OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napotřetí to dokážu!!! 17.kapitola

Na hodině přeměňování jsem si všimla, že je Remus celý pobledlý. Pod očima měl velké kruhy, oči zapadlé, pleť našedlou. Jako by byl už dlouho nemocný, ale pokud vím, tak ještě včera vypadal úplně normálně. Je fakt, že Remus čas od času vypadá děsně sešle, jako v horečkách, ale zatím nikdy jsem ho neviděla v takovém stavu. Je fakt, že taky často chybí. Co když umírá na rakovinu, nebo něco podobného? Možná má nádor v mozku, a nikdo neví, jak to vyléčit. Ani mudlovští doktoři, ani léčitelé u svatého Munga. Začala jsem se o něj docela bát...

"A co vy, slečno Danielsová" ozvala se MacGonagallka nade mnou.

"Prosím?" zeptala jsem se. Naprosto jsem netušila, co po mě chce.

"Už se vám povedlo přeměnit vašeho kanárka? Nezapomeňte, že už za dva měsíce na vás čekají zkoušky NKÚ, jejichž výsledek vás bude provázet do konce života. Právě na těchto zkouškách závisí vaše budoucí...." blablabla, tyhle řeči posloucháme tak často, že jsem jednoduše vypla a koukala kamsi do blba.

Nechala jsem své myšlenky, aby si šly zaběhat. Rozpustila jsem je do povětří, vzpomínala jsem na včerejšek. Na to, co mi Sirius ukázal. Mám na mysli tu zvířecí stránku skutečnosti, jesli to chápete... Naučil by mě to taky, kdybych ho poprosila? Možné to je, ale radši se ho zeptám až později.

V té chvíli mi na obličeji přistál kousek papíru. Strefil se mi přímo do oka, a protože jsem byla duchem mino, nevnímala jsem se své okolí a nestihla jsem mrknout. Au! Kterej mamlas? Až se mi dostane pod ruku, tak ho... Z druhé strany učebny na mě mrknul Sirius. Až se mi dostane pod ruku, tak mu budu muset dát pusu, jinak se asi zblázním. Rozbalila jsem papírek a četla: V devět hodin ve třetím patře vedle vousatý báby. Buď tam včas, těším se na tebe. Místo podpisu nakreslená psí tlapka, aby nebylo pochyb, od koho dopis je. Nejspíš jsem celá zrudla, protože jsem cítila, jak se mi do hlavy nahrnulo teplo. Papír jsem zase složila a strčila ho do kapsy. Nemohla jsem se dočkat večera! Vousatá bába je takové označení pro podobiznu jedné jistě velmi mocné čarodějky, které ovšem někdo přikreslil knírek. A nejspíš ho přikreslil sakra pevně. Po té, co se několika učitelům nepovedlo knírek odstranit všmožnými kouzli, to vzdali a tak té paní na obraze zůstala pod nosem nepěkná ozdoba

Když jsme odcházeli z hodiny, vrazila jsem na chodbě do Remuse. Z blízka vypadal ještě hůř než z dálky.

"Jak sis to včera užila?" zeptal se mě.

"Jo, bylo to fajn" odpověděla jsem takovým tím nemám-zájem-o-tento-druh-konverzace tónem, nebo jsem se o to alespoň snažila.

"Ty víš, co si o tom myslím, že?"

"Jo, že Sirius není kluk pro mě." papouškovala jsem jeho slova.

"A to si myslím pořád. Podívej, Lis, já ho dobře znám. Udělá to, co dělá vždycky. Užije si, pobaví se a pak ho jednoho dne uvidíš, jak drží kolem ramen jinou naivní hloupou holku, která si bude myslet, že ji doopravdy miluje." To se mě dotklo.

"Takže ty si myslíš, že jsem naivní hloupá holka? Opravdu si to myslíš?" přešla jsem do útoku.

"Ne... To jsem neřekl." opravil se potichu Remus. Bylo slyšet, že lituje toho, co právě teď vypustil z úst, ale taky bylo poznat, že si to doopravdy myslí. Jenom nechce, abych věděla, že si to myslí. Hele, Lis! Neřeš to! okřikla jsem sama sebe. Protože mi zbývá posledních pár minut usilovného přemýšlení, než mi z toho rupne cévka v hlavě, nebo se mi převaří mozek.

"Ale myslíš si to. A to je ještě horší." Potom jsem se otočila na podpatku a zmizela jsem chodbou pryč. Připadala jsem si jako hollywoodská herečka. I když jsem po pár krcích zjitila, že jdu špatným směrem a místo k východu z hradu a tudíž i ke skleníkům, kde jsme měli mít příští hodinu, se přiíbližuju k Filchově kanceláři. Remus se pokoušel na mě ještě cosi křičet, ale už jsem neslyšela co. Znělo to jako "Marmeláda" nebo tak nějak.

***

Celý den jsme na sebe s Remusem koukali jako dva vrahové. Snažila jsem se ho zabít pohledem, ale moc mi to nešlo. I když vypadal vážně jako chodící zombie, pořád byl naživu, tudíž musím akci "Zabijte Remuse" označit za naprosto neúspěšnou. Od té menší slovní potyčky před učebnou přeměňování na mě nepromluvil a já odmítala přilézt po kolenou a prosit za odpuštění. Mám přece svoji hrdost, ne? Však ono ho to po chvíli přestane bavit, dělat, že jsem mu volná, a půjde mě odprosit.

Zato Kate jsem ze sebe nemohla setřást. Pořád dokola brebentila něco o tom, jak mi to strašně moc přeje, že je hrozně šťastná, že jsme se se Siriusem dali dohromady a jak nám to spolu strašně sluší. Nevím, jak na to přišla, poněvadž mám takový pocit, že nás dva spolu ještě nikde neviděla. Ale necháme ji při tom. Navíc bych se v jejím případě rozhodně nepouštěla do frází jako dát se s někým dohromady a podobně, protože náš vztah je zatím na ryze přátelské úrovni. Zatím, oponoval ten malý ďáblík v mé hlavě.

Zatímco jsme mířily z večeře na kolej, cpala do mě Kate svá moudra. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Nic jsem nevnímala, duševně už jsem se připravovala na večer. A pak jsem do někoho narazila. Zvedla jsem zrak a zjistila jsem, že je to Remus. Chtěla jsem se nadechnout, že se aspoň omluvím. Musíme přece zachovat základy společenské etikety, ačkoliv mezi námi v současné době panují jisté antipatie.

"P-..." Dál jsem se nedostala, protože mě Remus přejel pohledem (Naprosto nechápu, proč mi při tom zrosolovatěla kolena. Nejspíš to bude krizí středního věku.) a pak pokračoval dál v cestě, přičemž do mě ještě stihnul vrazit ramenem, aby mi dal najevo, za jakou špínu mě považuje. Dobře, možná ne za špínu, ale za blbou a naivní určitě. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Vždyť jsme byli docela dobří kamarádi. Co ten obrat má znamenat?

"... to určitě poznáš, tak je nejlepší zavřít oči a prostě čekat..." mlela si Kate svou, ale když si všimla mého výrazu, zmlkla. Ajéje, když slečna ukecaná ztichne, je to vždycky špatné znamení. "Zavři tu pusu, když se něčemu divíš!" okřikla mě. "Víš, že tenhle výraz jsem u tebe už jednou viděla?"

"Nepovídej, kdy?" podivila jsem se.

"Tenkrát, když ses Siriuse chtěla zeptat, jestli s tebou půjde do Prasinek, pamatuješ?" Jak bych mohla zapomenout. Bylo to někdy na podzim, ale stejně jsem na tu potupu nezapomněla dodnes. "A on ti tenkrát řekl, že na tebe nemá čas, že má rande. Ještě ses ho nestihla ani zeptat, a on už tě odkopl. Vzpomínáš?"

"Díky, to jsi mi připomínat nemusela." řekla jsem sarkasticky.

"No nic, jak jsem říkala, až ti bude chtít dát pusu, tak to poznáš. A já si myslím, že ti ji bude chtít dát, byl by blázen kdyby nechtěl..." Je tohle taktní odskočení od nevítaného tématu? Jestli ano, tak to Kate provedla s profesionálním přístupem. Dál už jsem její dobře míněné rady neposlouchala a přemítala jsem, jak je možné, že mám ve dvou naprosto odlišných situacích stejný výraz. On je totiž sakra velký rozdíl mezí tím, když vám dá košem někdo, do koho jste kosmicky zamilovaní a když se s vámi přestane bavit jeden z vašich nejbližších přátel.