Nedůvěřuj Vzhledu 7. • OurStories.cz ~ naše povídky

Přináším dlaší díl "Nedůvěry":) DOufám,že se bude líbit a komentujte :*

15.09.2009 (15:15) • Arya • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1615×

Nedůvěřuj vzhledu

7.díl

„Jeskyně“

Z pohledu Aryi

Ta holka vždycky někam zmizí. V tom je docela dobrá, možná nejlepší. Ale tentokrát byla celkem poblíž. Jak sama řekla „ pro lepší výhled“ vylezla na strom.

„Zjistila jsi aspoň něco?“

„Jo zjistila.“ řekla pyšně, ale už nedodala co. Rukou jsme jí naznačila ať pokračuje.Tyhle lesy jsou dost hrozné i ve dne. Vždycky byly.

„Kousek odsud asi tak půl kilometru, jsou jeskyně. Měly bysme to jít prozkoumat.“

Přikývla jsem, popadla baťoh.

Půl kilometru. To nic není.

Znáte nás.

„Vař kotlíku, vař. Ať utopí se, naráz…“

Se zvednutým obočím jsem se podívala na As, která se krčila vedle mě, za jakýmsi kamenem. Naskytoval se nám úžasný výhled na babiznu. Jen tak mimochodem jsou děsně staromódní, dokonce víc než já, a to jsem možná starší.

„Nechápu, proč ty hatmalatilky trochu nezlepší.“ sykla As.

Pokrčila jsem rameny a dodala:“ To je teď celkem jedno, sice nemám Lauru ráda, ale aby se utopila, bylo by to na nás…“ a zase jsem se pohledem musela vrátit k babizně a tomu jejímu kotlíku, ze kterého se tak akorát čmoudilo. Ale věřte mi, že ona ví co dělá. Bohužel pro nás.

„Jdeme na to.“ z přemýšlení mě probudil hlas As. Zněl sice trochu zklamaně, ale už, už se chystala kámen přeskočit.

Přikývla jsem a aniž bych si to uvědomila, už jsem byla čarodějnici tváří v tvář.

„Cože? Ty?“ zaskruhlala. Prohlédla jsem si jí, s přivřenýma očima a v tu ráno mi svitlo.

As na mě vylekaně koukala a ústy naznačila:“ Ty jí znáš?“

Zakroutila jsem významně hlavou, ačkoli jí nerada lžu, zrovna tuhle část mé minulosti ještě stále nezná.

S očima stále upřenýma na čarodějnici, jsem jednoduše převrhla kotlík na zem. Tekutina z něho se vsákla do země s jakýmsi „Ssssss“. Jako o těch hodinách chemie, na které mě As nalákala.

„Co to děláš? To nesmíš!“ začala jančit ježibaba, ale to už měla As přichystaný jeden z jejích lektvarů.

Hodila ho po čarodějnici, tak jako to znáte ze seriálů. Ale tady se ten účinek nedostavil.

„Zapomněla jsem… ehm.. na šalvěj no jasně…“ špitla tiše As. Zatímco ježibaba se oklepala už se hnala k nám.

„Máš ještě něco?“

„Nemám, kdo by si sebou bral lékárničku na školní výlet Ar?“

„Já si třeba beru všechno.“ načež jsem se vrhla na svůj baťoh,co bych bez něj byla. Vytáhla jsem záložní zbraň stříbrnou, posvěcenou dýku. Byla původně určená úplně na něco jiného, ale co se dá dělat. Na házení je prostě nejlepší.

Když se chcete zbavit ježibaby, ještě k tomu takové co pamatuje mě, neházejte na ní. Ale na tu malou nenápadnou věc u ní. Černou vránu.

Hodila jsem téměř přesně, ale rozhodně zasáhla svůj cíl.

Vrána i její majitelka se rozplynuly v jakousi černou mlhu, která se valila na nás.

Skrčila jsem se k zemi, zavřela oči a čekala.

„Ještě se vrátím…ještě se vrátím…“ jakoby mi znělo v uších. A pak bylo ticho. Konečně.

Dýka dopadla na udusanou podlahu v jeskyni. No ještě, že tady zůstala.

„Tfuj, tohle rozmlhování by se mělo zakázat.“

„Budu jí muset nechat znovu posvětit. A ty víš jak nemám ráda kostely.“

„Promiň, zapomněla jsem na tu šalvěj no…“

„Příště bych jí nemusela mít sebou.“

Sebraly jsme všechny věci naše i ty co by se nám mohly hodit. A vyrazily zpátky ke stanům.

„Kde jste byly tak dlouho holky?“ ptala se třídní, tenhle její pohled je k nezaplacení. A to jsme obě v lidské podobě.