OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 14. kapitola

24.09.2010 (19:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 808×

Jedno velký otevřený okno

Měla jsem toho dost. Okamžitě jsem se vykopala z postele a běžela dát si sprchu a pořádnou. Potila se mi snadi oční víčka.

Když jsem se podívala do zrcadla, málem jsem chytla infarkt.

Co to je za zrůdu?

Po koupeli jsem se aspoň trochu namalovala, abych zamazala ty kruhy, jako monokly pod očima.

Ve skříni jsem se snažila najít něco používatelného a naštěstí se mi to podařilo. Rychle jsem to na sebe natáhla a upíří rychlostí jsem běžela do kuchyně.

Prohrabala jsem snad všechno, ale nikde jsem nenašla, to co jsem hledala.

„Džus! Já cu džus!“ křičela jsem na dům, jako smyslů zbavená.

Do kuchyně rychle seběhla máma a hned mě kontrolovala.

„Je ti něco?“ ptala se a ohmatávala mi čelo.

„Jsem v poho, co by mi mělo být?“

„Ty si nic nepamatuješ?“ vyhrkla.

„Měla bych si něco pamatovat?“

Nepamatovala jsem si ani kulo. Měla jsem jedno velké otevřené okno a ne a ne se zavřít. Snažila jsem se si aspoň vzpomenout na něco, ale kulový.

„Je tu džus?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Omlouvám se zlatíčko, ale není,“ usmála se.

Napruzená jsem se začala šourat někam do pryč – asi do obýváku, celkem mi bylo jedno kam.

„Možná tě potěší, když ti řeknu, že dneska přijde Julie a Jayson!“ křikla na mě.

Hned jsem zbystřela, napnula jsem všechny své smysly – včetně toho šestého – a vrátila jsem se k máti do kuchyně.

„To myslíš vážně?“

Jen se na mě uculovala. Jen jsem nahodila spokojený úsměv a vyrazila do obýváku na čumendu Simpsnových.

Pokaždé, když zazvonil zvonek, jsem letěla otevřít. Poprvé to byl pošťák, po druhé sousedka a potřetí to byl podomní prodavač. Pěkně mě dožrali a tak když někdo zazvonili, tak jsem vybouchla.

„Jestli zase prodáváte ty ohřívací deky, tak vám je stčím na místo, které jste ještě na svojem těle nenašel!“ křičela jsem, aniž bych věděla, kdo tam stál.

Otevřela jsem dveře a na mě vykoukly nejkrásnější oči na světě. Kdybych byla zmrzka, tak bych asi roztála – asi určitě.

„Asi bych se tě měl začít bát,“ prohodil a já se na něj přcucla jako pijavice.

„Jak vidím, už si zdravá. Nechám vás,“ zasmála se Julie.

Pěkně dlouho jsme se tam objímali a pak jsme společně ruku v ruce vešli domů. Byla jsem ráda, že jsem se neviděla, protože ten úsměv alá debil, jsem uměla jen já.

Seděli jsme v obýváku a povídali si. Máti občas něco přihodila, ale jinak nás jen pozorovala z „důry“.

Konečně domů dorazila i Lin. Ze školy byla pěkně ztrhaná a tak zapadla do koupelny.

Když se vracela, zase vypadala jako člověk a jako vždy papulku měla od uca k uchu.

„Potřebuju ti něco říct,“ šeptnul mi do ucha Jay.

Potichoučku a pomaloučku jsme zmizeli ke mně do pokoje a sedli jsme si na postel.

„Víš, nevím jak to říct...“ Začal.

Netrpělivě jsem čekala co z něho vypadne.

„No... Máma našla práci a my se zase stěhujeme,“ zesmutněl.

„C-co?“ nevěřila jsem vlastním uším.

„Je mi to líto, já s tím nic nezmůžu,“ snažil se mě uklidnit.

Nedávno mi přijel a už by mi zase dojížděl? Tak to ani náhodou!

„Já tě nikam nepustím!“ rozhodla jsem se a majetnicky si ho k sobě přitáhla.

Jen se lehce zasmál.

„Ale já musím,“ zase zesmutněl.

„Já pojedu s tebou!“ vyhrkla jsem.

„Myslíš, že nám to povolí?“ zvedl na mě jedno obočí.

„A proč ne? Mohla bych bydlet u táty, sice by to znamenalo, že bych se méně vídala s Lin a máti, ale od čeho jsou víkendy?“ mrkla jsem a něj.

„Dilema vyřešeno.“

„Ještě ne, chtěla bych něco vědět.“

„Povídej,“ pobídnul mě.

„Jak to bylo s tou sázkou?“

„Ups... Hihi. Vážně to chceš slyšet?“ snažil se z toho vykroutit.

Jen jsem kývla na souhlas a on musel začít.

„Takže... Ještě než jsem nastoupil na školu, tak jsme se s Juli vsadili, že sbalím holku, která mě nebude chtít a jako asi každý kluk jsem na to kývl,“ zasmál se.

„Jen co jsem vešel do třídy, bylo úplně jasné. Všechny na mě zíraly jako na boha a ty jediná sis čmrkala do sešitu, abych pravdu řek', dost mě to naštvalo a tak jsem se do toho pustil,“ pokračoval s úsměvem na tváři.

Jé, jak byl krásný, když se usmíval.

„A dál?“ pobízela jsem teď já jeho.

„Účel už znáš ne?“

„Já cu vědět, co si dělal potom.“

„Prostě jsem se zabouchl a už jsem se z toho nemoh' vymotat,“ zakřenil se.

Moje srdíčko se tetelilo blahem, kdyby mohl, vyskočilo by mi z těla a začalo by tu tančit kankán.

Přitáhl si mě a zase jako vždycky mě tak krásně políbil. Málem jsem se rozpustila, ale co už no. Bla jsem šťastná, ale budu pryč od máti a Lin.

Ještě ten večer – když už Jay a Julie odešly – jsem se rozhodla jim to říct.

„Mami? Lin?“ zakřičela jsem do domu a obě nastepovaly do obýváku.

„Jay se stěhuje a já se stěhuju s ním. Budu bydlet u táty a doufám, že vám to nebude vadit,“ snažila jsem se usmát, ale asi to vypadalo, jako nepovedený škleb.

„A ty si to zlatíčko přeješ?“ ptala se máti.

Kývla jsem hlavou, protože jsem měla v krku obrovský knedlík. Klidně by jsme si ho mohly dát na oběd zítra a ještě by zbylo pro celou armádu.

„Tak potom nic nenamítám,“ usmála se.

„A kdy odjíždíte?“

„Tak to nevím, ale asi brzo,“ pokřivila jsem pusu.

„To mi neuděláš, že ne?!“ ptala se Lin.

„Tak pojeď se mnou,“ zaprosila jsem.

„Nenechám tady mámu samotnou!“ zařvala na mě a vyběhla do pokoje.

Byla na mě naštvaná a ani jsem se jí nedivila. Vůbec jsem ji to neměla za zlé. Měla jsem ji ráda a moc ráda a moc dobře jsem věděla, že ty týdny bez ní budou dlouhé, jako moje vlasy a ty mám až po zadek.

Balila jsem si postupně věci a chtělo se mi želvit. Nevydržela jsem to a začali mi padat krokodýlí slzy.

Co budu dělat, až budu odjíždět?

Sbalila jsem si poslední věc, která mi tam zbyla a odložila kufr do kouta. Naposledy jsem se podívala na můj pokoj a jen jsem si povzdychla.

Lehla jsem si do postele a nechala si zdát o všem možném.

Shrnutí // 15. kapitola

Ahoj, jen se chci zeptat, jestli byste chtěli pokráčko ve stylu Lin. Myslím mělo by se to jmenovat: Víš co je horší než nenávist? Lhostejnost. Díky za všechna vyjádření a kometníky. :)

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 14. kapitola: