OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napotřetí to dokážu!!! 13.kapitola

Další takové nicotné nic :D "Evansová žije!" Víc nemám co dodat.

24.09.2009 (17:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1102×

"Ahoj Lily"

Nic...

"Dneska to bylo docela fajn"

Nic...

"Tohle ti posílá Kate"

Nic...

Seděla jsem na ošetřovně vedle Lily a zrovna jsem na její noční stolek pokládala krabici čokoládových žabek. Cloumalo mnou sic epokušení pár si jich vzít, ale odolala jsem. Po tom incidentu s vybuchujícím lektvarem Lily buď spala, nebo polykala léky. Teď zrovna spala (pokud by to někomu náhodou nedošlo)

Slyšela jsem, jak se otevřely dveře, ale otočit se za tím zvukem mě ani nenapadlo. Ten nesmělý způsob vcházení do mísntosti jsem znala už důverně.

"Ahoj Lis" pozdravil mě James a sednul si vedle mě. Ano, čtete správně, James. Chodil sem denně, skoro nebyla chvíle, kdy by volného času využíval jinak, než že by koukal, jak Lily spí.

"Ahoj Jamesi" pozdravila jsem ho šeptem."

"Pořád stejný?"

"Pořád stejný." přitakala jsem.

"No, aspoň že ne horší..." povzdechl si James.

Tahle malá slovní výměna se stala naším soukromým rituálem. On má asi Lily vážně rád. Myslela jsem, že je to jen taková machrovinka, předvádění se, ale nejspíš to myslí doopravdy... Tím u mě vážně stoupl na ceně.

***

Stála jsem uprostřed deštného pralesa. Nevím, proč jsem tam byla. Možná jsem tam ani nebyla, možná jsem tam jenom existovala. Možná ani to ne, nevím. Všechno bylo tak reálné a přitom tak neuvěřitelně neskutečné...

Nevím...

Mrkla jsem - A prales zmizel. Teď to byla do nekonečna sahající poušť. Nebyly na ní žádné duny, písek byl všude dokonale stejný, zrnko jako zrnko, vše tvořilo bezchybnou, nekonečnou plochu, nikde nezačínající, nikde nekončící. Jediné, co tuto placatou dokonalost narušovalo, byl malý kaktus rostoucí pár metrů odě mě. Nevím proč, ale zamířila jsem k němu. Nejspíš jsem čekala, že až k němu dojdu, vše se vrátí do starých kolejí. Nejspíš jsem čekala, že až se ho dotknu, ta vyprahlá mrtvá poušť procitne. Jenže kaktus byl pořád stejně daleko, ať jsem šla sebevíc rychle. Potom se začal pomalu vzdalovat, vzdalovala se i zem pod nohama. Takový velmi pomalý zoom. Ačkoliv se zem vzdalovala mým očím, nohy jsem stále měla položené na pevném základu. Rostla jsem do obřích rozměrů - kaktus se už dávno změnil v neviditelnoou tečku, kdesi v hlubinách. Sledovala jsem svá gigantická stehna s celulitidou velikosti kráterů. Na sobě jsem měla jen staré seprané kalhotky, přes které se mi valily špeky, jaké tam nikdy nebyly, ale najednou jich byla pěkná řada Byla jsem tak ohromná, že jsem seděla na zeměkouli, jako na fotbalovém míči a máchnutím ruky bych mohla změnit chod vesmíru...

Mrkla jsem...

A všechno zmizelo. nezůstalo nikde nic. Nevznášela jsem se, neseděla jsem, ani nestála. Kolem nebyl vzduch, žádný plyn ani kapalná látka, dokonce ani vzduchopázdno. Bylo to prostě nepopsatelné nic, ve kterém jsem se vyskytla. Snažila jsem se opět mrknout, doufala jsem, že se tak vrátím zpátky do světa plného věcí a hmatatelných jevů, ale jakýkoliv pohyb, který jsem udělala, existoval jen napůl. V jiné dimenzi, než v které jsem byla já. Ani pohyb mé vlastní ruky nebyl můj... A pak se rázem z toho ničeho stalo něco...

To něco byla konkrétně boule na hlavě, kteoru jsem si způsobila tím, jak jsem sebou ze spánku škubala, až jsem nakonec spadla z postele. Poslední dobou mám tedy úžasné sny. Nejdřív ten s Remusem a teď tohle. Celá zpocená jsem se začala pomalu zbírat ze země, ale nohy (ztěžklé jako olovo) se mi zamotaly do peřiny, kterou jsem strhla s sebou, a já se natáhla na zem jako přejetá žába

"Do prdele" zanadávala jsem si. Já myslela, že potichu a šeptem, ale zřejmě ne, protože Kate začala mžourat do ranního šera a hladala příčinu toho hluku.

"Co blázníš? Je..." koukla se na hodinky, "... teprv půl šestý ráno. Spi, prosimtě."

"Promiň" začala jsem se celkem nelogicky omlouvat. "Zlá noční můra." Jenže to už Kate dávno zase spala a potichu chrápala.

Ten den jsem už neusla

***

"Dneska už pustí Lily z ošetřovny." vybafla na mě Kate ráno u snídaně. Bylo to, myslím, pondělí, ale jistá si tím nejsem ani v nejmenším, protože jsem byla hodně rozespalá a všechno vnímala tak nějak okrajově.

"Před chvilkou jsem s ní mluvila," pokračovala Kate. Nejspíš si vůbec nevšimla mé chvilkové nepozornosti. "A když půjde všechno podle plánu a nenastanou další komplikace, mohla by dnes odpoledne jít už normálně na kolej. Pořád by se sice musela šetřit, ale i tak bychom jí měli zase zpátky. Paráda, ne?" vychrlila na mou ospalou maličkost informační lavinu, kterou jsem v daném stavu nebyla schopná zpracovat.

Chvilku jsem na ní nechápavě koukala a určitě jsem se u toho tvářila, jako by mi utekly včely. Velice inteligentní to výraz. Potom jsem zaraženě zamrkala a řekla: "Můžeš to, prosím, zopakovat ještě jednou a pomaleji?"

Kate si povzdechla a trpělivě začala znovu. "Před chvílí jsem se byla podívat za Lily"

"Chápu" přikývla jsem.

"A Lily říkala, že madamme Pomfreyová říkala, že když bude všechno v pořádku, že už Lily pustí z ošetřovny." Sice se u toho mile usmívala, ale šlo jí z tváře přečíst, že si připadá, jako by mluvila s naprostým idiotem.

"Nechápu" zavrtěla jsem hlavou.

To už Kate ruply nervy. "Do prdele! Evansová se vrátí!!!" zařvala na celou Velkou Síň, až se po nás všichni ohlíželi, jako by v životě neslyšeli vřískota.

Z místa asi dva metry ode mě se ozval Sirius s inteligentní poznámkou. "Copak, už si madam Evansová dosytosti pofoukala bebíčko? Kdyby slečna dávala pozor, kam strká svou kouzelnou hůlku, nemuselo by to tak dopadnout." Debil jeden, ulevila jsem si v duchu. Ale krásnej debil. Ty tmavý oči.... Ta pusa. On je prostě nádherný...

"Říkala jsi něco?" zeptala se se zájmem Kate. Sakra, asi jsem poslední větu řekla nahlas.

"Ne, nic" odvětila jsem spěšně. Nejspíš až moc spěšně, protože Kate významně zamrkala, pozvedla obočí a začala si broukat nějakou písničku o velké lásce, která hory překoná. Občas bych tu holky za ty její narážky uškrtila.

Další kapitola

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Napotřetí to dokážu!!! 13.kapitola:

Super..

nepřestávám se divit, jak je tato povídka úžasná :) prostě náááááááááááááááádhra!

Kolik potlesků ještě chceš, abys přidala další kapitolu??
Tohle mě ničí! Hledám ji tu každej den a ono nic!
Pochop, že je to ignorace a týrání lidí! Fakt!

super kpitlka....moc sa mi paci tato poviedka....rychlo dalsi dielik

Rýýýýýýýýýýýýýýchlééééééééééééééé dááááááááááálšíííííííííííí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Jestli tě komentáře donutí psát rychlejc, můžu každej den přidávat aspoň tři a pět ódu na tuhle super povídku Doufám, že brzy bude nějaká "akcička"

Přidat komentář:

Nick:

Text: