OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 5. kapitola Toast

08.04.2011 (17:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1091×

Ušli jsme pouhých několik metrů a já pocítila náhlou slabost. Zasáhla mě jako blesk z čistého nebe. Padla na mě jako těžké závaží, obalila, spoutala. V ústech jsem měla vyschlo. Do očí mi praly dravé sluneční paprsky, byly mi tak nepříjemné. Mhouřila jsem oči, abych je trochu uchránila před tou ostrou palbou, ale nedařilo se mi to. Díky té světelné záplavě jsem nic neviděla, takže jsem si ani nevšimla, že se zastavil a prudce do něj narazila. Zmateně jsem zamrkala a snažila se rozeznat jeho postavu stojící blízko mě.

„Drž se dál ode mě! Pět metrů odstup.“ Vztáhl ruku a ukázal na místo, kam bych se měla vzdálit. Vyčerpaně jsem se poodešla o kus dál. Znovu se dal do kroku a já vyrazila za ním. Všimla jsem si, že má kůže zešedla. Dokonce jsem viděla temně modré žíly, které skrz ni prosvítaly. Vypadala, jako by byla z nějakého jemného papíru.

Krev. Potřebuju ji, a to hned! Čerstvou, teplou a živou. Potopila jsem se do vzpomínek na její chuť, barvu a sílu, že jsem do něj znovu vrazila. Tentokrát vypadal opravdu naštvaně. Oči mu plály, ústa měl stažená do tvrdé linky, ve tváři se mu nepohnul ani sval, ale to bylo horší, než kdyby mu z ní šlehaly divoké plameny vzteku.

„Víš co? Jdi raději přede mnou. Aspoň tě budu mít na očích!“ Uposlechla jsem jeho rozkaz, nebyla jsem schopna odporu.

Každý krok, který jsem udělala, se mi zdál jako bych překonala kilometr, jako by ze mě vysával život. A v tom do mě vrazil. Věděla jsem určitě, že jsem se nezastavila. Otočila jsme se na něj.

„Ehm, pět metrů odstup, pamatuješ?“ vysoukala jsem ze sebe. Založil si ruce na prsou, rty mu okupoval pokřivený a pobavený úsměv.

„Tady určuju pravidla já, pamatuješ?“ odpověděl mi s úšklebkem. Zatnula jsem zuby, abych překonala silnou potřebu něco mu pěkně od plic říct. Abych v sobě udusila hořící vlnu vzteku, která se mnou prohnala a probudila ve mně zbytek síly, kterou jsem ještě měla kdesi hluboko uvnitř.

Pitomec! Tak on mi bude určovat, v jaké vzdálenosti se od něj mám držet, ale pro něj to neplatí?

Všiml si mého nabubřeného výrazu a jen se rozesmál. A v tom mi zakručelo mi v břiše. Bolelo to, jako bych v útrobách měla střepy.

„Máš hlad,“ zkonstatoval.

„Očividně.“ Bedlivě mě pozoroval, a pak jen pokrčil rameny a neznačil mi, abych šla dál.

„Potřebuju jídlo!“ vyhrkla jsem podrážděně a nepohnula se ani o milimetr.

„Žádné nemám, tak jdi.“ Měla jsem chuť vrhnout se na něho a bušit mu pěstí do hrudi. Chtělo se mi brečet. Byla jsem na konci svých sil. Musela jsem se najíst, potřebovala jsem to.

„Máš křídla, tak můžeš pro něco zaletět do města.“

„Za denního světla?“ Poklepal si na čelo. Vím, byla to pitomost, ale nic lepšího mě nenapadlo. Rozhlédl se, jako by po lese měl pobíhat steak s hranolkami, po chvíli ukázal na houští nedaleko nás.

„Támhle máš maliny.“ Maliny? Maliny?! No to si snad dělá srandu! Vytřeštila jsem na něj oči, ale nezdálo se, že by svá slova přehodnotil. Stál naproti mně, tvář klidnou. Modrá barva v očích mu podivně zamrzla. Jako by se proměnila v kusy ledu.

„Fajn!“ procedila jsem skrz sevřená ústa, ruce jsem zatnula v pěsti a vyrazila směrem k malinám.

Idiot! Ten největší, jakého jsem kdy poznala. Natvrdej blbec! S nadávkami, které mi vířily hlavou, jsem došla ke keři malinovníku.

„Paráda! Vážně skvělý!“ zavrčela jsem pro sebe. Byly ještě zelené, nezralé a po jejich pozření bych se zajisté pozvracela. Rozzuřeně jsem kopla do větve. Měla jsem sto chutí ji vzít a rozsápat na kusy, stejně jako jeho.

Beznadějně jsem klesla na zem a rozbrečela se. Měla jsem ho poslechnout a jít zpátky do města. Teď tady zemřu hlady a jemu to bude úplně jedno. Nechá mě ležet někde mezi stromy, jako odporný odpad. V tom jsem uslyšela šustění listí, které se ozývalo nedaleko ode mě. Utřela jsem z očí slzy a podívala se tím směrem, odkud přicházelo.

Suché, nahnědlé a mrtvé kousky stromů se pohybovalo, něco pod ním bylo. Vyrazila jsem k tomu místu, ani jsem nevěděla jak. Myš, docela velká, srdce jí rychle tlouklo. Slyšela jsem ho, jako bych ho měla v hlavě. Buch-buch, stále dokola. Ústa mi zaplavila vlna slin. Chtěla jsem ji, její krev, na nic jiného jsem nemyslela.

Krev, krev, krev! Ruka mi prudce vystřelila jejím směrem, uchopila jsem ji a dřív, než jsem si uvědomila, co vlastně dělám, jsem se do ní hladově zakousla a všechnu tu chutnou krev spolykala. Byla lepší, než jakou jsem dostávala doma. Tahle byla živá, rozbouřená a prosycená jejím strachem. Divoká a úžasná.

Když mé instinkty zmizely a já se vrátila zpět do lidské části Sky, cítila jsem se hrozně. Držela jsem její ochablé tělíčko v ruce. Šedé chloupky měla potřísněné krví. A byla mrtvá, já ji připravila o život, zabila jsem ji. Znovu jsem se rozbrečela, položila její tělo do listí a rukou vyhloubila díru, abych ji pohřbila. Cítila jsem, jako by ve mně něco zemřelo spolu s ní. Kousek z lidské části, kterou jsem si snažila zachovat. Dovolila jsem, aby se predátor z hlubin prodral na povrch a ovládl mě.

Nějakou dobu jsem tam seděla, dívala se na její hrob a nechala slzy, aby smáčely mé tváře. Pak jsem vstala, otřela slané brázdy potůčků a vydala se zpět.

Stál na stejném místě. Ležérně se opíral o strom, ruce překřížené na hrudi. Na rtech mu pohrával hořký úsměv.

„Tak co? Napapaná?“ zeptal se mě hlubokým ironickým hlasem. Nic jsem neřekla, ani se na něj nepodívala a vyrazila kupředu. Nezajímalo mě, zda jsem porušila nějaké z těch jeho trapných pravidel, bylo mi to absolutně jedno.

Pohybovala jsem se rychle. Díky její krvi jsem načerpala trochu síly, ale potřebovala jsem víc a taky normální lidské jídlo.

„Počkej!“ křikl na mě a zdálo se, že jeho hlas přichází z dálky. Poslechla jsem. Když jsem uslyšela, že je blízko, dala jsem se znovu do kroku.

„Počkej!“ zavolal znovu. Zatavila jsem se, ale neotočila. Stála jsem na místě a čekala, jakou uštěpačnou poznámkou mě počastuje. Byl za mnou, ale nic neříkal. Cítila jsem teplo jeho těla, tu neskutečnou vůni.

„Jak se jmenuješ?“ Jeho otázka mne zaskočila. Nechápala jsem, kam zmizela ta jízlivost a ironie z jeho hlasu. Nebyla po ní ani stopa.

„Sky,“ odpověděla jsem. Ticho, nic neříkal. Ani já, snažila jsem se dodržet ta jeho přihlouplá pravidla. Nebudu mluvit, dokud se mě nezeptá. Náhle jsem ucítila na své dlani něco horkého. Jeho ruku. Dotýkal se mě. Překvapeně jsem sebou trhla a on mě jedním pohybem otočil čelem k sobě.

„Aniel.“ Natáhl ke mně ruku. Dívala jsem se na ni a nemohla přinutit tu svou, aby udělala totéž. Zmátl mě, úplně. Nechápala jsem, co se to s ním stalo. Proč se najednou choval tak… mile?

„Ehm, takže co všechno víš o vampýrech?“ Stáhl svou ruku zpět, když viděl, že se nemám k tomu, abych mu podala svou. Chtěla jsem, tak moc, ale nešlo to. Chvíli jsem přemýšlela. Co o nich vlastně vím?

„Jsou to přeměnění lidé. Nejsou vyvolení jako my.“ Nedokázala jsem potlačit hořkost, která se mi převalovala na jazyku jako rtuť, při vyslovení my. Souhlasně přikývl a naznačil mi, abych pokračovala.

„Upíří kousnutí, to první, není pro člověka smrtelné, ale nesmí se opakovat. Nikdy. Pokud to někdo udělá, tak buď ten dotyčný zemře, anebo ho promění na…“ Hlas se mi zadrhl.

„Vampýra.“ Dokončil za mě.

„A je to zakázané, trestá se tento prohřešek smrtí. To je všechno, co vím.“

„Mm,“ zabručel, „díky tomu, že upír promění člověka na něco takového a on to s plným vědomím přijme, změní se jeho duše. Tím, že přijme nesmrtelnost a všechno, co s tím souvisí, jeho duše zčerná. Zlo se do ní zakousne a nepustí. Vyžene všechno dobré, co kdy v něm bylo a promění ho na krvelačnou zrůdu, která prahne po krvi, po utrpení.“ Vytřeštila jsem oči, tohle jsem nevěděla. Netušila jsem, že to je takové. Měla jsem za to, že se to prostě nesmí dělat, ale ne, že se z lidské bytosti stane odporná zrůda.

„A ještě jedna věc. Lidské tělo není určeno pro nekonečný život. Během let se mění, chátrá a rozpadá se, proto jsou vampýři cítit jako zdechlina. Jejich tělesná schránka tlí a oni si po nějaké době musí najít jinou. Někoho, do koho vpustí svou nesmrtelnou duši.“ Další šok, tohle jasem taktéž nevěděla.

„A proč jsi tady?“ Chvíli váhal, zda mi to řekne, ale nakonec se zhluboka nadechl a spustil: „Jedna legenda praví, že jejich vůdce, který je uvězněný kdesi pod zemí, potřebuje ke svému osvobození nějakou věc. Nevím, co to je, ale musím jim zabránit v tom, aby to našli. Jinak se peklo otevře a na zemi propukne apokalypsa. Lidé budou umírat.“ Sevřel se mi žaludek. Apokalypsa. Jen matně jsem si pamatovala, že je to něco strašného.

„Jak jim můžeš zabránit v tom, aby se toho něčeho zmocnili, když ani nevíš, co to je?“

„Vím jen to, že je to spojení obou stran. Nebe a pekla. Nějaká věc, ve které je toto ukryto.“

„Tak to nemám nejmenší tušení, co by to mohlo být.“

„S tím si nelam hlavu, je to na mně, takže se s tím nemusíš zatěžovat.“ Chabě se usmál. Chtěla jsem mu říct, že se tím chci zatěžovat, že mu chci pomoct, ale má ústa se ani nepohnula. Byla jsem uvězněna v jeho očích a nemohla dělat nic.

„Měli bychom se vrátit do města, měla bys jít domů, aby o tebe rodiče neměli strach.“ Neznělo to nijak výhružně, ani jako rozkaz. Divoce jsem zavrtěla hlavou. Přimhouřil oči a několik okamžiků si mě prohlížel.

„Nejde jenom o Loranta, že?“ zeptal se mírně a laskavě. Přikývla jsem, sevřelo se mi hrdlo a v očích pocítila horkou vláhu.

„Thommy,“ vypravila jsem ze sebe a trápení se mi opět vzedmulo v hrudi.

„Tvůj bratr?“ řekl ta slova s ohromnou opatrností, jako by se bál, že se každou chvilkou rozpadnu na prach.

„On… on mě nenávidí. Jsem mu odporná. Bojí se mě. Myslí si, že zabíjím lidi, že jsem zrůda.“ Samotná ta slova bolela.

„To mě mrzí.“ Vypadal rozpačitě, jako by si nevěděl rady s uplakanou holkou.

„Víš,“ sáhl si do vnitřní kapsy bundy, náhle přistoupil blízko ke mně, oči ponořil do mých a promluvil měkkým a něžným hlasem: „Našel jsem u sebe nějaký toast. Vezmi si ho.“

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 5. kapitola Toast: