Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 24. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Máme tady konec roku, Tiffany vyvázla s pár dvojkama a vrací se domů. Chystá se oslava a Lin má jeden velký plán, který nevyjde...
Měla jsem chuť konečně si zavtipkovat, tak doufám, že se zasmějete taky. :)
Lussy
PS: Čekají na vás dva pohledy, ten první je pohled Lindy a ten druhý je už Tiffany.

09.07.2011 (13:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1157×

Dohazovačka Lin

Viděla jsem, jak byla Tiff skleslá, zasněně koukala z okna, v jídle „pitvala žábu“. Musela jsem s tím něco udělat. Zaslechla jsem zprávu, že Hartovi – tedy konkrétně Jason – jsou doma. Bylo na čase za ním zajít a něco mu pěkně od plic říct, jenže nebylo kdy. Mamča chtěla oslavu na přivítanou a tak jsem všechno musela chystat sama, protože „návštěva“, lépe řečeno přistěhovalci, nic dělat nemusí.

Lítala jsem z místa na místo, tam jsem utírala prach a tady zase upravovala ubrus. Byla jsem na roztrhání a Tiff si seděla v pokoji s mp3kou v uších a čučela do stropu. Měla jsem už toho dost.

„Vážená paní, kdy hodláte zvednout tu svou veleváženou prdelku a s něčím mi pomoci?!“ vletěla jsem do pokoje. Ku podivu se zvedla a šla dolů, začala nám pomáhat, ale byla jako tělo bez duše. Kde je ta stará Tiff, která je pro každou prd..., ehm srandu?

„Hele, ségra, musíme si promluvit,“ houkla jsem do pokoje. Byl čas na spaní, ale to je ta nejlepší chvíle na kecání – vylévaní srdíčka.

„A o čem?“ zvedla hlavu od knížky. Tak tohle se mi nelíbilo, odpůrce knih si čte, no to snad ne, Romea a Julii. Tak tohle už je vážné...

„Takhle přece nemůžeš fungovat, to nejde. Je to proti přírodě,“ snažila jsem se ji přesvědčit.

„Co nejde? Co je proti přírodě? Já tě nechápu,“ koukala na mě jako na debila.

„Chodíš po domě jako mrtvola, věčně si pouštíš mp3ku a čteš Romeo a Julie, zbláznila ses?“

„Jo, zbláznila a to totálně. Chybí mi a moc, podělala jsem to a nedá se to vrátit zpátky,“ plakala. Položila mi hlavu do klína a já ji hladila ve vlasech. Chudinka moje.

Spaly jsme spolu, tohle jsme naposledy dělaly jako malé, když jsem se bála, pak jsme se odcizily... Tiff celou noc probrečela, takže jsme ani vlastně nespaly a když už Tiff konečně usnula, já nad ní přemýšlela. Těsně před budíkem mi bleskl nápad, měla jsem v plánu ho hned po snídani zprostředokovat.

Máma s Melody odvedly večer kus práce, to se muselo uznat. Všechno bylo připraveno, jen hosté ještě nikde. Bylo na čase jim dát vědět, tedy hlavně jemu. Z věšáku jsem si vzala bundu, z botníku vytáhla boty a šla směrem k Hartovým.

Pozvánku Welcome home Tiffany jsem hned ráno vytiskla, byl to jen jeden originál, takže běda, jestli ji roztrhá. Když jsem byla těsně u jejich domu, začala jsem se plížit.

„Agente Bílá noho, blížíme se,“ říkala jsem si pro sebe.

„Ano, ale buďte opatrný, Vejcovode, můžou tady být pasti,“ zašeptala jsem. Udělala jsem kotoul, potom hvězdu a ukončila jsem to nepovedeným přemet přímo na záda – já věděla, že mám zůstat na té gymnastice. Bolelo to jako čert.

„Přišly jsme o jednoho muže,“ hlásila jsem do imaginární vysílačky a pozvánku vhodila do schránky. Bylo na čase se odplížit – tedy odkulhat – pryč.

„Pozor Bílý orel se blíží k cíli! Rychle odkulhejte pryč! Opakuji, rychle odkulhejte pryč!“ Šourala jsem se, jak nerychleji uměla. Když jsem byla za rohem, rychle jsem pádila domů.

Vždycky jsem trpěla samomluvou, ale tohle byl vážně vrchol. Jestli mě u toho někdo viděl, tak to byla společenská sebevražda.

„Kde si byla?“ vyhrkla na mě máma hned u dveří.

„Tajemství,“ usmívala jsem se jako nejhodnější dítě na světě.

„No, jen aby nás z toho nekleplo,“ zasmála se a odešla do kuchyně, s Melody tam ještě doupravovaly dortík. Och, jak já miluju tu polevu! A ten pařížský krém, ňamí!

Čas oslavy se blížil a já si jen kousala nehty, doufala jsem, že to vyjde a Tiff mi snad časem odpustí. Možná. Šla jsem ještě zkouknout Tiffany, seděla v pokoji a čučela z okna, doufám, že ji tím spravím náladu.

„Pojď, učešu tě,“ navrhla jsem. Souhlasila, sedla jsem si za ni a vzala do ruky kartáč. Její vlnité vlásky trochu povadly, tak jsem jim trochu pomohla kulmou a byly zase krásné.

„Sluší ti to,“ pochválila jsem ji.

„Díky, tobě taky,“ usmála se, tedy spíše se snažila o úsměv. Objala jsem ji.

Byl čas jít dolů. Kráčely jsme ruku v ruce spolu, chtěla jsem ji podržet, přece jenom jsme měli stejnou krevní skupinu. Maminka i Melody už byly taky upravené a čekalo se jen na nás, no a ještě na návštěvu.

„Holky jste nádherné,“ chválila nás maminka, Melody jen přikyvovala.

„Můžeme ještě počkat?“ zeptala jsem se, když si už chtěly sednout.

„Proč?“ divily se.

„Někdo ještě přijde,“ sklopila jsem hlavu a koukala si špičky.

„Tak tohle si prováděla ráno,“ naklonila se ke mně mamča. Jen jsem přikývla. Stály jsme jako sochy a čekaly na návštěvu, naštěstí mu to netrvalo dlouho a za chvíli už někdo zvonil u dveří.

„Tiffany, jdi otevřít,“ popostrčila jsem ji.

„Julie?!“ ozvala se překvapeně Tiffany.

„Myslela jsem, že mě tady chcete.“ Byla totálně zmatená. Najednou jí Tiffany skočila do náruče.

„Tak moc si mi chyběla,“ objímala ji.

„Ty mě taky,“ objetí ji opětovala.

„Kde je ten blbec?“ přidala jsem se k hloučku.

„Tak trochu je zaneprázdněný, sedí na posteli, v uších mp3ku a čučí do zdi...“

„Myslím, že mi to někoho připomíná... Viď Tiff?“ obrátila jsem se k ní.

„Heh,“ usmála se jako neviňátko.

„Ale zpátky k němu, to nepochopil, že to bylo pro něho?!“ rozčilovala jsem se.

„Já jsem mu to říkala, ale vážený pán se nehodlal zeptat, prý jestli s ním chce mluvit, ať za ním zajde,“ líčila nám všechno Julie.

„Já ho tu snad vlastnonožně dokopu. To je takový debil, až to bolí!“ křičela jsem na barák.

„Ne, počkej,“ zadržela mě Tiff.

„Dokopu ho tady já.“ Položila mi ruku na rameno, kývla jsem hlavou. Oblékla se a já věděla, že do potravin namířeno neměla.

Běžela jsem, jak jsem nejrychleji mohla, ani jsem nezvonila a vešla do otevřených dveří.

„Jasone Harte, máš tady návštěvu, tak ji aspoň přivítej!“ křikla jsem – do teď nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy.

Seběhl schody, vypadal jinak, nebo jsem si spíše pamatovala jinak.

„Já...“ Chtěla jsem něco říct, ale skočil mi do řeči.

„Přišla jsi,“ vydechl. A to bylo všechno čekala jsem nějaký sáhodlouhý monolog a on řekl jenom dvě slova.

„To je všechno?! Tohle si mi chtěl říct? Já běžím několik bloků jako urvaná z řetězu a ty řekneš 'Přišla jsi.' ?“ pěnila jsem, docela dost mě naštval. Mezitím došel až ke mně.

„Pssst.“ Položil mi prst na rty. Jen tak se na mě díval, snažila jsem se z jeho obličeje vyčíst, co měl v plánu, bohužel jsem to nestihla, naprosto nečekaně mě políbil. Zmateně jsem mu polibky oplácela do té doby než se odpojil a opřel si čelo o to moje.

„Promiň, nevěděl jsem, co jiného říct,“ omlouval se.

„Ne, ty promiň, neměla jsem na tebe tak vyjet.“

„Vlastně si mi dala čas, abych sebral a udělal, to co jsem udělal,“ usmál se.

„Víš, celou tu dobu jsem si myslel, že jsi s Shanem...“

„O něm nemluv. Měla jsem ti věřit a nebýt tak blbá naivka,“ skočila jsem mu do řeči.

„Ty vůbec nejsi naivka a blbá už vůbec ne,“ pohladil mě po tváři a políbil...

...

„Kde jste tak dlouho byli?!“ mračila se na nás Lin.

„Už vás sem chtěla dotáhnout,“ smála se Julie.

„Tak, kde to vázne?!“ křičela na nás Lin, když jsme jen stáli ve dveřích. Zřejmě jsem jim moc nechyběla, polovina chlebíčků už byla pryč.

„No co, neměla jsem snídani,“ vykuckala s plnou pusou Melody. Všichni jsme se rozesmáli.

„Tak co, už jste konečně zase spolu?“ přitočila se ke mně spokojená Lin.