OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 6. kapitola Možná

09.04.2011 (15:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 894×

Dívala jsem se na toast, který mi nabízel, a přemýšlela, zda si ho mám vzít a rozmáznout mu ho po obličeji, protože mi ještě před chvílí tvrdil, že žádné jídlo nemá a donutil mě tím zabít živou bytost, anebo mu vděčností skočit kolem krku a hlasitě děkovat.

„Já… já… ehm, našel jsem ho až teď a myslel jsem si, že ti přijde vhod, i když to není to, co potřebuješ nejvíc,“ zakoktal rozpačitě, jelikož si všimnul, že se mým obličejem prohnal vztek patřící té první myšlence. Přimhouřila jsem oči a zadívala se do jeho nejisté tváře. Vlastně to bylo svým způsobem docela milé a roztomilé. Jak se zdálo, tak si hravě dokázal poradit s několika vampýry najednou, ale s ubrečenou holkou si nevěděl rady. A pokud to myslel v dobrém, tak proč si ho nevzít?

Natáhla jsem ruku a přijala jídlo, které tak překrásně vonělo, a hladově se zakousla do toastu. Chutnal divně, ale to bylo díky slzám, jež mi stekly do pusy.

„A už nebreč, slzy ti vůbec nesluší,“ usmál se a jeho oči zněžněly. Pak vztáhl ruku, jako by mě chtěl pohladit, ale vzápětí je nechal klesnout zpět, jakmile si všiml mého výrazu. Překvapeně jsem na něj zírala, toast stále v puse, neschopna ho rozžvýkat a spolknout. Zdálo se mi to? Mám vidiny? Napadlo mě.

„Chováš se jako ufňukaná holka a takovou já sebou nechci!“ zvýšil hlas a vkradl se mu do něj ten kousavý podtón. Ušklíbl se a odvrátil ode mě oči, ale i přes to jsem si všimla, že něha mu z nich nezmizela. Tu zamaskovat nedokázal. Nedařilo se mi potlačit úsměv, jež se mi dral na rty. Možná, že mu na mně skutečně záleží. Ale nemohla jsem si tím být jistá, protože tam pořád to možná bylo.

„Proč?“ vyhrkla jsem, když jsem spolkla sousto.

„Co proč?“ Nechápavě se na mě zadíval.

„Proč jsi na mě najednou tak… tak milý?“ Milý? Hodný? Všechny výrazy pro jeho dobrou stránku teď v kontextu s jeho výrazem, který byl pohrdavý a odměřený, zněly více než divně.

„A není to snad jedno?“ řekl podrážděně. Viděla jsem, že je zase rozzlobený, ale nehodlala jsem se vzdát. Chtěla jsem vědět, proč se teď ke mně chová jinak než před několika okamžiky.

„Ne, není,“ trvala jsem si zarputile na svém.

„Nechci se s tebou zase dohadovat!“ odpověděl se zjevným napětím ve hlase.

„A kdo se s kým dohaduje? Prostě mi odpověz a je to.“ Cítila jsem, jak se mě opět zmocňovala zuřivost. Nechápala jsem, proč mi to prostě nemůže říct.

„Nechovám se k tobě mile.“ Poslední slovo vyplivl, jako by to bylo něco odporného.

„Ale chováš. Možná že ne mile, ale rozhodně jinak!“ prohlásila jsem vztekle. I on se zdál být rozezlený a naštvaný.

„Ty jsi tak strašně tvrdohlavá!“ zaúpěl.

„Nápodobně,“ odvětila jsem klidně. Zamračil se. Chvíli se na mě díval, a když zjistil, že nehodlám ustoupit ze své otázky ani o píď, tak se nadechl a řekl: „Prostě…“ znovu se setkal s mýma očima a já napnutě čekala, co z něho vypadne.

„Prostě mám pocit, že nejsi stejná jako ostatní upíři, stačí?“ Sotva dokázal ta slova dostat přes rty. Usmála jsem se a on mě probodl ostrým pohledem.

„Spokojená, slečinko?“ Z jeho slov překapávala ironie, ale zároveň jsem v nich slyšela stopu smíchu. Jen malý a lehký nádech, ale byl tam. I v jeho očích.

„Ano.“ Pokývala jsem hlavou.

„No,“ nadechl se, ale nepodíval se na mě, „znáš někoho ve městě, ke komu bychom mohli zajít?“ Stále se vyhýbal kontaktu s mýma očima. Zapřemýšlela jsem a okamžitě mě napadlo jediné jméno.

„Cayenne, má kamarádka,“ odpověděla jsem pohotově.

„Dobrá, tak vyrazíme. Nutně potřebuješ koupel.“ Zadíval se na mé špinavé oblečení a já zrudla jako rajče. Věděla jsem, že se potřebuju vykoupat, vyčistit zuby a najíst se. A jít zpátky do města byl tudíž báječný nápad. A možná, že po všech očistách, které budu muset provést, stihnu zajít na jatka a koupit zásobu krve. Radostí z toho, že se konečně pořádně „najím“ a dočerpám sílu, kterou naléhavě potřebuji, se mi chtělo křičet, ale ovládla jsem se.

„Tak dělej nebo tam chceš stát celý den?!“ zavolal na mě a já se vzpamatovala. Byl kus přede mnou. Stál, ruce založené na hrudi, rty mu opět okupoval ten pokřivený trpký úsměv a oči měl chladné. Zase to byl ten starý Aniel.

Povzdechla jsem si pro sebe a vydala se jeho směrem a on se usmál. Nevím, jestli pro sebe anebo na mě, ale usmál se. Krásně a mile. A tu chvíli se to slovo možná rozplynulo a zůstala po něm jen nepatrná příměs jeho nahořklé chuti.

Když jsme se blížili k městu, zavolala jsem Cayenne, zda by jí nevadilo, kdybych přišla. Jeho jsem prozatím vynechala. Nechtěla jsem, aby mi do telefonu začala pištět a aby to on slyšel. S nadšením souhlasila. Sdělila mi, že její rodiče odcestovali na pár týdnů pryč, takže se mi rapidně ulevilo. Billy a Jasmine Cooprovi byli moc milí a měli mě rádi. Tedy až do té doby, než zjistili, že jsem Předurčená. Že se ze mě stane upír. Jejich zaslepená víra v Boha byla natolik silná, že Cayenne zakazovali, aby se se mnou stýkala. S ďáblovým příznivcem, ale ona je neposlouchala a zůstala se mnou.

Vysoká, stará budova se před námi majestátně tyčila. Ani zašlá barva omítky, která se z béžové změnila v posmutnělou šedou, nebrala nic na její kráse. Klenutá okna s popraskanými dřevěnými rámy vypadla úžasně. Všelijaké vzory, na nichž vyryté, jen umocňovali kouzlo, jež z ní sálalo. Chrliči s vyplazenými jazyky a vytasenými zuby působily trochu děsivě, ale jejich ohyzdné výrazy úplně zastínila krásná žena s obrovskými křídly a pažemi vztahujícími se k obloze. Zdálo se, jako by o něco prosila. Kontrast mezi těmi zrůdami a jí byl opravdu silný a mohlo se zdát, že její zasazení na místo mezi nimi působí kýčovitě a nepřirozeně, ale mně připadalo, že tam patří.

„Tak, tady to je,“ ozvala jsem se. Aniel na malý okamžik odpoutal pohled od budovy a letmo se na mě podíval. Když si všiml, že ho pozoruji, rychle odvrátil zrak k zemi, jako by na ní bylo něco náramně zajímavého. Znovu mě zmátl. Nechápala jsem, proč se mi vyhýbá očima, ale v tuhle chvíli jsem to řešit nechtěla. Mysl mi zatemnila čeřící se teplá voda, která ze mě smyje všechen ten hnus a krev – moji.

„Sky!“ Zvedla jsem hlavu a zahlédla svou kamarádku vyklánějící se z okna. Divoce na mě mávala, jako bychom se neviděli už roky.

„Pojď nahoru!“ zakřičela. Kývla jsem na souhlas a naznačila mu, aby vešel do dveří.

Budova byla sice překrásná, ale něco jí chybělo – výtah. Ten jsem teď nutně potřebovala, jelikož mě návrat do města absolutně odrovnal a já se cítila, jako vyždímaný hadr. Vyjít do šestého parta se mi zdálo, jako bych zdolávala Mount Everest. Došlápnout na poslední schod před jejími dveřmi, mi připadalo, jako nadlidský úkol.

