OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 18. kapitola

18.10.2010 (18:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2002×

Fajn kluk = bezva kámoš, možná

Z tranzu jsem se probudila až doma v pokoji. Začala jsem se učit zpropadenou fyziku. Vůbec mi nešla do hlavy a už vůbec mi nepomohlo, že mě hlava začala bolet.

Hodila jsem na to bobek a šla si raději něco smlsnout. V ledničce jsem našla jen puding, hned jsem měla po chuti.

Hladová jsem se vrátila do pokoje a znova se zkusila šprtat fyziku na písemku. Něco mi v té hlavě zůstalo, ale moc toho nebylo ani na trojku by to nestačilo.

Sekla jsem s tím a dala jsem si krátkou sprchu – trvala hodinu a něco. V župánku a s horkým kakaem se mi učilo mnohem líp. Když Melody přišla domů, udělala mi něco k jídlu a já byla spokojená, jako prase v žitě. S chutí jsem se pustila do jídla a po chlebíčcích se jen zaprášilo.

Hodila jsem na sebe pyžámko a konečně jsem mohla jít spát. Usnula jsem brzy a taky jsem brzy vstala. Neměla jsem co dělat a takhle to šlo pořád.

Večer jsem chodívala brzo spát, a pak jsem vstávala možná v šest ráno, ne-li dřív. Ve škole jsem byla s Jayem a párkrát jsem něco prohodila s Shanem. Byl docela fajn a nabídl se, že by mi mohl pomoct s dohnáním učiva. Ze začátku jsem byla na hraně, ale když řekl, že když to doženu, budu mít více volného času a to jsem přesně chtěla. Hned jsem mu kývla na souhlas a my se mohli pustit do učení.

Jay doučoval peroxidku a mě doučoval Shane. Byl dobrý učitel a s ním mi fyzika lezla do hlavy jako po másle. Byl to fajn kluk a fajn kluk se přece rovná bezva kámoš, ne?

Rozuměli jsme si skvěle a navíc s ním byla sranda. Zrovna, když mi vysvětloval, jeden hustý příklad z matiky, zakručelo mi v břiše.

„Promiň, ale z toho počítání mi pořádně vyhládlo.“

„Za to se neomlouvej, já mám docela taky hlad.“

„A dáš si něco? Co třeba teplou polívčičku?“ navrhla jsem.

„Když ukuchtíš,“ pokrčil rameny.

„Tak já jdu na to.“ Vyšla jsem z pokoje a zamířila si to rovnou do kuchyně. Ve špajzu jsem našla nějakou hotovku, a tak jsem se dala do kuchtění.

„Uvař polévku známou, na ná ra na na...“ zpívala jsem si u toho.

„Né, to není možné!“ bouchl smíchy Shane.

„No co, tak si zpívám,“ vyšpulila si pusu a pokračovala v další písničce.

„Čerstvý bujón můžu tam dát, s mořskou solí chuť bude hrát. Bez glutamátu dneska vařím, a tak chuť opravdu výborná je,“ zpívala jsem a Shane se mohl potrhat smíchy. Nevím, čím to bylo, ale zpěvem určitě ne, jako malá jsem totiž chodila do sboru.

„Dej mi jíst, dej mi jíst!“ chytl se.

„Co bylo dál?“

„Vím já?“ smál se. Přidala jsem se k němu a smáli jsme se ještě pěkně dlouho.

Polívka byla za chvíli a my si mohli zaplnit bříška. Po papaníčku jsme se šli znova šrotit matiku.

Ještě než se setmělo jsme se rozloučili a Shane šel domů. Hodně jsme se nasmáli a to matika je vážná věc. Musela jsem se nad tím pousmát.

Počkala jsem na Melody a společně jsme udělaly večeři – rizoto. Všichni až na tátu jsme si pochutnali a já jsem pomohla Melody s nádobím. Hodila jsem sprchu, a pak jsem si četla knihu, Andělé a démoni od Dana Browna. S knihou jsem usla, ale probudila jsem se bez ní. Melody. Napadlo mě.

Vstala jsem a koukla z okna, zrovna začalo sněžit. Trávu pokrývala jemná bílá peřina. No jo, za týden byly Vánoce, tak rychle to uteklo a já jela domů, doopravdy domů.

Hned z rána jsem měla skvělou náladu a myslela jsem, že mi ji nic a nikdo nezkazí. Ve škole se to dařilo, pořád jsem byla s Jayem, ale pak jsem málem dostala infarkt, ale to přebíhám.

Šla jsem ze školy a až u dveří jsem si vzpomněla, že potřebuju jednu knihu z knihovny. Hodila jsem tašku domů a vydala se do knihovny.

Výběr byl velký, ale nakonec jsem ji našla. Byla to pěkná piksla, ale utáhla jsem ji. Procházela jsem různými ulicemi a pak zaslechla hlasy.

„Clair, jsme jen přátelé,“ řekl někdo a ten někdo byl Jay.

„No tak, vždyť víš, že tě pořád chcu,“ žadonila peroxidka.

Nakoukla jsem za roh a uviděla jsem ty dva. Začala se k němu přibližovat a když se svými rty dotkla těch jeho, nijak se nebránil. Rozběhla jsem se odtamtud pryč. Přes slzy jsem moc dobře neviděla na cestu, ale nakonec jsem ve zdraví a bez jakékoliv újmy doběhla domů. Rychle jsem vběhla do pokoje a rozplácla se na posteli. Jindy bych po ní skákala, ale teď jsem neměla náladu.

Do pokoje někdo vešel a já poznala, že to byl Jim.

„Jdi pryč!“ křikla jsem na něho.

„Ty brečíš?“

„Říkám, jdi pryč!“ zopakovala jsem.

„Máš tady návštěvu,“ nasadil omluvný tón.

„Ahoj,“ uslyšela jsem Shana. Podívala jsem se směrem ke dveřím a nemohla uvěřit svým očím.

„Tak já vás tady nechám,“ oznámil Jim a vypadl z pokoje.

„Copak je?“ zeptal se a objal mě.

„On... On se s ní líbal,“ vzlykala jsem.

„Neboj, to bude v pořádku, určitě se to vysvětlí,“ tišil mě.

„Ne, nebude. On se nebránil,“ vzlykala jsem dál.

„Bude, určitě si to neviděla až do konce, takže je ještě stále naděje, že ji odstrčil a poslal do patřičných míst,“ usmál se.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a cítila jsem, že mi v jeho přítomnosti začalo být líp. Neuvěřitelně mi pomohl a já nevěděla, co dělat. Měla jsem slabou chvilku a tak jsem nepostřehla, že se ke mně blíže naklonil.

Lehce mě políbil na čelo, a pak se přesunul níže na rty. Měla jsem slabou chvilku, ale mimo ne. Rychle jsem ho odstrčila a zírala na něj, jako bychom byli ve středověku a on rožnul.

Shrnutí // 19. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 18. kapitola: