Napospas - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Adrianne v cele vězení potkává někoho neobyčejného, který jí konečně představuje "svět tam venku".

16.08.2013 (19:00) • LotosovaKami • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1560×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Když jsme konečně dorazily k cele 3045, bawerel se zastavil. Byla to alespoň malá změna, což mě potěšilo. Strčil klíček, který visel vedle cely, do zámku a několikrát otočil. V zámku zapraskalo. Dveře se otevřeli do kořán a malý vrásčitý stařec přiklusal ke dveřím. Byl velice hubený a vysílený. Přesto měl oči plné očekávání. Bawerel ho ale jenom okřiknul a stáhl si mě z ramene. Chvíli mě držel ve vzduchu a znechuceně si mě měřil. Byl to pohled plný odporu a znechucení. Potom mě odhodil na druhou stranu místnosti. Poslední, co jsem si po dopadu na kamennou zem uvědomila byla tupá bolest v hlavě a dotek jemné dlaně starce.

Cela 3045 byla už několik dnů mým domovem. Spolu se stacem Nerdeliem jsme vedli za dlouhých dnů diskuze o kolonii a království Caldeenu. Nerdeliuss byl alchymistou v této zemi. Je na světě už od doby vzniku bawerelů (vidíte to jsem nevěděla, že nebyli na světě odjakživa). Jednou za svého mládí se mu totiž podařilo umíchat nepovedený elixír života. Místo, aby byl nesmrtelný, ale strašně pomalu stárl. Povídal, že už je tu v cele něco kolem 400 let. Říkal, že za dlouhých dnů, kdy tu byl zavřený, přepočítal kolik by mu bylo normálně let. Prý šedesát sedm. A taky si spočítal, že by tu mohl přežít ještě něco kolem 350 let. Takovou dobu jsem si já patnáctiletá nedokázala představit.

Se zájmem jsem každý den poslouchala jeho příběhy z království. Poprvé jsem měla pocit, že opravdu vím, jak to vypadá tam venku. Vyprávěj mi o učení u alchymisty, kde se mladí chlapci jako on učili tajům kouzel. Velmi blízce jsem poznala hlavní hrad, učednické dílny, šedé hory, východní moře i zbytek království. Dozvěděla jsem se i o tvrdé válce s Lipici, ve které padl jeho otec. Království s nimi prý válčí dodnes, ale ta první válka byla nejhorší. Lipicové málem zabili tehdejšího krále Marcuse a to by znamenalo pohromu. Lid totiž svému králi důvěřoval a brala ho jako ochránce. Kdyby krále zabili v království by vypukl zmatek a pro Lipice by bylo snadné Caldeen porazit. Král Marcus tehdy unikl jenom protože, když Lipici vnikli na královský hrad, tvrdil že je podkoní. Nikdo ho prý tehdy nepoznal. Ani jeho žena když sevrátil ze stájí. Nechala ho vyvést ze své komnaty. To byl jeden z mála příběhů, které měli šťastný konec z této doby. Většina z nich končila smrtí hlavních hrdinů a jejich rodin. Podle Nerdeliusse se království ale hodně změnilo.

Chvíle během, kterých jsme si povídali, byli ty nejlepší. Já jsem mu zase vyprávěla o tom, co jsem věděla od matky. O králi Lipiánovi a jeho synu princi Oliverovi, který je nyní zřejmě králem. Zajímal se i o mou rodinu, ale to nebylo zdaleka tak zajímavé jako jeho příběhy. Navíc jsem umírala strachy o ně a nerada jsem na ně vzpomínala. Třeba dnes jsem poslouchala popis harlesnů, bájných příšer žijících v šedých horách. Děsila mě představa těchto monster. Na člověka ale neútočily pokud jim neublížil jako první. Nejvíce mě ale jistě zajímalo vyprávění o západním pustém moři, které zatím nikdo neprobádal. Chtěla jsem vědět, co je za ním. Nerdeliuss během svého putování navštívil pláže u pustého moře a tvrdil, že kam až dohlédneš vidíš jen modrou plochu. Muselo to být neskutečné. Maloval mi na zem do prachu mapky království. Nejvíce mě, ale překvapil kolik toho věděl o bawerelech. Právě nyní mi odpovídal na jednu z mých mnoha otázek.

„Myslela jsem, že všechny cely musejí mít okno, když je budova tak malá a zvenku tolik oken.“ podotkla jsem. Nerdeliuss se jen usmál.

„Bawerelové umějí spoustu zvláštních věcí. A jednou z nich je i toto. Kdybys změřila podlahu uvnitř zijstila bys, že je mnohem větší než obvod zvenku. Bawerelové umí i hromadu jiných věcí. Jedinou jejich nevýhodou je, že nejsou příliš chytří. Když jsi se sestrou a sestřenicí utíkala pravděpodobně si mysleli, že se jen v noci potulujete kolonií. Vůbec je nenapadlo, že máte někam zamířeno. A proto je ani nenapadlo, že by se kanálem dalo dostat ven.“ řekl. Takto jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Jestliže si mysleli, že se jen potulujeme nocí a zavřeli mě sem, co by udělali, kdyby věděli, že utíkáme? Na to jsem raději nechtěla ani pomyslet.

„A jakto že toho tolik o bawerelech víte, Nedelie?“ zeptala jsem se zvědavě a pohlédla do starcových očí.

„Žil jsem tu velmi dlouho.“ stručně odpověděl a hleděl do země.

„A proč jste vůbec tady? Jak jste se sem z království dostal?“ položila jsem otázku, kterou jsem měla už dlouho na jazyku.

„Protože jsem udělal špatnou věc. Velmi špatnou věc!!!“ stále jsem ho nemohla pochopit.

„Myslela jsem, že bewerelové zavírají lidi, kteří se proti nim postaví. To přece není špatné?“ pokusila jsem se zarmouceného starce pochopit.

„A já jsem udělal něco opravdu špatného. A já vím, že se zeptáš, co to bylo milé děvče. Já ti to tedy řeknu. Já jsem bawerely stvořil.“ překvapeně jsem zamrkala. To není možné.

„Cože? Vždyť je nesnášíte.“ můj hlas zněl naštvaně. Uvědomila jsem si, že se na Nerdelia zlobím. Jak mohl vytvořit něco tak odporného? A já si myslela, že jsme na stejné lodi.

„Ano, nesnáším je. Nestvořil jsem je schválně. Tu noc jsem to přehnal. Nechal jsem magii, aby mě naplnila. A hned potom mě sem bawerelové zanesli. Nepoznala bys nikoho, kdo by je chtěl porazit více než já.“ říká a v jeho očích vidím záblesk nefalšovaného smutku. Stařec zavřel oči a po tváři mu stékala malá slza. Neudělal to schválně, prostě jen experimentoval. Hrál si s kouzly. Ale na jeho hrátky doplatili tisíce lidí. Pak ale Nerdeliuss otevřel oči.

„A musím to napravit. A je na čase začít. Vidím, že mladí lidé jako ty už nehodlají bawerelům otročit. Je na čase se jich zbavit.“ stařec hbitě vyskočil na tenoučké nožky a pochodoval ze strany na stranu. Pár minut bylo naprosté ticho a pak konečně Nerdeliuss něco řekl.

„Myslím, že bychom si měli vyrazit do království?“ pošeptal mi do ucha.

„Oni nám to dovolí?“ podivila jsem se. Nerdeliuss se zasmál.

„No, asi se jim to nebude líbit, ale ty snad trváš na tom, abychom dělali jenom ty věci, které nám poroučejí?“ zeptal se s náznakem úsměvu ve tváři. Musela jsem se taky usmát.

„Tak hurá na revoluci!!! Jak začneme, pobijeme strážné?“ ptám se a pobíhám po té malé místnůstce

„Počkej s tou revolucí. První se musíme dostat ven z kolonie. Ale s timi strážnými to byl dobrý nápad. Až přinesou večeři . . .“ po dlouhé době se na mé tváři objevil upřímný úsměv.

« Předchozí díl

Autor: LotosovaKami (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování