OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 7. kapitola

17.09.2010 (16:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1080×

Úprkem prk

Co teď? Problesklo mi hlavou.

Bylo to to jediné, co se mi po tom polibku honilo hlavou a ještě mě strašila ta věta, kterou před tím řekl.

„Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city a dost vášnivé.“

Kurňa co teď? Kdo mi pomůže?

Jako na zavolanou mi zazvonil mobil.

Juhú, záchrana! Jásala jsem jsi v duchu. Až s moc velkým nadšením jsem utekla a zvedla to.

„Haló?“ přeskočil mi hlas.

„Krucinál, kde vězíš? Neměla si mi náhodou pomáhat s učením?!“ vřískala do mobilu Linda.

„Sestřičko, ani nevíš, jak ráda tě slyším. Už letím!“ křikla jsem do mojeho phonu a típla jí to.

Rozběhla jsem se ze školy - směr domů. V hlavě mi blikaly dva neonové nápisy. Jason a rychle domů.

Byla jsem ráda, že jsem mohla utéct, ale udělala jsem dobře? Dál jsem o tom nepřemýšlela a radši jsem se soustředila na cestu, protože s mojí „šikovností“ jsem schopná hodit držkopád i na úplně rovném povrchu.

Zrovna jsem si vzpomněla na svůj parketo-lízač v tělocvičně. Jako vždycky, když jsem si na to vzpomněla, jsem se tomu zasmála a to sem se ani při tom neviděla.

S úsměvem na tváři jsem dorazila domů.

„No hurá! Makej do mojeho pokoje a tentokrát mi nehrabej do šuplíků a ani nikam jinam! Já tam za chvíli přijdu,“ poučovala mě Linda.

Poslechla jsem ji a mířila si to do jejího pokoje. Když jsem tam přišla, chtěla jsem si odložit batoh, jenže já ho na zádech neměla.

Určitě si ho nechala ve škole a myslím, že vím kde přesně je! Křičela jsem v duchu sama na sebe.

V mozku – tedy pokud nějaký vlastním – jsem si přehrála „onu“ scénu a taky to, jak jsem batoh upustila na zem a dál mi bylo úplně jedno, co se s ním děje, protože tam byl...

Už zas? Klídek holka, musíš si vzít Actimel, aby si byla odolná! Napomínala jsem se.

Do pokoje dorazila i Linda. Vytáhla si ze svého batohu učení – konkrétně matiku – a začala něco škudlit.

Máme vůbec doma Actimel? Neměla bych pro něj radši zajít? A pomůže? Co třeba koupit Raid na otravný hmyz, možná pomůže... Přemýšlela jsem.

„Haló posloucháš mě?“ křikla na mě Linda.

„Jo jen přemýšlím nad příkladem, který si řekla,“ nechtěla jsem připustit, že jsem ji ani trochu neposlouchala.

„Neříkej mi, že přemýšlíš nad dva plus dva, asi bych ti měla koupit Hvězdíky,“ vyprskla smíchy Linda a když to došlo i mě tak jsem se začala smát i já.

„Tak jo, nad čím jsi přemýšlela?“ vyhrkla Linda, když už se trochu uklidnila.

„Nad Jasonem!“ vyhrkla jsem pravdu, a pak jsem se plácla přes pusu.

Jau!

„Nad kým?“ vyzvídala dál.

„To je jedno...“ zamumlala jsem si pod imaginárního fusa.

„Nehehe a pak kdo se nám zabouchl,“ smála se.

Potvora jedna!

„Já se nezabouchla!“ popírala jsem.

„Nezapírej ségra!“ prokoukla mě.

Nechtěla jsem jí dát jasnou odpověď, a tak jsem pustila svůj mobil. Asi někde ke konci hrála Closer to the edge od 30 second to the Mars.

„No! No! No! No!“ Jen co dohrála tahle část písničky, tak jsem to zase vypla.

„Stačí ti tohle?“

„Mě neoblafneš Tiff,“ smála se mi.

„Já se nezabouchla, ale je strašně dotěrnej a navíc jsme se políbili,“ zamumlala jsem.

„Si děláš srandu? Dobře ty! Víš co, když si myslíš, že nejsi zabouchnutá, tak proč si se sním políbila?“ usmívala se jako měsíček na hnoji.

Tak tohle je už i na mě moc!

Neměla jsem náladu na její kecy a tak jsem odešla do svojeho pokoje. V něm jsem si lehla na postel a nemohla dostat Lindino rýpání z hlavy. Moje myšlenky přerušil až můj mobil. Bylo to nějaké neznámé číslo a tak jsem to zvedla.

„Pojď ven! Mám pro tebe překvápko!“ zasmál se známý hlas do telefonu.

Ten mizera!

„Odkud máš moje číslo?“

„Hádej!“

„No počkej! Až tě chytím, tak tě sním!“ křičela jsem na něj.

„Ale já nejsem moc dobrej,“ smál se mi.

„Však ochutnám,“ zasmála jsem se tentokrát já.

„Ty si mi žhavá kočka."

„Tak počkej až se pořádně rozpálím!“ odfrkla jsem mu.

„Tak pojď, stojím před okem!“

Málem jsem chytla infarkt, naštěstí se mi jen zatočila hlava.

„Já nemůžu ohnout lýtko!“ plácla jsem první ptákovinu, která mě napadla a v zápětí jsem se lískla vší silou do čela, co za totální ptákovinu jsem řekla.

„Myslím, že to neohneš nikdy, tak zvedni zadek a pojď ven, jestli chceš ještě vidět svůj batůžek!“ naposledy se zasmál a típl mi to.

Rozzuřeně jsem odhodila ten svůj „nejlepší mobil na světě“ na postel a otevřela dveře od balkónu. Stál pod našim velkým ořechem a křenil se. To mě nakrklo ještě víc, a tak jsem vyhodila z balkónu můj rozvinovaci žebřík a štrádovala si to po něm dolů.

Čím víc jsem klesala dolů, tím víc se přibližoval k žebříku. Když jsem byla v polovině byl už úplně u něj a tak jsem na něho skočila. Nečekal to a tak se pode mnou zlomil.

Spadli jsme na zem. Chtěla jsem se zvednout, ale on mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to, měl sakra sílu.

Zajímalo by mě co má pod tričkem... Prolítlo mi hlavou.

Přiznávám, myslela jsem na úplné ptákoviny a on jak bysmet.

„Jsi krásná,“ zašeptal.

Myslela jsem, že jen špatně slyším, ale on to pak zopakoval hlasitěji. Chtěla jsem říct něco tipu „Já vím.“, ale když jsem se podívala do jeho hlubokých očí oněměla jsem. Kdyby se mě v té chvíli někdo zeptal, jak se jmenuju, asi bych mu řekla, že Gertruda. Byla jsem absolutně mimo a vůbec jsem nevnímala, že už jsem dávno ležela pod ním.

Nikdy jsem si nevšimla, že je tak krásný. Ty oči a tvář, prostě všechno. Pomalu se ke mně blížil tváří a já neměla v nemenším úmyslu uhnout. Byla jsem jím omámená a nějak neexistoval protilék a konečně mi došlo, že ani Raid nepomůže.

Vyprskla jsem smíchy. Smála jsem se pěkně dlouho, a pak jsem si i pěkně dlouho v duchu nadávala, že jsem tu chvilku pokazila.

Zatímco jsem se smála, si lehl vedle mě a díval se na už tmavou oblohu.

„Kde, že jsme to skončili?“ zeptal se a už byl zase nade mnou.

„Aha už vím,“ naklonil se ke mně víc a zase mě tak krásně políbil.

„Tiff! Večeře!“ vyrušil nás mámin hlas.

Shrnutí // 8. kapitola

Ahoj, původně tato kapitola měla být z pohledu Jaye, jenže myslím si, že je prozatím lepší psát z pohledu Tiff. Když už jsem u toho uvítali byste kapitolu z pohledu Jaye a nebo mám pokračovat v pohledech naší Tiff?

Děkuji všem za komentáře.

Vaše Lussy :)

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 7. kapitola: