OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 6. kapitola

16.09.2010 (16:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2178×

Hranaté a kulaté věci

Lítalo mi to hlavou celý den. Pořád jsem byla mimo ani na oběd jsem radši nešla, abych někomu něco neudělala.

Proč zrovna trojúhelník? Proběhlo mi hlavou.

Nikdy jsem neměla ráda hranatý věci a trojúhelníky už vůbec. Vždycky jsem měla ráda zaoblené věcičky. Cokoliv co bylo hranaté, jsem vyhodila a všechno co mě štvalo, bylo pro mě „hranaté“.

Snažila jsem se přijít, jak to myslel, ale nic extra jsem nevymyslela. Když jsem tak hloubala a dloubala v mozku, došlo mi, že jsem vlastně nic o Lukovi nevěděla a všechno mu vyklopila.

Co je vlastně zač? Další otázka, která mě začala žrát.

Rozhodla jsem se, že zítra Luka najdu a bude mi to muset všechno říct. S myšlenkami, že už jsem to vyřešila, jsem šla do koupelny si dát krátkou sprchu. Po sprše jsem si vzala nějaké staré tričko a tepláky a šla se dolů podívat, co se děje.

Zajímavé bylo, že nikdo nebyl doma. Byla jsem zvědavá a tak jsem „zabloudila“ do pokoje mojí sestry.

Byl dost prostorný – když v něm nebyla. Normálně měla všude rozházené věci, ale teď bylo vše na „svém“ místě. Dvěma slovy = absolutní pořádek.

Zabrouzdala jsem k jejímu stolku. Byl kousek od postele, a tak jsem si na ni sedla a dala se do rabování prvního šupla. Překvapilo mě, že hned v prvním šuplíku bylo tolik věcí. Například jsem tam našla moje náušnice, které jsem už pěknou dobu hledala, další věc byly moje sluchátka a dalších pár mojich věcí.

Jen jsem zírala na tu spoustu mých věcí. V dalších šuplících to nebylo jinak, a pak mi do oka padl deníček.

Jak ty mě tak já tobě! Problesko mi hlavou a vzala si do ruky deník.

Nebylo těžké se do něj dostat, protože jsem měla podobný deník a klíček jsem nosila stále u sebe.

Psala si tam samé kravinky, ale hned na další straně jsem se sekla.

Přes celou stránku bylo:

HENRY + LINDA = ♥

Nejprve jsem byla v šoku, ale pak jsem se rozesmála, tak že mě museli slyšet i sousedi. Nemohla jsem tomu uvěřit, ona byla zabouchnutá do Henryho a mě to neřekla. Teď jsem si konečně uvědomila tón jejího hlasu, když jsem přišla z kina.

Chudák, jsem hrozná sestra! Křičela jsem na sebe, ale pak jsem stejně otočila stránku.

Byla tam přesná kopie Henryho fotky nalepené hned vedle. Jen jsem na to valila oči a konečně si připustila, že Linda umí krásně kreslit.

Na dalších stránkách byly další obrázky Henryho. Poslední obrázek mě dostal, na něm byla nakreslená ona a Henry a objímali se.

Chtěla jsem otočit na další stránku, ale do pokoje vtrhla Linda.

„Co tady děláš?“ vypískla na mě. Sjela pohledem na moje ruce a uviděla svůj deník. Vykulila oči.

„Neboj, nic neřeknu,“ snažila jsem se, aby byla v klidu.

Z ničeho nic sjela na podlahu. Chvíli jsem na ni jen tak zírala, ale pak jsem se k ní přidala a objala ji.

Začala plakat. Bylo mi jí šíleně líto, měla jsem takový zvláštní pocit. Nikdy jsem ho nepocítila, udělal bych pro ni cokoliv i kdybych měla Henryho před ní dokopat.

V uších jsem uslyšela „Cvak“. Cítila jsem, že Henry je jen kamarád a potřebovala jsem někoho, abych...

Kurňa! To není pravda, vždyť ho nenávidím!

Abych přestala myslet na takové blbosti začala jsem Lindu kolíbat a bylo to docela fajn.

„Promiň, že jsem ti hrabala do tvojeho soukromí,“ omluvila jsem se jí.

„To nic, já jsem se taky hrabala ve tvých věcech,“ uchichtla se.

„Navíc kdyby si to nenašla, tak by si o tom nevěděla....“ Nenechala jsem ji domluvit.

„A taky bych nepřišla díky tomu na spoustu věcí,“ usmála jsem se.

Společně jsme se tomu zasmály, naposledy se objaly a vstaly.

„Jak to, že jsi mi to nikdy neřekla?“ ptala jsem se. Doopravdy mě to zajímalo.

„Víš, my jsme si nikdy nebyly blízké, a tak nebyl důvod se ti s tím svěřovat, a pak když jsem slyšela od máti, že si s ním šla do kina, bylo mi vážně divně,“ pokrčila rameny.

„Holka, tobě nebylo divně. Ty ses zabouchla,“ zasmála jsem se.

„Jo, jenže co s tím?“ smutně se zeptala.

Asi si zahraju na dohazovačku, no přesněji „paní Náhoda“ si na ni zahraje. Usmála jsem se v duchu.

„Neboj, jestli spolu máte být, tak budete a jestli ne tak přijde další,“ usmála jsem se tentokrát na ni.

V životě jsem si takhle s Lindou nepovídala. Ten deník nás sblížil a vůbec všechno tohle.

Začaly jsme trávit více času spolu a dokonce jsme se i vydaly další den společně do školy, rozdělily jsme se až na chodbě, každá jsme mířily do jiné třídy.

Před dveřmi jsem se zastavila a zhluboka se nadechla.

Vešla jsem do třídy a kupodivu se nic nedělo. Šla jsem si sednout do lavice a připravit věci na hodinu.

Když jsem byla hotová, jen tak jsem seděla a čučela z okna. Z čučení mě vyrušil až zvonek a po zvonění přišla do třídy naše učitelka. Začala vykládat nějaké blbosti. Měli jsme si dělat zápisky, ale já jí na to mohla hodit bobek.

Radši jsem si do sešitu čmrkala, a pak o přestávce jsem zápisky opsala od Julie, která byla v té době na chodbě.

Jen, co jsem byla rozhodnutá jít ven ze třídy, začala hodina a po chvíli došel i nějaký učitel.

Kruci, dneska jsou nějací přesní. Zamumlala jsem si v hlavě.

Opakovalo se to co minulou hodinu. Další tři byly stejné, ale v poslední hodině jsem musela zapnout, protože tohle byla poslední, naštěstí odpoledko jsme měli až zítra.

Můj velice oblíbený učitel mě zase požádal o utření tabule a já jako vždy nuceně kývla.

Když všichni odešli ze třídy, zašla jsem si pro houbu a namočila ji. Na tabuli psal i barevnou křídou a tak to šlo blbě dolů. Když už jsem si myslela, že je hotovo, se objevily na tabuli čmouhy.

„Né!“ vyšlo mi z pusy.

Sebrala jsem houbu a začala ji znova od začátku drhnout celou tabuli. Dávala jsem si s tím pořádnou práci, protože ten učitel kterého máme zítra, je na tohle pedant a kdyby se ptal, tak je to všechno na mě, jako bych už tak toho neměla dost. Ještě bych mohla dostat zprda od učitele.

Po tak namáhavém utírání tabule jsem si konečně mohla umýt ruce a štrádovat si to ke skříňce. Vůbec mě nepřekvapilo, že když jsem zavřela dvířka, byl za nimi Jason. Chtěla jsem se tomu zasmát, ale raději jsem úsměv spolkla. Polknutí zažehnalo úsměv, ale přineslo s sebou vlnu hněvu.

Najednou jsem byla na Jasona naštvaná, jako Fíkus, když jsem mu sebrala misku se žrádlem.

Vypěnila jsem a vykřičela mu všechno, co jsem mohla. Nezapomněla jsem dodat, že ho nenávidím a jak ho „ráda vidím“.

Jen se usmál, ale nesmál se jako debil, byl to takový „ďábelský“ úsměv, až se mi z něho málem podlomily kolena.

„Víš, nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city a dost vášnivé,“ usmál se ještě víc.

Začal se ke mně přibližovat a já nevěděla, co dělat, jestli uhnout, uskočit a nebo utéct. Moje tělo mě neposlouchalo a zůstalo přikované k podlaze. V duchu jsem mu neuvěřitelně nadávala a přišla jsem i na takové nadávky, které jsem ještě v životě neřekla.

Byl u mě a já už byla opřená o skříňku. Nevšimla jsem si, že se mi celou dobu díval do očí a já mu pohled oplácela. Raději jsem si ho prohlédla a zjistila, že má kulatý obličej, jak já jsem byla blbá. Já kulaté věci miluju.

Už jsme byli na sobě úplně nalepení a až pak se přitiskl na moje rty.

Tak jo, příště ho mačkám já na skříňku! Jen mi proletělo hlavou, a pak už jsem nebyla schopná na nic myslet, jen na něho.

Opravdu jsem řekla příště???

Shrnutí // 7. kapitola

Tak co vy na to? :)

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 6. kapitola: