OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 8. kapitola

18.09.2010 (15:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 837×

Že by krtek?

Strnula jsem. Přemýšlela jsem, co by asi udělala máma, kdyby nás takhle tady uviděla. Pozdě.

„Tiff!“ zakřičela na mě.

„Jé, promiň... Já nevěděla... Nebudu rušit,“ zasekávala se.

Jen jsem vykoukla zpoza Jaye, abych zkontrolovala, jestli už odešla. Bylo to v pohodě a vážně jsem řekla Jaye? Ze srdce mi spadl takový šutr, že to museli slyšet i klokani v Austrálii.

Koukla jsem se zpátky na Jaye, usmíval se. Slezl ze mě a lehl si vedle mě na zem. Chvíli jsme jen tak nerušeně leželi.

„Tak co?“ prolomil ticho

„Já nevím,“ řekla jsem pravdu.

Najednou se zvedl a odcházel. Nevěděla jsem, jak ho zadržet a tak jsem plácla to první co mě napadlo.

„A co můj batoh?“

„Máš ho ve skříňce,“ smutně se usmál a odešel.

Mizera. Rozčilovala jsem se nad ním, ale nedokázala jsem to dlouho, protože mi začal vrtat hlavou ten jeho odchod, byl takový divný.

S plnou hlavou Jaye jsem se šla navečeřet. U večeře byl klid ani jedna z nás nepromluvila. Jí jsem přemýšlela o Jayovi a o čem ony přemýšlely jsem neměla ani šajn.

Po večeři jsem nepřítomně vyrazila do pokoje, padla jsem do postele a usnula.

Ráno jsem se probudila pod peřinou.

Asi máti... Proběhlo mi hlavou a hned jsem to brala nejkratší cestou do koupelny. Teplá sprcha mi trochu pomohla, abych se vzpamatovala a abych taky mohla jít normálně do školy.

Příprava do školy netrvala nijak dlouho a tak jsem si to mohla rovnou namířit na snídani a pak šupem s Lindou do školy.

Šly jsme mlčky vedle sebe. Ještě než jsme se rozdělily na chodbě Lin promluvila.

„Nevíš náhodou, kde je tvůj deník?“

„Asi jsem ho někde zakopala na zahradě,“ plácla jsem bezmyšlenkovitě pravdu.

„Proč?“ vyhrkla jsem zhrozeně.

Vůbec jsem netušila, co v tom deníku bylo a tak jsem nechtěla, aby ho Lin četla dřív než já.

„Ále, jen tak,“ usmála se a odpochodovala do třídy.

Zhrozila jsem se, když jsem ve třídě nenašla Jaye. Celou dobu před první hodinou jsem doufala, že přijde, ale natuty nic.

Byla jsem smutná, chtěla jsem vysvětlení a sama mu něco říct. Chyběl mi, nikdo ve třídě se na mě celý den nekřenil, jen on byl výjimka.

Hodina mě nudila a vůbec jsem nevěděla, co dělat. Kreslila jsem si, pletla si vlasy, četla matiku, ale nic mě nebavilo. Byla jsem divná, až mě samotné se to nelíbilo. Když konečně zazvonilo a učitel vypdal ze třídy, mohla jsem si pustit nějaké supr čupr songy.

„Počkej,“ chytla mi ruku Julie.

„Myslím, že s tebou chce Luke mluvit.“

„Jak to víš?“ zeptala jsem se jí se zvednutým obočím.

„Stojí ve dveřích a dívá se sem,“ usmála se od ucha k uchu.

Tak jsem tedy odpochodovala ke dveřím. Šli jsme Lukem chvíli chodbou a pak se zastavil.

„Nechtěla si se mě na něco zeptat?“

„Čteš myšlenky?“ zeptala jsem se, protože věděl, přesně co chci.

„Tady nejsme ve Stmívání,“ zasmál se.

„Jo já vím, jenže jak to víš?“

„Říkej tomu třeba mužská intuice,“ zasmál se znova.

„Tak už přestaň. Jak si to myslel s tím trojúhelníkem?“ zeptala jsem se na otázku, která mě nejvíce sžírala.

„Řekněme, že jsem Jayův dobrý kámoš,“ zazubil se.

Vykulila jsem oči, chvíli jsem si myslela, že je nedám zpátky, ale nakonec se to podařilo.

„No, on se mi svěřuje snad se vším.“

„Tak když si jeho „kámoš“ tak určitě víš kde je.“

Usmál se a dělal, že přemýšlí.

„Jak bych ti to řek'... Řekl jsem mu, ať u tebe vyvolá zájem tím, že bude chybět a jak se tak na tebe dívám, zafungovalo to.“

„Tak to prrr... Nic nezafungovalo,“ vyjela jsem na něj.

„Když myslíš,“ usmál se a chtěl odejít.

„A co ta debilní sázka?“ vyhrkla jsem, abych ho na chvilku zdržela. Ne, že bych s ním chtěla být, ale potřebovala jsem ještě další odpovědi.

„Na to by si se měla zeptat spíše Jaye,“ otočil se a odešel.

Já se asi zblázním. Nikdo mi nic nechce říct a on je někde v čudu.

Doma! Bliklo mi.

Po škole jsem zdrhala hned domů, abych odložila batoh a vypravila se na dlouhou výpravu pro odpovědi.

Jen co jsem došla na zahradu, čekal mě šok. Zahrada byla samá díra.

„Co to?“ vykřikla jsem.

„Že by krtek?“ navrhla Linda s lopatkou v ruce. Schovávala ji za záda, jenže já ji uviděla.

„No jasné... Krtek dělá ďůry... Copak je bagr?“ zvedla jsem na ni jedno obočí.

Začala se usmívat smíchem typu „já nic, já muzikant,“. Konečně mi došlo, že hledala můj deník. Stejně ho nenašla, i když rozrýpala skoro celou zahradu. Můj tajný úkryt byl pod velkou jabloní, nikdo tam nekopal a jen já jsem pod ní spávala.

Vytrhla jsem jí z ruky lopatku a šla směrem k jabloni. Jen párkrát jsem nabrala hlínu a objevia se dřevěná truhlička. Vyhrabala jsem ji po několika dlouhých letech. Střežila všechny moje tajemství, ať už klučičí lásky a nebo nějaké cetky.

Klíčkem jsem ji otevřela a vyndala z ní krásný deník. Otevřela jsem ho hned na první straně a zůstala v údivu, co jsem tam všechno napsala.

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak umřu, ale o tom umřít jako terorista, jsem vždycky snila. Stálo tam.

Ani jsem nestačila kulit oči na ty svoje žvásty.

No jo, já a ten můj černý humor. Bejvávalo. Pomyslela jsem si, při prohledáváních dalších stránek.

Pomalu jsem otáčela všechny stránky, až jsem došla na poslední. Šokem jsem ani nedýchala a i Lin na tom nebyla podobně.

Bylo tam napsané JASON přes celou stránku a kolem něj byla srdíčka.

„Já věděla, že ho odněkud znám,“ zaskřehotala Lin.

Shrnutí // 9. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 8. kapitola: