OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 13. kapitola

23.09.2010 (15:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 781×

Noční můry

„Co se stalo Tiff?“ vyzvídala máma.

„Lin, musím jí pomoct!“ opakovala jsem pořád dokola.

„Proboha, Tiff, prober se!“ zatřásla se mnou.

„Někdo jí chce ublížit!“ křičela jsem.

„Co je?“ zívla Lin.

Neuvěřitelně se mi oddychlo, když jsem ji viděla doma a byla v pořádku.

„Vidíš, je v pořádku. No tak zlatíčko, neblouzni mi!“ naříkala máti.

„Tiff? Slyšíš mě? No tak?“ slyšela jsem vzdáleně Linin hlas.

Následovala tma.

Byla jsem zase v té stejné uličce a scéna se opakovala. Byla tam Lin a kolem ní byli zase ti hajzli. Zase plakala a já ji nemohla pomoct. Křičela, ale nikdo z kolemjdoucích se nezastavil. Nikdo se tam nepodíval.

Smáli se jí, svlékali ji. Brečela jsem, křičela jsem ať ji nechají, ale oni se jen smáli. Jeden se na ni vrhl a já ho poznala. Křičela jsem ještě víc. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem uměla a ani to nepomohlo. Čím více jsem běžela rychleji, tím víc jsem se od nich vzdalovala.

Zpomalila jsem tempo a konečně jsem se začala k nim přibližovat. Byla jsem už skoro u nich...

Následovala další tma.

Pomalu jsem otevírala oči. Bodalo mě do nich ostré světlo, nemohla jsem je otevřít úplně.

„Už se probírá,“ slyšela jsem Lin.

„Zlatíčko jsem tady, za chvíli přijede doktor se na tebe podívat,“ hladila mě po vlasech máti.

„Lin?“ zachraptěla jsem.

„Jsem tady, jsem v pořádku,“ uklidňovala mě, jenže ten sen – přesněji noční můra – byl tak živý.

Byla jsem zpocená snad i na zadku a přesto jsem se klepala zimou. Všimla jsem si, že jsem přikrytá snad milionem peřin a že na stolku byl doutnající čaj.

Chtěla jsem jen mrknout, ale zase jsem se dostala do té tmy. Tentokrát jsem žádný sen neměla, byla jen tma a pak mi někdo dal facku.

Bleskově jsem otevřela oči. Uhodilo mě do nich světlo a tak jsem je zase rychle zavřela.

„Má vysokou teplotu, paní Tortonová. Když se to dnes nezlepší, budeme ji muset převést do nemocnice,“ slyšela jsem mluvit doktora.

„Jen to ne,“ vzdychla máti.

„Je velice slabá, tak bude nejlepší, kdybyste jí dávali prozatím jen čaj.“

Slyšela jsem, jak se otevírají dveře a pak zavírají. Ucítila jsem, jak si vedle mě někdo lehl. Otočila jsem hlavu a konečně otevřela oči.

„Neboj, to jsem jen já,“ zašeptala Lin.

Přitulila se ke mně.

„Chceš napít?“

Chtěla jsem jí odpovědět, jenže měla jsem tak sucho v krku, že jsem ani pusu nemohla otevřít. Jen jsem kývla a Lin už se natahovala pro čaj.

Chytla lžičku do ruky. Nabrala trochu čaje a pak ho pofoukala, abych ho neměla tolik horký. Lehce jsem pootevřela pusu a Lin mi tam vlila horkou tekutinu, který vůbec čaj nepřipomínala.

Chutnalo to odporně, měla jsem chuť to vyplivnout, ale navlhčilo mi to můj vysušený krk. Bylo tam takové sucho, že už tam musel být i písek.

Nabrala další lžičku a já ji zase spolkla. Bylo mi na zvracení, ale radši jsem to spolkla, sice to nebylo nic příjemného, ale rozhodně jsem to nechtěla hodit na Lin.

Celou noc se o mě starala a něco mi nosila. Nakonec samou únavou usla, jenže já nemohla šíleně jsem se bála dalších nočních můr.

Začala jsem počítala Lininy vlasy – měla jich hodně a tak jsem měla zábavu na pěkně dlouhou dobu.

Máti bylo líto budit Lin do školy a tak ji nechala spát, jen mi poslala pusu a odešla.

Když se Lin probudila, zašla si do kuchyně na snídani a donesla mi suchý rohlík s dalším čajem. Místo díků jsem se na ni usmála a ona mi ho oplatila. Sedla si ke mně na postel a položila snídani na stolek.

Snažila se mě zvednout, ale moc jí to nešlo přes ty peřiny. Trochu mě odkryla a konečně se jí povedlo mě zvednout. Dala mi napít čaje a odvedla mě na záchod, kde jsem si mohla vykonat potřebu. Připadalo mi, že mi četla myšlenky, protože chyběla ještě chvilka a měla bych žluté prostěradlo.

Vrátily jsme se do mojeho pokoje. Dovedla mě až k posteli a když už jsem si konečně lehla, přikryla mě.

Chvíli jsme se na sebe dívali a pak jsme uslyšeli, jak někdo hází na moje okno kamínky. Lin ho šla otevřít a dostala jedním do čela. Cukaly mi koutky, jak si Lin třela čelo.

„Promiň,“ ozýval se zvenku Jayův hlas.

„Pojď nahoru,“ slyšela jsem Lin.

Za chvíli byl u mě v pokoji. Lin za chvíli zmizela ve dveřích.

„Já si skočím udělat hygienu a umýt nádobí. Ty do ní dostaň ten rohlík,“ vykoukla zpoza dveří a pak je zaklapla.

Jay se podíval nejdřív na rohlík a pak na mě. Pokrčil rameny a pak se zase podíval a rohlík. Byl oto komické a usmívala jsem se.

„Tak jdem na to,“ popadl rohlík.

Jako malé děcko, co mělo hlad, jsem otevřela pusu a snažila se pomalu žvýkat rohlík. Podařilo se mi ho sníst celý.

Chvíli mi bublalo v žaludku, ale pak to přešlo.

Dal mi napít čaje a tím si to podepsal.

Bublání v žaludku začalo znova a já cítila, jak rohlík chce ven. Snažila jsem se vykopat z těch peřin, ale nešlo to. Jay se na mě jen udiveně díval a pak to schytal.

„Promiň,“ kuňkla jsem.

Do dveří vtrhla Lin a začala se neuvěřitelně smát, když uviděla poblitého Jay.

Jen se zvedl a Lin ho odvedla do koupelny. Do pokoje přišel sám – jen v trenýrkách – a celý vysmátý si lehal ke mně pod peřinu. Přitulila jsem se.

„Rovnou si mi mohla říct, že se mám svlíknout a jít k tobě,“ zasmál se.

„Já za to nemůžu, to můj žaludek,“ chraptěla jsem, ale úsměv jsem mu oplatila.

„Tvůj žaludek mě nemá rád.“

„Ale já ano a to co si myslí můj žaludek mě nezajímá,“ zněl můj hlas už o něco líp.

Usmál se a objal mě. Leželi jsme spolu a mě štípala na jazyku ta sázka. Nechtěla jsem tu chvilku kazit a tak jsem tu otázku radši spolkla.

Bylo mi s ním příjemně a tak jsem i zavřela oči. Po chvíli se dostavil spánek.

Byla jsem v nějakém městě. Procházela jsem se ulicemi a najednou jsem uslyšela dívčí křik. Poznala jsem, že to křičela Lin a tak jsem se rozběhla k místu, odkud ten křik vycházel.

Scéna se opakovala. Zase tam byl hlouček kluků a uvnitř něj byla Lin. Zase plakala a křičela, ať ji nechají být.

Jen se ní smáli a dál z ní strhávali oblečení. Všimla jsem si postavy ve stínu. Na všechno se dívala a když se jeden z nich na Lin vrhnul, vylezl.

Usmíval se, ale pak zvážněl. Dostal se do světla pouliční lampy a já ho poznala. Byl to Henry, ale já nechápala, co tam dělal.

Přiběhl k nim a začal Lin bránit. Pár jich zmlátil a zbytek utekl.

Sklonil se k ní.

„Děkuju,“ zaskřehotala.

„Neděkuj mi,“ ďábelsky se usmál a dokončil to, co oni začali.

Celá zpocená jsem se probudila.

Shrnutí // 14. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 13. kapitola: