Nejasná minulost - Prolog a 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Dům s bazénem, tátu, který kpupí všechno. Úspěchy ve škole. Je to pohádka nebo skutečnost. A protože všechno má rub a líc, není všechno tak skvělé, jak se zdá!

17.05.2011 (15:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 974×

Nejasná minulost

Prolog

V prostorné kuchyni seděla u stolu šestiletá holčička. Hrála si s příborem a prohlížela se v odrazu lžíce. Černé vlasy měla vyčesané do vysokého culíku, upevněného zelenou mašlí, která jí ladila k očím.

„Mami, kde je táta?“ Netrpělivě poskakovala na židli. Její matka se otočila a přišla k ní blíž.

„V práci, pročpak?“ Pohladila Nicol po vlasech.

„Chci nové brusle,“ našpulila pusu, „táta mi slíbil nové brusle!“

„Nepotřebuješ je, táta bude unavený. Celý den pracoval. Buď hod-,“ zbytek věty zanikl rachotu, který vyvolala padající žídle, kterou porazila Nicole, spěchající za tátou.

„Tatííí. Pojedeme pro brusle?“ Visela otci kolem krku. Do chodby dorazila i Amanda.

„Nicole, nech tatínka vydechnout. Teď přišel z práce.“ Vzala ji do náručí.

„Nech ji, slíbil jsem ti je. Tak si obleč bundu a botky.“ Nicole se vymanila z matčina objetí a rychle se oblíkala.

„Maminko, my ti něco přivezeme.“ Dala matce pusu na tvář. Amanda ji jenom pohladila. A zašeptala: „Zlobidlo,“ usmála se, „přijeďte brzo, ať stihnete večeři.“

1. kapitola

Do velkého pokoje začalo zelenými závěsy pronikat sluneční paprsky. Ticho narušil protivný zvuk budíku.

„Né, kdo ten křáp natáhl?“ zavrčela jsem, zatímco jsem si přes hlavu hodila peřinu. Věděla jsem, že dlouho nevydržím ignorovat ten strašnej zvuk. Po pár minutách, jsme se pomalu protahovala, peřina letěla na zem, spolu s ní i knížka, u které jsme včera usnula.

Vyskočila jsem z postele a natáhla si na tílko a kraťasy, které tvořily moje pyžamo, lehký župan. Zamáčkla jsem budík. 9:06, máma bude zase vyvádět, že jdu pozdě na snídani, pomyslela jsem si. Moje matka je totiž šíleně pečlivá. Zpoždění netoleruje, všechno musí být na svém místě, takže jsem s ní neustále ve sporu, protože moje oblečení, iPod a knížky, jsou po celém domě. Vlastě nechápu, na co si stěžuje. Každý den k nám chodí hospodyně a uklízí tu. Seběhla jsem ze schodů a došla do kuchyně. Seděl tam jenom táta.

„Dobrý ráno. Kde je mamka?“ zeptala jsem se natahujíc se pro cereálie a mléko.

„Šla dneska do práce, řeší nějaké barvené odstíny, nebo co.“ Fajn, aspoň bude doma klid. „Jak si se vyspala?“ Takhle se mě táta ptá celý život.

„Dobře, akorát by mohl spánek trvat delší dobu.“ Sedla jsem si ke stolu a počkala, než mi táta nalije čaj. Nabrala jsem si plnou lžíci čokoládových cereálií.

„Já jdu za chvilku do práce.“ To je tak, když máte rodiče workoholiky. Táta je právník a divím se, že nepracuje i o Vánocích. A máma jako bytová designérka pracuje i doma. Nestěžuji si, že máme všechno sladěné do detailu, ale občas to přehání.

„V kolik se vrátíte?“ Nerada zůstávám v tomhle paláci sama. Je to krásný dům se zahradou, ve které nechybí bazén, ten je, mimochodem i v domě, ale přece jenom.

„Oba přijdeme až večer. Maminka se tu jen zastaví pro šaty. Pak jdeme na pracovní večeři.“ Čím dál tím lepší. Neříkám, že je špatný mít peníze, to bych musela být padlá na hlavu, ale být celý dny sama? Táta si všimnul, že jsem posmutněla.

„Co se děje?“ zatvářil se tak, jako vždycky, když mi chtěl dát kázání, že to všechno dělají kvůli mně.

„Ale nic, jenom jsem se kousla do jazyka.“ Rychle jsem nasadila úsměv a snažila se tvářit spokojeně. Rychle jsem se najedla a postavila jsem misku na linku. Dala jsem tátovi pusu na tvář a vydala jsem se do pokoje.

Převlékla jsem se do bílých tepláků a červeného trička. Pak jsem zabloudila do koupelny, vyčistila si zuby a učesala vlasy, což je úkol pro vraha. Vlasy mi sahají bezmála na zadek. Táta mi říká, že vypadám jako princezna, ale to s uhlově černými vlasy těžko. V pokoji jsme vzala sportovní tašku a přihodila do ní čistý ručník, láhev s vodou a müsli tyčinku.

Táta už byl pryč, takže jsem v klidu sešla do suterénu, kde mi táta vybudoval posilovnu. Tašku jsem hodila do rohu a pustila nahlas písničky. Na rozehřátí jsem si zašlapala na rotopedu. Potom jsem pořádně potrápila břišní a zádové svaly. Po hodině a půl cvičení ze mě pot jenom lil. Na stole vedle rádia zazvonil mobil.

„Ahoj Monico, co potřebuješ?“ Naštěstí mám kondici, takže jsem své nejlepší kamarádce odpověděla nezadýchaně.

„Nechceš jet nakupovat? Oba rodiče jsou doma a hrozí rodinnej výlet. Takže jsem řekla, že už mám s tebou domluvené nákupy.“ Monica mi vždycky závidí, když jsem doma sama. Ona se svými rodiči nevychází, spíš vycházet nechce.

„Tak se pro mě zastav tak za půl hodiny.“ Počítala jsem s tím, že bude mít minimálně půlhodinové zpoždění, ostatně jako vždycky, takže jsme měla dost času na sprchu i nalíčení.

„Dobře za chvíli jsem tam. Pak jdeme na oběd. Zatím papa.“ Típla to a já se šla osprchovat. Všechno jsem ze sebe shodila na zem v koupelně, uklidím to potom. Po krátké sprše, která krásně osvěžila moje tělo, jsem si vybírala oblečení. Mezi mnou a Monicou byla taková soutěž, pořád jsme se předháněly, která je hezčí, má dražší oblečení.

Naproti posteli mám dvě obrovské skříně a botník. Vytáhla jsem smaragdově zelené šaty na tenká ramínka. Šaty mi skvěle ladily k očím. Vlasy jsem si pořádně rozčesala a upevnila je dozadu čelenkou, jak jinak než zelenou. Rychle jsme se nalíčila. Oči zvýraznila hnědými stíny, řasenku používám minimálně, stejně jako lak na vlasy a podobný sajrajty.

Do uší jsem si píchla náušnice s malými smaragdovými kamínky, které jsem dostala od táty k desátým narozeninám. Na krk jsem připnula řetízek s černou kočkou.

Před domem třikrát zatroubilo auto – náš smluvený signál. Vzala jsem si kabelku a vyrazila jsem. Na konec září je docela teplo, přes sebe jsem si vzala akorát lehké bolerko.

Zabouchla jsem za sebou a pečlivě zamkla – na tohle jsem háklivá, protože jsou to asi tři roky, co nás vykradli.

„Čáu,“ pozdravila mě vysoká blondýna – Monica. Sedla jsem si k ní do auta, které dostala k osmnáctým narozeninám.

„Ahoj, tak, kam jedem?“ zeptala jsem se, abych věděla, na co se připravit. Pokud někdo vydrží celý den chodit po obchodech tak je to Monica. Ne, že já bych neměla nakupování ráda, ale celej den je moc.

„Do Azuru, máš už ten úkol na angličtinu?“ Azur je středně velké nákupní středisko. To není tak zlý, mohly jsme jet třeba do Slunce, když jsme tam byly naposled, strávily jsme tam celých dvanáct hodin.

„Ještě to nemám přečtený, včera jsme u toho usnula.“ Monica vyprskla smíchy.

„Tys usnula u Romea a Julie? Takovej knihomol? Tak to nevím, jak to budu číst já.“

„Byla jsem utahaná. Tak se moc nesměj. Kdo usnul při Titanicu?“ Vrátila jsem míček na její stranu.

„To bylo strašně nudný, kdyby umřel hned, tak by film trval zlomek celkového času.“ No jo, Monica na tohle zrovna není, ona žije tady a teď.

„Co dělá Jack? Musíme jít někdy na jejich trénink.“ Jack je Moničin přítel, hokejista.

„Jack se má dobře, jak jinak, když je se mnou, ale na trénink už mě víckrát nedostanete. Je to nuda a hlavně zima!“ Loni jsme se párkrát s Monicou šly podívat na trénink našeho školního družstva a jako nuda mi to moc nepřišlo, já bych chodila na každý trénink, kdyby hrál můj kluk.

„Jak ty můžeš dělat Ice girl? Na ledě je hold zima.“ Smála jsem se.

„Hele, jsme tady. Hurá na lov!“ vystoupila, zamknula svoje auto a vydaly jsme se k obchodu.

„Kam nejdřív?“ optala jsem se, protože snažit se prosadit si svoji, je celkem zbytečný.

„Potřebuju nutně dvoje plavky, pak nějaký boty na plesy a pak nějaké oblečení.“ V duchu jsem zaúpěla. Plán na celý den. To bych snad byla radši sama doma a četla toho Shakespeara.

„Co tyhle? Nedělají mě tlustou? Ne? Já myslím, že jo….“ Vypnula jsem mozek a fungovala na pilota.

Nakonec jsem ve zdraví přežila. Dokonce jsem se bavila, když Monica zakopla o krabici s botami, které se jí nelíbily, a strhla sebou stojan se šátkama. Já si koupila taky dvoje plavky, vysoké stříbrné boty, teplákovou soupravu a skvělé plesové šaty.

„Tak ahoj zítra. V kolik se pro mě stavíš?“ Monica mě vozí do školy, jelikož táta usoudil, že auto nepotřebuju, dostanu ho až odmaturuju, takže jsem závislá na ostatních.

„V půl osmý jsem tu. Tak dobrou noc.“ Zamávala jsem jí a vydala se k domu.

Doma ještě nikdo nebyl, takže jsem se vybodla na večeři a šla se rovnou umýt. V posteli jsem pak dočetla Romea a Julču, pak jsem se vrhla na matematiku. To jsem já. Dělám všechno do školy na poslední chvíli. Když jsem skončila, bylo něco po desáté. Dole klaply dveře a slyšela jsem, jak se máma s tátou smějou.

Rychle jsem zalezla do postele, abych případně nedostala vynadáno za nepořádek, který po mně zbyl.

další

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování