Nemrtvá 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Temnou uličkou se nesly tiché kroky, ocitla jsem se v nebezpečí, takovém, které by žádný člověk nepřežil, tedy až na mě, ale já byla vždycky tak trochu smolař. Komu jinému taky by se podařilo skončit v upírově sídle, prahnout po lidské krvi a nechat se zatáhnout do světa upírů a démonů.

19.10.2021 (10:00) • Pemi • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1060×

Temnou uličkou se nesly tiché kroky.

Ve stínu pouliční lampy se mihl černý stín, zalapala jsem po dechu a rychle se otočila. Ze stínu vyšel muž, byl vysoký, o dvě hlavy vyšší než já, měl blond spletené vlasy a černé oči.

Na sobě měl hnědé kožené kalhoty a černou rozevlátou košili.

Byl okouzlující, svojí postavou připomínal aztéckého bojovníka, měl lehce opálenou pleť, připadal mi tak mocný, když se nade mnou tyčil. Tma dala vyniknout jeho ostře řezaným rysům. Byl doslova obklopen temnotou, ta temnota ho pohlcovala, byla jako jeho stín. Při každém kroku jako by se vznášel.

Vypadal tak nebezpečně a zároveň tak krásně, každá žena by mu padla k nohám. Srdce se mi strachem rozeběhlo, ustrašeně jsem o krok couvla a zvažovala možnost útěku, ale copak by to nešlo, nebát se temného anděla? Tak okouzlující, svůdný, udělala jsem další krok vzad, byl nebezpečně blízko.

Usmál se, ten úsměv, ach, málem se mi podlomila kolena. Může být někdo tak nebezpečně krásný?

„Jste tak překrásná,“ zašeptal a konečkem ukazováčku a prostředníčku mi sjel od tepny na krku až k lícní kosti, jeho dotek mi způsobil nepříjemné mrazení v zádech. Pevně jsem k sobě přitiskla rty.

„Co chcete?“ zašeptala jsem vyděšeně, nebyla jsem schopná racionálně uvažovat obzvláště, když mě do nosu uhodila jeho nádherná vůně. Voněl jako santalové dřevo, tak omamnou vůni jsem v životě necítila. Moje smysly jako by se tou vůní otupily, začínala se mi motat hlava.

„Tebe, tvoji krev, tvoji duši,“ řekl a napřímil se, zalapala jsem po dechu. Chtěl mě zabít, proč? Moji krev? Byl snad upír?

Nebe, nebo peklo? Zemřít, nebo žít? Milovat, nebo nenávidět?

Cítila jsem, jak jeho zuby protrhly moji kůži na krku, pohltila mě temnota. Já zemřu.

Krev za život, tak to asi chodí.

Smrt vypadala úplně jinak, než jsem si ji představovala. Žádné peklo ani nebe, jen tma a nic jiného, můj dech se krátí. Tep mého srdce se zpomalil, ale srdce mi pořád tlouklo, cítila jsem, jak moje tělo pomalu padá k chladné zemi, tupou bolest hlavy od střetu se zemí a pak nic, jen tma, byl to snad hluboký, věčný spánek?

Pohltila mě prázdnota, chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Další marný pokus, zase nic, byla jsem odhodlaná se pohnout, ještě nejsem mrtvá? Konečně se mi podařilo pohnout konečky prstů, sevřela jsem je v pěst a pomalu otevřela oči, oslnila mě záře.

Venku byla ještě pořád noc, měsíc lidem ukazoval cestu, jen svíce zde chabě plály ve svícnech. Zvedla jsem se a malátně se snažila dostat ke dveřím, marně, moje tělo mě neposlouchalo, připadala jsem si, jako by mým tělem koloval jed, podívala jsem se po místnosti, kde leželo ještě pár dalších těl, ty ale nebyly tolik živé jako to moje… Některé už dokonce začaly silně zapáchat.

Byla jsem mrtvá? Ale jak to, že moje srdce tluče? Zachvátila mne panika, rukou jsem si bezradně prohrábla vlasy slepené krví a rozhlédla se po temné místnosti.

Musím pryč, proběhlo mi hlavou, cítila jsem puch, plíseň, ale i závan čerstvého nočního vzduchu, otočila jsem hlavu směrem, odkud se linul, a můj pohled padl na malé rozbité okno, ze kterého trčely střepy. Určitě ho někdo prokopl. Nezaváhala jsem, jiná šance, jak se odtud dostat, nebyla.

Slzy se jí draly do očí ze zápachu z hnijící masy těl pod jejím nohama, které využila jako provizorní žebřík, aby dosáhla na okno, ji štípal do očí, žaludek se jí převracel, snažila se zadržet dech a zabránit tak nevolnosti, ale zápach byl silnější než její odhodlání nedýchat.

Konečně prsty nahmatala rám okna a ucítila čerstvý závan vzduchu, využila toho, zhluboka se nadechla a naplnila tak plíce co nejvíce možným množstvím kyslíku, mezitím, co se jí střepy trčící z rozbitého okna zařezávaly do rukou.

Zasténala, ale nekřičela… Nemohla, tiché kroky, které přicházely ode dveří, ji donutily ani nemuknout, mezitím, co se snažila přitáhnout se k díře v oknu, se střepy zabodnutými do rukou se kousla do ruky, aby nekřičela bolesti. Bolest pod návalem adrenalinu ani necítila, myslela jen na jedno, na to jak přežít.

Konečně se nohama zapřela o kluzkou zeď, prostrčila hlavu dírou v okně a drápala se ven, ruce měla pořezané, ale to jí nezabránilo zarýt prsty do vlhké země a z posledních sil svoje štíhlé tělo vyprostit ze skleněné pasti.

Sténala, když se jí kus skla z okenního rámu zakousl do boku a rozřízl jí kůži až do masa, už byla skoro celá venku, poslední střep ji řízl do stehna, ale to už neměla čas vnímat bolest, slyšela, jak se dveře od jejího vězení otevřely, dořezaná a vyčerpaná ze svého horolezeckého výkonu se ztěžka zvedala.

Sténala bolestí, když se snažila vyškrábat se na kolena, pořezané ruce měla zapřené v chladné mazlavé hlíně, která chladila její rány, zapřela se a postavila se na nohy, její instinkt jí zavelel utéct a zachránit si život, nebo alespoň to, co jí z něj zbylo.

Nohy se jí zabořily do vlhké deštěm nasáklé země.

Kam mohla utéct? Před kým vlastně utíkala? Co byl zač? Tolik otázek jí běželo hlavou, zatímco se snažila prchnout a držela si krvácející ránu na boku, udělalo se jí zle. Motala se jí hlava, nejspíše ze ztráty krve? Co se to vlastně stalo, pořezanou rukou si bezradně prohrábla krví slepené vlasy a bezcílně bloumala temným lesem…

Rukou se opřela o nejbližší strom a zhluboka vydechla, neslyšela za sebou žádné kroky, všude panovalo hluboké ticho, které protínalo jen její sípavé dýchání.

Nepronásledoval ji, úleva zaplavila její tělo, těžce rozpohybovala své ochablé nohy ve snaze dostat se do bezpečí.

Krvácení neustávalo, potřebovala vyhledat pomoc…

Úleva zaplavila její tělo, když spatřila světla malého předměstí, prohledala všechny kapsy u mikiny a kalhot, ale nenašla nic, žádný telefon, žádné doklady, jen pár dolarových bankovek, které strčila zpět do kapsy.

Jak se jmenovala? Proč si nic nepamatovala? Její mysl byla zastřená jakousi mlhou, která jí odřízla od všech vzpomínek.

„Jasně, jasně,“ šeptala si pro sebe. „Někdo mi hodil něco do pití a já mám halucinace,“ konečně přešla přes potemnělý park k osvětlené ulici, která se zdála být opuštěná.

Svaly na nohách měla ochablé, jako dlouho už šla? Hodinu? Dvě? Neměla ponětí, jako o všem, co se tu noc odehrálo.

Z přemýšlení jí vytrhla až nádherná vůně, kterou nikdy v životě předtím necítila, v krku jí vyschlo a pocítila obrovskou žízeň, ta jí mučivě svírala hrdlo, bylo to, jako by měla kolem krku utažený těžký železný řetěz.

Ta vůně ji donutila se vzpamatovat a omámeně ji následovat, byla jako smyslu zbavená, prošla cestou a narazila na mladíka, který se podle všeho vracel z nějakého večírku, nohy jí brněly v touze se za ním rozběhnout a uhasit tu žízeň, už byla tak blízko, mysl měla zastřenou, cítila jen hlad, žízeň a touhu se napít plnými doušky z jeho krku.

Viděla jeho tepající tepnu na krku, která ji svým tlukotem lákala, znělo to jako nějaký dobře synchronizovaný orchestr.

Tělo měla napnuté jako strunu, připravená vyrazit, ale vtom ji něco vyrušilo, bylo to prasknutí větve těsně blízko ní, to ji donutilo být ve střehu.

Ohlédla se a spatřila dvě žhnoucí oči, které proti ní vyrazily, nestačila mrknout a ucítila pod sebou chladem prolezlou, vlhkou dlažbu a něčí váhu, která ji tlačila k zemi a nedovolila jí se pohnout.

(…)

Probudila se až na měkké posteli, která byla oproti vlhkému sklepení posetým mrtvolami příjemná změna. Žaludek se jí zhoupl, v krku ji pálilo, když si na to vzpomněla, volnou rukou nadzvedla těžkou peřinu a zjistila, že je… Nahá?! Krev se jí nahnala studem do tváří, když zjistila, že je vykoupaná a rány měla ošetřené a ovázané, chtěla se zvednout, ale ostrá bolest, která jí projela, jí to nedovolila, byl to chabý pokus, okamžitě si se slabým syknutím opět lehla.

Otevřela alespoň oči, nad sebou uviděla bílá nebesa, která ozařovala malá lampa v rohu místnosti, těžký mahagonový nábytek a pár obrazů.

Pevně k sobě přitiskla víčka, když slyšela dusavé kroky z chodby, ke kterým se přidaly další.

Celým tělem jí projel strach, zadržela dech, když slyšela tiché cvaknutí kliky ode dveří.

Následující díl »

Autor: Pemi, v rubrice: Povídky » Na pokračování