„Jsi v pohodě?“ staral se Aniel. Trhavě jsem přikývla a pokusila se o úsměv, ale vzešlo z toho jen nepřirozené a pokřivené škubnutí rtů. Zvedla jsem nohu a pokusila se ji nasměrovat na schod, ale smekla se mi a já se řítila k zemi. Očekávala jsem tvrdý dopad, avšak nic se nestalo. Otevřela jsem oči a zamžourala do potemnělé místnosti – noc se blížila – a spatřila jeho. Blízko u mě. Došlo mi, že mě zachytil a já se teď nacházela v jeho náručí. Hleděl na mě ustaranýma očima a tentokrát se nevyhýbal kontaktu s těma mýma.

„Vypadáš unaveně,“ pronesl a nespouštěl ze mě nebesky modré oči. Jejich barva se krásně vlnila a já si přála, abych do nich mohla vstoupit. Brouzdat se v nich celé hodiny anebo se utopit. Všechno ostatní mi bylo jedno, takže jsem ani nezaregistrovala Cayenne stojící nad námi. Ve tváři jí hrál široký úsměv a mně najednou došlo, v jaké situaci jsme se ocitli. V situaci, která zapříčinila její… Nestihla jsem ani domyslet a ona to udělala. Zapištěla.

„Sky!“ Stále upírala oči na Aniela, jako kdyby je od něj nemohla odtrhnout a on se mě těma svýma zeptal, co to má znamenat. Pokrčila jsem rameny, obdarovala ho omluvným úsměvem a rychle se vymanila z jeho sevření.

„Cayenne,“ zafuněla jsem a zapotácela se. Chytil mě za předloktí, ale já zavrtěla hlavou, a tak mě pustil.

„Tohle je Aniel,“ ukázala jsem na anděla vedle sebe, „můj,“ přimhouřil oči a s křivým úsměvem mě pozoroval, „prostě jsme se potkali,“ vykoktala jsem rychle.

„A tohle Cayenne, moje kamarádka.“ Podali si navzájem ruce a ona zrudla jako rak. Pořád se pohihňávala jako nějaká puberťačka. Už jsem to nemohla vydržet a zatáhla ji dovnitř. Jemu jsem pokynula, aby nás následoval.

„Chovej se tu jako doma!“ křikla do předsíně, kde zůstal stát, a já ji táhla do jejího pokoje.

„No ty bláho, Sky! To se mi snad jenom zdá! Je to vážně kus! Teda, kecám, tohle není kus, ale bůh. Úplnej bůh krásy,“ rozplývala se a pořád vykukovala ze dveří, jestli ho náhodou neuvidí. Kdybych řekla, že mě to ani trochu neštvalo, lhala bych. Možná, že mě to štvalo ještě víc než jen trochu.

„Hele, nemáš náhodou Bena?“ Aj, tak to jsem úplně zvorala. Přestala se smát, zkoumavým pohledem mě pozorovala a pak vykřikla: „Božínku, vždyť ty jsi do něho úplnej blázen!“ A zase smích.

„To není pravda,“ bránila jsem se chabě s rudnoucím obličejem. Ať to neslyšel! Prosím, ať to neslyšel!

„Jasně,“ usmála se a vševědoucíma očima se na mě dívala, „a on je taky upír? Nebo Předurčenej?“ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou.

„Člověk?“ nadzvedla obočí.

„Ne,“ vydechla jsem, „on je tak trochu, ehm, anděl?“ Proč to znělo jako otázka?

„Tak trochu anděl?“ zopakovala po mně.

„Tak trochu ne, ale úplně anděl.“ Vyvalila oči a já jí přiložila ruku na pusu, protože jsem moc dobře věděla, co by následovalo. Mrkla na mě, že už je v pohodě a žádný další výbuch pištění se nechystá.

„Křídla, má je?“ přikývla jsem.

„Jako fakt?  Jaký jsou?“

„Úžasný, nadýchaný, překrásný, třpytivý, obrovský a pálí, teda alespoň mě.“ Vykulila oči. Nadechla jsem se a řekla jí úplně všechno. Teda, skoro. Vynechala jsem to, že až se přeměním, může mě jedním dotykem, objetím, zabít. Ani nevím, proč jsem jí to neřekla. Snad proto, že to bylo děsivé a… jaké? Skličující? Ano. To, že bych se ho pak nemohla ani dotknout. Ne že bych chtěla, samozřejmě ne. A myslím, že ani on ne. Možná…

„Cayenne, mám prosbu,“ promluvila jsem, když mlčela a přebírala si má slova v hlavě, „potřebovala bych se vykoupat. Nutně,“ zatahala jsem se za špinavé oblečení, „a taky potřebuju půjčit něco na sebe.“ Prohlédla si mé špinavé a smrduté oblečení.

„Nutně,“ přisvědčila. Usmála jsem se a ona mě nasměrovala do koupelny. Donesla mi čisté, voňavé oblečení a to mé okamžitě vyhodila do popelnice. Pak se odebrala pryč. Za ním.

Voda byla úžasná, vroucí. Hladila mé rozbolavělé a unavené tělo. Halila ho do závoje klidu a pohody. Smývala ze mě špínu. Má kůže opět získala zpět narůžovělou barvu, namísto šedi.

Ani nevím, jak dlouho jsem ležela ve vodě, když jsem ucítila v ruce bolestné tepání. Projíždělo mi celou paží. Plazilo se nahoru a zase dolů jako had.

Zápěstí! Úplně jsem na něj zapomněla. S bolestivým syknutím jsem vylezla z vany, osušila se ručníkem, oblékla do čistého a pajdala za nimi do obýváku.

Seděli naproti sobě, povídali si a smáli se. Nejdřív si mě nevšimli a já chvilku stála skrytá v rohu a pozorovala je. Takhle se se mnou nikdy nebavil, nikdy se nesmál. Když tedy vynechám, že se smál mně. V hrudi jsem pocítila známou bolest, jako když mi někdo rva srdce na kusy.

Všiml si mě první on. Cayenne mu něco vyprávěla. Neslyšela jsem co. Její slova mi splývala do jednoho táhlého šumu. A on se na mě díval s nefalšovaným okouzlením, pořád se usmíval. A jeho oči. Roztály.  Čas se zastavil. Přeléval se přes nás jako vlny oceánu, až přestal existovat úplně.

„Sky.“ Uslyšela jsem Cayenne a tím jedním slovem přeťala vše, co se za poslední minutu odehrávalo.

„Oh, já jen,“ zadívala jsem se na svoji ruku, jako bych se snažila zjistit, proč jsem vlastně tady, „moje ruka. Asi je zlomená,“ dodala jsem. Aniel vstal a přistoupil ke mně. Nadechla jsem se a nechala jeho vůni, aby mě obklopila, naplnila.

„Máš pravdu, je zlomená. Budeme ji muset narovnat, aby nesrostla špatně.“ Přikývla jsem a následovala ho ke gauči.

Nebude to bolet, nebude. Opakovala jsem si stále dokola, ale moc dobře jsem věděla, že bude. Příšerně.

Zvonek se rozdrnčel jako siréna a já sebou polekaně škubla.

„Boha, kdo to zas otravuje?!“ S těmi to slovy se vydala Cayenne ke dveřím a my osaměli.

„Budu se snažit, aby tě to moc nebolelo, ale nic neslibuji.“ Prkenně jsem přikývla. Jeho doteky byly tak něžné.

„Kde je?!“ Zaslechla jsem mužský hlas z předsíně. Zněl naštvaně a podrážděně.

„No co si to dovoluješ?! Nechoď tam! Nemůžeš vtrhnout k někomu do bytu a promenádovat se tady jako na přehlídce!“ To byla Cayenne. Rozzuřená Cayenne.

„Sky! Kde jsi?“ Volal na mě? Ale jeho hlas jsem nedokázala rozpoznat. Z té dálky ke mně doléhal s podivnou ozvěnou a já ho nemohla nikam zařadit, i když mi byl povědomí.

Pak jsem zaslechla spěšné kroky, které se blížily k místu, kde jsme seděli s Anielem, doprovázeny Cayenninými nadávkami.

Zírala jsem na dveře a čekala, koho spatřím. Vřítil se do pokoje. V hnědých očích vztek, ústa pokřivená zuřivostí. Pramen světlých vlasů, které vypadaly jako zlaté sluneční paprsky, mu spadl do očí. Rozmrzele ho odstrčil stranou a jeho pohled padl nejdříve na mě, a pak na Aniela.

„Zdravím, Nicolasi.“ Ta slova, která vyřkl Aniel, se kolem nás plížila jako stín. Šoupala svýma těžkýma nohama o podlahu a vláčela se, pomalu, k majiteli jména.

Nicolas se napřímil a zasyčel: „Ty?!“

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 6. kapitola Možná: