OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Našeptávač - Prolog + 1. kapitola

01.02.2016 (10:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1412×

Prolog

Město pohltila tma a venkovní osvětlení se pomalu rozsvěcelo. Tisíce oken začaly zářit žlutým světlem. Hodiny sice teprve odbíjely desátou, ale přesto na ulicích zavládl nebývalý klid. Bylo to jako předzvěst něčeho strašného, něčeho, co se teprve mělo stát.

Na jedné střeše vysoké budovy stál mladík, kterému nebylo víc jak dvacet let, a smutně shlížel na tu nádheru pod sebou. Větřík si pohrával s jeho havraními vlasy a v hnědých očích se mu zaleskla první slza.

Roztřesenýma rukama se chytil zábradlí a nebezpečně se naklonil. Chvíli tak balancoval, než se opět vrátil do bezpečné polohy. Náhle se mu ve tváři objevilo odhodlání. Sevřel madlo tak silně, až mu zbělely klouby, a opatrně přes něj přelezl. Nejprve přehodil jednu nohu a na chvíli se zarazil.

Mírně naklonil hlavu a užíval si, jak mu vítr šlehá do červených tváří.

Najednou se zakymácel, proto prudce otevřel oči a zhluboka se nadechl. Chvíli zaváhal, ale nakonec přes zábradlí přehodil i druhou nohu a zadíval se pod sebe. Z té výšky se mu zatočila hlava, ale na rtech se mu přesto objevil široký úsměv. Byla to známka toho, že se vzdal života. Nelitoval toho, ve tváři se mu zračila úleva, volnost a svoboda.

Mladík se opět zhluboka nadechl, odrazil se, a pak už jen s roztaženýma rukama padal a padal, dokud ho až příliš brzy nezastavila zem.

Nedlouho poté ze stínu vyšla štíhlá postava, jež se postavila na stejné místo jako mladík, který se vrhl z budovy. Dlouhé vlnité vlasy jí nebezpečně vlály ve větru. Jedním pohybem si je shrnula z tváře a mírně se naklonila přes hrazení. Její pohled spočinul na krvavé skvrně, co ještě před chvílí byla živá bytost. Po chladné tváři se jí rozlil spokojený úsměv, načež se odvrátila a bez jediného ohlédnutí se vydala pryč.

1. kapitola

Celá vysmátá jsem si razila cestu tichými ulicemi. Ještě stále jsem byla opojená novým nárůstem síly. Dneska se mi zadařilo. Znovu jsem si vybavila ten pocit uspokojení, když ten mladík přelézal zábradlí. Ano, to byl přímo ukázkový materiál. Nekradl, nelhal a byl neuvěřitelně poctivej. V téhle době by neměl nejmenší šanci na přežití, ještě že jsem ho našla včas. Někdo by mi ho mohl zkazit, a pak by už jeho smrt nebyla tak užitečná.

Opět se mi vybavilo, jak přehodil přes hrazení i druhou nohu. V té chvíli už byl můj, a stačilo k tomu jediné, použít jeho chudobu jako páku proti němu.

Jo, tahle prácička se mi povedla. Měla jsem chuť si radostí poskočit, ale jelikož jsem už dospělá, vystačila jsem si se spokojeným zavřením očí a pocitem síly, který proudil každičkou žílou mého těla.

A že bych měla nějaké výčitky svědomí? Zapomeňte! Jsem to, co jsem. Brát dobrým duším životy je mojí prací. Každý den vidím několik dobráků, jak si přímo přede mnou berou ty své bezcenné životy. A kdyby to nebyla vražda, tak bych jim ještě i pomohla. Jenže to bych z toho pak nic neměla. Mé umění spočívá v tom, že dokážu přemluvit lidi, aby to ukončili z vlastní vůle. A čím větší vůli moje oběť má, tím víc síly získám.

Znovu jsem otevřela oči, v nichž se zaleskl záblesk krutosti.

Jsem Našeptávač patřící k temné straně a jsem mnohem nebezpečnější, než si vůbec dokážete představit. Pouhými slovy dokážu ukončit váš život, a věřte mi, je to pro mě stejně jednoduché, jako sfouknutí svíčky.

Cítím v kostech, že již brzy dosáhnu vrcholu a budu natolik silná, že dokážu sprovodit ze světa i ostatní, jako jsem já. Další z bytostí, v jejichž existenci lidé nevěří.

Z myšlenek mě vytrhla dunící hudba ohlašující, že jsem téměř u svého cíle. Uhladila jsem si černé šaty, které obepínaly mé tělo tak těsně, až budily dojem druhé kůže.

S úsměvem jsem přidala do kroku, dokud jsem nepřišla téměř ke klubu. Jako první jsem spatřila růžový blikající neonový nápis Můra, jenž hlásal jméno téhle putyky na všechny strany.

Když jsem pohledem sjela níž, úsměv mě přešel a nahradil ho znechucený škleb. Dnes měl službu Tom. Vysoký, svalnatý vlkodlak, se kterým se tak trochu nesnášíme. Už dávno jsem se rozhodla, že jakmile budu mít dostatek sil, obdrží čestné místo mé první nadpřirozené oběti právě on.

Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě a musela uznat, že v tom černém oblečení a s krátkými blond vlasy vypadá vlastně docela dobře. A kdyby pořád nebyl tak nabručenej, docela by stál za hřích... Překvapeně jsem zamrkala a zarazila se nad vlastními myšlenkami.„Sakra, potřebuju panáka,“ zamumlala jsem do řvoucí hudby, jež byla slyšet ještě v několika dalších ulicích, a s falešným úsměvem na rtech vyrazila k Můře.

Předběhla jsem frontu a stanula přímo před tím hromotlukem páchnoucím jako pes.

Chvíli jsme se měřili nenávistnými pohledy, ignorovala jsem vědomí, že abych mohla čelit jeho chladným zeleným očím, musela jsem zaklonit hlavu. Když se Tom ani po chvíli nepohnul, podrážděně jsem na něj vyštěkla: „To ti snad mám ukázat prsa, abys mě pustil dovnitř, nebo co?“ Se zdviženým obočím jsem kývla ke dveřím, které bezpečně kryla jeho záda.

Tom si založil ruce na hrudi a vyslal ke mně jeden z těch svých ledových pohledů, kterých se všichni kromě mě bojí, ale nakonec ukročil stranou. Na oplátku jsem nasadila jeden ze svých pohrdavých úsměvů a vykročila ke vchodu do klubu, ale vedle vlkodlaka jsem ještě na chvilku zaváhala a pronesla: „Hodnej pejsek.“ Měla jsem sto chutí ho ještě poplácat po hlavě, ale to bych nejspíš potřebovala žebřík. Ano, to byl jediný důvod, proč jsem to neudělala. Vůbec to nesouviselo s tím, že by mi Tom tu ruku urval, klidně i přede všemi těmi svědky tady. Proto jsem se spokojila pouze s touhle dětinskou poznámkou. Odpovědí mi bylo hluboké, výhružné vrčení, které mu vibrovalo hrudí a zahalilo mě do mlhy uspokojení, protože mi umožnil příležitost rýpnout si do něho ještě jednou: „Ticho!“ zasyčela jsem výhružně. „Nebo nedostaneš kostičku.“ S těmi slovy jsem se rozesmála a rychle proklouzla do Můry, než mi stihl něco udělat.

Jediný důvod, proč mi Tom trpěl všechny tyhle moje hrátky s ohněm, bylo, že si nebyl jistý, zda ho dokážu umluvit k smrti. Na rovinu? Nedokážu, alespoň zatím ne, ale to on přeci nemusí vědět. Stačí, že mě považuje za jednoho z nejsilnějších Našeptávačů, a to mu nahání dostatečný respekt, aby se o nic nepokoušel.

Prošla jsem krátkou, špatně osvětlenou chodbičkou, která mě dělila od klubu, a už se těšila, až se pochlubím ostatním se svým dnešním úlovkem.

Otevřela jsem další dveře a naskytl se mi pohled na upocená nadpřirozená těla vlnící se do rytmu hudby.

Můra byla jediný bar, kam měli lidé vstup zakázán, proto u dveří vždycky hlídal někdo s dobrým frňákem, jako třeba nabručený vlkodlak.

Tohle místo patřilo pouze nám. Tady jsme se nemuseli skrývat. Zde jsme mohli otevřeně mluvit o naší obživě.

Rychle jsem se rozhlédla po tmavé místnosti a u rohového stolu si všimla svojí party a téměř okamžitě se k ní vydala.

„Čau, lidi,“ pozdravila jsem poněkud bujaře a plácla si s Korou, mojí našeptávačskou kamarádkou. Dostalo se mi celkem milého přivítání a já si sedla vedle Nathana.

Krátké černé vlasy mu lehce spadaly do ledově modrých očí, které se po chvilce zaklesly do těch mých barvy rozbouřeného oceánu. Pokud jsem si o Tomovi myslela, že je sexy, tak Nate byl bůh. Jasně, teď budu znít jako nějaká ubohá puberťačka, ale on byl doopravdy všechno, co jsem kdy v životě chtěla. Měl i dokonce víc moci, než já sama, a to už je co říct.

„Přišlas pozdě,“ oznámil mi lehce nakřáplým hlasem, a než jsem stihla jakkoli zareagovat, tak pokračoval: „Což znamená, že další runda je na tebe.“ A na jeden hlt do sebe obrátil zbytek obsahu jeho skleničky.

„Já vím.“ Téhle naší tradice jsem si byla dost dobře vědoma. „Ale za ten můj dnešní úlovek byste měli zvát vy mě. Dostala jsem nejčistší duši, jakou jsem kdy viděla.“ Vzrušeně jsem čekala na jejich gratulace, ale Kora mi věnovala jen lehký úsměv a od Nathana jsem se dočkala pouze pokrčení ramen a zamávání prázdnou skleničkou před mým obličejem. Chvíli jsem mezi nimi naštvaně těkala pohledem. „To je jako všechno?“ pronesla jsem nevěřícně a nasupeně vstala. Když ani jeden z nich nezareagoval, vytrhla jsem Nathanovi jeho skleničku a vydala se k baru. Být temným Našeptávačem mělo i své nevýhody, jako například chladnokrevné kolegy, které je těžké ohromit.

„Ahoj, Světluško,“ pozdravila jsem svalnatého barmana rozmrzele, zatímco jsem mu podávala prázdnou sklenici. Zase si nechal zkrátit vlasy, tentokrát je měl sotva centimetr dlouhý.

„Ještě tě to pořád nepřestalo bavit?“ zeptal se s úsměvem. Narážel na přezdívku, kterou jsem přisoudila celé jeho partě, i když s nimi se moc nebavím. Tahle Světluška, vlastním jménem Liam, také patří k Našeptávačům, ale k těm světlým. Jejich úkolem je životy zachraňovat, ne je brát.

Jak jsem řekla, s ostatními z jeho party se moc nebavím, protože mi přijdou ujetý, ale Liam je výjimka, ten je v rámci možností normální.

„Ne,“ rozpustile jsem zavrtěla hlavou a dobrá nálada se mi začala pomalu vracet. Barman si útrpně povzdechl, ale pak si vzpomněl, že je vlastně v práci, tak se zeptal, co si dám. Objednala jsem Koře a Nateovi to samé, co měli předtím, a svezla se na barovou stoličku.

Zatím jsem neměla chuť se k nim vracet, tak jsem jim pití poslala po jedné čarodějce, co tu dělala číšnici.

„Tak co, kolik lidí jsi dnes zachránil?“ zeptala jsem se, aniž by mě to zajímalo.

Liam doleštil jednu ze sklenic a položil ji na pult. „Svoji denní kvótu, nic víc, ani nic míň.“ Popadl láhve s alkoholem a začal skleničku plnit. „Pak jsem musel sem.“ Chvíli se odmlčel a zahleděl se na mě těma svýma hřejivýma očima barvy tmavé čokolády. „Co ty, jsi nějaká skleslá, to se ti nepovedlo nikoho zkosit?“ Zmateně jsem zvedla obočí. Odkdy používá takový výrazy? Vždyť jemu na lidech vždycky záleželo.

„Chystáš se dezertovat, Světluško?“ zeptala jsem se s ohromeným úsměvem.

Liam se zatvářil zděšeně. „To ne, k vám balvanům? Nikdy. Jen jsem ti chtěl zvednou náladu.“ Jasně, a je to tu. Ta dobrotivost Světlušek, to už mi jsou sympatičtější ti balvani... Ehm, tedy temní.

„Myslím, že je na čase vrátit se na svý stanoviště,“ oznámila jsem mu a začala se zvedat ze židle.

„Alex,“ hlesl a najednou se zarazil. Sledovala jsem jeho pohled, který se zastavil na nově příchozích. Světlovlasý muž v jednom z nejdražších obleků s menší zrzkou v bílých šatech po svém boku. Povzdechla jsem si a sklopila hlavu.

Na tu dnešní schůzku jsem úplně zapomněla.

Zaslechla jsem nějaké bouchnutí, a když jsem hledala jeho původ, spatřila jsem velkého panáka nahnědlé tekutiny, kterou přede mě postavil Liam.

„Na účet podniku,“ oznámil mi a po chvilce ticha dodal: „No tak, nemáš se čeho bát, víš, že tě má Tony rád.“

Hodila jsem do sebe hořkou tekutiny a zaksichtila se. „Jo, šéf je v pohodě, ale Mary mi leze krkem.“ S těmi slovy jsem se postavila a vydala se k rohovému stolu, kde se shromáždila celá skupina temných Našeptávačů našeho města.

Téměř po dvou letech jsem zpět s další povídkou. Za každý komentář/názor budu velmi ráda. Předem děkuji :).

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - Prolog + 1. kapitola: