OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Naprosto (ne)hříšné místo - 7. kapitola - Tati?

24.06.2012 (12:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1067×

„Je tu Hádés?" zeptala jsem se Azraela, když jsme přistáli před bránou paláce.

„Ne, ten je v podsvětí. To je o patro níž," řekl a zeklepal na obrovskou bránu. Obrovskou... Hlasitě jsem polkla. Ozval se tichý, milý hlas.

„Ano?" Teprve teď jsem si všimla velkého nadpisu, tyčícího se vysoko, vysoko nad palácem na obrovském oblouku:

Mnou vchází se do trýznivého města,

mnou vchází se do věčné bolesti,

mnou vchází se k těm, které Bůh věčně trestá.

Mnou dal Pán průchod spravedlnosti,

jsem z boží moci, dílem lásky jdete,

jsem sklenuta nejvyšší moudrostí.

Patřím k těm věcem,které v tomto světějsou od věků.

A navždy potrvám. Zanechte vší naděje, kdo vstupujete.

Hmm... Zajímavý nápis... Jako bych to někde četla již předtím...

„Tady Azrael, vedu návštěvu Luciferovi!" řekl Azrael co nejděsivěji. Tichounce jsem se zahihňala. Naštěstí mě neslyšel. Vůbec nevypadal děsivě, ovšem to jméno... Lucifer se mnou trochu otřáslo. Jak tu může kdokoliv odolat hříchům, které se na vás valí? Zvláště, když kolem vás v jednom kuse procházejí ty nejkrásnější duše, které jste kdy viděla, aby vás zlákaly k hříchům? Ale držela jsem se. Naštěstí se po chvíli otevřela brána. Sama... Asi nějaký automatický systém, ale netušila jsem, že je peklo modernizované. Za velkou, děsivou bránou byla velká, děsivá hala a na konci té velké, děsivé haly, velké děsivé schody.

In a dark, dark city is a dark, dark street.

In a dark, dark street is a dark, dark house...

Broukala jsem si v mysli písničku pořád dokola i přesto, že mi moc do zpěvu nebylo.

„Pojďte," řekl snad poprvé ne moc nadšeně Azrael. Tak jsme šli. Šli jsme starodávnou chodbou, po schodech až jsme vešli do obrovského, majestátného sálu na jehož konci byl trůn. Vysoký, hrozivý trůn a na něm vysoká, hubená postava zahalená v černé látce. Velká místnost, sál. Na jejímž konci obrovský, černý trůn a na něm on... Lucifer. Jeho velká, černá křídla byla majestátnější, než... cokoliv jiného. Jeho rudé, žhnoucí oči vás pálily, drtily, mučily... A jeho svalnaté tělo vypadalo křehce, ale silně. Vypadal staře. Pochopitelně, ale zároveň byl krásný a vyzařovalo z něj mládí. Pokušení a hrůza v jednom...

„Lucielle?" zeptal se. Hrubý, lehký, krásný, hrozný hlas... Nadechla jsem se a chtěla něco říct, ale mohla jsem jen znovu vydechnout. Na nic jsem se nezmohla. Třásla se mi koleno. Nevnímala jsem nic... Jen jeho a mě. Ovšem věděla jsem, že musím uhnout pohledem. I přesto, že byl zahalený, mohlo to znamenat hřích. Bez ustání hledět na Lucifera. Lucifera!!! Vzpomněla jsem si na má původní křídla. Jsou po otci! říkali mi... Hovno... Ty moje našedivělé vějířky nebyly nic...

Nevím, proč, ale v hlavě mi zněla Edith Piaf. Blbá schoda náhod, nebo tady někde je její duše. Druhá varianta je pravděpodobnější. Vždyť vše tady je z duší. Z trpících duší. Hmm... Kdybych byla trpící, nezpívala bych. Ovšem On si odkryl kápi. Zahleděla jsem se do jeho hlubokých, kupodivu modrých očí a v mé hlavě se ozvalo slastné: Ach... On byl nádherný.Vykřikl můj vnitřní hlas. Piaf přestala zpívat a jen užasle zanadávala:

„Merde!"

„Kur*va..." zanadávala jsem nahlas, jelikož mi došlo, že sprostá slova mi teď můžou být úplně u p*dele! Začala jsem nahlas křičet, kolena se mi podlomila. Bolest. Neskutečná, mučivá bolest v mém nitru. Větší, než když mi rostla nová křídla. Svalila jsem se k zemi, nevnímala okolí a podléhala bolesti. Plakala jsem, křičela, bědovala, mlátila sebou... Na okamžik jsem otevřela oči. Moje křídla černala a já žhnula rudým plamenem.

„Nééé!!!" vykřikla jsem a bolest ustála... V rudých očích mi zažhnul vnitřní plamen.

„Vítej peklo..." řekla jsem a začala se nahlas smát...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naprosto (ne)hříšné místo - 7. kapitola - Tati?: