10.07.2009 (20:39) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1304×
2. kapitola - Konečně svoboda
"Tak, slečno Danielsová, myslím, že můžete jít" naprosto mě šokovala madamme Pomfreyová.
"C-cože? T už do mě nebudete horem dolem cpát žádný lektvary?"
"Ne"
"Ani nebudete vyhánět kamarádky, co za mnou přijdou na návštěvu, protože potřebuju klid?"
"Ne, ani to ne"
"A to už mě nechcete mít na jediném místě v celém hradě, kde je klid, ticho a mír?"
"Ne, ale jestli se budeš ještě chvíli ptát, tak si to rozmyslím a Vánoce strávíš tady. Zítra zaínají vánoční prázdniny a byla by přece škoda je strávit tady, ne? Tak už upaluj a nezapomeň, že máš být v klidu" napomene mě ještě ale to už stojím na nohou a převlékám se do hábitu, který se jako zázrakem objevil vedle mé postele, čistý, složený a vyžehlený. Miluju kouzla...
----
Stojím před podobiznou Buclaté dámy. Stojím, stojím, pak ještě stojím, občas taky stojím..... sem tam si přešlápnu a pak zase stojím a stojím. A víte ci dělám, když zrovna nestojím? Nic, protože pořád jenom stojím. Copak můžu vědět, jaký je heslo, když sem byla na ošetřovně? To mi ho Lily nebo Katy nemohly říct? Ne, změní se heslo a já se jako vždy nic nedozvím.... Asi by jim upadla huba, kdyby mi to řekli. Asi jim oběma zakroutím krkem, jestli do pěti minut nepříjdou. Já je ZABIJU!!!!!
"Jé, ahoj Lis, já zapomněla, že ty vlastně nevíš heslo. Promiň!" ozve se za mnou. Otočím se na Lily a kdyby pohled mohl zabíjet, nejspíš by už bylo po ní.
"Já ti dám, že zapomněla. To bylo určitě schválně, co? To bude strašná sranda až ta blbka Danielsová bude muset stát před společenkou a nedostane se dovnitř, že jo? Hahaha úplně se lámu smíchy v pase. Jenže abys věděla, tak to není vůbec žádná legrace. Trčím tady už minimálně hodinu a nikdo se neráčí mi konečně zdělit, jaký je nový heslo, protože se přece nikdo nebude zahazovt s někým takovým, jako sem JÁ!!!!!"
"Proboha Lis, nekřič na mě" zastaví můj hlasitý řev Lily, která je tak klidná až mi z toho mravenčí v břiše. Jak může být tak v pohodě, když sem nani teď křičela, jako by byla mým úhlavním nepřítelem? "Ty seš totiž strašně vztahovačná, víš? Já sem na to opravdu zapomněla. Víš, že mám strašný práce. Dostáváme hromady úkolů a ještě k tomu ty prefektský povinnosti. Já vážně nevím, kde mi hlava stojí a úplně jsem to vypustila. Vážně, promiň!"
Je tak přesvědčivá. Jenom na mě vykulí ty svý zelený oči raněný laně, a hned nějak zapomenu, za co že jsem na ni vlastně byla naštvaná. Ani se nedivím, že ji profesoři mají tak rádi. Když se to zkombinuje s jejíma nekonečnýma znalostma a úžasným talentem na lektvary, je z ní skoro polobohyně.
"Heslo je pas et otium"
"Ehm.... cože? Můžeš na mě mluvit česky?"
"klidně, našla jsem si latinský slovník a pas et otium znamená mír a klid. Myslím, že Bucatá dáma tím chce upozornit, že se blíží Vánoce a všichni by měli ten svůj mír a klid mít."
"Dobře, přednáška skončila? Žebysme třeba šli dovnitř....."
"No jasně, máš pravdu. Už běžím"
----
Sotva vejdu do společenky, padne mi pohled na "poberťácká" místa hned u krbu. Na tyhle křesla se nikdy nikdo neodvážil si sednout, protože pobertů jde občas strach. Snad jediný člověk, který se kdy odvážil tahle místečka zabrat byla Lily, jenže to vždycky jenom Potter svoje kumpány spařil takovým pohledem, že se nikdo nedovolil nějak vymrzovat. Jednou jsem si tam sedla, protože jsem byla nějak mimo a netušila kam vlastně svoje pozadí ukládám. To byl mazec. Ještě teď cítím jak rudnu když si na to vzpomenu. Ale abych se vrátila k tomu co se stalo. Ve svých obvyklých pozicích se tam rozvalovali všichni čtyři: Petter, Black, Lupin a to prase Petigrew (pozn.aut.:už zase mám okno, takže nwm, jak se to píše:D) na první pohled to vypadalo, jako že píšou nějaké pojednání, ale ten pergamen měl na pojednání tak neobvyklý formát, že bych se vůbec nedivila, kdyby šlo o nějaký plakát. Všichni do něj šťouchali hůlkama a říkali nějaký slova, který jsem jim nerozumněla. Pak si mě ale Remus všimnul, a šťouchnul loktem do Pottera. Ten zvadnul hlavu a jakmile mě zmerčil, začal ten pergamen skládat. Tak teď nevím, co si mám myslet. Asi zase chystají nějakou lumpárnu, ale co, aspoň se pobavíme.
Ochvátám s Lily nahoru do ložnice, kde mezi postelema stojí Katy a zkouší si večerní šty. Co ta holka proboha blbne? To jí ruplo nebo co? Vždyť na ten vánoční ples na počest tisíciletého výročí založení Bradavic můžou jenom ovčáci, ne? jsem z toho tak trochu jelen. Když si holky všimnou jak blbě na ně zírám, začnou se chechtat jako smyslů zbavený.
"Mám takovej divnej pocit, že změněný heslo není jediná novinka, kterou ste mi neřekli, co?" okřiknu je. Nevím, co to se mnou je, asi je to pubertou, ale poslední dobou hnedka vybuchnu.
"No, víš... jenom zase nezačni vyvádět jako kvůli tomu heslu.... Brumbál to říkal asi před pěti dny, že prý na ten ples můžou jít i žáci pátých a šestých ročníků. Teda, pokud nebude jejich taneční partner ještě mladší." řekla Lily opatrně, jakobych byla časovaná bomba, která má každou minutu vybuchnout.
Hned mi hlavou blikla představa mě a Siriuse, jak se vlníme na parketě ale hned jsem tu myšlenku odehnala. Začala se mi totiž do hlavy hrnout krev a já fakt netoužila po tom abych zrudla jak rajče.
"Už víš s kým půjdeš?" nasadila tomu Kate korunu.
"No... totiž, já asi ještě.... mno.... nevím. Ale vsadím se, že Lily by měla s kým jít. Kolikrát tě Potter pozval. Desetkrát, dvacetkrát nebo víckrát?" snažím se ulehčit situaci, jenže mi to jaksi nejde, pořád mám totiž červený uši. Kate má nad postelí zrcadlo, také se každou chvilku můžu nenápadně zkontrolovat.
"Abys věděla,Potter to na Lily zkoušel asi jenom třikrát nebo čtyřikrát. Poslední dobou je jako vyměněnej, je nějak tichej a.... sakra, mě sou vzadu krátký!!!!" zakřičela Kate, když zjistila, že jí šaty nesedí moc dokonale.
Nato se ozvala Lily: "No myslím, že bys pomalu měla začít řemýšlet koho pozveš, nebo skončíš jako Black, ten taky zatím nikoho nemá." Říkala, zatímco máchala hůlkou a šaty se Kate o pár centimetrů prodloužily.
A já měla pocit, že na mě mrkla..... snad nic neví...
Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Napotřetí to dokážu!!! - 2.kapitola: