OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 10 kapitola → bonusovka

20.09.2010 (15:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1018×

Přistěhovalci

„Vyrážíme!“ křikla na mě mamka od auta.

Naposledy jsem se rozloučil se svým pokojem a pak jsem si dal dlouhou prohlídku domu. Hodil jsem kufry do auta a mohlo se jet.

Celou cestu jsem se díval z okna, abych si vryl do paměti tu přírodu, vzpomínky a vůbec všechno.

Po příjezdu přišlo velké vítání s Tetou a sestřenkou. Tolik mi chyběla, holka jedna. Celých deset let jsem ji neviděl, protože jsme od sebe bydleli dost daleko, ale teď se všechno změnilo, znova se moje máma vrací sem i se mnou.

Proč? Prostá odpověď, mámu vyhodili z práce a ona už neměla dost peněz, abychom mohli bydlet ve městě. Jednoduše si řekla, že je čas se „vrátit na místo činu“.

Julie ze začátku byla vlezlá, ale to ona už byla taková od mala. Pěkně dlouhou dobu jsme si povídali a dokonce se se mnou i vsadila.

„Jak bych to řekla, aby to tvůj mozek pochopil,“ přemýšlela. Já v duchu přemýšlel, jak bych ji asi mohl zabít.

„Sbalíš holku, která tě nebude chtít!“ vyhrkla po dlouhém přemýšlení.

„To ani nejde splnit, mě chce každá,“ zasmál jsem se.

„Uvidíme, uvidíme,“ s těmihle slovy odkráčela do svého pokoje.

Dala mi brouka do hlavy a já opravdu začal přemýšlet sám o sobě, jestli už není vážně čas vyrůst. Nakonec jsem se rozhodl, že sázku příjmu a vyrůstat ještě nebudu.

Ráno přišlo nemilosrdné buzení od tety. Hodila na mě kýbl se studenou vodou. Potom prohodila, něco ve smyslu, že jsem nešel vzbudit. Jen jsem se ušlíbl a šel si dát rychlou sprchu. No zas tak rychlá to nebyla, stihl jsem si i zazpívat – nikomu to neříkejte – a dokonce i hodit placku na mýdle.

Mírně otřesený jsem se šel obléct, ale co mě málem neporazilo. Měl jsem zpoždění a obrovský. Rychle jsem se oblíkl a vypadl z domu.

Do školy jsem doběhl na poslední chvíli – přesněji, zrovna do třídy vcházela učitelka. Jen co jsme došli do třídy, tak začla něco blábolit. Vypustil jsem ji z hlavy a radši jsem se soustředil na holky ve třídě.

Všechny kromě Julie házely svůdné pohledy. Pak jsem se zasekl na jedné holce, někoho mi připomínala a očividně o mě neměla zájem, koukala se někam z okna. Ze začátku mě to trochu namíchlo, ale pak jsem se uklidnil.

Ty budeš moje! Rozhodl jsem se v duchu a upřel na ni pohled. Asi to vycítila a zvedla hlavu. Na chvíli jsem se střetli pohledy, ale ona hned upřela oči jinam.

Tak ona nemá zájem? Myslím, že tu sázku vyhraju.

Pozorněji jsem se rozhlédl po třídě a uviděl jednu volnou lavici. Oddychl jsem si, ale když jsem zaregistroval pohled všechno těch holek, cítil jsem úzkost.

Jen co učitelka dokecala jsem si sedl na místo a díky bohu se ke mně sedla Julie.

„Díky,“ zašeptal jsem jí a začala hodina.

Bylo mi celkem líto, že zůstala kvůli mně sedět sama. Otočil jsem se a chtěl udělat provinilý obličej, jenže jsem se sekl. Probodávala mě pohledem, ale ne jako ty holky, doslova z těch očí sršely blesky. Nezmohl jsem se na nic lepšího, než na křečovitý úsměv a otočit se zpátky na učitelku.

Ta holka mi zaplnila hlavu. Nevěděl jsemm co s tím dělat a Julii jsem to říct nemohl. Potřeboval jsem si najít nějakého kámoše.

Moje plány zmařily holky ze třídy. Všechny o přestávce obsedly moji lavici a já neměl možnost se odtamtud dostat.

Koukl jsem se dozadu, na tu holku, ale ona si něco čmrkala si něco, absolutně jsem ji nezajímal. Žralo mě to, vůbec jsem nereagoval na jejich řečičky a už vůbec ne na výstřihy. Tak jo, do výstřihu jsem se podíval a náležitě shodnotil.

Jsem přece kluk ne?

Stejně mi pořád lhavou lítala na holka. Vždycky když jsem mrkl, jako by se mi její tvář fotila do paměti mozku. Její krásné kaštanové oči, zelené oči a především bledá tvář.

Byla mi povědomá, až moc povědomá. Raději než přemýšlením nad něčím jsem se jí kochal.

Otočili se k ní dva kluci a začali si s ní povídat. Konečně zvedla hlavu, ale ten pohled nepatřil mně, ale jim.

Co mají a já ne?! Hysterčil jsem.

„Počkat, ty nejsi holka?“ vyhrkli najednou.

Bleskově jsem se otočil po nich, ale oni se jen začali šílně smát. Jejich smách přilákal další kluky. Sbíhali se na ni, jako vosy na med.

„Copak nevidíte ty tvary?“ smál se jeden z těch „přistěhovalců“, vtipné bylo, že jediný, kdo se sem přistěhoval jsem byl vlastně já.

Měl pravdu. Ta postava byla boží, ale která holka ze třídy ji neměla? Všechny byly krásné, jenže ona byla něco víc.

Celou přestávku spolu kecali a mě šíleně žralo, že v tom hloučku nejsem já. Občas na sebe zaslechl nějakou blbou narážku, ale vždycky ji řekl nějaký kluk. Byl jsem jí absolutně volný, klidně bych mohl začat poskakovat po hlavě a s ní by to ani nehlo.

Naštěstí zazvonilo a supi museli zase do svého hnízda.

Přišel nějaký neznámý učitel, nebo učitelka. Vůbec jsem nevnímal, kdo to přišel a i kdyby hořelo, zůstal bych sedět na místo a usmívat se na ni.

Pokaždé, když se na mě podívala, roztáhl jsem koutky ještě víc od sebe, ale ona jen odtáhla pohled. Byl jsem naštvaný, ne na ni, ale na sebe, protože jsem ji nedokázal nijak zaujmout, přehlížela mě a nejen v hodinách.

V poslední hodině ji požádal učitel o setření tabule a ona souhlasila. Chtěl jsem se dívat, jak stírá tabuli, ale všichni se začali zvedat a tak jsem je napodobil. Než jsem odešel, tak jsem se ještě na ni podíval a moc z toho utírání nebyla nadšená.

To máš za to, že mě přehlížíš!

Místo oběda jsem musel zajít za sekretářkou, aby mi dala učebnice a vše potřebné.

Když jsem šel do jídelny, potkal jsem jednoho kluka.

„Ahoj, jsem tu nový. Nevíš, jak se dostanu nepozorovatelně do jídelny?“ zeptal jsem se zdvořile.

„Tak nenápadně jo?“ dobíral si mě.

„To musíš přes kuchyni a mimochodem jsem Luke,“ poradil mi Luke.

„Jsem Jason,“ křikl jsem na ně a běžel směr kuchyň.

Vkradl jsem se do kuchyně a přes tu do jídelny. Sedl jsem si do rožku jídelny, měl jsem skvělý výhled na celou jídelnu.

Ve předu bylo živo. Seděly tam holky z naší třídy, u vedlejšího stolu seděli kluci a ona.

Pořád se něčemu smáli, pěkně mě to žralo. Pak se jeden zvedl a donesl jí jídlo, tak tohle bylo i na mě moc. Rychlostí světla jsem se zvedla a vpadl do kuchyně. Kuchyní jsem jen proletěl a z ní ven ze školy.

Potřeboval jsem vzduch, hodně vzduchu. Měl jsem dost už toho všeho přehlížení a šel jsem zpátky do školy s plánem, že se trošičku u ní zviditelním.

Chvíli jsem bloudil po škole a pak našel tu správnou chodbu, stála tam a přehrabovala se ve skříňce. Nenápadně jsem si stoupl za dvířka a vyčkával. Jen co je zavřela a uviděla mě, lekla se. Zasmál jsem se tomu, ale ona mě zpražila pohledem.

„Co tady děláš?“ zamračila se.

„Čekám na tebe,“ usmál jsem se.

„Myslíš, že to zabere?“ zvedla na mě jedno obočí a obešla si mě.

Zůstal jsem koukat na místo, kde ještě před chvílí stála. Takhle mě ještě žádná holka neusadila, ale něco ve mně vzbudila, nevěděl jsem co, ale bylo to něco velkého.

Vyšel jsem domů, abych ve škole nepřenocoval. Měl jsem jí plnou hlavu, nemohl jsem ji dostat z ní ven. Ani na úkoly jsem se nemohl soustředit a ani na blbé kecy Julie. Pořád se na něco vyptávala a já neměl náladu, chtěl jsem se jen kochat vzpomínkami na ni.

Zdál se mi krásný sen, byl o ní. Seděli jsme spolu v parku a objímali se.

Nebylo krásnějšího snu v mém životě. Dal mi naději a to velikánskou. Ráno bylo krásné a o to víc, když jsem ji znova viděl ve třídě. Všichni až na mě a holky dělali ještě nějaké úkoly, které zadala učitelka.

„Máš na čele červený flek!“ vyprskla Julie. Otočil jsem se směrem k nim a zjistil, že asi mají živou diskusi.

O čem? Blikal mi v hlavě transparent.

„Klid, slečno Hartová!“ napomenula ji učitelka.

Jen jsem se tomu ušklíbnul. Naše vzorná Julinka dostala zprda.

Pořád se o něčem bavily, chtěl jsem se na něco soustředit, jenže Angela, která si vedle mě přisedla, pořád něco žvatlala.

„Nic, jen mám z něho průjem!“ zakřičela najednou ona přes celou třídu.

Všichni zmlkli a pak následoval výbuch smíchu. Koukal jsem na ni a ona sjížděli po židli níž.

„To je sice zajímavé, slečno Tortonová, ale tuhle novinku si příště nechejte pro sebe a nebo ji neříkejte tak nahlas,“ rýpla si do ní učitelka. Zamračil jsem se na učitelku, ale ona si toho zřejmě nevšimla.

Třída si začala něco šuškat, nabrali jsem docela na hluku.

„Dobrá, klid třído!“ zazněl učitelky hlas. Všichni až na mě začali zase pracovat a jak sem později zjistil ani holky. Dost mě štvalo, že jsem nevěděl její jméno, jen příjmení. Bylo mi povědomé, stejně jako ona sama.

Rozhlížela se po třídě. Nepohnul jsem očima. Pohlede dorazila ke mně a zasekla se. Zpražila mě pohledem a kdyby se umělo vraždit pohledem, tak bych už byl asi někde v nějaké díře.

Z ničeho nic vyletěla ze třídy a já se jen nechápavě ohlídnul po Julii. Dívala se na mě takovým tím zvláštním pohledem.

Já? Zeptal jsem se a ukázal na sebe. Julie jen kývla hlavou.

Cože já? Já jsem důvod její nevolnosti? Přišlo mi to docela vtipné a musel jsem se přemlouvat, abych nevybuchl, tak jako před chvílí třída.

Konečně dorazila a učitelka se jí hned začala vyptávat.

„Kde jste byla slečno Tortonová?“

„Udělalo se mi špatně,“ pípla.

Měla tak krásný hlas, dal by se klidně poslouchat každý den. Odkašlala si a šla si sednout na místo. Koukal jsem na ni a usmíval jsem se.

No tak, musí to zabrat!

Jen po mně hodila vraždící pohled, sedla si a už si mě nevšímala.

Celý den, nebylo to vůbec pěkné. Pošramotila mi moje ego a to hodně.

Po škole jsem vyrazil hned domů, nechtěl jsem se zase dívat na ten hlouček kolem ní.

Jako vždycky se kolem ní motali kluci a tak jsem udělal radikální změny. Všechny holky jsem posílal pryč a já patřil jením jí. Každý den jsem se na ni usmíval, až mě boleli koutky, ale ona vždycky udělala nějaký škleb. Vzbudil jsem u ní pozornost, už jsem jí nebyl lhostejný a to bylo důležité.

„Tak jaký je výsledek slečno Tortonová?“ propaloval mě pohledem.

Proč jí furt říkají příjmením? To nemá jméno?

„Omlouvám se, ale neposlouchala jsem vás,“ sklopila pohled.

Kdyby vyvolal mě, asi bych na tom byl úplně stejně.

„No dobrá. Po hodině setřete tabuli,“ potrestal ji. Podle jejího krásného xichtíku to byl pro ni trest, ale co já bych dal za to, abych mohl tu tabuli stírat s ní.

Když se ode mě holky začali vzdalovat, začal jsem se postupně přibližovat klukům a Lukovi. Byl skvělý kamarád a hned jsme si pověděli o sobě snad všechno. Důvěřovali jsme si a tak nebyl důvod něco tajit. Nenechal jsem si pro sebe ani svůj zálusk a on mi milerád prozradil, že se jmenuje Tiffany.

Jak krásné jméno!

V jídelně jsem seděl s několika kluky a rozjela se dost žhavá válka. Házeli jsme jídlo, ale nikdo nic neschytal, až na právě příchozí Tiff. Luke do ní „nedopatřením“ hodil česnekový dresing.

„Ten jsem chtěl sníst já, byl poslední česnekový,“ zasmutnil jsem.

Začala funět a vyletěla z jídelny. Byla roztomilá, když se vztekala a tak jsem poprosil kluky, aby odnesli tácek a já se rozběhl za ní.

Chtěla už vyrazit, ale stál jsem jí v cestě. Leknutím nadskočila a já se nemohl neusmát.

„Myslím, že spolu máme nevyřešené účty,“ usmál jsem se.

Musel jsem využít, že byla zmatená a přitlačil jsem ji na skříňku. Krásně voněla, její vůně mi motala hlavu a já měl čím dál větší chuť ji políbit. Nakonec jsem se odhodlal a spojil naše rty. Snažila se mě odtlačit, ale nešlo jí to, navíc jsem se na ni namáčkl ještě víc, až jsem se bál, aby mi nepřestala dáchat. Naštěstí mi polibek oplatila a mi pak mohli pokračovat. Byl jsem v sedmém nebi a ona doufám taky. Byla pro mě jako droga, nemohl jsem přestat, chtěl jsem víc a víc.

Bohužel v tom nejlepším nás vyrušil nějaký procházející učitel.

„Prosím vás nechte si to na ven,“ zasmál se.

Odtáhli jsme se od sebe a ona jen zašeptala „Páni!“.

Shrnutí // 11. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 10 kapitola → bonusovka: