OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na pokraji sil - 4. část

16.05.2015 (12:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 897×

26. ledna 2015

Erik Wright. Egoista. Člověk, který nedokáže být sám. Opustí ho přítelkyně? Fajn, najde si rychle nějakou útěchu. Najde někoho, kdo ho bude obdivovat, aby se cítil dobře, aby zahnal chmury.

A když se přítelkyně vrátí? Když se mu omluví? Když ji pořád miluje? Ta druhá neexistuje. Vrátí se ke své lásce. A té druhé zbydou jen oči pro pláč.

A tentokrát jsem to já. Vždyť je to jedno. Já stejně pořád brečím, už v tom mám cvik, ne? Ale bolí mě to. Byla jsem přehlížená a on si mě všiml. Na chvíli jsem začala doufat, že život není tak hrozný a nespravedlivý. Chyba.

Život je slepější než spravedlnost. Život je krutější než masoví vrahové. Život je smutnější než ten nejdojemnější film.

Mám za sebou další den ve škole. Nijak jsem si nepolepšila. Pořád mám v hlavě Erika. Pořád se na něj dívám. Hledám ho ve škole. Jsem na něm závislá, chci o něm vědět všechno. Sice jsem si ho zakázala, každý den si říkám, jak je hrozný… Tím víc ho chci. Tím víc ho mám ráda.

Že já blbá chodila na nějaký maturitní ples. Kdybych seděla doma na zadku, nemusela bych ho potkat, nemusela bych se teď takhle trápit.

Otevřu skříňku a skládám do ní knížky.

Proč jsem na ten maturák šla? Co jsem od toho čekala? Přirozená inteligence intelektuálů bývá často na nule. Asi proto, že se snažíme vysvětlit nevysvětlitelné pomocí rovnic. To nikdy nevyjde, i kdybychom se na hlavu stavěli.

„Tak se měj, Christine!“ rozloučí se Alicia.

Dneska se u skříněk loudám. Skoro všichni už odešli, chodby jsou poloprázdné. A jediný, kdo se rozloučí, je Alicia. Já jsem tak hrozně populární!

„Ahoj, ty jsi Christine?“

Nechci reagovat na ten hlas. Nechci, ale stejně se otočím. Vedle mě stojí Erik Wright.

Viděl jsi mě na tom plese a nepamatuješ si to? Jasně. Ono vidět mě v obnošeném svetru a džínách je asi něco jiného.

„Jo, já jsem Christine,“ potvrdím mu.

Zadívá se na mě a pak se mu rozšíří oči.

„Jasně, že jsi to ty, viděli jsme se na tom plese,“ uvědomí si. Možná mě poznal podle hlasu, napadne mě. „Ty jsi dobrá na chemii, ne?“

„Víceméně.“

Budeme se bavit o chemii? Zajímavé téma.

„Můj kamarád by potřeboval něco vysvětlit, on v tom úplně plave.“

„Kamarád, nebo ty?“

Tyhle výmluvy typu, jeden kamarád má problém, už jsou starý a známý.

„Kamarád,“ ujistí mě a zdá se zmatený. „Jmenuje se Mike.“

„Co konkrétně potřebuje vysvětlit?“

„To nevím, zeptej se jeho.“ Zaloví v kapse a vytáhne přeložený papírek. „Tady máš jeho číslo, zavolej mu a domluvíte se. Za to doučování ti zaplatí.“

Dívám se na jeho ruku, která mi podává papírek. Vzít, či nevzít?

„Dobře,“ souhlasím a vezmu si napsané číslo. Dávám při tom pozor, abych se nedotkla jeho ruky.

„Moc díky.“ Neodolatelně se usměje a zmizí pryč. Dívám se za ním. Po chvíli musím odvrátit zrak, protože se u Erika ukáže Evelyn. Na ni prostě nemám.

29. ledna 2015

Erikův kamarád Mike v té chemii neplave, on se v ní topí. Můj ty bože, on ani nezná základní názvosloví! Strávila jsem celé jedno odpoledne, že jsem vysvětlovala jednomu (s prominutím) debilovi názvosloví z chemie. Asi bych nemohla učit. Zcvokla bych se z toho. To je tak těžké pochopit, že kyslík má ve většině sloučenin oxidační číslo mínus dva? A že neutralizace je reakce kyseliny a zásady? Na to už neříkám nic.

Mike je hezký kluk, ale vypatlaný kluk. Je to fotbalista. Tomu dát místo hlavy fotbalový míč, vyjde to úplně nastejno, snad jen s tím rozdílem, že budete mít záminku kopnout ho.

Jediné, co na tom odpoledni bylo fajn, byly ty peníze. Na hlupáky štěstí sedá. Nebo se jim alespoň hrnou prachy. Mike byl totiž pořádně zazobaný jedináček.

Já stejně pořád myslím jen na Erika. Myslím na to, jak se na mě dneska usmál. Myslím na to, jak ho miluju a nemůžu ho mít.

Taky myslím na to, jak jsem dneska slyšela Mary. Nemůžu stoprocentně říct, že mluvila o mně. Bavila se s někým o maturitním plesu a zaslechla jsem i moje jméno. Pak jen šepot a smích. Co si o tom někdo jako já má myslet? Mám to brát jen tak? Mám to brát tak, že je to normální?

Kdybych byla odvážnější, zvedla bych se a zeptala se jí: Bavíte se o mně? Ne? Tak o tom maturáku? Bylo to tam fajn, že jo?

Jen kdybych našla tu odvahu.

Sedím na obědě s Aliciou. Jsem ráda, po dlouhé době nesedím sama a klidně jím. Sice umím vařit líp než tady v téhle jídelně, ale je to jídlo. To pro studenta, který má hlad, znamená hodně.

Alicia vedle mě zaúpí. „Já tu matiku vůbec nechápu!“

Moje skoro kamarádka neobědvá. Místo talíře má před sebou sešit z matematiky.

„Ukaž, co nechápeš?“

„Nevychází mi to, podívej.“

Prolítnu příklad očima. Je to vážně výkon, Alicia má polovinu výpočtů přeškrtaných.

„Koukni tady,“ řeknu a ukážu na místo, kde udělala chybu.

„To je dobře, ne?“

Zvednu obočí, pochybovačně se na ni podívám. „Znamínka,“ prozradím jí. „Nevíš, co dává mínus a mínus?“

„Ach jo!“ Přeškrtá chybný krok. „Tohle mě zničí.“

Do jídelny se nahrne nová třída. Zvednu hlavu, abych se podívala, kdo přišel. Někdo z vyšších ročníků… Erikova třída. Zahlédnu ho. Ale jen jeho, Evelyn nevidím. Erik si mě všimne také. Pokývne hlavou a usměje se na mě. Také se pokusím o úsměv a zamávám mu.

„Ty máváš Eriku Wrightovi?“

Nevšimla jsem si, že mě Alicia pozoruje.

„Jo,“ přiznám.

„Ne-po-ví-dej!“ Matika je vedlejší, teď ji víc zajímá Erik. „A proč?“

„No… zdravil mě. Doučovala jsem něco jeho kamaráda.“

„Jakého kamaráda?“

„Jmenuje se Mike.“

Alicia svraští obočí. Přemýšlí, kterého Mika myslím.

„Mike… Mike… Mike Ness? Ten co je ve školním fotbalovém týmu?“

„Jo, asi.“ Fotbalista? To bude nejspíš on.

„Jaké asi.“ Protočí oči. „Vždyť je docela hezkej! Co ti říkal?“

„Říkal mi, že nerozumí názvosloví kyselin.“

„Cože?“

„Vysvětlovala jsem mu chemii.“

„Christine…“ Vzhlédne k nebi. „To se tě ani nepokoušel balit?“

„Mě?“ To je dobrý vtip. „Ne.“

Ale i kdyby se Mike o něco pokoušel, bylo by mi to jedno. Hloupí fotbalisti nejsou nic pro mě. To raději budu sama.

„Škoda. Mně se líbí. Ale na druhou stranu oproti Erikovi nic moc.“

Nemluv o Erikovi, Alicio. Nemluv.

„Prý se zase nepohodl s Evelyn.“

„Proč o něm všichni mluvíte?“ zeptám se, než stihne pokračovat. „Děláte, jako kdyby byl nějaká celebrita, a ihned o něm víte nejnovější drby.“

„On je v jistém smyslu celebrita. Na téhle škole určitě. Je hezký, má kapelu, jezdí na motorce. Od někoho jsem dokonce slyšela, že má tetování! Ale nikdy jsem ho neviděla… Takže je asi na nějakém tajném místě.“

Pubertálně se uchichtne a mně je hned jasné, jaká místa má na mysli.

„Nevím, co na něm vidíte.“

„Tobě se nelíbí?“ Alicia je překvapená.

Líbí se mi, ale je tu Evelyn.

„Možná trochu. Ale i tak má Evelyn.“

„Ten jejich vztah je mi záhadou,“ připustila. „Rozejdou se a za pár dní jsou zase spolu. Jako kdyby bez sebe nemohli být.“

„Asi nedokážou ani být spolu, když se pořád hádají,“ podotknu.

„Vždycky se udobří. Takže bych to neřešila. Oni jsou prostě dokonalý pár.“

A dokonalé páry jsou spolu. Dokonalé páry málokdo roztrhne. Ti dva jsou spolu, nebo nemají nikoho. To je úděl pravé a osudové lásky. Možná i takové lásky, která je mezi Erikem a Evelyn.

„Já už jdu, uvidíme se na hodině.“

„Jasně, zatím.“

Jídelna je docela daleko od učeben, v přistavěném křídle, takže mi chvilku trvá, než se dostanu do hlavní chodby se skříňkami.

Jakmile jsem do chodby vstoupila, zastavila jsem se. Byla skoro liduprázdná, jen pár lidí sedělo na zemi u skříněk a četli si. A v blízkosti mojí skříňky postával kluk. Ten kluk se jmenoval Erik.

Nemohla jsem tam stát déle, vykročila jsem mu vstříc.

„Ahoj,“ pozdravím ho.

„Ahoj. Chtěl jsem ti poděkovat za Mika.“

„On mi poděkoval sám,“ ujistím ho.

„Jo, fajn.“ Nervózně si přešlápne. „Děláš něco dneska večer?“

„Mike snad potřebuje vysvětlit matiku?“

Rozesměje se. „Ne.“

„Tak snad ty?“ Bála jsem se toho pravého důvodu, proto jsem ho nenechala domluvit. Nechtěla jsem to vědět.

„Ne, měl jsem jít s Evelyn do kina, ale… Nevyšlo to. Nešla bys se mnou ty?“

S Evelyn? Znovu jako náhrada? Ale samozřejmě? Já jsem přece dobrá záloha.

„Nešla,“ odpovím. „Už něco mám.“

Erikův obličej trochu pohasne. Vidím menší zklamání.

„Aha. Tak nic.“

„Zeptej se někoho jiného,“ doporučím mu. „Někdo si na tebe určitě čas udělá.“

To bylo zaručené. Která by odmítla jít s Erikem Wrightem do kina? Asi jen já. Ostatním je jedno, jestli půjdou na romantický slaďák nebo horor. Hlavní je ta společnost.

„Jo, snad jo. Tak se měj.“

„Ty taky.“

Než se otočí, naše pohledy se střetnou. Jako kdyby se mě ptal, proč ho odmítám. Proč? Protože Evelyn.

Zase je víkend a já se uzavírám do svých myšlenek. Naložila jsem se do vany, řekla jsem si, že mi horká voda udělá dobře. Je to dobrá relaxace

Někdo říká, že voda odplaví všechny starosti a všechnu bolest. Nevěřte jim. Jen vás na chvíli uklidní, dá vám pocit, že třeba něco vyřešíte. Nic nevyřešíte.

Vaše máma bude pořád chlastat, vaši spolužáci vás nikdy nezačnou mít rádi, kluk, který vás bral jako náhradu, vás nezačne zázračně milovat.

Nic se nedá spravit. A to, že vy chcete, neznamená vlastně vůbec nic. Proč? Protože ostatní nechtějí.

Říká se, že čas rány zahojí. Tak snad.

Houby, tohle je lež. Tohle vám napíše někdo, kdo je teď oblíbený, a o tom, jak se cítíte, ví kulový. Tohle mi napsala Mary.

Myslela to vážně? Asi těžko. Za zády se mi s ostatními chechtá a pomlouvá mě. Skvělý, že ji všichni milují na můj úkor. Chtěla bych si toho nevšímat, ale nejde to.

Nejradši bych se neviděla. Je mi z toho všeho špatně. Cítím, že zase začnu brečet - jedna z mých špatných vlastností, kvůli všemu brečím.

Nechám svoje tělo sklouznout pod vodu. Zavřu oči. Vyzrála jsem na to! Pod vodou asi jen těžko uvidíte slzy. I tak je mi mizerně.

Zaposlouchám se do tichého hučení. Pod vodou zní všechno jinak. Ale zní to hezky. Překvapivě mě to zklidňuje. Jen nádech…

Vynořím se z vody a rozkašlu se. Špatný to nápad. Dýchat pod vodou ještě neumím.

Zato umím vymyslet scénář. Úmyslně bych vlezla do vany a utopila se. Jak dlouho by tu bylo moje tělo? Jak dlouho bych tu hnila, než by si toho matka všimla? A všimla by si toho? Nebyl by rychlejší zápach, který by se dostal k sousedům? Bože, já mám ale nápady, přemýšlet o takových věcech.

O smrti jsem přemýšlela, ale nechtěla jsem se nikdy doopravdy zabít. Přemýšlela jsem, jaké to asi je, když si člověk ubližuje a když už tu tak moc nechce být, že se sníží k tomu, aby si vzal život. Proč o tomhle teď přemýšlím?

Už vím, čím to bude. Ta teplá voda mě nutí přespříliš myslet. Jo, měla bych už vylézt. Stejně na mě čekají úkoly. A pak taky Lynn. Musím se o ni postarat, když to nedokáže sama.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji sil - 4. část: