OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nejasná minulost - 2. kapitola

27.05.2011 (19:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 966×

2. kapitola

„Nicole, vstávej! Jdeš do školy!“ zabušila na dveře máma. Horko těžko jsem otevřela oči, abych zjistila, že je 7:10. Zvedla jsem se a pořádně jsem se protáhla. Natáhla jsem na sebe černou sukni a červené tričko. Lehce jsem se namalovala, naštěstí nepotřebuju moc líčení, jsem výrazný typ od přírody, na rozdíl od Monicy, tu potkat v noci bez make-upu, asi bych si myslela, že je to duch.

„Chvátej, nestihneš se nasnídat.“ Sprdla mě máma hned, jak jsem sešla dolů. Ona už byla zřejmě dávno na nohou a to i ohledem na včerejší pozdní příchod.

„Hlad nemám, koupím si něco v bufetu.“  Nalila jsem si do hrnku s Tomem a Jerrym čaj.  Hodiny v kuchyni ukazovaly čtvrt na osm, tedy dost času i na tu snídani.

„Doufám, že nemáš dneska odpoledne nic v plánu,“ začala máma. „Včera jsi tu nechala pořádnej nepořádek, takže dneska budeš uklízet.“  To určitě, celá se na to třesu.

„Mám, dneska bude nábor roztleskávaček.“

„Oni si tam bez tebe poradí,“ řekla máma ledově.

„To dost těžko, jako hlavní roztleskávačka mám po trenérce hlavní slovo,“ opáčila jsem klidně.

„Tak si máš po sobě uklízet!“ vřískla. „Máš smůlu, po škole jdeš uklízet!“ Tohle mě vytočilo, jako by to nemohla uklidit hospodyně.

„Ne, ty máš smůlu.“ A chytla jsem facku. To fajn, tohle jsem sice přehnala, ale abych se omluvila mě ani nehne. Sebrala jsem se, nechala nedopitý čaj na stole a beze slova odešla.

Zrovna když jsem dupala k sobě do pokoje a chtěla za sebou pořádně praštit dveřma, zatroubilo před domem auto. Vzala jsem teda jenom batoh přes jedno rameno a bez pozdravu jsem odešla.

Zapadla jsem na sedadlo spolujezdce. „ Co se tak šklebíš?“ zeptala se Monica, „Dneska je přece nábor roztleskávaček. Máš mít dobrou náladu…“ Nesnáším lidi, kteří mají po ránu dobrou náladu.

„Chytla jsem se s mámou,“ vysvětlila jsem příčinu špatné nálady.

„Zase? To není žádná novinka pod sluncem.“

„To říká ta pravá! Já nemám náladu na nějaký kecy!“ Vyletěla jsem možná až moc prudce, ale poslouchat tyhle řeči mě štve.

„Buď v klidu. Už mlčím,“ bavila se.

„Nevíš, kolik lidí přijde na ten konkurz?“ Začala jsem radši z jinýho soudku.

„Doufám, že hodně, aby bylo z čeho vybírat. Letos musíme být přísnější, aby to nedopadlo jak loni.“ Tuhle teorii jsem neschvalovala. Ano, všeobecná představa o roztleskávačce je, že musí být hezká a oblíbená, ale každej by měl dostat šanci. Loni přišlo několik holek, které byly obyčejné, ale tancovaly dobře. Problém nastal, když do nich začala Monica rejpat. Obě dvě holčiny radši odešly.

„Každej dostane šanci!“ Dneska se asi prostě musíme pohádat.

„Ty máš fakt náladu… Musíme dostat do týmu víc kluků, škoda, že Jack hraje hokej. Myslíš, že by nám to spolu slušelo?“ Monica sní o tom, že bude top na stuntu, ale se svojí výškou a váhou se to těžko plní, teda ne, že by byla tlustá, to ani omylem. Nahoře jsou nejlehčí holky z týmu, mezi nimi i já. Nejsem nějaká prťavá vychrtlina, ale prostě mám vymakanou postavu a měřím jenom 163 centimetrů.

„To by chtělo, ale Jesse a Mark to docela zvládají.“ Mark a Jesse byli jediní dva kluci v našem týmu a já s Jessem tvořila pár.

„No jasně, když ty jsi top. Tobě se to mluví!“ kámen úrazu, Monica mi závidí váhu a výšku, i když na tý není nic k závidění, kvůli tomuhle jsme se kolikrát pohádaly.

„Vždyť ty jsi taky dobrá roztleskávačka. A určitě pár kluků přijde,“  zamlouvala jsem hádku, protože se k ní začínalo schylovat.

Před školou se začaly rojit davy lidí. Typický školní den. Monica zaparkovala na „privilegovaném“ místu, o kterém je nepsané pravidlo, že patří hlavní roztleskávačce a protože já auto nemám, parkuje tu Monica. Když jsme vystoupily, přidaly se k nám holky z týmu. Redvillská střední je sportovní škola zaměřená na zimní sporty. Jako malá jsem bruslila, nejsem v tom tak dobrá, takže se víc soustředím na roztlesk. Jelikož je to soukromá škola, nikdy tu nepotkáte žádné „chudé“ studenty. Občas se mi to zdá moc nudný. Všichni jsou tu mírně nafoukaní a všechno se přeměřuje na peníze a výsledky.  Zamířily jsme do části A. První hodinu pondělí mít aerobic je sebevražda, ale byla to moje volba.

„Ach jo, včera jsme vůbec nestihla přečíst ten úkol na angličtinu,“ řekla Monica schválně nahlas a hned se kolem ní objevilo nejmíň pět různých zápisů hry. Přesně tohle mi vadí, když někdo využívá své pozice. Jenom jsem protočila oči a převlékala se do černých kraťasů a bílého tílka. Vlasy jsem si stáhla do culíku a odešla jsem do tělocvičny dřív, než se holky dohodly, která má líp napsaný úkol.

V tělocvičně jsem se začala protahovat. Postupně se ke mně přidávaly další holky. Po chvíli přišla i učitelka, hned od začátku nasadila svižné tempo na rozcvičení, potom jsme přešly k dance aerobiku. Po hodině jsme odcházely do sprch, naštěstí vybavení naší školy je opravdu moderní, takže odpadá strach ze špinavých sprch a podobně.

„Ahoj, hele mám jít na ten nábor roztleskávaček?“ vybafnul na mě Jesse.

„Jak chceš, mohl bys sehnat nějaký další kluky, ale pokud se ti to nehodí, chodit nemusíš.“ Jesse je opravdovej kamarád, i když si spousta lidí myslí, že spolu něco máme, jsme kamarádi už tak strašně dlouho, že bych s ním nikdy mít nic nemohla.

„Někoho se mi snad podaří zlanařit, ale většina kluků si myslí, že je to moc zženštilej sport. Pokud to vůbec označí za sport.“

„Takhle může mluvit jenom někdo, kdo v životě nebyl na tréninku!“  Za družného rozhovoru jsme došli do třídy, kde jsem si sedla na svoje místo za Jesse. Po chvíli došla i Monica.

„Kdes byla tak dlouho?“ zeptala jsem se jí už šeptem, protože zrovna vcházela učitelka a ne sama. Přišla s ní i nějaká holka.

„Potkala jsem Jacka,“ uchichtla se.

„Věnujte mi pozornost, prosím!“ uklidňovala nás učitelka, „Tohle je Kate Johnsonová. Kate, pověz jim o sobě něco.“ Holka, teda Kate, v tu chvíli zrudla. Dovedla jsem si představit, jak se cítí, já jsem sice s vystupováním na veřejnosti problémy neměla, ale párkrát jsem se parádně ztrapnila.

„No…, ehm… Jsem Kate, přistěhovali jsme se z Floridy…“ prosebně se podívala na učitelku.

„Dobře, Kate, tak se posaď k Jessovi.“ Kate vypadala jako rajče.

„To snad nemyslí vážně!“ zasyčela vedle mě Monica. A natáhla se, aby Kate podkopla židli, zrovna když si sedala.

„Jsi jak malá!“ seznámila jsem jí se svým názorem.

„Hej, zrzko, tady sedět nebudeš,“ zavrčela na ni. Jesse se na ni podíval pohledem, který by dokázal vraždit, ti dva se nikdy moc nemuseli.

„Co vyvádíš?“ zeptala jsem se, protože takhle protivně se nikdy nechovala.

„Nebude tu sedět, protože…“ přerušila jsem ji, než stihla vymyslet výmluvu pro svůj rozmar.

„Kate, sedni si a buď v klidu.“ Usmála jsem se.

„Kdo Kate provede po škole?“ zeptala se ještě učitelka, která děla že si Kateiných potíží nevšimla.  Aktivně jsem přihlásila, no ani ne tak z aktivity jako proto, že se Monica chtěla nabídnout a já si dovedla představit, jak to dopadne.

„Dobře, Nicole. Ukaž Kate všechno a ujmy se jí na tenhle týden.“ Zvedla jsem se a Kate se vydala za mnou. Když jsme vyšly před třídu, otočila jsem se na ni.

„Z Monicy si nic nedělej. Jinak já jsem Nicole.“ Podala jsem jí ruku.

„Kate.“ Oplatila mi nesměle úsměv.

Procházely jsme areálem a já jí odpovídala na její otázky a přitom se s ní snažila kamarádsky bavit, což bylo díky její nesmělosti dost těžký. Nakonec jsem se dozvěděla, že sem chodí se starším bratrem a dělala roztlesk.

„Dneska je konkurz na nové roztleskávačky, přijď.“ Nabídla jsem jí.

„Já nevím, určitě tam bude i ta Monica.“ Ošívala se.

„Žádný nevím, půjdeš se mnou na oběd a pak hned na konkurz. Monica už nebude dělat problémy.“ Slíbila jsem jí a doufala, Monicu ta nálada přes oběd přejde. Kate mi vyprávěla o koni, na kterém jezdila doma na Floridě. V duchu jsem před ní smekala pomyslný klobouk, já se těch velkých potvor vždycky bála.

„Támhle je brácha,“ Ukázala na kluka, který šel v hloučku hokejistů z tréninku. Musela jsem uznat, že je fakt hezkej. Vysokej, svalnatej a hnědovlasej. „On to má vždycky lehčí, nestydí se.“ Povzdechla si Kate.

„Tak se tak nesmíš stydět, nemáš přece za co,“ zasmála jsem se.

„Tobě se to mluví, všichni jsou tady hezký.“ Chtěla jsem něco dodat, ale zazvonilo.

„Pojď, jdeme na oběd.“ Vydaly jsme se k největší budově, které se říká jídelna. Heslo strávníků je: Polknout a přežít! Není to sice tak strašný, ale zažitý odpor přetrvává, stejně si tam lidi chodí spíš popovídat než najíst se.

„Kam si sedneme?“zeptala se Kate. Pobídla jsem ji, aby šla za mnou k našemu stolu. Seděl tam Jesse, Mark, Monica, Jack a Carol.

„Ty ses dala na charitu?“ ušklíbla se Monica. Přelítla jsem ji jenom pohledem, dneska prostě nemá den. Sedla jsem si vedle ní, místo pro Kate bylo naproti mému, vedle Jesse.

„Nicole, to snad nemyslíš vážně! Zrzko! Tohle není stůl pro tebe. Rozumíš.“ Pár lidí se tomu zasmálo, Kate vypadala, že se brzo rozbrečí. Mimochodem se jí moc nedivím.

„Monico, jestli se ti něco nelíbí, jdi jinam ty! Kate jsem přivedla já.“ Zvýšila jsem na ni hlas, že se na nás lidi od vedlejšího stolu otáčeli. Byla jsem vděčná Jessovi, že Kate galantně odsunul židli.

„Jak myslíte, když o mě vymění ta tu… zrzku! Jacku, jdeme!“ naštvaně se zvedla, čekala, že její kluk půjde s ní, když zjistila, že se nezvedá, zrudla vzteky ještě víc.

„Jacku! Jdeme!“ Ten jen klidně odložil na chvíli příbor a podíval se na ní.

„Nebuď hysterická! Sedím a jím. A chci se najíst v klidu.“ Monica vztekle odkráčela od našeho stolu. Nenamáhala jsem se na ni volat. Takhle se nikdy nechovala, vždycky byla trochu snob, ale aby někoho vytrvale urážela? Na takovouhle úroveň se nikdy nesnížila. Všimla jsem si, že Kate polyká slzičky.

„Kate, jak dlouho jsi dělala roztlesk?“ snažila jsem se ji rozptýlit, protože v utěšování jsem nebyla dobrá, nikdy mě nikdo neutěšoval, takže jsem nevěděla jak na to.

„Asi… tři roky.“ Zase vzlykla, „já tam nepůjdu.“

„Tři roky? Skvělý, konkurz zvládneš.“ Ignorovala jsem poslední větu. Než skončil oběd hustá, napjatá atmosféra u stolu povolila a dokonce i Kate se tu a tam zapojila do rozhovoru.

„Tak, jdeme.“ Před tělocvičnou postávalo asi třicet holek. Polila mě hrůza, že tyhle všechny musím prozkoušet.“ Nádech, výdech a vzhůru na to. Zkoušení šlo docela svižně, Monica nepřišla, čímž namíchla i naši trenérku, slečnu Whiteovou. Jako poslední byla na řadě Kate. Předvedla všechno bezchybně.

„Skvělé Kate. Nevěřím ti, že jsi půl roku netrénovala.“ Potěšeně se usmála a přijala od Carol nabízenou láhev s vodou.  Vyšly jsme společně pře školu.

„Musím jít, brácha na mě čeká.“

„Jasně, zítra ve škole.“ Zamávala jsem jí. Přemýšlela jsem, jak se dostanu domů já, když Monica odjela. Nehloubala jsem dlouhou. Někdo mi zezadu zakryl oči.

„Hádej.“ Hlas jsem znala, někdo z našich kluků.

„Jacku?“

„Ahoj, nepotřebuješ taxikáře?“ Je tak milej, je to jediný, co Monice závidím.

„Jo, když mi tvoje přítelkyně frnkla.“ Jo, rejpnou jsem si musela.

„Jak moje přítelkyně, je to i tvoje nejlepší kamarádka.“ Nasedla jsem za něj na motorku. Za jízdy jsme si moc povídat nemohli. Před domem jsme se rozloučili a já přijala nabídku, že se pro mě ráno staví.

předchozí další

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejasná minulost - 2. kapitola: