OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 15. kapitola

28.03.2015 (14:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 589×

15. kapitola

Se sluchátky na uších a MP3 v kapse mikiny jsem sešla těch pár schodů do prvního patra. Hlavou jsem nepřestávala pohybovat do rytmu písničky a rty naznačovat její slova. Vešla jsem do obýváku a vtom mi pohled sám od sebe padnul na dveře od jeho pokoje.

Snažila jsem se je ignorovat a rozešla se k sedačce, ale oni jako by na mě přímo volaly. Zatřepala jsem hlavou. 
Já fakt nebyla normální!

Asi po dvou metrech jsem se zastavila a vrhla na dveře jeden ze svých nenápadných pohledů, které byly ale ve skutečnosti velmi nápadné.

Promnula jsem si ruku a chystala se učinit další krok k sedačce. Opět mě ale zasvrběla dlaň, nebo spíš Karkulka ve mně, která se začínala probouzet!

Ne! Zalez!

„Uhm…" zaúpěla jsem a sevřela ruce v pěst. Vyrvala jsem si sluchátka z uší a vrátila se asi o šest kroků zpátky. 

Jen pootevřu trošičku tu jeho malou světničku, jen dva prstíky strčím tam, podívám se a půjdu dál.

Hej, tohle je ale už zase jiná pohádka! ozvala se dotčeně Karkulka a už zuřivě natahovala ruku ke klice od dveří.

Bože, co se to se mnou v poslední době dělo! Já jsem snad někde musela chytit nějakou úchylku na pohádky, nebo co!

Káčo! Káčo! Káčo! nadávala jsem si v duchu, mezitímco se dveře čím dál tím víc rozevíraly, a Karkulka v mé hlavě div netančila radostí. Škoda, že jsem s ní podobné nadšení nesdílela!

Vždyť tě přeci vůbec nemusí zajímat, jak na tom je! snažila jsem se přemluvit sama sebe, nebo spíš Karkulku. Problém byl ale v tom, že mě to zajímalo. Nás obě to zajímalo. Byly jsme to holt dvojka k pohledání.

Vem to čert! Prudce jsem rozrazila dveře a došla k jeho posteli. Pohledem jsem začala sjíždět jeho tělo, které se ale ani nepohnulo. Vypadal tak klidně. Tak nedotknutelně.

Tak to ale zůstat nemuselo! Jdi a dotkni se ho! mnula si nad jeho zjevem ruce ta pohádková bestie.

Pohledem jsem sjela na jeho nohy.

Bože, ty stehna! pronesla jsem obřadně, hned nato k němu rychle došla a přikrývku, která mu na jedné straně lehce sklouzávala na podlahu, chtěla podstrčit pod levé rameno.

Ač jsem se totiž snažila působit sebevíc tvrdě, i já byla holt jen normálně myslící žena. Žena, která se, ač jsem si to připouštěla sebevíc těžce, při pohledu na něj měnila jen v hromádku hormonů.

Nepatrně se ošil a následně otevřel oči. Párkrát zamrkal. Jeho zmatený výraz se pomalu měnil na zalíbený.

„Můj andílek. To je snad sen," promluvil hlasem stále ještě zhrublým od spánku. Čapnul mě za loket a přitáhl na sebe. „Jestli jo, tak se nechci probudit." Čučel mi do výstřihu. Začala jsem sebou nesouhlasně vrtět. Zatímco Karkulka by se nejradši ještě víc naklonila, aby měl vlk daleko lepší výhled. Předvídala jsem kroky té běhny. „To se mi líbí,“ políbil mě na tvář, jednou rukou nadzvedl přikrývku, přimáčkl si mě k sobě a nechal deku znovu spadnout. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, do jaké situace, nebo spíš pasti jsem se to nechala chytit.

„Ne, já už nechci!“ zakňourala jsem hned po tom, co mi rty přejel po výstřihu až… až… ach… chci!

„Co nechceš?“ zvedl rty z mého prsa a zadíval se na mě potemnělýma očima. Chvíli mi trvalo, než jsem mohla začít zase jasně uvažovat a…

„Tohle…“ podařilo se mi uvolnit jednu ruku z pod jeho těla a obkroužit prostor mezi námi, „… všechno.“ Jeden koutek úst povytáhl do rošťáckého úsměvu.

„Vážně?“ zeptal se mě, chytil moje tričko a začal ho pomalu povytahovat. „Protože já bych řekl, že…“ odhrnul mi podprsenku a… Počkat!

„To nesmíš!“ zakřičela jsem a snažila si tričko znovu stáhnout.

„Že chceš,“ položil mi dlaň na břicho, roztáhl prsty a začal mě s nimi pomalu hladit. Bože, to už dlouho nevydržím! Sakra!

„To nesmíš!“ zopakovala jsem znovu tu stejnou frázi, ale tentokrát se zadrhnutým dechem.

„Jak, nesmím?“ vklouzl mi hlavou pod tričko a rukama začal ohmatávat moje záda.

„Prostě ne…“ Bože! Nahmatal a rozepnul mi podprsenku.

„Prostě ne…?“ protáhl hlavu mým výstřihem a zaujatě mě pozoroval. Vždyť mi to tričko celý roztáhne! 

Kašli na tričko! okřikla mě Karkulka. Tohle je daleko příjemnější! přidala si ještě ta potvora.

„Ty se nechceš mazlit?“ zeptal se mě naprosto nevinně.

„Já se nikdy nemazlím,“ uvědomila jsem ho s tímto faktem. „A nemíním s tím ani začínat,“ řekla jsem tentokrát už přesvědčivěji a dlaněmi jsem se ho od sebe snažila odstrčit, to jsem ale zapomněla na to, že on se nacházel stále pod mým tričkem!

Příště si nesmím vzít tak velkej výstřih, nafackovala jsem si v duchu.

Co to říkám?! Žádné příště přeci nebude!

Ale bude, ozvala se zase jednou ta červená.

„A už vůbec ne s tebou!“ Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem to říkala jen kvůli němu.

„Smůla, protože já se mazlit chci, a to moc.“ Znovu hlavu schoval pod mým tričkem a rty začal okusovat mou levou bradavku.

Tohle mi přece nemůže jen tak dělat! Vlastně může, ale… Ne! Nemůže! Ruce jsem zatnula do pěstí a znovu roztáhla. Bylo to tak… ach…

Zaklonila jsem hlavu, zatnula zuby a snažila se na sobě nedát znát to, jak se mi to líbilo. Mně se to vážně líbilo! Zatraceně moc se mi to líbilo!

Mně taky! zavýskala celá nadšená Karkulka. Dlaně jsem přemístila na jeho záda, které měl obtažená mým tričkem, a zatnula mu do nich nehty.

„Trevore… tohle… tohle nemůžeme… kluci jsou vedle, a kdyby přišli… a… uviděli nás, tak…“

Jeho teplý dotek na mé bradavce vystřídal jen chladný vzduch a hned nato jeho prsty, které mi ji začaly mnout. Jeho obličej se opět ukázal v blízkosti toho mého.

„Ježíši, andílku, ty mě dočista zabíjíš!“ Rty jemně přejel po mém krku. Nevím, co mě to napadlo, a už teď jsem věděla, že toho budu později litovat, ale já prostě musela, rty jsem se přisála na ty jeho a jazykem mu prudce vjela do pusy. On okamžitě vytáhl ruce zpod mého trička, chytil mě za hlavu a mou péči mi začal náležitě oplácet. A že to tedy dělal přímo špičkově!

Rukou jsem mu zajela do vlasů a zatahala. Tiše zasténal, rukama nahmatal to tričko, které nás oba věznilo, a nějak se mu podařilo ho z nás vymotat a nakonec i stáhnout. Rukama zajel na mé boky a začal je čím dál tím víc třít a mnout. Pevně mě chytil za zadek, přetočil se s námi, posadil si mě na to jeho pevný břicho, za které by se nemusel stydět leckterý model, chytil mě po stranách za vlasy a stáhl spět k jeho ústům.

Zuby jsem mu začala okusovat rty a nohy pevně přitiskla k jeho bokům. Rukama jsem mu zajela na hrudník a užívala si ten hebký dotek jeho horké kůže.

„Ach, andílku… potřebuju to!“ zasténal znovu.

„Já taky…“ řekla jsem v mlžném oparu a dlaní mu začala hladit břicho a ten úzký proužek chloupků, co mu mizel za tepláky.

Prsty se vrhl na knoflík mých džínů a začal ho rozepínat, když vtom se zarazil a ztuhnul. Očima jsem zajela mezi jeho tepláky.

Všechno bylo tak, jak mělo. Soudila jsem z toho stanu mezi jeho nohama. Tak v čem byl, sakra, problém!

„Bereš něco?“

„Cože?“ nechápavě jsem se zarazila a chvíli na něj jen nevěřícně zírala.

„Bereš nějakou antikoncepci?“ A v tu chvíli mi to došlo! Všechno! Přejela jsem ho vystrašenýma očima a uskočila od něj tak rychle, jak jen mi to můj nynější vztah dovoloval!

Já se s ním málem vyspala! Já se s ním normálně málem vyspala!

Jo, a velmi ochotně! neodpustila si puritánka.

Co jsem to udělala!

„Děje se něco?“ ptal se mě nechápavě, sedl si a natáhl ke mně ruku.

„Tohle se nemělo stát!“ začala jsem panikařit.

„Jde o tu antikoncepci?“ zeptal se mě zároveň.

„Ne!“ razantně jsem ho zarazila a začala rázovat po pokoji.

„Já tě vůbec nechápu. Co kdyby sis sedla a pokusila se mi to vysvětlit?“ navrhl a začal se zvedat s postele.

„Já… ne… tohle se už nesmí opakovat!“ zarazila jsem ho dlaní ruky.

„Já ale pořád nechápu proč? Udělal jsem snad něco špatně? Něco, co se ti nelíbilo? Jestli ano, tak mi to prostě řekni a já už to příště neudělám.“ V jeho obličeji jsem viděla jasný zájem, což mě vyděsilo snad ještě víc.

„Děláš to zase!“ obvinila jsem ho.

„Co? Co dělám?“ ptal se mě nechápavě.

„Staráš se o mě!“ vykřikla jsem a rukama jsem si překryla obličej.

„A to je špatně?“ zarazil se.

„Jo!“ vykřikla jsem znovu, zastavila se v pohybu a začala přemýšlet, jak z téhle situace co nejlíp ven. 

Tak teď raď, Karkulko! Ta mrcha červená ale celou dobu zůstávala radši zticha. Jak rozvážný krok. Vskutku velmi rozvážný!

„Proč nechceš, abych se o tebe staral?“ Vykulila jsem na něj oči. 
Proč to nechci? Proč to nechci! Možná proto, že nejsem blázen a nechci si na hlavu uvázat dáreček jemu podobný!

„Prostě to nenávidím!“ Sáhla jsem po podprsence, která ležela na zemi u postele, rychle si jí nandala a snažila se rozklepanými prsty zapnout ty zpropadený háčky! Musím pryč!

„Ukaž, pomůžu ti,“ řekl Trevor, a než jsem stačila vůbec namítat, a že bych tedy rozhodně namítala, kdyby se mi dostalo příležitosti, se koleny došoural na kraj postele, sáhl po zapínání podprsenky a háčky na první pokus zapnul. „Proč to nenávidíš?“ nedal si pokoj a stále se mě vyptával.

„Není to jedno? Prostě to nemám ráda! A už se o tom s tebou nemíním bavit!“ Sehnula jsem se pro tričko, které bylo, jak jsem si ho tak ze všech stran prohlížela, minimálně o dvě velikosti větší, a rovněž si ho oblíkla. Otočila jsem se ke dveřím, udělala dva kroky a náhle si všimla, že před nimi stojí on!

„Tak aby bylo jasno, andílku…“ rukou si promnul zátylek, „… ty se o tom možná bavit nechceš, ale já rozhodně ano! Kurva, mám právo vědět, proč jsi mě od sebe odmrštila jako volejbalový míč!“

To že jsem udělala?

Rozkročila jsem nohy, bojovně vystrčila bradu a namířila na něj ukazováčkem. „Jdi mi z cesty,“ poručila jsem mu.

Sklonil hlavu, nadzvedl obočí a ukazováček mi namířil do čela. „Já jsem velmi trpělivý člověk, andílku, ale i má trpělivost má svoje hranice, a věř nebo ne, začínáš se dostávat na její okraj!“

To má být jako výhrůžka?

„Chci odejít!“ zakřičela jsem na něj.

„Nepůjdeš nikam, dokud mi neřekneš, co se stalo!“ oplatil mi stejným tónem.

„Vždyť jsem ti to už řekla!“ vykřikla jsem na něj znovu. „Nenávidím, když se o mě někdo stará, zajímá nebo dělá nějakou podobnou blbost!“

„Proč si myslíš, že je blbost, když se o tebe někdo stará!“ Chytil mě za ramena, zatřásl se mnou a upřeně se mi zadíval do očí.

„Já… Já nevím!“ vykoktala jsem z obtíží. „Nenávidím ten pocit! Prostě ho nenávidím, jasný!“ snažila jsem se ho od sebe dlaněmi odstrčit, ale on se jen tak nedal.

„Jaký pocit?“ opět se mnou zatřásl.

„Že jsem na někom citově závislá!“ A bylo to venku. Konečně se mi podařilo vytrhnout se mu z jeho objetí. Uhnula jsem před jeho pohledem nervózně očima a rukama se zimomřivě objala.

„Ach, andílku,“ udělal krok ke mně, rozpřáhl ruce a chtěl mě asi obejmout? To jsem ale rozhodně nemohla dopustit! Už nikdy!

On rozhodně nebyl žádný dáreček! opravila jsem se v mé minulé úvaze o něm. On byl zaručeně hotový dárkový set! No, měla jsem to já ale štěstí? První chlap, co o mě projevil zájem i jinak než sexuálně, když tedy nebudu počítat Dennise, mě k tomu všemu přitahoval ještě jako žádný před ním (jinak tohle jsem si připouštěla taky velmi těžce), se o mě chce dokonce i „starat“.

Mimochodem, velmi úsměvná představa. Asi tak úsměvná, jako film mlčení jehňátek, a já nemohla dělat absolutně nic! Nic! Nejradši bych se zahrabala někam hluboko pod zem a prostě jen čekala, až si náš pan „citlivý" najde nějakou jinou oběť.

„Musím jít,“ pípla jsem, protáhla se pod jeho ramenem, využila jeho chvilkovou nepozornost a proklouzla dveřmi ven. 

Srabe, křičelo na mě moje podvědomí. Nezbývalo mi nic jiného, než s ním plně souhlasit. Vážně jsem byla srab.

…

Dala jsem si ruce v bok a pořádně se protáhla. Lehce jsem se předklonila a zakroutila rameny. Došla jsem do kuchyně a uvařila si kávu. Otevřela jsem horní přihrádku skřínky, natáhla se až dozadu. Odsunu pár hrnků a… Nic!

„Kde jsou mé zlaté polomáčené oplatky v mléčné čokoládě?!" Samozřejmě jsem nechtěla, aby došlo k nedorozumění.

Do obýváku nakoukl Rio. S rukama za zády došel až ke mně. Postavil se mi za záda, otevřel příborník, nadzvedl dno a sklonil se k mému uchu. „Našel jsem je. To koukáš, co? Můžeš být ráda, že jsem to byl já a ne třeba takový Rob nebo Logan," poklepal mi pytlíčkem sušenek po rameni. „Pro příště si jako schovku najdi lepší místo," zasmál se zřejmě mému výrazu, co jsem musela mít na tváři, a vypochodoval z místnosti. Páni, to bylo… divný?

„Dneska máš nějakou dobrou náladu, co?" stačila jsem ještě zakřičet do zavírajících se dveří. Sebrala jsem sušenky, hrnek, odcupitala do obýváku a dřepla si na sedačku. Zrovna jsem se chtěla do jedné z nich zakousnout, když vtom…

„Ptá se po tobě," vpálila do místnosti Luci.

To snad není pravda! To dnes nebudu mít ani chvilku klidu?

„A co já s tím? Tak ho ignoruj." Tím pro mě byla celá tahle záležitost uzavřená. Upila jsem trochu kávy a dělala jakoby nic. Ale Luci stále neodcházela. Probodla jsem ji naštvaným pohledem. „Co zas?"

„Řekl, že nebude nic jíst do té doby, dokud za ním nepřijdeš."

„Však ono ho to přejde, neboj. Hlad ho přinutí." Myslím.

„To je možná pravda, ale konečně se začal zotavovat. Nebylo by pro něj dobrý, kdyby začal vynechávat jídlo."

Kdybys jen viděla, jak se náš panáček zotavuje, rozhodně bys takhle klidně nemluvila, pomyslela jsem si v duchu ironicky

„No a co já s tím? Mám se z toho snad posadit na zadek? Já fakt nevím, co ode mě vlastně chceš."

Zato ale vím, co ode mě chce on!

„Ale to vůbec ne, jenom bych chtěla, abys mu jídlo donášela ty."

„Cože? Takže když panáček zapíská, všichni se máme přetrhnout jenom proto, abychom mu vyhověli? Zdá se mi, že si to tu začal plést s pětihvězdičkovým hotelem!" Podstrčila mi tác s Trevorovým jídlem na klín. Koukala jsem na ni jako tele na nová vrata.

Se slovy „Prostě mu to odnes" odešla.

A co já teď s tím? Pohledem jsem sjela na bramborovou kaši, steak a zelný salát. Ohrnula jsem nos.

To mi byl snad čert dlužnej! Zvedla jsem se a tác položila na kuchyňskou linku.

Bylo načase to utnout. Tohle zacházelo už příliš daleko. Čím víc času jsem s ním trávila, tím víc jsem si byla vědoma toho, že je načase vymezit jistě hranice a začít si od něj udržovat osobní odstup. Není dobrý, když se na někoho moc vážete. Věděla jsem o tom své. Často se totiž stávalo, že když jste to nejmíň čekali, vás ten dotyčný člověk zasáhnul na tom nejcitlivějším a nejbolestivějším místě. Nebo ještě hůře, vytáhnul proti vám něco, s čím jste se mu ve slabé chvilce svěřili. To se pak nedalo nazvat jinak než opravdu pořádným podrazem. A co pak vaše důvěra, která byla nenávratně zašlapaná do země?

Nejhorší ze všeho bylo ale stejně to, že zloba na tu osobu brzo vyprchala, ale ten pocit zrady a křivdy si v sobě přechováváte ještě pěkně dlouho. Proto ano, mám ve zvyku se citově distancovat. K tělu jsem si připustila jen málo koho. A rozhodně jsem nehodlala tento okruh lidí rozšiřovat! Založila jsem si ruce na prsou. A ten oběd mu stejně nedonesu, i kdyby se na hlavy stavěli!

…

Jak jsem se mýlila, mi došlo asi tak za půl hodiny, když mi na klíně opětovně přistál ten podnos. Šili do mě tak dlouho, až jsem se nakonec sebrala, a abych od nich měla už konečně svatej klid, jsem se rozhodla Trevorovi ten oběd donést. Jejich výzvy, abych mu to přihřála v mikrovlnce, jsem naprosto ignorovala. V jednu chvíli mě dokonce začala svrbět ruka u nádoby se solí. Chvíli jsem nad tím nápadem opravdu uvažovala, nakonec jsem to ale nechala plavat. Studený jídlo bude dostačující trest.

Jen co jsem vstoupila do Trevorova prozatímního pokoje, on se prudce vymrštil dosedu a obezřetně si mě prohlédl. Prudce jsem semkla rty, došla k nočnímu stolku, položila na něj tác s jídlem a chtěla se co nejrychleji vytratit. On mě ale lehce chytil za dlaň.

„Ahoj,“ skoro zašeptal. Přejela jsem ho obezřetným pohledem a nadzvedla obočí.

„Pusť,“ řekla jsem mu též šeptem.

„Když tě pustím, odejdeš,“ obeznámil mě s plánem, který jsem opravdu plánovala.

„Výborná dedukce, Sherlocku.“

„Víš, přemýšlel jsem. Hodně jsem přemýšlel o tom, cos mi včera řekla,“ opět jsem nadzvedla obočí.

To se na to podívejme, takže on přemýšlel!

„A víš, chci ti říct, že mi to nevadí.“

„Co ti nevadí?“ nechápala jsem jeho slova.

„Můžeme začít pomalu, abys měla dost času si na mě zvyknout. Víš, já to s tebou opravdu myslím vážně. Líbíš se mi.“ Nevěřícně jsem zamrkala.

„No tak to je fakt skvělý…“ vypískla jsem, „… že sis naší budoucnost vykreslil v tak jasných barvách!“ pronesla jsem ironicky a stále ještě nevěřícně otevírala a následně zavírala pusu „Ale myslím, že jsi zapomněl na drobný detail…“ pokračovala jsem v mluvě, jen co se mi jakž takž podařilo zklidnit dech, „… můj názor!“

„Myslím, že se ti taky líbím,“ začal mi palcem v krouživých pohybech hladit střed mé dlaně a tak zvláštně se při tom usmívat.

„A na to jsi přišel jako jak?“ divila jsem se zaraženě.

„Vidím to pokaždé, když se na mě podíváš. Nejsem ti lhostejný, možná mě ještě nemil…“ zarazila jsem ho dlaní ruky.

A taky nebudu! Bože, jak já nesnášela to slovo na M. Působilo na mě asi tak, jako na býka červená barva.

„Zadrž!“ utnula jsem ho napřaženou dlaní.

„Aby bylo jasno, kamaráde. Já žádný vztah, nebo o čem to tu, sakra, mluvíš, nehledám! Tak si hoď zpátečku, ano?“

„Jak tak na tebe koukám, nebudu to s tebou mít vůbec lehký. Ale to se časem poddá,“ kroutil pobaveně hlavou. Taková drzost!

„Slyšel jsi vůbec, co jsem ti říkala?“ nadzvedla jsem tázavě obočí.

„Ale ano, já poslouchám všechno, co mi říkáš,“ přikývl.

„Tak to bys měl slyšet i to, že chci, abys mě pustil, a to hned!“

„Proč jsi tak napružená?“ Nevěřícně jsem si povzdechla.

Tak já jsem napružená!

„Pusť mě!“ zopakovala jsem důrazněji.

„Ano, samozřejmě, hned, jen co se s tebou rozloučím…“ Pohl se tak rychle, že jsem jen nevěřícně zamrkala, lehce mě políbil na rty a zase mě pustil. „Možná bys měla už jít, andílku, přeci jen musíš brát v potaz to, že včera jsi mě zatraceně moc nažhavila, a i když na to možná nevypadám, jsem taky jenom chlap, a navíc…“ sjel mě pohledem od hlavy až k patě, „… ani nevíš, jaký to je pokušení, mít před sebou takový sexy tělíčko a nevrhnout se na něj. Obzvlášť, když si o to samo koleduje.“

„Nemám zájem o žádný vztah a nelíbíš se mi,“ přešla jsem jeho poznámku o koledování. Ale jen pro tentokrát!

„Jen si dál lži do kapsy, ale nezapomínej na to, že mně lhát nemůžeš.“
Být tebou, nebyla bych si tak jistá!

„Aby ses ještě nedivil!“ zakřičela jsem do zavírajících se dveří. Ten jeho proslov mě vážně jaksepatří vykolejil!

Když jsem nad tím tak přemýšlela, dnešní den byl opravdu jako vystřižený z nějakého hororovo-komediálního scénáře!

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 15. kapitola: