OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Našeptávač - 5. kapitola

26.03.2016 (12:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1110×

5. kapitola

Naštvaně jsem si razila cestu městem ve svém neviditelném stavu. Ano, Našeptávači mají tuhle úžasnou schopnost, kdy se jejich tělo stane nehmotné a oni si tak mohou dělat, co se jim jenom zamane, aniž by je někdo viděl. Jsou jako duchové, můžou procházet zdmi, ale nedokáží se ničeho dotýkat.

To byste nevěřili, kolik drbů se dá touhle cestou sehnat... ale kromě získávání pikantních detailů o něčích špinavých tajemstvích má tento stav jednu nespornou výhodu, a to zvýraznění aur ostatních bytostí. Právě proto tuhle schopnost používám, když jsem na lovu. A právě teď na jednom jsem.

Po tom, co se mi stalo to stále ještě nevysvětlené přepadení, si na někom musím spravit chuť. A jelikož mám zakázáno působit hodně sebevražd, musí to být někdo s nepokřivenou morálkou, někdo s křišťálovou duší a hlavně někdo, kdo si smrt vůbec nezaslouží.

A právě někoho takového již chvíli sleduji. Jeho aura září jako slunce a láká mě do svého tepla.

Na tváři se mi objevil potěšený úsměv, který nikdo jiný nemůže vidět.

Sleduji svoji oběť ulicemi města a je to jako by pro mě nikdo jiný neexistoval. Jen já a moje osobní zářivá koule pulzující nezměrnou silou, která prostě musí být má. Nehledě na to, jak dlouho mi bude trvat získat ji.

Jak už jsem říkala, získání čistých duší je složitější než těch zkažených, ale odměna je sladší než med. Takže se vyplatí vyvinout trochu toho úsilí a dovést svoji práci do úspěšného konce.

Zatímco jsem kráčela za zářící aurou, moje myšlenky se opět stočily k událostem z předchozích dní. Nejprve nějaký prašivý upír ovlivní vílu, aby mi přinesla pití, a pak ten útok končící tajemným zachráněním. Náhoda nebo to spolu nějak souvisí?

Původně jsem si myslela, že jsem se zalíbila nějaké krvesající mrtvole, která neměla dost sebevědomí na to, aby mě sama oslovila, ale proč by mizela dřív, než mi víla stihla doručit pozornost v podobě drinku? Ne, něco mi tu uniká a já nemůžu přijít na to co.

Pokud tomu chci přijít na kloub, tak bych nejprve měla zjistit to, kdo mě zachránil... nebo... a nebo bych se na to mohla vykašlat a věnovat se svému cíli, a to stát se nejsilnějším Našeptávačem, co kdy žil. Přeci jenom nic tak hrozného se zase nestalo, a když tajemný zachránce bude chtít moji pozornost či vděk za prokázanou službu, tak se dříve nebo později ukáže sám. Navíc já mám teď vroubek u Tonyho a nerada bych, kdyby musel splnit svoji výhružku a zbavit mě mého druhého života.

Jo, je rozhodnuto, nebudu se ničím rozptylovat a zaměřím se pouze na svoji práci.

Můj vyhlídnutý cíl zamířil do útulné kavárny, což byl pokyn pro mě, abych obrátila svoji pozornost zpět k němu.

Vstoupila jsem do prostorné místnosti plné kulatých stolků a jedním koutkem, ve kterém stála pohovka. Hned mi bylo jasné, o co tady jde. Někdo se tu inspiroval seriálem Přátelé a převedl jejich kavárnu do reality. A musím přiznat, že celkem podařeně.

Sledoval jsem svoji oběť k jednomu postrannímu stolku a teprve teď si prohlédla, čí aura to vlastně je. Musela jsem trochu mhouřit oči, abych viděla skrze jasnou záři, až se přede mnou zhmotnila postava zhruba dvacetiletého kluka s fakt tlustými brýlemi posazenými na křivém a trochu větším nose, než který by se k jeho obličeji hodil.

Přesunula jsem se za jeho záda a chystala se k akci, když jsem si všimla směru jeho pohledu. Nepotřebovala jsem ani žádné nadpřirozené schopnosti, abych zjistila, po čem ten klučina touží. Bylo to totiž jasné na první pohled.

Chtěl tu malou blonďatou servírku s milým úsměvem, která pobíhala po kavárně jako splašená myš.

Sama pro sebe jsem se usmála, jelikož jsem byla toho názoru, že láska dělá z lidí idioty a tím mi neskutečně ulehčuje práci. Vždyť se nad tím zamyslete, kolik lidí už spáchalo sebevraždu kvůli neopětované lásce nebo zlomenému srdci? Pche, tahle prácička bude hračka.

Přesunula jsem svůj zrak z pohledné servírky zpět ke svému mladíkovi, který vypadal jako typický šprt s rozcuchanými, kudrnatými vlasy. Ještě mi hlavou proběhla myšlenka na to, že ten by u servírky rozhodně neměl šanci, a pak jsem se pustila do našeptávání.

Lehce jsem pronikla do jeho podvědomí, které bylo haleno jen tenkým závojem touhy, jenž pro mě nebyl žádnou překážkou, a s potěšením zjistila, že jeho nízké sebevědomí už začalo dělat moji práci. V jeho rudě zářícím podvědomí, které zračilo silnou lásku, se objevila tmavá skvrna. Zatím jen mikroskopická, ale až s ním skončím, nezbude tu nic jiného než temnota.

Naklonila jsem se blíž k jeho uchu a začala mu šeptat ta zákeřná slova, která ho později budou stát život: „Proč se pořád snažíš. Ona si tě nikdy nevšimne, to přeci víš sám. I teď, když by tě měla obsluhovat, se chová, jako bys tu vůbec nebyl. A víš ty co? Ty tu pro ni nejseš a nikdy nebudeš... Ona by se nikdy nezahazovala s někým, kdo...“ Na chvíli jsem se odmlčela a použila své schopnosti, abych získala o své oběti víc informací. Kupodivu jsem zjistila, že je bohatý. A ne jenom tak trochu, ale nechutně bohatý, protože vymyslel nějakou suprovou aplikaci, kterou prodal za velký prachy.

Ale to není nic, s čím bych si neporadila. „Nezahazovala by se s někým, kdo celé dny i noci tráví u počítače. Vždyť ty jsi závislák.

Jo, je tu možná jeden způsob, jak ji dostat. Vyrukuj na ni se svým bohatstvím, to je jediná možnosti, jak upoutáš její pozornost. Jenom se budeš muset smířit s faktem, že bude místo tebe milovat tvoje peníze.“

Sledovala jsem, jak rudá barva okolo mě pomalu temní, díky rozšiřující se tmavé skvrně, která nakynula do třikrát větších rozměrů. Ale to pořád ještě nestačilo na to, aby si moje oběť sáhla na život.

„U ní to máš naprosto marný, měl by ses sebrat a zmizet odsud dřív, než tě přijde obsloužit a ty se naprosto znemožníš, jako je tvým zvykem.“ Rychle jsem mrkla na kulaté hodiny visící nade dveřmi kavárny a zjistila, že je nejvyšší čas vydat se zpět do Můry, kde se mám sejít s Tonym a ostatními temnými Našeptávači.

Zklamaně jsem si povzdychla a poplácala svoji oběť po tváři s vědomím, že to stejně neucítí. „Budeš muset počkat,“ zašeptala jsem jen tak pro sebe a opět se pohroužila do našeptávání: „Měl by ses sebrat, zajít do vedlejší hospody a zapít svůj smutek, brachu,“ poradila jsem mu a sledovala ho, jak se nemotorně sbírá ze židle. Vyšla jsem s ním před kavárnu, abych se ujistila, že jsem na mladíka dostatečně vyladěná, abych ho později dokázala najít. Přeci jenom by mě docela mrzelo, kdyby se mi ztratil a já ho tak odsoudila k pravděpodobně dlouhému životu.

Poté, co jsem ještě zahlédla mizející záda své oběti v jedné putyce, otočila jsem se na patě a vydala se na schůzi temných Našeptávačů.

Doufala jsem, že má Tony lepší náladu než při našem posledním setkání a snad celou schůzi odbude co nejrychleji, abych se mohla brzy vrátit ke svému mladíkovi, kterému se chystám udělat tu největší laskavost, a to ukončit ten jeho bídný život. 

Děkuji těm, co se mnou a povídkou vydrželi, vím, že další kapitoly přidávám hodně pomalu, ale snad se to se mnou zlepší. 

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 5. kapitola: