OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Našeptávač - 2. kapitola

04.02.2016 (11:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1242×

2. kapitola

Od té doby, co jsem se posadila ke stolu a schůze temných Našeptávačů započala, jsem se pilně soustředila na svůj vytyčený úkol, a to propalovat tu zrzku Mary, která byla Tonyho asistentkou, nenávistným pohledem. Kromě své práce na plný úvazek využívala každičkou možnou chvilku k tomu, aby mě nějak ztrapnila či pokořila, ale na druhou stranu jsem jí nic nezůstávala dlužná. Ano, Mary patří mezi ty, se kterými mě pojí nenávist. Když nad tím tak uvažuji, těch bytostí je opravdu hodně, ale vážně to není moje vina, vždyť já jsem v podstatě neviňátko.

Každopádně, já mám opodstatněný důvod tu zrzku nesnášet, zato ona… no, ona nenávidí téměř všechny, kromě Tonyho, toho zbožňuje až nezdravě, řekla bych. Jaká to smůla, že se neřadí mezi jeho oblíbence, ale já ano.

Poslala jsem jí jeden z vražedných úsměvů, když mě sjela rozzuřeným pohledem. Jsem si jistá, že právě teď neuvěřitelně lituje chvíle, kdy mě donutila spáchat sebevraždu.

Tenkrát, když jsem byla ještě živá, bývala jsem opravdu čistá duše, na kterou v současnosti jen tak nenarazíte. Mé srdce bylo plné soucitu a lhaní nebo podvádění nepatřilo k mým způsobům. Věřili byste, že jsem nikdy nepřišla domů ani o minutu později, než mi rodiče nakázali? Jo, tak blbá jsem byla. Když se na svůj život zpětně podívám, vůbec bych ho nenazvala životem. A na to přesně mě Mary dostala. Nikdy nezapomenu na ten večer, co jsem to ukončila a vzdala dřív, než jsem si vůbec začala užívat.

Tenkrát jsem se vrátila domů se špatnou náladou, kterou měla na svědomí hádka s kamarádkou. Odmítla jsem s ní jít na nějaký večírek, protože si to rodiče nepřáli, a Melissa to nevzala zrovna dobře. Vyčetla mi vše, na co mě později Mary dostala.

Jak už jsem řekla, domů jsem přišla naštvaná, a kdyby vztek nebyl nahrazen pochybnostmi, možná bych ještě teď žila.

Ale čas se nedá vrátit, a v současnosti se mám skvěle, takže toho, že jsem si vzala život, nelituji.

Ten večer jsem byla sama doma, a tak nastala ideální příležitost, aby Mary zaútočila. Tenkrát jsem neměla o Našeptávačích nejmenší tušení, takže mě nenapadlo, že ke mně promlouvá skutečná bytost.

Mary do mě hučela tak dlouho, dokud jsem si neuvědomila, že stojím v ložnici svých rodičů s plnou hrstí matčiných prášku na spaní. Nevěděla jsem, jak jsem se tam dostala, ani to, kdy jsem si naplnila dlaň.

Zmateně jsem těkala pohledem mezi pilulkami a sklenicí vody, co stála na nočním stolku.

Vyčerpaně jsem se posadila na postel a uvědomila si, že už to nezvládám. Po tváři mi skanula slza a ten sametově hebký hlas v mé hlavě sliboval, že všechno bude lepší. Už mě nic nebude tížit a já budu konečně volná.

Mary mi dokonale zamotala hlavu, vykreslila mé rodiče jako ty špatné, přesvědčovala mě, že spolykat prášky je jediný způsob, jak se z jejich vlivu vymanit, a já jí uvěřila.

O pilulkách jsem začala přemýšlet jako o lentilkách a poslušně si jednu za druhou vkládala do úst.

Netrvalo to dlouho a mé končetiny začaly těžknout. Víčka jsem vydržela nechat otevřená jen na tak dlouho, dokud jsem se nepoložila na postel svých rodičů.

Vždycky jsem si představovala, že před smrtí je pouhá temnota, bezesný spánek, ale mně se sen zdál. Stála jsem nad svým tělem a pozorovala, jak klidně a uvolněně vypadám. Kupodivu jsem nic necítila. Nebyla tu žádná lítost, ani výčitky z toho, co jsem udělala.

A v tu chvíli se vedle mě zjevil světlovlasý muž shlížející na mé tělo. Několik minut jsme jen tak mlčky postávali nad mojí mrtvolou, když vtom přešel blíž ke mně a položil mi ruku kolem ramen.

Pamatuji si, že jsem se mu podívala do tváře a jeho oči mi ihned učarovaly. Takový odstín modré nemůže patřit nikomu pozemskému, byla jsem přesvědčena, že musí být anděl.

No, alespoň v něčem jsem měla pravdu, ten muž rozhodně nebyl člověk, ale v ostatním jsem se nemohla mýlit víc. Anděl, pche.

„Vydržela jsi opravdu dlouho, Alex, to se ti musí nechat,“ usmál se. „Opravdu jsi na mě udělala dojem. Vlastně proto tu právě jsme. Rád bych ti něco navrhl.“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval. „Jsi velmi silná osobnost a někdo takový by se mi hodil.“ Mlčky jsem ho pozorovala a přemýšlela nad tím, jak divný tenhle sen je. „Pracuj pro mě a já ti zajistím život plný dobrodružství, kde tě nebude téměř nic omezovat. Budeš mít moc ovládat životy ostatních, staneš se loutkářem ve světě plném loutek, a co víc? Budeš součástí mocné rodiny, která ti nebude dávat ultimáta, ani nic jiného. Staneš se svým vlastním pánem, a to je to, po čem tolik toužíš… Nebo odmítni a skonči tak, jako jsi to ukončila před chvílí.“ Kývl hlavou k mé mrtvole. „Nabízím ti nový život, Alex. Druhou šanci na to vést si lépe,“ zašeptal a jeho dech mě polechtal na uchu. Chvilku jsem nad jeho slovy přemýšlela a snažila se představit si všechny ty možnosti, které mi nabízel. „Mimochodem, budeš mít toho nejpohodovějšího šéfa,“ odmlčel se a pak se jeho úsměv ještě rozšířil. „Jsem to ale nezdvořák, ani jsem se ti nepředstavil, mé jméno je Tony,“ řekl a natáhl ke mně volnou paži. Úsměv jsem mu oplatila a sevřela jeho ruku tou svojí.

„Tvoji nabídku přijímám, Tony.“

Když nad tím zpětně přemýšlím, mohla jsem být chytřejší a zeptat se alespoň na podrobnosti té práce, a ne jenom zaslepeně kývnout na souhlas.

„Zlato? Posloucháš mě?“ šťouchl do mě Tony a probral mě tak z mých myšlenek.

„Promiň, asi to, jak se tě Mary pokouší už celou věčnost zhypnotizovat pohledem, mělo dopad na jinou oběť, mě,“ usmála jsem se. „Ale teď máš moji plnou pozornost, šéfe.“

„Buď zticha, mrcho,“ zasyčela Mary a z každého jejího slova ukapával jed. Vyzývavě jsem zvedla obočí, jako reakci na to oslovení.

„Ale no tak, Mary, každý u stolu to ví. Navíc se musíš víc snažit, aby si tě někdo všiml, a tím někdo myslím kdokoliv.“

„Dámy,“ vložil se do toho Tony mírně. Překvapeně jsem se na něho otočila.

„Dámy? Vždyť Kora nic nedělá, a to je jediná dáma u stolu, tedy pokud nepočítám svoji maličkost.“ Mary se rozzuřila natolik, že její pokožka chytla stejnou barvu jako její vlasy, a chystala se mi jednu vrazit. Podle jejího nápřahu hádám, že by to byla pořádná facka, kdyby Tony její ruku nezachytil v poslední vteřině. Samozřejmě, že bych si s ní dokázala poradit sama, ale nač brát chlapům práci, když chtějí být projednou za džentlmeny.

„Tak už dost, vy dvě,“ zavrčel šéf, tentokrát už podrážděně, čímž utnul i Nathanův smích. „Máme probrat důležité věci, až bude po schůzi, tak si klidně vyrvěte vlasy, mně je to jedno, ale teď bude klid, je to jasný?“

Věnovala jsem Tonymu jeden ze svých nevinných úsměvů a zašveholila: „Jak si přeješ.“ Mary se ještě neuklidnila, takže byla schopná pouze přikývnout.

„Skvělé,“ pronesl šéf a pohodlně se opřel. „Jak už jsem řekl, zlato, vedeš si naprosto výborně. Tvá moc krásně narůstá a tolik obětí, kolik jich máš na svém kontě ty, má jen málokdo. Opravdu se překonáváš.“

„Děkuji,“ řekla jsem a užívala si toho, že konečně někdo obdivuje práci, kterou odvádím.

„Ale to mě přivádí k problému, který tu teď máme,“ pokračoval a mně neušel potěšený úsměv, který se objevil na Maryině tváři. A jak zákon káže, když ona se šklebí, já se mračím. „V našem městě je příliš velký počet sebevražd, což sem přivádí různé psychiatry a tak, prostě ve zkratce, máme tu až příliš velkou pozornost, tudíž je potřeba naši produkci mrtvol trošku krotit.“

„Ale…“ začala jsem, ale než jsem stihla říct cokoliv dalšího, Tony mě utnul.

„Žádné ale, zlato. I nadále budete plnit kvótu, kterou vám zadám, ale máte dovoleno pouze jednu oběť navíc. Rozumíme si všichni?“ Z šéfova hlasu bylo poznat, že nepřipouští žádné námitky, navíc nikdo z nás nechtěl čelit jeho hněvu. O Tonym je známo, že je opravdu v pohodě, dokud ho někdo nerozčílí. Já osobně ještě nezažila, aby si chladil žáhu na mně, ale viděla jsem, jak si svůj hněv vybil na jednom nešťastníkovi. Ve zkratce? Ten den jsem ho spatřila naposledy. „Paráda.“ Šéf se na nás usmál. „Takže tím prohlašuji dnešní schůzi za ukončenou.“ Trošku jsem si oddychla a chystala se jít domů, ale zrovna v té chvíli se k nám přitočila servírka se skleničkou čisté whisky.

„To je pro vás od tamtoho mladíka na baru,“ pronesla, když přede mě postavila skleničku. Když mi chtěla toho dotyčného ukázat, zarazila se: „To je divné, ještě před chvilkou tam seděl.“ V tu chvíli jsem si všimla něčeho divného. Postavila jsem se a chytla odcházející servírku za ruku.

„Ty jsi víla, že ano?“ zeptala jsem se, abych si potvrdila své podezření a mohla se jí pořádně zadívat do očí.

„Ano,“ usmála se.

„Nikdy jsem tě tu neviděla, ty tu jsi nová?“ vyhrkla jsem i přesto, že už jsem věděla, co se děje. Zmateně se na mě zamračila.

„Já… já nevím.“ Rychle jsem se na ni usmála.

„Všechno je v pořádku, klidně můžeš jít.“ Víla mi úsměv oplatila a vydala se pryč.

Zaraženě jsem prolétla očima celou místnost a snažila se pochopit, proč by nějaký upír ovlivňoval vílu, aby mi donesla pití. 

Moc děkuji za komentáře u předchozí kapitoly. Jsem moc ráda, že se vám povídka líbí :). 

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 2. kapitola: