistí nejvíce. Srdce mi v hrudi zaplesalo. Skrčila jsem se a pomalu se plížila jeho směrem. Ani jsem nevěděla, co budu vlastně dělat, až se dostanu úplně k němu. Co mu řeknu. A co on. Zabije mě? Vykoukla jsem z trávy a hledala ho u ohně, ale nebyl tam. Prudce jsem se postavila a rozhlížela po krajině potopené do tmy, zda ho nezahlédnu, ale temnota nade mnou vyhrála. Kromě ní jsem neviděla nic. Vykročila jsem tedy vpřed a v tu chvíli ucítila na temeni hlavy tupou bolest. Z očí mi vytryskly slzy. Zuby jsem si scvakla jazyk a v ústech ucítila chuť vlastní krve.  Šedivá tráva se mi vlnila před očima, jako by se proměnila v tisícovku svíjících se hadů. Ve vlasech jsem pocítila podivnou vlhkost. Plazila se dolů, po krku a zádech. Horká a lepkavá. Zdálo se mi, jako by se mi měla každou chvílí lebka rozpadnout na prach. A pak jsem zahlédla, jak se ta pohybující se tráva přibližuje. Detailně jsem viděla každé její stéblo, každou žilku. Hvězdy spadly níž. Létaly po obloze jako šílené a nechávaly za sebou světelné stopy.

Nadechla jsem se, ale nešlo to. Zkusila jsem to znovu, ale opět neúspěšně. Jako bych neměla plíce anebo mi na nich leželo něco těžkého, a proto jsem nedokázala vzdechnout ani trochu kyslíku. Jedna strana tváře mě nepříjemně tlačila, ruka, kterou jsem měla zraněnou, mě najednou rozbolela. Došlo mi, že ležím na zemi a něco mě tlačí k ní. Něco na mně leželo, něco těžkého a teplého.

„Proč mě pronásleduješ?“ Zaslechla jsem, jako by z obrovské dálky. Byl to skutečně on? Nebyla jsem si tím jistá. Všechno se zdálo jako sen. Divné, prchavé a jiné než skutečnost.

„Nepronásledu-ju,“ vydechla jsem a zbavila se tak tím posledního zbytku vzduchu v plicích.

„Ne? Tak proč se za mnou plížíš jako stín? Co ode mě chceš?!“ vyštěkl vztekle.

„Nemůžu… já se nemůžu… dýchat. Prosím!“ zachrčela jsem. Hodnou chvíli se nic nedělo a já si byla jistá, že zemřu, že je tohle skutečně poslední okamžik na tomhle světě, ale pak se ta tíha, která mi spočívala na zádech, rozplynula a já zalapala po dechu. Zprvu to nešlo, jako by se mi vzduch obloukem vyhýbal, ale poté se mi podařilo trochu polapit a pak víc, až jsem se dokázala pořádně a zhluboka nadechnout.

„Fajn, teď už mi řekni, co ode mě chceš!“ zahřměl. Jeho hlas zněl výhružně.

„Nic, jen… já nevím,“ odvětila jsem po pravdě.

„Ty si asi vůbec nevážíš svého života, když jsi přišla až za mnou.“

„Zřejmě.“

„Měla jsi odejít, klidit se mi z očí, jak jsem ti radil. Mělas jít domů, za rodinou. Copak žádnou nemáš?“

„Mám, ale…“ Bylo tolik složité všechno vysvětlovat a já se cítila tak šíleně zesláble. Bolest hlavy se zmenšovala a na temeni jsem cítila podivný tlak a táhnutí, jako by srůstala kůže. Sáhla jsem si do vlasů a podívala se na ruku. Krev, má krev. Byla všude.

„Tys mě málem zabil!“ vyhrkla jsem překvapeně. Absurdní. Moje slova byla naprosto absurdní, jelikož mi přísahal, že až se příště potkáme, tak mě zabije. Ale stejně mě to zaskočilo.

„Říkal jsem ti to,“ odpověděl chladně.

„Nemůžu jít domů, protože se bojím o rodiče a Thommyho, mého bratra. Bojím se, že je Lorant zabije, když mu budou bránit, aby mě odvedl. Bojím se toho, čeho se bojí on. Někoho, za kým mě chce odvléct, protože, jak se zdá, jsem pro něj důležitá, i když nemám nejmenší tušení proč. To je ten důvod, kvůli kterému jsem za tebou šla!“ vychrlila jsem ze sebe rychle. Bojovala jsem se slzami, aby se vrátily tam, kam patří. Nastalo ticho. Nikdo z nás nic neříkal.

„Se mnou zůstat nemůžeš, jdi pryč. Vrať se do města.“ Slyšela jsem jeho kroky, které se rozléhaly krajinou, vzdalovaly se. Ležela jsem v mokré trávě rozhodnuta už nikdy nevstát. Mé srdce jednou hlasitě udeřilo a dvě horké slzy mi skanuly z očí. Konečně jsem mohla plakat. Plakala jsem zlostí, pokořením a marností.

„Říkám, abys vypadla, rozumíš?! Zmiz!“ zařval na mě.

„Nikam nejdu! Tohle není tvoje místo. Nepatří ti to tu a já tady můžu zůstat!“ vykřikla jsem a slyšela zuřivý hněv ve svém hlase. Štval mě neuvěřitelným způsobem. Choval se ke mně, jako bych byla něco odporného.

Idiot! Ulevila jsem si v duchu, bezcitnej idiot! Ale má krásný oči a ten úsměv! Poslední myšlenku jsem vztekle vytěsnila z mysli.

Ležela jsem na trávě, rosa se mi vsákla do oblečení a to se mi nepříjemně lepilo na tělo. Chlad se do mě vkrádal nejdříve pomalu, ale pak téměř hladově. Necítila jsem prsty jak na rukou, tak nohou. Kůži jsem měla ztuhlou a prokřehlou. Zuby mi cvakaly o sebe, schoulila jsem se do klubíčka, abych se alespoň trochu zahřála, ale bylo to marné.

„Bože!“ Zaslechla jsem nad sebou. „Ty jsi tak děsně otravná, ještě nikdy jsem nikoho tak příšerného nepotkal!“

Absolutně jsem nechápala, co tím myslel.

„Prosím tě pojď k ohni. Neuvěřitelně mě vytáčí to tvé cvakaní zubů!“ Tak to jsme dva, pomyslela jsem si, ale ty mě vytáčíš úplně celý. Postavila jsem se a vydala se za ním, v ruce měl meč. Jak jinak.

„Zastavit!“ nařídil a já poslechla.

„Tady můžeš ležet, ale ani o centimetr blíž!“ Ukázal na místo tak dva metry od ohně. Vděčná za trochu tepla jsem se schoulila na zem.

„Má přísaha ale i přes to platí!“ ostře na mě pohlédl skrz plameny.

„Dobrá, ale necháme to až na ráno, jo? Jsem příšerně unavená,“ odpověděla jsem a ještě dřív, než jsem upadla do krásného bezvědomí, jsem zahlédla jeho nevěřícný pohled.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 3. kapitola Pronásledován: