OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nenávist je jako láska, sice mě nenávidíš, přesto ke mně chováš city - 12. kapitola

22.09.2010 (15:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 742×

Jak moc by ti vadilo, kdyby jsi byla babička

Hlavou mi vrtal sen a taky Henryho slova. Přemýšlela jsem nad tím, co by se stalo, kdybych se s Jayem vyspala.

Asi už od třinácti jsem se přesvědčovala, že mám na všechno čas. Až už to bylo jen přitroublé chození a „pusinky“, nebo sex.

Nikdy jsem o tom nepřemýšlela takhle, ale stejně to byla blbost.

Klídek, zkoušet nic nebudu! Jayovi věřím, ať si Henry říká co chce.

Ten sen mě přivedl na zvláštní myšlenky. Vždycky jsem se klepala u témata děti, ale teď to bylo úplně jinak. Sice jsem ještě byla malé štěně, přesto jsem změnila názor.

Už od prvního roku svého života mám z dětí vítr – vím, ještě jsem nic nevnímala, ale narodila se mi ségra.

To byl fakt gól. Obě jsme byly protiklady, co se zájmů týče.

Jé, já mluvím spisovně.

Vzhledově jsme byly skoro stejné – někteří nás měly za dvojčata.

Za mlada jsme se podobaly jako vajco vajcu, ale Lin se brzo postarala, abychom byly jiné. Přebarvila se na bloncku, sice oči má pořád stejné, – zelené jako já – ale její vlasy už nejsou kaštanové jako moje.

Každou zajímá něco jiného, ale tohohle si lidé na první pohled moc nevšimnou, i když se i oblíkáme podobně a to nechodíme nakupovat do stejných obchodů.

Já osobně miluju zelenou a Lin je zase na šedou. Já poslouchám spíše popík a ona je na rockovky.

I když zájmy byli vždycky jiné, jedno jsme měly vždycky společné. Mívaly jsme sny, prorocké sny. Vždycky se nám zdálo, když se některé z nás něco stalo. Někdy mi náhaněly hrůzu a přála jsem si, abych je už nikdy neměla. Už pěkně dlouho se mi nezdály a tak doufám, že to tak půjde dál.

Podle mě byla Lin vždycky krásná a měla své osobité kouzlo, i když byla skoro stejná jako já. Ona byla vždycky veselá a všechno brala v pohodě, ale všechno se změnilo s barvou jejích vlasů.

Začala se uzavírat do sebe – neříkám, že jsme si říkaly všechno, ale občas jsme nějaké to slovíčko prohodily. Přestala i kecat s máti, ona to asi brala jako pubertu, ale mě to nedalo – přece nejsem sobec.

Nakonec vyšlo najevo, že se nám holčička zabouchla, ale že by si měnila barvu vlasů kvůli klukovi. Nedávno se hezky rozkecala o tom všem. Barvu si změnila jen tak ze srandy, co se stane a kupodivu, nic se nestalo.

Chování se změnilo kvůli němu a částečně i mě, jenže já nemohla za to, že se kolem mě motal – od té doby, co jsem tam nastoupila.

Stále mě udivuje její optimismus. Kluk, kterého miluje, ji nechce a ona přesto válí – já sice nejsem jiná, ale co už no.

Končím se spisovností, protože my jsme fakt pecka dvojka. Ty kecy, co míváme fakt někdo moc a záchvaty smíchu radši nepočítám.

Ležela jsem na posteli a pročítala jsem si svůj deník. Bylo tam toho spousta na čumendu, ale ozval se můj největší nepřítel – žaludek.

Asi tak ráda, jako když jsem musela jít na matiku, jsem sešla do kuchyně, najít si něco dobrého k zblajznutí.

Ledničku jsem otevřela třikrát a s každým zavřením jsem doufala, že tam něco nějakým kouzlem přibude. Smutnila jsem, když jsem otevřela zase ledničku a nic tam nepřibylo. Vytáhla jsem mlíko, ze spížky jsem si vzala nějaké křupavé věcičky a všechno to sypla do misky.

Ze začátku mi to připomínalo blitky, ale přešla jsem to. Vzala jsem si první lžičku do pusy. Chvíli jsem to žuvala, jako žvejku a pak zhodnotila, že to i chutnalo jako zvratky.

Okamžitě to ze mě letělo a nejen to. Vypadalo to tak, že ze mě vypadl i oběd, ale rozbor jsem toho radši nedělala.

Slyšela jsem vrzání dveří a kroky.

„Jsem doma!“ křikla máti přes celý dům.

Došla do kuchyně a dala si kabelku na linku. Zvedla jsem se a utřela si pusu. Zničeho nic mě napadla absolutní pitomost, ale proč si neudělat z máti prču?

„Mami?“

„No?“ zamumlala s plnou pusou.

„Jak moc by ti vadilo, kdyby si byla babička?“ zeptala jsem se.

„Nevím, ale asi...“ Zarazila se.

„Ty jsi těhotná?“ vyhrkla.

Zadržovala jsem smích, ale pak jsem to pustila ven. Smála jsem se jako ještě nikdy.

„Né nejsem,“ uklidňovala jsem ji po velkém smíchu.

„Jak tě to napadlo?“

„Tak si představ, přijdeš z práce tvoje dcera se ještě před chvílí skláněla nad dřezem a teď se tě zeptá na takovou ptákovinu!“ funěla.

To si přestřelila. O-ou, to nebude dobrý.

„Hehe,“ zasmála jsem se, ale smích mě po chvíli přešel. Máti mě začala chytat po domě. Zdrhala jsem, jak jsem nejvíc mohla.

Už jsem si myslela, že jsem ji setřásla, ale ona mě shodila na gauč a začala mě lechtat. Hihňala jsem se jako debil, tak šíleně až mě bolelo břicho.

Když už si byla jistá, že už mám toho dost sedla si vedle. Já jsem se zvedla a mířila si to do pokoje.

„Kam jdeš?“ křikla ještě na mě.

„Rodit, babičko,“ zasmála jsem se a rychlostí bouráku jsem vlezla do pokoje a pro jistotu se zamkla.

Lehla jsem si na postel a nechala myšlenky jen tak plout, jako lodičky na vodičce. Vůbec nic jsem nestihla a usla jsem.

Procházela jsem se loukou. Zapadalo slunce, a tak všechno měnilo barvy. Byl to šílený sen, protože po mě běhala modrá beruška a já jsem svítila zeleně.

Přiběhl ke mně Jay a políbil mě. Usmála jsem se a pokračovali v cestě společně. Procházeli jsme se parkem a čučeli všude možně.

U jedné lavičky jsem zahlídla kočárek. Něco mi v duchu říkalo, že to miminko unitř je moje, tak jsem se k němu rozběhla a uviděla Jaye juniora.

„Co to je?“ mračil se Jay, když přišel ke kočárku a nahlídl do něj.

„To je Jay junior,“ zahlásila jsem pyšně.

„To není pravda, to není moje!“ začal z nenadání vřeštět.

„Je tvoje,“ přesvědčovala jsem ho.

„Ne není, podvedla jsi mě! Už tě nikdy nechci vidět!“ zakřičel a zmizel ze snu.

Svezla jsem se dolů. Plakala jsem. Bylo mi na nic a pak se scéna změnila...

Šla jsem nocí. Byla jsem v nějaké temné uličce a zahlídla jsem tam Lin. S ní tam byli i nějací kluci. Lin brečela křičela, ale nikdo jí nepomohl.

Ti kluci se jí smáli a pohazovali s ní jako s hadrovou panenkou. Křičela o pomoc z plných plic. Postupně z ní strhávali oblečení a já si domyslela, co s ní chcou dělat. Byla už skoro bez oblečení a jeden ji uhodil. Začala brečet ještě víc a já měla sto chutí je všechny pokillovat jejich končetiny dát psům.

Když z ní strhali všechno jeden se na ni vrhl...

Liiiiiiiiiiiiiiin!“ rozkřičela jsem se.

Shrnutí // 13. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je jako láska, sice mě nenávidíš, přesto ke mně chováš city - 12. kapitola: