Prolog.
Další povídka po dlouhé době. Snad se bude líbit.. Napadla mě z ničeho nic.
09.09.2009 (12:00) • Adrianga • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1241×
Prolog
Emily nikdy nepřemýšlela, co se děje potom, když zemře. Nikdy by jí nenapadlo, že potom, co se to stane se octne mezi dvěma světy. Mezi životem a smrtí. Vždy prostě jen doufala, že půjde do nebe za svými příbuznými. Neměla zdání o světě zvaném Tam.
Jenže stala se nehoda. Srazilo ji auto.
A ona se vydala na těžkou cestu.
A ona se vydala na těžkou cestu.
Ocitla se právě na místě, které neznala. Na místě, kde jiní jdou za Světlem a kde jiní najdou věčnou Tmu.
Stala se Zářící Duší. Nebyla duch ani člověk. Nebyla živá ani mrtvá. Byla první bytostí, která nenašla svou cestu. Byla první Zářící Duší, která měla navždy bloudit mezi dvěma světy.
Jenže to by nebyla Emily, aby to tak nechala. Nesmířila se svým prokletím. Rozhodla se bojovat.
1.část - Konec
Myslela jsem, že umírám. Vlastně jsem to věděla. Věděla jsem, že právě nastává můj konec. Cítila jsem ostrou bolest v levé noze a také mi silně třeštila hlava. Slyšela jsem spoustu hlasů a zvuků. Nejdřív se ozvalo silné hulákaní sirény. Pak kroky, které zněly, že vedou ke mně. Rychlé kroky. Zuřivé, zběsilé..Bylo to jako když ta osoba šíleně pospíchá aby se dostala ke mně, co nejdříve. Až poté, co vedle mě někdo poklekl a ohmatal mi krk, někdo promluvil.
"Dýchá!"
Jistě, ale ne na dlouho. Ještě není konec, ale jsem si jistá, že přichází. Pomalu, ale jistě.
"Její stav je velmi vážný. Má zlomenou levou nohu a je v bezvědomí. Je celá pohmožděná a vypadá to na silný otřes mozku."
Poté se ozval i druhý hlas.
"Vypadá to, že z toho vyvázla lépe než řidič." Řekl hluboký hlas.
"Co se mu stalo?" zeptal se první hlas a ošetřoval mě. Uvědomila jsem si, že ležím na nosítkách. Bolest nohy zvolna ustávala. Myslela jsem, že to bylo kvůli doktorovi, ale pak jsem si uvědomila, že i hlava přestává bolet.
"Zemřel okamžitě po srážce." Zašeptal druhý hlas.
Jejich hlasy byli čím dál tím více slabší a tišší. Přichází konec?
Chtěla jsem jim to říct, ale nešlo mi to. Nemohla jsem popadnout dech.
"Pane? Co se děje?" ozval se druhý hlas.
"Přestala dýchat!" zakřičel, ale v mých uších to znělo, jako kdyby to normálně řekl.
A potom hlasy ustaly.
"Dýchá!"
Jistě, ale ne na dlouho. Ještě není konec, ale jsem si jistá, že přichází. Pomalu, ale jistě.
"Její stav je velmi vážný. Má zlomenou levou nohu a je v bezvědomí. Je celá pohmožděná a vypadá to na silný otřes mozku."
Poté se ozval i druhý hlas.
"Vypadá to, že z toho vyvázla lépe než řidič." Řekl hluboký hlas.
"Co se mu stalo?" zeptal se první hlas a ošetřoval mě. Uvědomila jsem si, že ležím na nosítkách. Bolest nohy zvolna ustávala. Myslela jsem, že to bylo kvůli doktorovi, ale pak jsem si uvědomila, že i hlava přestává bolet.
"Zemřel okamžitě po srážce." Zašeptal druhý hlas.
Jejich hlasy byli čím dál tím více slabší a tišší. Přichází konec?
Chtěla jsem jim to říct, ale nešlo mi to. Nemohla jsem popadnout dech.
"Pane? Co se děje?" ozval se druhý hlas.
"Přestala dýchat!" zakřičel, ale v mých uších to znělo, jako kdyby to normálně řekl.
A potom hlasy ustaly.
Probudila jsem asi po pár vteřinách. Možná hodinách..Nebo snad týdnech? Neměla jsem vůbec pojem o čase. Přišlo mi to, jako kdybych prostě v jednu chvíli zavřela oči a v druhé je zase otevřela….Jenže, proč jsem tady? Proč mám na sobě stejné oblečení, jako v den, kdy mě srazil ten chlap? A proč jsem vlastně tady? Neměla bych být mrtvá? Neměla bych být někde v nebi a potkat své příbuzné? Je to snad posmrtný život? Ale to bych přece nebyla v těchto věcech nebo ano? A proč jsem tu sama?
To místo bylo zvláštní. Vypadalo to, jako kdybych byla v lese. Všude kolem mě byly stromy a mlha. V dáli skrz mlhu si ale prodíralo cestu světlo. Malinký kousíček světla. Vstala jsem ze země a uvědomila si, že má noha je zcela zahojená a vypadám, jako kdyby mě žádné auto nikdy nesrazilo. Hledala jsem nějaký důkaz, jestli se to skutečně stalo. A našla jsem. Moje oblečení bylo špinavé. Vím jistě, že když jsem vycházela z domu bylo čisté. Srazilo mě auto, skutálela jsem se na zem a ztratila vědomí. Vím jistě, že jsem si ale nevymyslela ty hlasy, které nade mnou mluvily. Takže jsem zemřela? Jsem doopravdy mrtvá? Ale pokud ano, co dělám tady?
Přemýšlela jsem, a dostala nápad. Rozběhla jsem se za světlem. Běžela jsem neuvěřitelně dlouhou dobu, ale nohy mě ani trošku nebolely. Ale také se světlo vůbec nepřibližovalo. Vypadalo to, jako kdybych běžela na jednom místě. Byla jsem tak bezbranná, že mi do očí vstoupily slzy.
"Kde to jsem???" křičela jsem.
Ty víš, kde jsi… Ozvalo se mi v hlavě.
"Co??"
Byla jsem vyděšená. Co se to děje?
Každý si tohle místo nazval po svém. Jak mu chceš říkat?
"Kde to jsem?" vykřikla jsem znovu.
Jsi vyděšená.
"Zdá se mi to?"
Ne. Možná ano. Nevím. To víš jen ty.
Bylo to směšné, ale štípla jsem se. Nic..
"Jsem mrtvá?"
Ne.
"To nedává smysl! Nejsem mrtvá, ale ani se mi to nezdá. Jak jsem se sem dostala?"
Nejsi mrtvá. Ani živá. Nejsi člověk ani duch. Jsi pouze duše plující mezi světy.
"Mezi světy? Duše? Já - nerozumím tomu!! Je..je tu někdo další?" snažila jsem zachovat chladnou hlavu.
Ne. Jsi první, kdo se tu objevil.
"Jsem sama? Tady? Jak..jak se dostanu zpátky?"
Jsi tu, protože se o tebe smrt pokoušela dříve než měla. V životě jsi měla úkol, který musel být splněn. A nemůžeš odejít. Ne, dokud nesplníš svůj úkol. Pak se probudíš a budeš pokračovat ve své cestě životem nebo smrtí.
"Úkol? Jaký úkol? A kdo jsi ty?"
To neví nikdo jiný nežli ty. Já? Nevím. Každý mi říká po svém.
"Kdo teď jsem?"
Jsi první bytostí na onom světě. Jsi první Zářící duší.
"Zářící duší?A jak zjistím jestli se posunu dál k životu nebo k smrti?"
Neposuneš se dál dokud si nezasloužíš dál žít. Záleží na tvém úkolu jestli zemřeš nebo budeš dál žít.
"Takže teď, musím zjistit úkol abych se posunula dál?" zhrozila jsem se.
Ano.
"A můžu jít i někam jinam než být stále na tomto místě?"zeptala jsem se nakonec.
Ano. Stačí, když zavřeš oči a budeš intenzivně myslet na to místo, kde se chceš objevit. Upozorňuju tě, že tě nikdo neuvidí ani neuslyší.
A tak jsem zavřela oči. Všechno bude lepší než být tady. Na místě, na kterém neudělám krok, dokud nezjistím svůj úkol. Začala jsem si představovat svůj pokoj. Tu nebesky modrou barvu na zdech. Knihovnu plnou knížek, které jsem milovala. Sněhově bílý koberec,…
Otevřela jsem oči. A byla jsem tam.
Stála jsem na sněhově bílém koberci a zírala do uplakaných očí své matky.
To místo bylo zvláštní. Vypadalo to, jako kdybych byla v lese. Všude kolem mě byly stromy a mlha. V dáli skrz mlhu si ale prodíralo cestu světlo. Malinký kousíček světla. Vstala jsem ze země a uvědomila si, že má noha je zcela zahojená a vypadám, jako kdyby mě žádné auto nikdy nesrazilo. Hledala jsem nějaký důkaz, jestli se to skutečně stalo. A našla jsem. Moje oblečení bylo špinavé. Vím jistě, že když jsem vycházela z domu bylo čisté. Srazilo mě auto, skutálela jsem se na zem a ztratila vědomí. Vím jistě, že jsem si ale nevymyslela ty hlasy, které nade mnou mluvily. Takže jsem zemřela? Jsem doopravdy mrtvá? Ale pokud ano, co dělám tady?
Přemýšlela jsem, a dostala nápad. Rozběhla jsem se za světlem. Běžela jsem neuvěřitelně dlouhou dobu, ale nohy mě ani trošku nebolely. Ale také se světlo vůbec nepřibližovalo. Vypadalo to, jako kdybych běžela na jednom místě. Byla jsem tak bezbranná, že mi do očí vstoupily slzy.
"Kde to jsem???" křičela jsem.
Ty víš, kde jsi… Ozvalo se mi v hlavě.
"Co??"
Byla jsem vyděšená. Co se to děje?
Každý si tohle místo nazval po svém. Jak mu chceš říkat?
"Kde to jsem?" vykřikla jsem znovu.
Jsi vyděšená.
"Zdá se mi to?"
Ne. Možná ano. Nevím. To víš jen ty.
Bylo to směšné, ale štípla jsem se. Nic..
"Jsem mrtvá?"
Ne.
"To nedává smysl! Nejsem mrtvá, ale ani se mi to nezdá. Jak jsem se sem dostala?"
Nejsi mrtvá. Ani živá. Nejsi člověk ani duch. Jsi pouze duše plující mezi světy.
"Mezi světy? Duše? Já - nerozumím tomu!! Je..je tu někdo další?" snažila jsem zachovat chladnou hlavu.
Ne. Jsi první, kdo se tu objevil.
"Jsem sama? Tady? Jak..jak se dostanu zpátky?"
Jsi tu, protože se o tebe smrt pokoušela dříve než měla. V životě jsi měla úkol, který musel být splněn. A nemůžeš odejít. Ne, dokud nesplníš svůj úkol. Pak se probudíš a budeš pokračovat ve své cestě životem nebo smrtí.
"Úkol? Jaký úkol? A kdo jsi ty?"
To neví nikdo jiný nežli ty. Já? Nevím. Každý mi říká po svém.
"Kdo teď jsem?"
Jsi první bytostí na onom světě. Jsi první Zářící duší.
"Zářící duší?A jak zjistím jestli se posunu dál k životu nebo k smrti?"
Neposuneš se dál dokud si nezasloužíš dál žít. Záleží na tvém úkolu jestli zemřeš nebo budeš dál žít.
"Takže teď, musím zjistit úkol abych se posunula dál?" zhrozila jsem se.
Ano.
"A můžu jít i někam jinam než být stále na tomto místě?"zeptala jsem se nakonec.
Ano. Stačí, když zavřeš oči a budeš intenzivně myslet na to místo, kde se chceš objevit. Upozorňuju tě, že tě nikdo neuvidí ani neuslyší.
A tak jsem zavřela oči. Všechno bude lepší než být tady. Na místě, na kterém neudělám krok, dokud nezjistím svůj úkol. Začala jsem si představovat svůj pokoj. Tu nebesky modrou barvu na zdech. Knihovnu plnou knížek, které jsem milovala. Sněhově bílý koberec,…
Otevřela jsem oči. A byla jsem tam.
Stála jsem na sněhově bílém koberci a zírala do uplakaných očí své matky.
Autor: Adrianga (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Navždy Tam - Prolog + 1.část:
3. dablice4 přispěvatel
10.09.2009 [18:21]
je to dobrý, tak rychle pokráčko!
a také porušuješ pravidla s velikostí obrázku v perexu, který má mít na výšku 150px, přidej si k prologu ještě první kapitolu, až si všechno upravíš zaškrtni "článek je hotov" pak ti to vydáme
1. maja přispěvatel
03.09.2009 [13:39]
Je to příliš krátké. Přidej k tomu ještě první kapitolu, nebo to zkus více rozepsat. Takle krátké ti to nemůžeme vydat.
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!