OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Navždy - Část III. Lily

27.10.2012 (18:00) • LoveRain, Lada • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2242×

I když jsem vlastně nevěděla, kam jdu, pospíchala jsem.

Dostala jsem se až na roh bloku domů, které lemovaly silnici na druhé straně ulice, naproti zastávce. Dál už byla vidět jen vysoká šedá zeď. Chtěla jsem přejít křižovatku a přes tísnivý pocit, že tohle není ta správná cesta, pokračovat dál, ale jak jsem se ze zvyku rozhlédla, všimla jsem si v ulici napravo blikat žlutý nápis „Papilio“ a pod ním menšími písmeny „Italy restaurant“.

Na chvilku jsem zaváhala, ale nekončíci šedá zeď rozhodla.

Ten blikající nápis mi vlastně udělal ohromnou radost - skoro jsem k němu doběhla.

Byla to malá hospoda, nebo spíš bar, nebyla jsem si jistá.

Ve svém až doposud internátem dost sešněrovaném životě jsem neměla moc příležitostí navštívit podobná místa, takže jsem byla nedůvěřivá i zvědavá zároveň.

Zhluboka jsem se nadechla a vzala jsem za kliku; proti mně se vyvalila vlna horkého vzduchu. Překvapivě velká místnost byla skoro prázdná.

Zůstala jsem zaraženě stát u dveří, ale nikdo si mě nevšímal, a tak jsem se propletla až k baru, který lemoval celou polovinu zdi nalevo; za ním se místnost lomila a za rohem jsem zahlédla dva kulečníkové stoly, ale bylo jich tam možná víc.

U baru stála řada vysokých kovových židliček s okrově žlutými sedátky; stejnou barvu měla i zeď za barem.

Došla jsem až k nim, a když jsem si vylezla na jednu z nich, barman zvedl hlavu od čištění sklenic.

„Dáte si džus? Mladistvým nenalejváme,“ informoval mě bez zájmu.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Vy jste majitel?“ zeptala jsem se, a když neodpovídal, zkoušela jsem to dál.

„Nebo vedoucí?“ Pořád nic neříkal, jenom strčil do dveří za sebou a zavolal.

„Tony, hledá tě tady nějaká školačka,“ ušklíbl se.

Chtěla jsem mu říct, že už mi bylo osmnáct, ale než jsem to stačila vyslovit, ze dveří se vykolébal menší, obtloustlý muž a drze si mě prohlížel. Vůbec to nebylo příjemné. Byla jsem hrozně nervózní; teprve náraz kulečníkových koulí o sebe mi připomněl, kde jsem.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem. Pokývl mi a zůstal vyčkávavě stát.

„Chtěla jsem…“ zachraptěla jsem a musela si odkašlat.

Nesnažil se mi to nijak ulehčit, opřel se o pult - vychutnával si mě.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli neopotřebujete někoho na výpomoc… v kuchyni.“ Pořád nic neříkal, a tak jsem pokračovala dál.

„Mýt nádobí a podobně...“ upřesnila jsem do ztracena. Byla jsem nejistá. Tohle nebyl svět, který jsem znala. Ten můj byl možná šedivý a nudný, většinou i smutný, ale byl bezpečný. Tenhle byl temný, dýchal horkem zla a ještě něčím jiným, co jsem nedokázala rozeznat. Moje nesmělé podvědomí, které se až doposud ozývalo jen občas slabým šeptem, na mě teď doslova křičelo - uteč, seber se a uteč!

Slezla jsem ze stoličky a ustoupila o krok směrem ke dveřím.

Možná bych měla…?

Jmenovalo se to tady sice Papilio, ale jako neškodný motýl mi tu nikdo nepřipadal. Tlusťoch asi poznal, na co myslím, mlsně se ušklíbl a konečně odpověděl.

„No, nedá se říct, že by nebylo potřeba v kuchyni trochu uklidit, viď, Bene,“ kývl na barmana, jako by do toho měl co mluvit. Ten jen lhostejně pokrčil rameny a dál mě přehlížel.

„Dobrá, jestli chceš, děvče, můžeš ukázat, co umíš.“ Kývl utěrkou směrem ke dveřím, ze kterých vyšel.

Proč mi to připadalo tak nebezpečné?

Hloupost, okřikla jsem se. Je tady spousta lidí, co by se mi mohlo stát?

Sundala jsem si batoh z ramene a prošla dveřmi za ním.

Kuchyň byla malá, dobře osvětlená místnost, plná pachů z přepáleného tuku a mastnoty.

„Pověs si ho tady.“ Ukázal muž na věšák z plastu, přišroubovaný k tenké dřevěné stěně, a zároveň mi podal velikou černou zástěru; alespoň ta vypadala, že je čistá.

Sundala jsem si svetr, zavázala si ji kolem krku a utáhla šňůrku kolem pasu. Bude to dobré, ujišťovala jsem sama sebe a vyhrnula si rukávy košile.

„Jmenuju se Tony,“ představil se zbytečně, už jsem přece věděla, jak se jmenuje. Podával mi velké žluté gumové rukavice a čekal. Několik vteřin trvalo, než mi došlo, že chce vědět, jak se jmenuju já.

„Já jsem Lily,“ vzala jsem si rukavice a podala mu ruku. Nebyl to dobrý nápad.

Nejdřív trochu zaváhal, ale pak po ní chňapl a velká měkká dlaň sevřela moji, až jsem skoro vypískla. Chtěl mě vyděsit, líbilo se mu, že se bojím.

Když mě konečně pustil, ukázal na dřez plný talířů a pánví.

„Sklenice si Ben myje sám, o ty se starat nemusíš. Ben - je náš barman,“ dodal zbytečně na vysvětlenou. Byla jsem vyděšená, ne slabomyslná. Jméno barmana jsem si pamatovala.

Pokývla jsem a čekala, až odejde a nechá mě samotnou. Ani jsem se nezeptala na plat, ale Tony mi to sám připomněl.

„Dostaneš čtyři libry za hodinu,“ podíval se po mně, jestli s tím souhlasím.

Asi to bylo málo a čekal, jestli se s ním nebudu dohadovat, ale pro mě bylo teď nejdůležitější, jestli vůbec nějaké peníze dostanu a kdy.

„Dobře, ale dostanu je vždycky hned po práci,“ dodala jsem si konečně odvahy a celkem plynule mu odpověděla.

„A taky… dneska se nemůžu dlouho zdržet. Máma čeká, že se vrátím dřív.“

S tím, že Anna vůbec neví kde jsem, jsem se mu nechlubila.

Možná už mě hledá?

Vyrušilo mě Tonyho souhlasné zafunění. Otočil se a váhavě se vrátil zpátky do lokálu. Nechtělo se mu.

Na nic jsem nečekala a pustila se do nádobí. 

O dvě hodiny později jsem byla hotová.

Nádobí se jen lesklo, zato já byla zpocená a upatlaná. Utřela jsem si ruce do poslední čisté utěrky, sundala si zástěru a podívala se na sebe. Nebylo to tak hrozné, až na pár vlhkých skvrn jsem dopadla docela dobře. Svetr s kravatou jsem strčila do batohu a byla jsem připravená vyrazit.

Tonyho jsem celou dobu, co jsem pracovala, viděla vždycky jenom letmo, když si pro něco přišel. Kontroloval, jestli pracuju, ale jinak mě nechal být.

Zaváhala jsem. Za dveřmi do baru postupně sílil hluk, jak se do hospody trousili noví a noví zákazníci, a teď už to tam doslova hučelo.

Nechtělo se mi mezi ně, jenomže… jiný východ odtud nebyl a taky jsem potřebovala svoji dnešní výplatu. Jestli přijdu i zítra, jsem ještě nevěděla, ale to jsem nehodlala Tonymu vykládat.

Když jsem konečně otevřela dveře, dělící mě od hlučné místnosti plné popíjejících chlapů, hukot kolem barového pultu na chvíli utichl, než ho vystřídalo pískání a pár chlípných narážek.

„Tony, ani ses nám nepochlubil, že tady máš takový poklad,“ hulákal vousatý chlap s potetovaným zápěstím. V jedné ruce držel sklenici piva a v druhé cigaretu.

Překvapivě hbitě se sesunul z barové stoličky a razil si k nám cestu.

„Nemusíš taky vědět všechno,“ odbyl ho můj nový šéf nevrle a podával mi osm liber. Zdálo se, že ani jemu se tahle vlna pozornosti nelíbí.

Vzala jsem si je a zastrčila do kapsy.

Chystala jsem se vyhnout vousatému dotěrovi a co nejrychleji vypadnout, ale nebylo to tak jednoduché.

Bylo plno a muži stojící okolo mě k němu s pochechtáváním schválně přistrčili blíž.

Položil si sklenici na bar a sáhl po mně. Naštěstí v tu chvíli nečekaně zasáhl Tony a postavil se mezi nás. Sotva jsem dýchala, srdce jsem měla až v krku a hučelo mi v uších; nevěřícně jsem vnímala zmatek kolem sebe.

„Hele, Sethe, uklidni se a dej jí pokoj. Je tady nová, nechci ji vyplašit. Když se budete slušně chovat, chlapi, možná ji sem mezi vás občas pustím, aby vystřídala Bena.“ Místnost kolem nás se naplnila souhlasnými výkřiky, ale bylo znát, že Seth není spokojený. Sáhl sice zase po své sklenici a vrátil se na místo, ale nespustil ze mě oči.

Cítila jsem, že jsem v ještě větším průšvihu než před pár hodinami, a cítila jsem ještě něco…

Naše pověrčivá hospodyně Martha, kterou jsme měli ve starém londýnském domě, by asi řekla, že na mě sáhla smrt.

Vlasy vzadu na krku se mi zježily a já se s nepříjemným pocitem, že mě sleduje ještě někdo další, ohlédla.

Až na pár celkem neškodně vyhlížejících mužů středního věku jsem ale neviděla nic zvláštního a ten nepříjemný pocit se vytratil.     

Vydechla jsem a už bez problémů jsem se propletla mezi zákazníky.

Když za mnou zapadly dveře, ulevilo se mi. Bylo sice něco po sedmé, ale šero se neúprosně rychle měnilo v tmu a u okraje silnice, začalo blikat pár osamělých lamp.

Na můj vkus jich bylo málo a stály příliš daleko od sebe. Nasadila jsem tempo a co nejrychleji, i když pořád tak, aby to nevypadalo jako útěk, jsem spěchala ke křižovatce.

Chtěla jsem se vrátit k autobusové zastávce, nasednout do prvního autobusu, který kolem pojede, a jakmile se dostanu do centra města, poohlédnout se po policejní hlídce.

Nebudu si už hrát na hrdinu. Všechno jim vyklopím - snad mi pomohou dostat se bezpečně domů.

Zamrkala jsem a posunula si batoh na rameni. Kdyby byl dneska pátek, vůbec by mi to nevadilo. Při představě zítřejší cesty do školy a hlavně odpolední cesty domů se mi zvedl žaludek.

Jednu věc jsem ale věděla určitě. Do baru k Tonymu už mě nikdo nedostane.

Najednou jsem strnula - dnešním průšvihům ještě nebyl konec.

Uslyšela jsem bouchnutí dveří a ulicí se rozeznělo dunění rychlých mužských kroků.

Došlo mi, že mám společnost, a rozeběhla jsem se.

Nemusela jsem se ohlížet, abych věděla, že se můj pronásledovatel rozeběhl také, brzy jsem těsně za zády slyšela jeho dech. Chtělo se mi křičet strachy.

Doběhla jsem  ke křižovatce, která protínala ulici vedoucí kolem mé nové školy. Už jsem si myslela, že mě chytí, když u okraje chodníku tiše přibrzdilo velké černé auto - známé černé auto.

Kroky za mnou utichly, a když jsem se ohlédla, nikoho jsem neviděla. Ale byl tam. Věděla jsem to!

Ten, kdo mě pronásledoval, se skrýval v temných stínech a čekal, co bude dál.

Okénko na straně řidiče se s tichým zašustěním téměř celé sesunulo dolů a sametový hlas z dnešního rána mě zašimral vzadu na patře.

„Dobrý večer,“ pozdravil a na chvíli ztichl, jako by nevěděl, jak dál.

Přes nebezpečí číhající mi za zády jsem instinktivně o krok ustoupila a snažila jsem se popadnout dech.

„Měl jsem dojem, že jsem byl domluvený s Filipem, že ho dneska odpoledne vyzvednu, ale asi už je dost pozdě…“

Vzpomněla jsem si na blonďáka z dnešního rána. Pokývla jsem a roztřesenými prsty jsem si zastrčila rozcuchané prameny vlasů za ucho.

„Ten už určitě odjel,“ dostala jsem ze sebe s obtížemi.

Byla to nesmyslná debata, každému muselo být jasné, že škola už dávno skončila.

Nemohl doopravdy čekat, že tady toho kluka ještě najde, tak co tady dělá?

Byla jsem podezíravá a v tu chvíli mi blesklo hlavou - že přijel kvůli mně.

Jak ale mohl vědět, kde jsem a že mám potíže? Za mnou se ozvalo přidušené zakašlání a má podezření odsunul stranou obyčejný pud sebezáchovy. Neviditelná ruka strachu mě přistrčila blíž ke dveřím, ohlédla jsem se - jsem v pasti, bleskla mi hlavou prchavá myšlenka.

„A co vy? Jak to, že jste ještě tady? Zdržela jste se?“ Clonou děsu, který se mě chystal zahltit, pronikly jednoduché otázky.

Zachvěla jsem se. Ovanul mě nepříjemný pocit chladu a znovu jsem se ohlédla.

Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem se jako mezi dvěma mlýnskými kameny.

Okolo mě se plížilo zlo.

Tušila jsem ho už ráno, ale jak jsem měla komukoli říct něco o svých pocitech, když jsem jim nevěřila ani já sama?

Tak… teď to mám, říkala jsem si.

Stiskla jsem rty. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela.

Začínala jsem se dusit strachy. Co bude dál?

Zvedla jsem hlavu od špiček bot a zadívala jsem se na muže uvnitř auta - doslova jsem zkoprněla.

Uhádla jsem to, měl zlatožluté oči – žhnoucí, zlatožluté oči!

Nedokázala jsem se od nich odtrhnout, ale místo abych se ještě víc bála, najednou jsem se uklidnila.

Neublíží mi.

Potlačila jsem ulehčené vydechnutí. 

„Já… vlastně ano, zdržela. A taky jsem se tak trochu ztratila,“ musela jsem s pravdou ven. „Teprve nedávno jsem se sem přistěhovala, moc to tu neznám...“

To byla jasná výmluva, ale jen se pousmál.

„Někde jsem nechala notýsek s adresou. Nenapadlo mě se ji naučit.“ Určitě jsem se právě zčervenala. 

Bude si myslet, že jsem úplná blbka, ale když už to bylo venku, pokračovala jsem.

„A taky peněženku a mobil s telefonním číslem domů, takže teď nevím, kde bydlím ani jak se tam dostanu.“

O tom, že jsem si právě alespoň vydělala na autobus, jsem se nezmínila.

Přešlápla jsem z nohy na nohu a sevřela jsem popruh batohu. Dopadla na mě únava.

Muž v autě mlčel, nevěděla jsem, jestli čeká na pokračování.

Měla bych ho upozornit na svého pronásledovatele, číhajícího někde v temné uličce, a poprosit ho o pomoc? Nebo jsem se s ním měla rozloučit a čelit hrozbě sama? Zadívala jsem se směrem k autobusové zastávce.

Kdyby se alespoň objevil nějaký autobus. Rozloučila bych se a snad by se mi podařilo k němu doběhnout, než by mě ten muž vzadu dohnal; ale sama jsem tomu nevěřila.

Byla jsem vyčerpaná, měla jsem strach a byla mi zima.

Cítila jsem, že ještě chvíli a opravdu se rozbrečím.    

Pár vteřin bylo nepříjemné ticho, ale pak cvakla klika a Filipův soused pootevřel dveře u spolujezdce.

„Nastupte si, svezu vás. Něco vymyslíme.“

Neznělo to nijak nadšeně.

Nevypadal jako ochránce bezbranných a nevinných. Přímo z něj čišelo přesvědčení, že se má každý starat sám o sebe, ale co mu asi tak zbývalo.

Na druhou stranu… co zbývalo mně?

I když jsem věděla, že se nemám bavit s cizími lidmi a už vůbec bych neměla nastupovat k neznámým mužům do auta, jinou možnost, jak se odsud dostat, jsem neměla.

Obešla jsem auto.

Ještě na jedno nadechnutí jsem zaváhala, ale pak jsem otevřela dveře a vyškrábala se na sedadlo. Skoro jsem cítila, jak se muž vedle mě musí ovládat.

Byl netrpělivý a zdálo se, že to, že mě má odvézt, je pro něho skoro stejně nepříjemné jako pro mě. Moje předchozí bláhové přesvědčení, že přijel kvůli mně, se mi teď zdálo směšné. 

„Dneska ráno se vám vysypal batoh, možná jsem si těch věcí nevšiml, když jsem ho sbíral,“ poznamenal a natáhl se, aby mi zapnul pás.

Nechala jsem ho.

To, jak se o mě staral, mě ještě víc vyvedlo z rovnováhy a chvilku mi trvalo, než mi došlo, co myslí.

Ztracené věci - jasně, to vypadalo pravděpodobně. Byla jsem dost mimo na to, abych si jich nevšimla.

Než jsem stačila něco nesmyslného plácnout a ještě víc se znemožnit, začal zase mluvit.

„Ještě jsem se nepředstavil. Jmenuju se Alexander Tarakis - Alex... ale možná už jste si přečetla navštívenku, co jsem vám dal.“ Podával mi ruku.

„Ano,“ kývla jsem a podala mu svou. Dneska to bylo podruhé, co ji někdo sevřel.

„Já jsem Lily, Liliana Westová.“

Zdálo se mi, jako by mě nechtěl pustit, ale nakonec to přece jenom udělal a odvrátil se.

„Kousek couvnu a podíváme se, jestli u chodníku něco nezůstalo.“

Nadjel si tak, aby byl metr od obrubníku, a rychle začal couvat. Řídila jsem docela dobře, ale tohle bych nesvedla.

Nejistě jsem se ohlédla, když během chvilky zastavil přesně v místě mé dnešní nehody.

Pohybem ruky mě zadržel, abych nevystupovala.

„Seďte. Podívám se, jestli něco nenajdu.“

Samozřejmě předpokládal, že ho poslechnu, a já poslechla.

Vyskočil z auta a začal se rozhlížet kolem. Nejdřív se zdálo, že nic nevidí, ale pak se sehnul a vzápětí mi podával zaprášenou hromádku věcí.

Vždyť jsem tudy dnes odpoledne šla! Jsem opravdu tak nemožná, že jsem si jich nevšimla?

„Děkuju…“ vykoktala jsem otřeseně.

Peněženka byla v pořádku, dokonce v ní nic nechybělo, i notýsek stačilo jen očistit, ale mobil byl nepoužitelný. Zmáčkla jsem tlačítko pro rychlou volbu, chtěla jsem zavolat Anně, ale rozsypal se mi v dlani.

Co teď? Podívala jsem se ke křižovatce, odkud jsme sem zacouvali, a uviděla jsem mužskou postavu. Vykročila k nám. Ten člověk se dokonce rozeběhl.

„Rychle, nastupte si, ten muž mě pronásledoval,“ snažila jsem se přesvědčit Alexe.

On se ale napřímil a já uslyšela tiché, výhružné zamručení.

Opravdu zamručel.

Stiskla jsem rty a celá jsem se napjala. On se možná nebál, ale já ano. Už jsem rozeznávala muže, který se k nám blížil - byl to Seth.

Zastavil kousek od auta.

„Zůstaňte, kde jste!“

Můj nedobrovolný ochránce zabouchl až do téhle chvíle otevřené dveře a odřízl mě tak od zvuků venku. Sáhla jsem po klice; ne snad, že bych pro někoho z nich mohla být oporou nebo soupeřem; to určitě ne, ale protože jsem byla důvodem jejich střetu, nemohla jsem jen tak přihlížet a nic neudělat.

Jenomže auto bylo zamčené, a ať jsem lomcovala klikou, jak jsem chtěla, dveře se mi nepodařilo otevřít.

Rozepnula jsem si pásy, přelezla na sedadlo řidiče a zabouchala dlaní na sklo, abych na sebe upozornila. Alex se po mně otočil a Seth toho využil a zaútočil.

Nechápala jsem, jak mohl Alex tušit, co chce udělat, ale jakmile se na něho Seth vrhl, uhnul a ještě ho udeřil do zad otevřenou dlaní takovou silou, že Seth proletěl okolo něj, dopadl několik metrů za auto a zůstal nehybně ležet, tváří na chodníku. Alex se k němu dostal jedním dlouhým skokem a naklonil se nad něj.

Popadl ho za rameno, pootočil k sobě a něco mu těsně u obličeje říkal.

Nevěřila jsem, že by tohle bylo všechno, že by to mohlo stačit.

Hned v baru mi Seth připomínal agresivního, naštvaného buldoka. Tvrdohlavě si šel za svým a viditelně nebyl zvyklý na porážku. Čekala jsem, že se zvedne a znovu zaútočí, ale když se ztěžka postavil, jenom se s hrůzou v očích na Alexe podíval a odklopýtal podél zdi do tmy.

Neslyšela jsem, co mu Alex řekl; čím ho tak vyděsil. Ze svého místa jsem viděla jen jeho nahrbená záda a ruce sevřené v pěst.

Když Seth zmizel, Alex se napřímil, rozevřel dlaně a protáhl si prsty. Vypadalo to, že se uvolnil, ale zmýlila jsem se. Když se otočil, šlehl po mně pohledem, ze kterého mi přejel mráz po zádech. Nebylo v něm nic z lidskosti, kterou projevil, když mi nabídl, že mě odveze.

EDIT 18.11.2012: Tak kniha už má svou tištěnou podobu. :) Jmenuje se Navždy, má okolo 390 stránek a obálka je vážně moc pěkně udělaná (můžete se přesvědčit například tady).

A už teď (nebo v brzké době) by měla být v knihkupectvích běžně k dostání. Nebo můžete kontaktovat přímo autorku na ladajanska@seznam.cz.

 LR 

Autor: LoveRain (Shrnutí povídek), Lada, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy - Část III. Lily: