OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napotřetí to dokážu!!! 19. kapitola

Blížila se osmá hodina večerní a já se jak spráskaný pes loudala směr kabinet profesorky McGonagallové. Byla totiž sobota a na mě čekal dlouho a radostně očekávaný školní trest. A to všechno kvůli jednomu frajerovi, co se neráčil objevit v předem domluvenou dobu na předem domluveném místě. Když jsem se ho ptala, proč nepřišel, začal si vymýšlet za vlasy přitaženou historku o tom, jak byl unavený a šel si po večeři na chviličku lehnout, načež upadl do hlubokého spánku a jeho věrní kamarádi ho nechali snít sladký sen, protože neměli ani ponětí, že by Sirius ten večer měl ještě někam jít. Tohle mu mám věřit? Vždyť je to uhozený. V životě jsem neslyšela méně pravděpodobnou story. Když jsem ho viděla u večeře, rozhodně vypadal trochu moc energicky na to, aby během pár minut usnul. Rozdával úsměvy na všechny strany, chrlil ze sebe vtípky na účet každého, kdo se nestihl včas zachránit útěkem a dokonce vymáchal Jamesovi obličej v jablečnm koláči. James si to nenechal líbit a polil ho dýňovým džusem, za což mu Sirius uštědřil docela surovou ránu do ramene. No uznejte, takhle se přece k smrti unavený člověk nechová.

Nechala sjem se trochu unést svými pvahami, protože jsem se přistihla, jak stojím před kabinetem, ruku mám připravenou k zaklepání a koukám do prázdna. Vrazila jsem si facku, abych se trochu probrala a párkrát jsem tiše ťukla do dveří kloubky prstů.

"Dále" ozvalo se z druhé strany. Možná jsem tak nějak doufala, že bude mít McGonagallka něco jiného na práci a nebude se nacházet ve svém kabinetu, čímž by mi trest automaticky odpadl. Občas se divím své vlastní naivitě. Nahlas jsem si povzdechla a vstoupila jsem do jámy lvové.

"Dobrý večer, paní profesorko" pozdrvaila jsem trošku úlisně a vlezdoprdelkovsky. Můj plán byl jednoduchý - nechat se za dobré chování propustit z trestu dřív. Aspoň ve vězení to tak funguje, a řekla bych, že tohle se tomu ani moc nevzdaluje, co myslíte?

"Dobrý večer, slečno Danielsová" odpověděla mi McGongallová. "To jste chtěla před mým kabinetem vystát ďůlek, nebo máte jiné vysvětlení, proč jste tam takovou dobu stála?"

hej, to byla podpásovka! zakřičela Lis Bojovná. Ale ta hodná Lis, konkrétněji Lis Danielsová (kdyby to někoho zajímalo, tak jsem to já) je dobře vychovaná a tak způsobně odpověděla "Měla jsem pocit, že jsem zaslechla nějaký divný zvuk, tak jsem se trochu zaposlouchala."

Mcgonagallová protočila panenkama. Na taková gesta jsem u ní nebyla zvyklá. Denně jsem vídala jak špulí rty nebo je naopak stahuje do přísné čárky. Už jsem také viděla oči zvednuté v sloup a němou prosbu "Panebože, prosím, pomoz mi!" (to když jsem přišla na řadu u závěrečného zkoušení minulý rok) ale tohle byl trošku nezvyk. "Copak jste si za pět let, co tuto školu navštěvujete ještě nezvykle divné a nezvyklé věci ignorovat?"

"Ale tohle byl extra divnej zvuk" oponovala jsem
"V pořádku, to nejspíš Protiva zase likviduje učebnu kouzelných formulí." postěžovala si profesorka, ale pak už přešla k samotnému trestu. A já si myslela, že na něj zapomene. Hmm, tak nic. "profesorka Prýtová mě poprosila, jestli bych jí nepomohla s jedovatými tobolkami. Bude potřeba vymačkat z nich jed do speciální nádobky a roztřídit je na samčí a samičí plody, aby se nám ty malé potvůrky nepřemnožily. Tak do toho, já mám zrovna nově udělané nehty. Všechno potřebné najdete ve skříni"

Ukázala rukou do rohu na jednu velkou almaru, která sebou každou chvilku nečekaně škubla. Tobolkáči už to asi zkoušejí na ubohé a bezbranné tobolky. Natáhla jsem si gumové rukavice, co mi byly o dvě nebo tři čísla větší a pustila jsem se nejdřív do vymačkávání a následně i do třídění, což se ukázalo jako dost nebezpečná práce, protože tobolkáči se rozhodně nechtěli svého potěšení vzdát bez boje. Jeden z nich mě dokonce kousl!

Celou dobu jsem mezi výkřiky bolesti a tichým provoláváním slov Proč já? proklínala toho idiota, Siriuse Blacka.

Když mě Minnie konečně pustila, byla už tma jako v pytli. Měsíc se na obloze ukázal jenom občasně, když se na chvíli rozestoupily těžké mraky. Byl buď těsně před úplňkem, nebo těsně po úplňku. Nikdy jsem se pořádně nenaučila rozpoznávat fáze ěsíce, protože na astronomické věži jsem zásadně místo kreslení všech možných mapek spala. každopádně ta bílá věc na nebi byla skoro kulatá.

Musím uznat, že můj plán nechat se pustit dřív byl celkem na prd. Hodiny odbíjely půlnoc! Ano, čtete správně, půlnoc!! Já se tam čtyři hodiny piplala s nějakejma tobolkama jenom kvůli tomu, že stará mecky má novou manikúru. Příště jí ty nehty okoušu. Až po loket! Když už tak už.

Jak jsem tak zamyšleně šla po chodbě (všímáte si taky, že to dělám poměrně často? Nějak mě to prostě baví. Akorát mě trošku znervózňují všechny ty obrazy) najednou jsem v té temě temné tmě do nečeho narazila. Inteligentně jsem totiž měla hůlku schovanou v zadní kapse džín a do nebelvírské věže jsem cupitala poslepu.

"Aaauuu!" zařvala jsem spíš z leknutí než že by to bolelo a spadla jsem přímo na zadek. Ozvalo se podivné čvaht, buhví, kam jsem své velevážené pozadí umístila.

"Aaauuu!" zařvalo to něco, do čeho jsem narazila. Navíc to zařvalo trojhlasně. Že by trojitá zeď, co odráží zvuky?

Vytáhla jsem hůlku (Byla podivně ulepená. Vážně nechci zkoumat v čem to sedím) a rozsvítila jsem ji. Zamžourala sjem v návalu náhlého světla, ale ani po chvíli, kdy si moje oči přivykly světlu jsem pořád nic neviděla. Seděla jsem uprostřed chodby, přede mnou nic nebylo leda by to bylo neviditelné.

S tou myšlenkou jsem se zvedla (zase se ozval divný zvuk, jako když mlasknou dvě věci, co k sobě byly přilepené a odlepily se) a začala jsem rukama prohmatávat prostor. Nenarazila jsem na žádnou překážku. Když už jsem měla pocit, že jsem něco našmátrala, rychle to zmizelo. Usoudila jsem, že mám halušky a neřešila jsem to. Co taky chcete o půlnoci? To není moje běžná provozní doba.