OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nemocná - 3. kapitola

08.05.2011 (18:00) • Katie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1290×

3. kapitola

Toho tajemného kluka jsem už dneska neviděla. Ale doslechla jsem se jeho jméno. Christopher – opravdu krásné jméno, které se k němu hodilo. Přemýšlela jsem o něm, dokázala jsem získat každého kluka, na kterého jsem si ukázala, ale už jsem neměla tu potřebu. I když až mi bude mizerně, nějakého využiju, abych přišla na jiné myšlenky. Sice to bude sprosté, ale jen z opravdového hlediska, protože moje oběť bude zajísté ráda za to využití.

Domů jsem šla pěšky. Odmítala jsem jet s Jenny. Nestála jsem o další hádku. Cestou domů jsem mohla alespoň přemýšlet a vyvětrat si hlavu.

Zrovna jsem šla kolem vylidněného parku, když v tom jsem uslyšela šustot větví. Otočila jsme se, protože jsem myslela, že za mnou někdo jde, ale nikdo tam nebyl. Zavrtěla jsem nad tím hlavou – asi nějaká zatoulaná kočka – a šla dál. Když jsem ale ten onen zvuk uslyšela znovu, už jsem se naštvala. Myslela jsem si, že si ze mně někdo střílí. Šla jsem tedy dál a bedlivě poslouchala, abych mohla toho sledovače nachytat. Hned, jak jsem uslyšela první známky toho šustění, otočila jsem se směrem ke keři a zavolala: „Vylez, ty srabe!”

Nic, bylo hrobové ticho. Tady někdo dostane pořádně na zadek, hubovala jsem.

„Nechtěl jsem, aby jste mě viděla, slečno,” zamumlal krásný hlas a já se otočila. Myslela jsem, že to bude Christopher, ale nebyl. Přede mnou stál muž ve středním věku se smaragdově zelenýma očima. Byl také nadlidsky krásný. Že by Christopherův příbuzný?

„Chtěl jsem to udělat rychle, ale když mě nazýváte srabem, musím vám přeci ukázat, že žádný srab nejsem,” řekl zlověstným hlasem. A pak mi došlo, že to bude nějaký vrah anebo násilník. A v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Otočila jsem se na patě a pelášila pryč. Za sebou jsem uslyšela divný svistot větru a nějaké trhavé rány, ale neohlédla jsem se. Běžela jsem, co mi nohy stačily. Když jsem doběhla do města, kde se to hemžilo lidmi, doufala jsem, že tady už mi nic nehrozí. Ale strašně jsem se lekla, když se na mém rameni po chvíli ocitla něčí ruka.

„Jsi v pořádku? Viděl jsem tě zběsile utíkat parkem,” zamumlal melodický hlas a já se na chvíli lekla, že je to můj pronásledovatel. Prudce jsem se otočila. Ale bohudík se na mě znepokojeně díval Christopher s mírně rozcuchanými vlasy. Ale stejně vypadal božsky.

„Jo,” řekla jsem přiškrceným a udýchaným hlasem. Přece jsem jenom před chvílí běžela maraton. „V parku byl divnej chlápek a asi mi chtěl ublížit, tak jsem mu utekla.”

Měla jsem pocit, že se Christopherovi oči zbarvily do podobné smaragdově zelené barvy, jako ji měl můj pronásledovatel? Ale asi to byli jenom další příznaky mé nemoci, protože když jsem okouzleně zamrkala, jeho oči byly zase normální.

„Musíš si dávat pozor a v žádném případě nechodit na místa, kde nikdo není,” upozorňoval mě.

„No jo, teď už to vím,” zamumlala jsem. Rozhodně nechci lézt hrobníkovi na lopatu, když si pro mě ta s kosou má za pár let přijít. „Odkud ses přestěhoval?” zeptala jsem se, za účelem rozvést konverzaci. Bylo mi s ním příjemně.

„Z Evropy. Nějakou chvíli jsem tam pobýval,” řekl mi a mile se na mě usmál.

„Páni, tam bych se jednou chtěla podívat,” nadchla jsem se obdivně, ale ve vteřině posmutněla, když jsem si uvědomila, že se do Evropy nestihnu podívat. Do očí mi zase vyhrkly slzy. V poslední době jsem tolik plakala...

„Promiň, měj se, čau,” zamumlala jsem a rozběhla se domů. Nechtěla jsem, aby mě tak někdo viděl. Přiběhla jsem domů, spolykala prášky a odebrala se do svého pokoje. Tam jsem vytáhla svůj deníček a začala psát.

24.5.2008 – odpoledne

Ve škole se mi stala menší nehoda. Dostala jsem křeč do ruky – a to obrovskou, že jsem si ani nemohla spravit sukni. Naštěstí se tam objevil Christopher – nový spolužák – který mi pomohl. Při jeho doteku mě dokonce přestala bolet ruka a v okamžiku jsem s ní mohla hýbat.

V parku jsem se ovšem setkala se starším, ale hezkým mužem, u kterého jsem zjistila, že mě chce znásilnit nebo dokonce zabít.Takže jsem zdrhla pryč a když už jsem byla od nebezpečí daleko, zase se objevil Christopher. Byl milý a krásný, ale já jsem se rozhodla, že mu nechci ublížit, protože s ním mi je dobře. Takže ho v žádném případě nechci do postele. Nebudu se s ním bavit, pokud on nepřijde sám. Už nebudu ubližovat. To je moje další priorita.

„Nino?” klepala maminka na dveře od mého pokoje.

„Pojď dál,” zamumlala jsem a deníček schovala na své místo. Maminka vešla do pokoje a posadila se ke mně do postele.

„Nechceš si promluvit? Včera na to nebyla vhodná doba, ale teď...”

„Nevím mami. O čem chceš mluvit?” zeptala jsem se jí podrážděně. Měla jsem pocit, jako by na mluvení nebyla vhodná doba nikdy. Každej den se mi přihodilo něco, na co bych nejraději zapomněla.

„Tak promiň,” špitla máma, „a co škola? Spolužáci?” snažila se dál.

Rozhodila jsem rukama. „Chytla mě neuvěřitelná a bolestivá křeč do ruky, takže jsem si nemohla ani spravit vyhrnutou sukni, která mi odhalovala půlku zadku! A spolužáci se mi smáli!”

„Protože nic o tvé nemoci netuší,” šeptla a přitom propalovala moji přikrývku.

„Nechci aby něco tušili! Nestojím o lítost! Já-chci-jen-žít!” zakřičela jsem a tu poslední větu i s brekem. Složila jsem se mamince do náruče. Obejmula mě a hladila mě po vlasech.

„Já vím, holčičko. Ale už je moc pozdě, na to něco udělat. Zaplatit léčbu nebo něco podobného,” vzlykala maminka, „dala bych cokoliv výměnou za tvůj život.”

°

Další den jsem jela do školy už normálně s Jenny, která si odpustila své připomínky. Dnes jsem si na sebe vzala džíny a top. Sice bylo horko, ale nestála jsem o další nehodu.

„Super! Vedle Christophera je místo na zaparkování!” zavřískala šťastně Jenny a rychle vjela na volné parkovací místo vedle Christopherovýho Porsche. Musel mít pořádně bohatý rodiče.

Vystoupily jsme z auta a rozešly se ke škole.

„Jaká škoda, že nemáš na sobě zase nějakou minisukni,” zakřenil se Paul – kapitán basketballového mužstva. Hodila jsem po něm vražedný pohled a kráčela si to dál ke škole, dokud mě Jenny nezastavila.

„Sakra, Nino! Musíme si promluvit,” začala vážně Jenny a odtáhla mě stranou, „včera jsem to tolerovala, myslela jsem si, že je to nějaký výkyv tvé nálady, ale že to trvá nějak dlouho! Mám pocit, že když si omdlela, zapomněla jsi, kdo jsi.”

„Jak tohle to vůbec můžeš říct?” řekla jsem zlomeně. „Jsi přeci moje kamarádka, musíš mě mít ráda takovou jaká jsem.” S Jenny jsme se znaly už od školky. Ano, moje nemoc mě změnila, ale může se někdo divit, když mu zbývá jen pár let života?

„Ale já nestojím o kamarádku, která je na všechny protivná a která se odmítá bavit! Vždyť náš život nebyl o ničem jiném než o večírcích, klucích a popularitě. Vzpomínáš si jaké to bylo, když jsme šly školou a všichni koukali a uhýbali? Copak si neuvědomuješ ten pocit? To jak vysoké jsme tehdy měly sebevědomí?” říkala mi.

„Život je taky o něčem jiným,” špitla jsem. Kdyby tak tušila...

„V tom případě si ho žij sama, Nino. Už nejsme kamarádky!” zavrtěla hlavou a odešla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Moje nejlepší kamarádka už není moje kamarádka. A já ji přitom budu potřebovat, až bude moje nemoc nesnesitelná. Ale ona tu pro mě nebude a to jen kvůli pitomýmu stylu života! Kdybych jí vysvětlila, že takhle žít nemůžu, pomohlo by to? Že bych takhle sice moc ráda žila, ale že nemůžu, protože chci žít co nejdéle?

25.5.2008

Všechno se mi hroutí. Moji kamarádi mě opustili, ve škole se se mnou nikdo nebaví, akorát si na mě všichni ukazují a za zády si o mě šeptají různé drby. Od jednoho rohu jsem slyšela, že jsem se asi pomátla. Z dalšího zase, že jsem otěhotněla. Bylo to strašné. Dřív jsem do školy chodívala strašně ráda, ne kvůli učení, ale kvůli kamarádům a klukům, ale teď už jsem neměla žádný další důvod. Ne, ale musím to přežít. Jen si musím stanovit další cíl, další prioritu. Hm... je to bláznivé – při mé snaživosti – ale zkusit to můžu. Mohla bych se více soustředit na učení, kdyby se mi náhodou podařilo žít o něco déle, tak bych mohla jít na vysokou, kde bych si mohla udělat úplně nový obrázek, začít od znova.

Schovala jsem deník a odešla do tancování. To mě rozptýlí a přivede na jiné myšlenky.

»

____________________________________

Jsem tu i s 3. kapitolou. Snažím se je psát co nejdelší, ale někdy to prostě musím utnout, tak promiňte, pokud se vám zdají kapitoly příliš krátké. Doufám, že se vám Nemocná líbí a že ji čtete rádi. :)

Jenom by mě ještě zajímalo, jestli tušíte, kdo nebo co je Christopher zač. Přijmu i sázky. ;)

Autor: Katie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemocná - 3. kapitola: