OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napotřetí to dokážu!!! 32. kapitola

"Ta dvě praštěná zvířata, na kterých mi tolik záleží" Trvalo mi to dlouho, já vím x) Výsledek je sice vysoce neuspokojivý, ale nic lepšího ze mě momentálně nevytřískáte. Nechte si šmakovat, vážení a komentujte o sto sedm. Předposlední kapitola, povídka finišuje. xoxo ___ Sasanka

23.12.2009 (15:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1052×

Ze tmy se vynořilo něco velkého a černého a chlupatého a strašně rozzuřeného. Mělo to čtyři nohy, ocas, dvě černé oči, dvě uši a spoustu špičatých, vyceněných zubů. Kdo to tipuje na psa je těsně vedle - Sirius! Tak on mě nejdřív vyděsí k smrti a pak, když už umírám, mi přiběhne na pomoc?

V závěsu za ním přiklusal jelen - James. To jenom pro případ, že by někdo neuměl počítat do dvou a nezvládl si dát jedna a jedna dohromady (Nebo se říká dva a dva dohromady?).

Sirius si stoupnul přede mě, otočil se čelem k té bandě vztahovačných koní (pro jistotu jsem se kousla do jazyka, když jsem na to myslela) a pořádně zavrčel. Páni, to je zvuk. Všechny chloupky na rukou se mi postavily do pozoru, po zádech mi přejel mráz.

Kentauři se postavili do bojových postojů a pozic - natáhli luky, připravili oštěpy případně se jen přikrčili a zahrabali kopyty.

"Siriusi, Jamesi! Neblbněte, vždyť z vás udělají dvacet malejch do školky." zavolala jsem na něj, protože přes všechno vrčení a broušení zubů by zašeptání nebylo slyšet. Ohromný pes ke mě otočil hlavu a podíval se na mě jako na naprostého blázna. Potom povytáhnul koutky tlamy a zase se věnoval polokoňům. To měl být povzbudivý úsměv nebo zlomyslný úšklebek?

... potom to začalo...

Sirius se připravil ke skoku a jen tak tak ho minul další ze šípů. Skočil po jednom kentaurovi a začal do něj strkat, snažil se ho dostat co nejdál ode mě. Mezitím se James pokoušel také vypořádat s jedním z nich. Jenže to byla přesilovka přibližně dvacet na dva! Správně bych měla utéct co nejrychleji a sehnat nějakou pomoc, pokud chci ješt někdy ty dva vidět v kuse a naživu. Jenže víte, co jsem místo zběsilého útoku dělala? Seděla jsem pořád ještě u toho stromu, rvala jsem si vlasy z hlavy a histericky zaječela pokaždé, když nějaká zbraň nebo kopyto jen o vlásek minula ty dvě bláznivá zvířata, na kterých mi strašně záleželo a která tu teď nasazovala život, abych já měla čas utéct.

Potom se jeden šíp zanořil Jamesovi do nohy. Zaječela jsem místo něj. Pokulhával, bylo vidět, že ho to strašně bolí. Dál sice bojoval, ale jeho výpady už byly o hodně pomalejší.

Byla jsem tolik zaujatá bojem před sebou, že jsem nestihla zaregistrovat Remusův obličej vznášející se ve vzduchu vedle mě - proboha, kde má tělo?

"Můžeš mi vysvětlit, proč tady ještě sedíš?"

Mrk, mrk - toť k mé reakci.

"Pojď sem." řekl Remus a přehodil přese mě - jak jsem později zjistila - neviditelný plášť.

"Co to má znamenat?" zeptala jsem se.

"Sirius s Jamesem nám akorát chtěli udělat čas, ale nepočítali s tím, že se tam zasekneš jako hračka na klíček a budeš čekat, že tě někdo natáhne! Pojď musíme zmizet, ty ko...kentauři si vůbec nevšimnou, že jsme zmizeli, mají co dělat s těma dvěma."

"Cooo?"

"Prostě pojď!"

Celý rozhovor se odehrával šeptem, ale poslední dvě slova řekl Remus dost hlasitě. Stejně mi pořád nedocházelo, co po mě chce, takže mě prostě popadnul do náruče a nesl ven z lesa.

"Jak jste mě našli?" nedalo mi to.

"Všichni tě hledají. Sirius a James byli v lese a viděli tvůj chabý pokus o červené jiskry."

"Aha..." špitla jsem, protože v tu chvilku jsem se probrala ze svého tranzu a všimla jsem si, že mě nese v náručí a že má hezky namakaný ruce. Můžete hádat, co jsem udělala. Támhle se někdo hlásí, no? Správně - zrudla jako rajče, vyhráváte milion. Ještě, že je taková tma.

Na nohy mě postavil až před vrbou mlátivou. "Pojď" zopakoval toho večera už pomilionté, protože moje nohy naprosto vypověděly službu.

Roztřeseným prstem jsem ukázala na ten zabijácký strom. "Tam?"

"Přesně tak"

"Tak na to zapomeň, nenechám se rozmasakrovat na cimpr campr nějakým sadistickým stromem, co nemá rád, když mu lezeš ro revíru. Stačí, že mě málem rozmasakrovali ty ko... kentauři! Já se k tomu příšernýmu dřevěnýmu zabijákovi nepřiblížím ani na deset metrů! Prostě ne!"

"Nic ti neudělá, slibuju!" řekl Remus, ale copak se dá klukům věřit? "Červe! Hoď sebou, nemám na to celý den."

Tak moment, to Červe bylo na mě? Protože jestli jo, tak se vážně urazím! Než jsem stihla vyštudýrovat, co se stalo, vrba mlátička ztuhla uprostřed pohybu jako mudlovská fotka.

Malilinkato mě to zmátlo. "Co se stalo?"

Remus se uchichtl. "Ty kdybys občas míň žvanila a trošku sebou hnula. Není čas." Potom mě chňapl za ruku (docela surově, přiznávám) a vlekl mě za sebou jako kus hadru.

"Počkej" zafuněla jsem. "Co když se ten mechanismus zase spustí a majzne nás to po hlavě?"

"Neboj, nespustí."

"Co když jo?" Hysterie.

"Slibuju, že se to nespustí!"

"Jak to můžeš vědět???"

"Prostě to vím!"

"Ne, já tam nejdu!"

"Tak dobře. Poslouchej. Támhle u kořene" ukázal na nějaké místo, ale byla moc tma, "je takové místo, které stačí zmáčknout a celá vrba se přestane hýbat. Je to prostě tak. A právě na tom místě je Červíček, který se umí přeměňovat v myš, a drží ten suk. Jenže jestli tady budeš ještě chvíli stát a hádat se se mnou, asi ho to přestane bavit, ten suk pustí a teprve potom tě ta vrba pořádně majzne po palici. Tak už pojď a nezdržuj"

Když mi tohle všechno řekl, moc mě neuklidnil. Červ je MYŠ? Sakra. Za chvíli zjistím, že Brumbál se každý večer prohání hradem v podobě slimáka a Filch se umí přeměňovat v oranžovou ropuchu s fialovým puntíkem na čele.

Nechala jsem se vtáhnout do takové chodby, která se schovávala u kmene vrby mlátičky. Všude samý sliz, strop byl plný kořenů co visely dolů a odkapávala z nich voda a strašně to tam smrdělo po plísni. Vážně nechutný.

"A co teď?" zeptala jsem se, když jsme v tom humus-tunelu stáli už aspoň pět minut a pořád se nic nedělo. Myslela jsem si, že třeba někam půjdeme tím tunelem a někam nás to dovede, ale místo toho jsme se tam krčili jako dva totální magoři.

"Teď počkáme na Jamese a Siriuse."

"A co když se nevrátí? Co když se jim něco stane?" strachovala jsem se.

"Vrátí, určitě." řekl Remus, ale neznělo to moc přesvědčivě. Sám v to spíš doufal, než že by tomu stoprocentně věřil.

Bylo slyšet jen vodu, co odkapávala za stropu. Kap, kap - rozhléhalo se tím úzkým prostorem a každá kapka vody se ještě třikrát vrátila v ozvěně. Kap... kap...

"Jak je to dlouho?" zašeptala jsem (a z ozvěny se ozvalo -o dlouho, ouho, ho...)

"Už dvacet minut" (inut, nut, ut...)

"Mám strach" vysoukala jsem ze sebe i přes ten knedlík v krku. Bála jsem se o ně. "Velkej strach."

"Já vím" odpověděl mi Remus a vzal mě kolem ramen. Stočila jsem se do klubíčka k jeho boku a vyčerpáním a stresem jsem se rozbrečela. Bylo mi jedno, že se totálně ztrapním, nebo že se mi rozmaže už tak dost rozmazaná řasenka, nebo že Remusovi znehodnotím oblečení. Ty slzy mi pomáhaly nezešílet z toho ze všeho. Remus mě obejmul oběma rukama, šeptal věci jako "To bude v pořádku" a "No tak, neplač, všechnu bude v pohodě, šššš...." a houpal se mnou ze strany na stranu jako s malým dítětem, kterému se ztratil dudlík. I když ta situace byla vážně dost trapná, v tu chvíli mi to strašně moc pomohlo.

Po několika dlouhých a ubrečených minutách se ozval zvuk dvou páru nohou. Následovalo heknutí, zvuk sesouvající se hlíny, funění a pak do té tmy k nám dvěma vpadli další tři lidé - James, Sirius a Peter.

"Kdybyste viděli, jak mě ten velikej černej s lukem kopnul... To byla taková šlupka" halekal Sirius, jako by se právě vrátil z fotbalového zápasu.

"Ale to nebylo nic proti tomu šípu, co se mi zapíchnul do nohy!" odpověděl mu stejně hlasitě James, který ještě pořád trochu kulhal a na noze měl docela hlubokou krvavou ránu.

Vrazila jsem ze sebe přidušené zasmání - jen z úlevy, že je vidím. "Vy jste v pořádku!!!"

"Však jsem ti to říkal" zašeptal mi Remus do ucha.

Postavila jsem se na roztřesené nohy (málem mě neunesly...) a popadla ty dva blázny kolem krku. Nejdřív jen Jamese, ale když se mu začala podlamovat zraněná noha, opřela jsem většinu váhy na Siriuse.

"Vrátíme se do hradu, co vy na to?" řekl Remus. V očích mu svítily malé hvězdičky štěstí a prozařovaly hustou temnotu podzemí.

Všichni jsme se posbírali (někteří s menšími obtížemi) a šli konečně zpátky na hrad.

Všichni uvnitř byli vzhůru, prohledávali každý kout Bradavic. Nejspíš jsem způsobila pořádný rozruch. Kluci mě dovedli až ke schodům do dívčích ložnic a až tam jsem si všimla, že jsem celou dobu držela Remuse za ruku. Ne tak, jak drží maminky své děti ale s propletenými prsty. Zrudla jsem a vykroutila jsem se mu... Hvězdičky v očích mu trochu povadly, ale já už padala únavou, tak jsem těm mým zachráncům jenom ještě jednou poděkovala a šla jsem nahoru.

Kate a Lily mě hned zmáčkly v náručí, sotva jsem vstoupila do dveří. Málem ze mě byla placatá Lis!

"Co se stalo? Kam jsi zmizela? Myslela jsem, že se tady zblázním" spustila Lily palbu. "Můžeš mi vysvětlit, proč jsi jen tak odešla a kam jsi vůbec šla? Všichni tě hledají už dobrých šest hodin. Víš ty vůbec, jak strašně jsem se bála, že se ti něco stalo? Mohli tě třeba unést kentauři nebo nějaká jiná chamraď. Musíš mi slíbit, že nikdy už nic takového neu..."

Co říkala dál, to už nevím. Protože jsem usnula - v tričku, džínách, v botech. Mokrá a špinavá...

Další kapitola

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Napotřetí to dokážu!!! 32. kapitola:

Super! Já tu tvojí povídku prostě zbožňuju, ale chápu tě, že to chceš ukončit :) Když se něco roztahuje na moc dlouho, pak je to většinou o ničem :) Těšíms e na tvou novou povídku :)

no tvlty jestli napíšeš knížku na téma HP tak budeš snad lepší než Rowlingová bože bože toje dokonalost

Při představě jak se Brumbál prohání po chodbách v podobě slimáka!!! A co trprv Filtch jako žába!!!

No uplne skvel! Pani ja se vzdycky tak nasmeju:D Strasne se mi tve povikdky libi! :D

Neuspokojivé??? Co to zas kecáš??!! Dyk je to skvělí!!! (Jako vždy) Celou dobu jsem se smála XDDDD škoda, že už bude poslední ae co se dá dělat... Doufám, že poslední díl bude dlouhej, velice velice uspokojivý a speciální!!!

angbella - To už je moje prokletí, nedokážu psát nic romantického, strašidelného, smutného... XD Nakonec se tomu stejně všichni smějí. Ale to přeci nevadí, smích prodlužuje život!! Budeme nesmrtelní! XD

ÚÚÚÚÚÚÚÚÚžasný! Sice to nemělo takovej "strašidelnej" efekt, protože jsem celou dobu co ji Rem uklidňoval prochlámala, ale stejně jsi nejlepší! A to s tím milionem, bože, ty máš dost!
I ♥ tuhletu povídku!

Dokonalé.....prosím rychle další...

Přidat komentář:

Nick:

Text: