OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napotřetí to dokážu!!! 16.kapitola

Možná ve mě ta budova vzbuzovala strach jenom proto, že jsem očekávala, že ho ve mě bude vzbuzovat. Možná ho vážně vyvolávala. Každopádně jsem se dooost bála. Kdykoliv mi pod nohou zavrzalo prkno v podlaze, vyskočila jsem metr dvacet a zaječela. Sirius se výborně bavil, narozdíl ode mě. Já měla srdce v kalhotách. Bála jsem se vlastního stínu, když tam byl. Když tam nebyl, bála sjem se toho, že tam není.

Ale mělo to i svoje výhody. Ve chvílích největší hrůzy jsem mohla Siriusovy beztrestně drti kloubky v prstech tím, že jsem se ho křečovitě držela za ruku.

Všude bylo dost prachu, však v chýši už roky nikdo nebyl, všichni se jí radši vyhýbali. A dělali dobře. V první místnosti, kam jsme vešli, byl starý a napůl rozpadlý krb. Uvnitř ještě pořád byly uhlíky, sice dávno vychladlé, ale je to známka toho, že ten, kdo tu byl naposledy, to po sobě rozhodně neuklidil. Na krbu byl rámeček s fotografií, sklo na ní ale bylo popraskané a samotná fotografie byla tak vybledlá, že šlo ztěží poznat, co na ní je. Nakonec se mi v ní podařilo objevit dva lidi stojící vedle sebe, víc už jsem nezpozorovala. Naprosti krbu stálo starobylé křeslo, původně možná bylo krásné, ale teď bylo nejen časem zašlé, ale kožený potah byl na několika místech navíc dost poničený a potrhaný. Sem tam se na něm objevily i škrábance, jako od kočky, jenže nesrovnatelně větší.

Pokračovali jsme mlčky dál do schodů. V půlce bylo schodiště částečně probořené a museli jsme se Siriusem jít za sebou, takže jsem na chvíli pustila jeho ruku. Vyšla jsem schody, pořád jsem Siriuse za sebou slyšela tak mě nenapadlo se po něm ohlížet. Navíc sjem si jeho přítomností za mnou byla stoprocentně jistá, protože mi cestou sáhnul na zadek. Nevím jestli úmyslně nebo omylem, ale proti srsti mi to rozhodně nebylo.

Místnost, do které jsme vešli byla při nejmenším ohromná. Vešel by se sem celý taneční sál. Uprostřed stála veliká manželská postel s nebesy (roztrhanými na cáry - pochopitelně). Jinak tam nebylo nic. Všimla jsem si ale, že jsou na zemi v prachu jakési otisky. Jak lidských nohou, tak zvířecí. Poznala jsem psí stopy, i když byly na psa trochu moc velké. Dál jsem dokázala identifikovat myš, další stopy byly buď pro mě neznámé nebo rozmazané, nebo přešlapané jinými.

Došlo mi, že jediné, co slyším, je můj tlukot srdce a rytmus dechu. Když tedy nepočítám vrzání prken v podlaze. Nikde ani známka toho, že by tu byl i někdojiný než já.

"Siriusi?" zašeptala jsem do toho ticha. Neozvalo se nic.

"Siriusi!" přidala jsem na hlasitosti, teď jsem mluvila skoro normálním hlasem. "To není sranda, vylez ven, neschovávej se" Pomoc, blíží se hysterák...

"Sakra, Siriusi... Už to přestává být vtipý, koukej vylézt ven, ať už seš schovanej kdekoliv." Hlas mi přeskakoval jako mutujícímu puberťákovi.

Za mnou něco rzlo, otočila jsem se za tím zvukem. Nic tam nebylo, ani stopy po životu. Otočila jsem se zpátky...

Ze vzdálenosti necelých tří mtrů jsem koukala do očí ohromnémuá černému psovi. Cenil na mě tesáky a vypadal dost zle. Ztuhla jsem na místě, nemohla sjem hnout ničím. Mozek mi říkal: běž, utíkej, zdrhej jako o život! Ale moje tělo nereagovalo.

Když jsem se vzpamatovala z prvotního šoku, sáhla sjem do zadní kapsy kalhot pro hůlku. Nebyla tam. Zpanikařila sjem, nevěděla jsem co mám dělat. Hledala sjem okolo sebe něco, co bych po tom psovi mohla hodit, čím bych mu mohla ublížit. Hledala jsem taky nějakou cestu ven, ale jediná vedla skrz toho psa dolů po schodech. A pak jsem zahlédla svou hůlku. Ten pes na ní stál pravou přední tlapou. Jak se tam dostala??? Instinktivně jsem začala pomalu couvat. Znáte to určitě z hororů. Hlavní hrdinové buď ječí (toho jsem nebyla schopná), nebo stojí jako omráčení (v té fázi jsem se také chvíli nacházela) nebo pomalu ostupují, obličejem pořád otočení k hrozícímu nebezpečí. A právě to jsem teď dělala já.

A pak se ten pes pomalu zvedal na zadní, chlupy mu mizely z těla a on začal získával lidské rysy. Mizel mu čumák, krátily se mu přední nohy i ocas. Drápy zarůstaly zpět do prstů a stávaly se z nich nehty. A najednou proti mě stál Sirius, v ruce držel mou hůlku a koukal na mě takovým zvláštně zkoumavým pohledem, až jsem měla nutkání oči křečovitě zavřít.

"Co... Jak to... Páni" opět jsem se dostala k té smysluplné konverzaci. Naštěstí jsem se poměrně rychle vzpamatrovala a dál už jsem mluvila jako člověk - to jest ve větách a celkem srozumitelně. "Jak ses to naučil? Kde ses to naučil? A není to náhodou zakázané?" Mlela bych dál a dál, ale Sirius mě zastavil.

"Neřeknu ti proč, protože jsem slíbil, že to neprozradím. Ale klidně ti řeknu jak. Byli jsme s Jamesem v knihovně, našli jsme všechny potřebný knížky a prostě jsme se to naučili. No, je to sice tak trochu nezákonný, protože jsem to nikde nenahlásil, ale nikomu tím neubližuju, tak ať se jde celé ministerstvo vycpat"

"A jednou mi řekneš proč?"

"Jednou možná... Ale až někdy jindy."

"Beru tě za slovo..."

Páni. Sirius je zvěromág. Tak to by mě ve snu nenapadlo. Zrovna on. Nikdy nebyl ve škole moc dobrý, spíš bych řekla podprůměrný. Nějak mi to k němu nesedělo.

"A ostatní... James, Remus, Peter... Oni jsou taky zvěromágové?" prostě zvědavá huba, zvědavá a nevymáchaná huba.

"V podstatě všichni. Ale víc ti teď neřeknu, všechno se časem dozvíš" Zase to časem. Nebo Někdy jindy... A pak zase: Až později. To mě hodlá pomalu zabíjet na mukách zvědavosti? Ví vůbec, jaké to je být zvědavá holka? Jistě že neví, jak by taky mohl. Pokud jsou všechny mé informace správné, tak je to kluk. Panebože zmlkni, zmlkni, mozku!

Zaškemral jsem. "Ukaž mi to ještě jednou" Původně sice nechtěl, ale tak dlouho jsem na něj dělala psí oči (Psí oči - na psa. Chápete?), až jsem ho ukecala a on se na mé přání proměnil tam a zpátky snad milionkrát.

***

Cestou zpátky se ode mě Sirius odpojil, že si ještě musí něco zařídit. To bylo před vchodem do hradu, takže už sjem si nemohla vychutnávat ty pohledy všech okolo, ale i tak jsem se cítila dobře. Já sama jsem věděla, s kým jsem strávila dnešní den a pro můj dobrý pocit to stačilo bohatě. jakkoliv trapně poeticky to zní, vznášela jsem se cestou do věže na obláčcích lásky, kolem mě všechno nádherně cinkalo, zvonělo...

Jakmile jsem vkročila do pokoje, zahrnula mě palba otázek, to se Kate a Lily snažily vymlátit ze mě veškeré podrobnosti dnešního dne.

"Tak povídej, jaký to bylo?"

"Kde jste všude byli?"

"Co jste dělali?"

"Drželi jste se za ruce?"

"Dal ti pusu?"

"Dělali jste chleba?"

"Měla si.... Cože?" To si Lily uvědomila, jakou blbost před chvílí řekla Kate. "Jakej chleba?"

"Moje milá kamarádko" začala Kate ze široka a tak jako moudře. "Chleba je naprosto jednoduchá společenská hra, která se hraje již po celá staletí ve všech zemích světa a ve všech společenských vrstvách obyvatel. její pravidla jsou tak primitivní, že je ještě nikdy nikdo nikam nesepsal..."

"Nemůžeš to zkrátit?" povídám. "Jsem docela unavená a ráda bych se ještě dneska vyspala."

"No ve zkratce jde o to, kdo dokáže tomu druhému dýl koukat do očí, aniž by uhnul. Chápeš, ne? Přilepený oči... Jako vteřiňákem."

"Co je to za blbost?" prohlásila Lily. "Proč se to jmenuje chleba?"

"To nikdo neví. A nadále to zůstává záhadou..." pronesla Kate dramaticky. Ovšem dost jí na teatrálnosti ubralo to, že si při posledním slovu pšoukla.

"KATE!" okřikly jsme jí obě dvě, já i Lily. Pak jsme se všechny tři hystericky rozesmály...

Dneska budu mít nádherný sny, pokud mi ovšem ta hňupka hnědovlasá přestane prdět pod nos...