OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nedůvěřuj vzhledu 6.

20.07.2009 (22:30) • Arya • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2086×

,,Já už vážně dál nejdu!“ vykřikla najednou odhodlaně Laura, postavila kufr na zem a protestantně na něj sedla.

,,Lauro nerada ti to říkám, ale ušli jsme teprve 5 km, to není ani polovina naší plánované cesty. A vidíš tu snad někde nějaké místo kde se dají postavit stany?“ zeptala se jí s ironií, ale i lítostí, v hlase učitelka.

,,Ale já vážně dál nejdu! Najděte něco tady blíž..“ stála si na svém a jakoby to nestačilo, přidali se k ní i ostatní.

,,Vždyť má pravdu.. Je to moc daleko a ty jejich kufry se nám nosit nechtějí, stejně budeme muset jít stejnou trasou za pár hodin zase zpátky!“

,,No dobrá, když najdete nějaké místo na postavení stanů někde poblíž, zůstaneme,“ povolila nakonec.

Všichni si šťastně oddychli a většina se posadila na svá zavazadla nebo prostě jen na zem. Kluci se rozběhli do všech stran v naději, že nějaké místo najdou. Po půl hodině přiběhl Mike s radostným výrazem.

,,Kousek odsud je skvělá jeskyně!“

,,Jeskyně? Tady v lese? Co by tu dělala..“ podivila se naše drahá madam třídní.

Za pár minut jsme už celá třída stáli před onou jeskyní. Jo, vážně tam byla. Mike měl pravdu. Učitelka se stále divila, ale než stihla něco namítnout, barbie část už strčila klukům své kufříky a začali se v jeskyni zabydlovat. Co nám tedy zbývalo. Koukla jsem se na Aryu, šli jsme do nejtemnější části jeskyně a shodily ze zad batohy. Tím jsme byly ubytované.

O půl hodiny později a z pohledu Aryi

Náš stan se krčil v zadní části jeskyně a skoro nebyl vidět. My jsme, ale byly spokojené.

As upravovala něco ve stanu a já měla vystrčenou hlavu ven a sledovala dění kolem.

Laura a spol stále neměla postevený stan. Jelikož si kluci nejprve postvabvili svoje a na ty holek se jaksi vykašlali.

„Ale to mi nemůžeš udělat! A ne a ne a nee!!“ křičela Laura na Mike.

„Já to přece sama nepostavím!“ teď už začala hysterčit…

Mike protočil oči a  zahuhlal, že jí tedy pomůže.

To mi stačilo.

Zakuklila jsem se zpět do stanu a koukla na As.

„Mizíme?“

„Že váháš…“ zakřenila se.

Vylezly jsme ze stanu a pečlivě zavřely.

Já si drapla svůj baťoh, no však víte, pro všechny případy a mířila jsem za třídní.

„Ehm…Paní učitelko?“

„Co chcete…devčata?“

Zase jsme jí znervóznily, ta ženská vůbec nemá výdrž.

„Myslíte,že bychom se mohli jít projít?“ zeptala jsem a As dodala

„Než to tihle postaví…“

Třídní s ezatvářila poněkud vyděšeně a otočila s ena zbytek třídy. A zpět na nás.¨

„Ehm…asi máte pravdu, že to bude na dlouho. Klidně se bežte projít.“

Tohle je věta, kterou jsem chtěla slyšet. Otočila jsem se, drapla As a už jsme mířily směr les.

Aby jste si nemysleli, neprocházíme se jen tak. V podobě Strážkyň jen les mnohem zajímavější a rozmazanější…

A taky, podle pověstí by tu měla někde být klasická, zlá čarodejnice. Taková jezubaba…

As se najendou zastavila.

„Co je?“

Udělala na mě Pšt.

Ona vždycky slyšela lépe než já. To bude věkem.

„Slyším ji.“

„Koho?“

A taky jí to víc pálí. Můžu to zase schodit na věk?

„Hádej…“ protočila oči a cvaklo i mně.

Schodila jsem baťoh na zem a vytáhla jeden ze svých oblíbených malých nenapádných měčů.

„Bude zábava.“ zakřenila se na mě As.

„Nojo určitě.“

A tentokrát jsme ten hlas slyšela i já. Chraplák…Hle možná někd starší než já.

Rozběhla jsem se za tím hlasem a v patách As, doufám…

Autor: Arya (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedůvěřuj vzhledu 6.: