OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napospas osudu - 2. kapitola

16.08.2011 (13:00) • Tessiana • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 807×

Konečně je dneska konec školy. Večer jdeme s VeZi, Davem a April do kina, prý dávají nějaký horor, tak jsem na něj zvědavá. Teď, ale musím upalovat za tátou domů. Dave se mi nabídl, že mě hodí domů. Bydlí totiž ode mě jen pár ulic. Společně s Davem jdeme k jeho autu. Má červenou Audinu, sporťáček, no prostě nejnovější model. Jeho rodiče jsou také dost bohatí.

Dave jako džentlmen otevře dveře od spolujezdce a já si nasednu, po chvilce nasedne i on a jedeme rychle ke mně domů.

Cesta uběhla rychle, protože jsme jeli stovkou. Dave zastaví u hotelu a já vystoupila.

„Dík za svezení a řidičák dostanu už zítra, takže tě nebudu pořád otravovat. Jo a ještě jednou děkuju!" řeknu mu.

„Nemáš vůbec zač! Mám se pro tebe večer stavit?" zeptá se.

„Ne to je dobrý. Táta mě tam hodí, protože před tím jdeme vybírat auto, ale jinak děkuju!"

„Tak fajn. Tak večer. Čau!" řekl trošku zklamaně.

„Už se těším! Ahoj"

Zavřela jsem dveře od auta a on odjel. Jdu směrem ke dveřím a nedávám pozor na lidi, co jdou kolem mě, protože hledám v tašce do školy klíče. Stejnak uhnou tak co. Konečně jsem vyndala ty klíče a najedou omylem vrazím do nějakého chlapíka s kapucí přes obličej.

„Pane moc se vám omlouvám, já nechtěla. Já hledala....." omlouvala jsem se mu, ale on mi skočil do řeči.

„Všechno bude za chvilku úplně jiné. Vše se změní, i ty!" řekl ten chlápek s kapucí na hlavě a šel rychle pryč.

„... klíče." Dokončila jsem vystrašeně větu, ve které mně ten chlap skočil do řeči.

Chvilku jsem stála venku a v hlavě jsem měla prázdno až na ty dvě věty co řekl ten chlap „Všechno bude za chvilku úplně jiné. Vše se změní, i ty!". Jde z toho strach! Pomaličku jsem se rozhlédla, jestli ten chlap nestojí opodál a mohla se ho zeptat, co to sakra mělo být, ale on nikde.

Rychle jsem si dala tašku na rameno a upalovala ke vchodu do hotelu. U recepce mě zastavil Jack – pošťák -, že mi přišel balíček. Rychle jsem podepsala papír, co mi předložil a vzala si malý hnědý balíček, který mi Jack podal. Poděkovala jsem mu a upalovala do výtahu. Třetí patro, páté patro, konečně desáté patro. Vylítla jsem z výtahu a šla rovnou do dveří k našemu apartmá. Otevřu dveře a hned vidím tátu, jak v obýváku zase telefonuje. Krásné přivítání. Jdu ke schodům do horního patra a zamávám tátovi na pozdrav. Dnes má zase jako každá den na sobě společenský oblek. Někdy si říkám, že v něm i spí. Tmavě hnědé vlasy na krátko ostříhané. Vlasy mám po něm a také oči. Oči má modré spíš do šediva. A postavu, no na pětačtyřicetiletého chlapa dost slušnou.

Vyšla jsem po schodech nahoru a hodila všechny věci na postel, co jsem měla ve škole, i s balíčkem, co jsem dnes dostala. Vzala jsem si gumičku a svázala své dlouhé tmavě hnědé vlasy do culíku a šla se převléknout na večer. Slyšela jsem tátu ze zdola, jak ukončil telefonát.

„Liz, pojď dolů musím si s tebou promluvit!" zavolal mě táta.

„Hned přijdu!" odpovím mu a vezmu si na sebe nové tričko.

Rychle seběhnu po schodech dolů a postavím se před tátu.

„Co potřebuješ, tati?" zeptám se.

„Liz, hele. No já tě dnes nemohu odvézt do kina a taky vybrat to auto. Tady máš kartu, a jestli chceš, můžeš si jít vybrat auto sama nebo s kamarády," řekl mi a dal kreditní kartu.

„Děkuju a zkusím, jestli se mnou nebude chtít jít Dave," řeknu a vezmu si kartu.

Jdu ke schodům a táta ještě dodá:

„Moc mě to mrzí, Lizi."

„To nevadí," řeknu mu a mrknu na něj.

Dojdu nahoru do pokoje a vezmu si mobil. V seznamu najdu Davovo jméno na zmáčknu zelený tlačítko a čekám, než to zvedne. Dave vzal mobil.

„Jé ahoj, Lizi. Zase to s tátou nevyšlo?" zeptá se.

„Ty mi snad čteš myšlenky i přes takovou dlouhou dálku. Jo, nevyšlo to a tak se tě chci zeptat, jestli se mnou nechceš jít vybrat auto."

„Moc rád. Mam se pro tebe stavit nebo si dáme někde sraz?"

„Je někdo u vás doma?"

„Ne nikdo. Rodiče jsou ještě v práci."

„Můžu přijít za tebou?"

„Jasně budu moc rád! Už se na tebe těším!"

„Tak díky za chvilku jsem u tebe!" řeknu a zavěsím.

Jdu k posteli a vezmu si tašku a najednou na zem spadne balíček, co jsem dnes dostala. Položím si ho na psací stůl a vyndám věci ze školy z tašky a dám si tam peněženku s kartou, mobil a bundu, jestli večer bude zima a jdu dolů ke dveřím, rozloučím se s tátou a jdu směrem k Davově domu.

Autor: Tessiana, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Napospas osudu - 2. kapitola: