OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 4. kapitola Křídla

05.04.2011 (15:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1230×

Teplo mi zalézalo pod kůži a rozehřívalo tak zkřehlé tělo.

„Vstávej, Sky, no tak, probuď se.“ Slyšela jsem, jak na mě někdo volá, ale mně se nechtělo. Takhle mi bylo dobře, chtěla jsem dál nerušeně spát a spát, už navěky.

„Sky, musíš se probudit!“ Ten hlas mě rozčiloval. Neustále na mě útočil a nutil do něčeho, co nechci. Věděla jsem, že pokud neudělám, co chce, tak nebudu mít pokoj.

„Fajn!“ řekla jsem mrzutě. S námahou jsem od sebe odtrhla líná víčka a bleskově se posadila. Temná a studená noční krajina zmizela. Rozplynula se a proměnila v jemnou, nekonečnou zář. Všude kolem mě pluly bílé obláčky zahalené do mléčné mlhy. Natáhla jsem ruku, abych se jednoho dotkla. Nesmírně mě zajímalo, jaký je na dotek. Vždycky jsem to chtěla zkusit. Opatrně, jako bych se bála, že dostanu ránu elektrickým proudem, jsem se na něj sáhla. A v tom momentě se z něj vynořil oslepující svit. Měl barvu duhy, proudil kolem mě, a já cítila, že se mi usazoval na kůži jako kapky rosy. Zářily jako diamantový prach a mizely mi pod kůží.

„Sky.“ Zaslechla jsem někde za sebou. Jen nechtěně jsem odtrhla oči od té krásy a otočila se za hlasem. Za mnou stál postarší muž. Světlé vlasy měl protkány slabými nitkami stříbra. Modré, hluboké oči dokreslovaly drobné vějířky vrásek, které se kolem nich utvořily, když se na mě usmál. Zamračila jsem se.

„Kde to jsem? To jsem… umřela?“ Poslední slovo se mi zaseklo v krku a nebylo vůbec snadné ho vyslovit. Jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Ne, neumřela jsi.“ Hlasitě jsem si oddechla. Ale když jsem neumřela, tak kde to vlastně jsem? Ve snu? Zdálo se mi to téměř neuvěřitelné, nikdy jsem nemívala tak živé sny.

„Kdo jste?“ zajímala jsem se. Chvíli mě mlčky a fascinovaně pozoroval, jako by se snažil vtisknout si můj obličej do paměti.

„Michael.“ Paráda, už mě ty jeho jednoslovné odpovědi začínaly vytáčet. Nevěděla jsem, kde to jsem, proč je tady on a co po mně chce. Už jsem chtěla otevřít pusu a vychrlit na něj záplavu otázek, ale on mě předběhl.

„Potřeboval jsem si s tebou promluvit o něčem nesmírně důležitém, a proto jsem tě přivolal sem, ale neboj, vrátíš se v pořádku zpět do svého těla.“ Vytřeštila jsem doširoka oči. Do svého těla? Nechápala jsem, co to mělo znamenat.

„Jakože… jakože, ehm, má duše?“ Nadzvedla jsem obočí. Přikývl, opět s úsměvem. Tak jo, tohle byl určitě sen.

„Sky, jdou po tobě a ty jim to za žádnou cenu nesmíš dát, nikdy!“ Najednou vypadal nervózně. Ve slovech, která na mě chrstnul, jsem se topila a neměla nejmenší tušení, jaký je jejich význam.

„A co to je? Já o ničem, co bych měla, něco tak důležitého, nevím!“ Z mého hlasu zaznívala panika. V kostech se mi začal usazovat podivný pocit, že se něco stane. Teplo se vytratilo a namísto něho se k nám vkrádal chlad. Podivný, vlezlý a otravný. Mráčky začaly šednout a černat.

„Nedávej jim to, za žádnou cenu, rozumíš?“ Proč je to všechno vždycky, ksakru, tak složité? Proč mi prostě nemůže říct, co jim nemám dávat?

„Ale já nevím! Nevím, co to je! A kdo po mě jde?“ Už jsem se postavila na nohy. Mluvila jsem překotně, abychom neztráceli příliš času, jelikož se k nám něco blížilo.

„Pst,“ přiložil si prst k ústům a jako by tím gestem utišil všechny zvuky, „už jdou.“ Všechno kolem nás se změnilo v temné nic. Černé oblaky mě zachytávaly do sebe a v tom jsem to uslyšela. Příšerný, kvílivý zvuk. Krev mi ztuhla v žilách a já pocítila strach. Skutečný, děsivý sám o sobě, řval mi v útrobách. Ten příšerný zvuk se k nám blížil a spolu sebou nesl tajemnou hrozbu ukrytou v temnotě.

„Nedávej jim to.“ To byla jeho poslední slova. Pak se vytratil a já se propadla a klesala dolů.

Prudce jsem otevřela oči, ale ty vzápětí opět zavřela, jelikož se mi do nich zabodly ostré sluneční paprsky. Zalapala jsem po dechu.

Byl to jen sen, uklidňovala samu sebe. Jenom zatraceně živý sen, nic víc. Snažila jsem se svým slovům věřit, ale nedařilo se mi to. Bylo to, to všechno bylo tak… živé, skutečné, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

Ne, zavrtěla jsem hlavou. Sen, prostě sen. Už jsem se nadále nechtěla zabývat tím vším. Otočila jsem se na bok, v plánu, že budu pokračovat ve spánku, ale zarazila jsem se. Něco mi spočívalo na hrudi. Dotkla jsem se toho, zlehounka a velmi opatrně otevřela oči. Zprvu jsem neviděla nic víc, než bílou tmu, ale postupně jsem dokázala rozeznat tvary a barvy okolí.

Jeho bunda, byla jsem jí přikrytá. Usmála jsem se pro sebe a přitiskla si ji k obličeji, abych zachytila tu nadpozemsky nádhernou vůni. Jeho vůni. Byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatovala. Divokost se snoubila z něžností. Vášeň s jemností. Srdce mi útočilo na žebra, jako by se chtělo skrz ně prodat na svobodu.

Podívala jsem se naproti přes ohniště, na místo, kde spočíval, a vytřeštila oči. Ležel ke mně otočený zády, klidně oddechoval a na jeho zádech se vyjímala dvě křídla. Obrovská a překrásná. Naprosto neuvěřitelná. Promnula jsem si oči, štípla se do ruky, abych se už konečně probrala.

Sním sen ve snu. Určitě. Ale nebylo to tak. Ležel stále na stejném místě, křídla pořád na zádech, takže mi došlo, že tohle je skutečné. Jeho křídla, on, a že je… anděl.

Postavila jsem se a potichounku došla až k němu. Nejprve jsem zkontrolovala, zda stále spí. Oči měl pevně zavřené, a tak jsem si sedla těsně za něj a prohlížela si tu bílou nádheru.

Peří bylo úžasné, lesklé, jemné a doslova svádělo k dotyku. Něco mi říkalo, že bych neměla, ale nemohla jsem odolat. Ruka se mi úplně samovolně napřímila a přibližovala se k té nadýchané a vzdušné kráse. Toužila jsem se jich dotknout, cítit, jaká jsou, fascinovala mě, omračovala. Otupovala smysly a já po tom doteku prahla jako po krvi. Ne, ještě víc.

V momentě, kdy mé prsty spočinuly na peří, jsem ucítila prudkou bolest na prstech. Do nosu mě praštil zápach škvařícího se masa. Skryla jsem si poraněnou ruku do dlaní a zaúpěla bolestí. To ho probudilo. Rychle se postavil a pronikavě mě sledoval, křídla doširoka roztažená.

„Co to má znamenat?“ vyhrkla jsem. Nic neřekl, přiblížil se ke mně, vzal mou ruku do té své a prohlížel si obrovské, krvavé puchýře. V tom okamžiku mi došlo, že je jeho kůže teplá. O dost než ta lidská, ale nespálila mě jako jeho křídla.

„Teď už aspoň víš, že nemáš sahat na věci, co ti nepatří,“ zabručel a ostře na mě hleděl.

„Jak to, že mě spálila?“ Dívala jsem se stále na ta křídla. Sluneční paprsky prostupovaly skrz ně a ona vypadala, jako by byla pokryta tisícovkou diamantů. Zářila a třpytila se. I když mě spálila, tak mě neustále fascinovala. Chtěla jsem se jich dotknout, znovu. Bolest nebolest. Všiml si mého pohledu a stáhl je tak, až jsem je neviděla. Zklamaně jsem si povzdychla. Chtěla jsem se na ně dívat, pořád.

„Protože ty jsi dcerou Ďábla a já Boha,“ odpověděl mi jednoduše.

„Mm, stejně to nedává smysl. Jako to, že se tě můžu normálně dotknout? Jak to, že mě spálí jen křídla, ale ty ne?“ Zhluboka se nadechl, jako by mu mluvit se mnou bylo více než otravné.

„Protože ještě nejsi hotová upírka. Až jí budeš, tak bych tě mohl snadněji zabít.“ V očích se mu nebezpečně zablesklo.

„Stačilo by k tomu jedno objetí a ty by ses proměnila v prach.“ Tvář se mu náhle změnila. V očích měl podivně vzdálený výraz a z jeho tváře se nedalo nic vyčíst.

„Pojď ke mně blíž, ďáblův potomku. Přijď a spočiň na mé hrudi. Nech, ať tě obejmu, ať tě mé ruce uvězní. Nech, ať tě políbím, ať tě má ústa oblouzní. Nech, ať tě má křídla polapí, ať se tě dotknou. Splyňme v jedno tělo, ztraťme se v sobě. Už na věky věků, lásko má!“ Znělo to jako hudba, jako nesmírně vábivá hudba, která mi otupovala mozek. Mé tělo dychtilo po tom objetí. Jeho oči zářily. Modrá barva se v nich vlnila jako oceán. Rty. Plné, krásné a neodolatelné. Toužila jsem se s ním prolnout a ztratit. Už na věky věků, jak sliboval. Nikdy mi ještě nepřipadal tak… tak krásný, ale ta krása byla téměř nadpozemská. Nejen cizí, ale nelidská, protože žádný člověk by nemohl vyzařovat tolik krásy. Ale v jeho hlase jsem slyšela i něco jiného. Bolest. Hlubokou a nekonečnou. Jeho oči se uzavřely, už nezářily. Zdálo se, že v nitřním zrakem hledí na něco vzdáleného. Na něco strašného a srdcervoucího, co může vidět jen on.

„To,“ vyhrkla jsem a chtěla pokračovat dál, ale nešlo to. V krku jsem měla vyschlo, jazyk se mi lepil na patro. S očima přišpendlenýma k jeho tváři jsem na něj bez mrknutí oka zírala. Tím, že jsem promluvila, jsem ho vyrušila. Zadíval se na mě, jako by si nebyl jistý, co tam dělám, a pak se ušklíbl.

„Takhle to fungovalo. Stačilo vyslovit ta slova a upíři se na nás lepily jako můry na oheň a my jsme je pak zabili. Jedním objetím, tím posledním, ale to je už minulost.“ Rozmrzele mávl rukou a jeho obličej znovu zchladl. Pak se na mě podíval, v očích podivnou krutost.

„To mi připomíná,“ sjel pohledem na meč ležící na zemi, „že máme nevyřízené účty, nemýlím-li se?“ Naprázdno jsem polkla. Myslela jsem si, že to nakonec neudělá, ale jak se zdálo, mýlila jsem se. Vzhlédla jsem k blankytné obloze. Dnešek byl jako stvořený pro umírání. On mezitím vzal meč do ruky a napřímil ho proti mně. Zavřela jsem oči a čekala. Byla jsem příliš zbabělá na to, abych se dívala smrti do očí. Byla jsem podivně klidná, v mysli hučící ticho.

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět… Odpočítávala jsem vteřiny a čekala na bolest, kdy mi protne meč srdce, ale nic se nedělo. Otevřela jsem opatrně jedno oko. Stál nade mnou a tvářil se pobaveně.

„Tak co?“ Znělo to, jako bych se nemohla dočkat vlastní smrti. Nechápala jsem jeho. Nedokázala jsem se v něm vyznat, byl pro mě naprostou záhadou.

„Nejsem tu pro to, abych zabíjel malé holky,“ řekl a sklopil meč. Rozpálilo mě to.

„Je mi osmnáct!“ vykřikla jsem podrážděně. Nikdy jsem nečekala, že se budu tak bojovně ohánět svým věkem, ale bylo to tady. Zkoumavě se na mě zahleděl.

„Tak mladé dívky, vždyť je to jedno! Prostě mám na práci něco důležitějšího!“ Zněl naštvaně.

„Jo? A co? To by mě nesmírně zajímalo.“

„Vampýry! A vůbec, do toho ti nic není!“

„Já mám pocit, že je a hodně. Chtěli mě unést, pokud si pamatuješ, takže bys mi měl říct, o co jde!“ Divoce jsem se postavila a přešla těsně k němu. Byla jsem rozpálená doběla.

„Já mám pocit, že by ses měla raději vykoupat. Nevoníš zrovna po fialkách.“ Zatvářil se znechuceně. Žhavý vztek ve mně plál mocněji než dřív a vyvřel na povrch jako žhavá láva.

„Ahá! Asi jsem se v těch odpadcích vyválela schválně, že? Ou, jasně, já totiž značku tohohle parfému přímo zbožňuji!“ Rozhodila jsem rukama, ale přála jsem si, se na něho vrhnout a dát mu facku.

„O, tak pardón, že jsem tě zachránil. Už to víckrát neudělám, neboj se!“ Taky přistoupil blíž ke mně, až jsme se navzájem skoro dotýkali. Propalovali jsme se pohledy a soutěžili, kdo první couvne. Byl to on.

„Nemám čas, a ani náladu se tady s tebou dohadovat. Vrať se domů a je to!“ Sbíral ze země své věci a chystal se k odchodu.

„Tak to máš smůlu, jdu s tebou, ať se ti to líbí, nebo ne!“ Divoce se na mě otočil, oči mu plály.

„Ne, nepůjdeš, nebo…“ Přerušila jsem ho ještě dřív, než stihl dodat víc.

„Nebo co? Zabiješ mě? Mohl jsi to udělat už tisíckrát, ale neudělal! Prostě jdu s tebou!“ Chvíli na mě upřeně zíral a pak se vzdal.

„Dobrá, ale nebudeš mluvit, pokud se tě na něco nezeptám. Nebudeš na mě sahat, nebudeš strkat nos do mých věcí a nebudeš mě otravovat přiblblými otázkami!“

„Platí,“ odvětila jsem, i když se mi seznam věcí, co nesmím, absolutně nelíbil. Vykročil vpřed a já za ním. Tak tohle bude ještě delší výlet. Avšak doufám, že se dozvím otázky na své odpovědi. A ještě něco - musím vymyslet, co říct rodičům. Ale tak či onak, tohle mi stojí za všechno.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 4. kapitola Křídla: