OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 16. kapitola

06.04.2015 (19:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 605×

16. kapitola

Jakže se to říká? Podáš-li někomu jeden prst, sežere ti celou ruku? Jo, to bude nejspíš ono, ujistila jsem se o svém tvrzení v duchu.

Mnoho lidí snad ani netušilo, jak bylo toto přísloví pravdivé a… výstižné? Vlastně ani já sama jsem mu nepřikládala přílišnou pozornost, no, alespoň do té doby, než se toto všechno nepřihodilo i mně!

S tím, že podávaný prst v mém případě představoval drobný ústupek, který jsem učinila to odpoledne, kdy jsem se nechala zviklat a Trevorovi donesla ten oběd. Myslela jsem si ale, že tímto pro mě celá tato záležitost hasla. Ve skutečnosti to byl ale jen začátek.

Ani jsem si neuvědomila, jak a kdy se ze mě stala osobní služka toho neřáda o pár pokojů dál. S jistotou jsem však věděla jen to, že jestli jsem si vůbec kdy myslela, že si od Trevora začnu držet ten osobní odstup, jak jsem si původně plánovala, pekelně jsem se sekla! Oni mi totiž nedali absolutně žádnou šanci má slova zrealizovat a dotáhnout do konce, a to ani nemluvím o Trevorovi!

Nošení jídla, podávání prášku, naklepávání polštářů, nošení čerstvé vody a pomáhání při vstávání se totiž stal můj nový smysl existence. Na moji obranu můžu říci snad jen to, že jsem se snažila protestovat, ale bylo mi to houby platný! To bylo jen samý: Trevor tohle a Trevor tamto, popřípadě Trevor říká, nebo Trevor si přeje.

Neměla jsem absolutní šanci!

Pohledem jsem zabloudila na hodiny na zdi, jedenáct pryč. To snad nemyslí vážně, že bude vyspávat tak dlouho!

Podívala jsem se na už hodinu a půl připravené tousty.

No co, tak ho prostě vzbudím! Však on se svět pro jednou nezboří.
Alespoň myslím.

S povzdechem jsem na tác naložila už připravený talíř s tousty a vydala se obsloužit naše veličenstvo.

Páni, jak on mě ale štval, a to nebyl ještě ani úplně zdravý!

Šouravým krokem jsem došla k jeho pokoji a rukou prudce rozrazila dveře.

„Snídaně!" zahučela jsem, jen co jsem vešla dovnitř.

„Chmm…," zafunělo to do polštáře. Povzdechla jsem si a došla až k jeho posteli. Jednou rukou jsem se dosti nemotorně pokoušela odsunout ani netknutou sklenici pomerančového džusu stojící na nočním stolku.

Hlavně, že si ji včera večer poručil.

Tác s tousty jsem si podepřela o loket, zároveň volnou rukou odsunula sklenici s džusem a hned na to na noční stolek postavila ten tác.

„Snídaně!" zahučela jsem znovu.

Nic. Prostě nic. Vůbec žádná reakce z jeho strany se nekonala.

Jak myslíš, natáhla jsem ruku k jeho rameni a zaklepala s ním.

„Ehmm… kolik je hodin?" zamručel a nadzvednul se na lokti.

„Bude jedenáct." Promnul si čelo a vysoukal se dosedu. Mezitímco se mu to podařilo, sedla jsem si na stoličku.

Zamžoural očima. „Dobré ráno," zívnul si.

„Dobré odpoledne," zněla má pohotová odpověď. Zamlaskal.

„Je od tebe vážně hezký, že jsi mě přišla navštívit." Protáhnul si ruce. „Vsadím se, že jsi to bez mé přítomnosti nemohla vydržet už ani minutu." Párkrát po sobě nazvednul obočí.

„Nefandi si," setřela jsem ho ihned. „Jen jsem ti donesla snídani," uvedla jsem nynější situaci na pravou míru.

„Nemám hlad, radši bych si povídal. Tak třeba, jak se ti spalo?" vypálil na mě hned jednu ze svých otázek. 

„Dennis říkal, že musíš hodně jíst," oponovala jsem mu. 

„Mně se spalo dobře," ignoroval mě. „Dokonce až moc dobře. Chceš vědět, o čem se mi zdálo?" šibalsky na mě zamrkal.

„Myslím si, že se bez této informace obejdu."

„Ale no tak," naklonil hlavu na stranu. „Nebuď takový suchar."

„Sněz si tu snídani." Zamračil se.

„Normálně nesnídám."

„Ale to je obrovská chyba, protože snídaně je nejdůležitějším jídlem dne." Při těch slovech jsem se cítila strašně důležitě.

„Hm… to je velice zajímavé. Nechceš si lehnout tady vedle mě a říct mi o tom víc?“ protáhl si ruce a zakroutil hlavou. Na jeho slova jsem nijak nereagovala.

„No tak, nenech se přemlouvat, andílku…“ Prudce jsem se pohnula kupředu a tác s jídlem mu mrskla do klína. Překvapeně nadskočil a jen tak tak zachytil sklenici.

„Už toho mám ksakru dost! Nechci se s tebou věčně dohadovat, dokonce za tebou nechci ani chodit! A v neposlední řadě mě nebaví stále dokola poslouchat tyhle tvoje řeči! Takže…," Všechen ten vztek a adrenalin, co se ve mně za ty poslední tři dny hromadil, hned povolil.

„Jen do toho, andílku. Dostaň to ze sebe. Co ještě nechceš? Jen mi to řekni.“

„Zatraceně, neříkej mi andílku, když se s tebou hádám!“ Začal se smát, on se normálně začal smát!

„Ale já se s tebou nehádám, andílku.“

„Sakra, přestaň se smát!“ Nehorázně moc mě tím smíchem vytáčel!

„Teď odejdu a ty…," namířila jsem na něj prstem, „… se z téhle místnosti nepohneš dřív, dokud tohle všechno nesníš," ukázala jsem na tác s jídlem.

„Ale…" Zarazila jsem ho dlaní ruky.

„Nenamáhej se protestovat! Veškerý námitky jsou totiž předem zamítnutý!" Došla jsem ke dveřím a začala je pomalu zavírat.

„Ty ses nám ale nějak rozohnila. Budu si na tebe muset dávat pozor. Koukám, že stačí chvilka nepozornosti a můj malý roztomilý andílek se mění v bachařku," zašeptal.

Co! Bachařka? Jak chceš, panáčku!

Rozrazila jsem dveře. Dnes už podruhé. „Takže bachařka?"

„Nerozčiluj se, andílku. Každý má nějakou tu mouchu. Tou tvou je holt ta, že jsi přehnaně temperamentní."

„Takže já jsem přehnaně temperamentní? Takže já jsem přehnaně temperamentní! Fajn, jak chceš, koledoval sis o to sám! Když bachařka, tak tedy pořádná. Lu, dones mi, prosím tě, nějaký provaz," zakřičela jsem pootevřenými dveřmi.

„Co chceš dělat s tím provazem?" zeptal se mě pobaveně.

Však uvidíme, jestli ti to vydrží!

„Co by, přivážu tě s ním k posteli. Když je to nutné."

„K posteli? Ledy se konečně pohnuly! Že už ale bylo na čase, andílku. Kdybys jen viděla, co všechno jsem si s tebou v posteli už představoval.“

„Jen pro ujasnění, v tý posteli budeš jen ty, já se k tobě v žádném případě připojovat nebudu!“ Zatvářil se dost nechápavě.

„Co tak koukáš? Sám jsi mě otituloval, tak se teď nediv." Okamžitě obrátil.

„Ty se na mě zlobíš, andílku? To s tou bachařkou jsem řekl jen proto, že jsem věděl, že si to nenecháš líbit, budeš se chtít hádat a tím pádem tu se mnou zůstaneš. Vidíš, co všechno dělám jen proto, abys v mé přítomnosti zůstala aspoň o pár minut déle? Pokud ale jde o ten provaz, andílku, nevadil by mi, kdybys tu ležela se mnou."

Takže panáček se pokouší být vtipný? To se mi snad jen zdá! Na můj vkus se až nějak moc rychle vzpamatoval!
Prstem začal dělat na přikrývce drobná kolečka.

„Cože!"

„Bohužel to teď hned nejde, andílku. Jistě chápeš, že na takové hry jsem přeci jen ještě trochu indisponovaný, ale kdybychom vypustili ten provaz…“

„To odvoláš, blbečku! Já s tebou za žádnou cenu do postele nevlezu! Nikdy!"

„Je mi líto, andílku, ale už jsi vlezla a vlezeš znovu a ještě moc ráda."

„Ty samolibej parchante!"

„Říká se tomu různě, ale já upřednostňuji výraz okouzlující."

„Já ti dám okouzlující."

„Tady je ten provaz." Vkročila do pokoje Luci. „Co s ním budeš dělat?" Trevor na mě zašilhal očima.

„Přivaž ho s ním k posteli, nechce jíst. A já na něj nemám nervy!" práskla jsem dveřmi a hlavu si opřela o stěnu hned vedle.

S mého rozčílení mě probrala až ozvěna smíchu linoucího se z jeho pokoje.

Parchant! Zatnula jsem ruku v pěst a praštila s ní o stěnu. O tom, že jsem to neměla dělat, mě přesvědčilo, až hlasité křupnutí v mém zápěstí.

Kurva! Začala jsem mávat se zraněným zápěstím ve vzduchu a tak zvláštně poskakovat na jednom místě. Nakonec jsem si bolavou ruku sevřela tou druhou a pomalu došla k sedačce, na kterou jsem se okamžitě složila. Porozhlédla jsem se po okolí a hned nato si při ujištění, že můj drobný výbuch vzteku ala indiánský tanec neměl žádné svědky, oddechla.

Alespoň že tak. Opatrně jsem roztáhla a zase stáhla dlaň. Při pohledu na mé lehce zarudlé klouby jsem jen sykla.

Asi za deset minut se dveře Trevorova pokoje znovu potichu otevřely. První, co jsem spatřila, byl ten tác s prázdným talířem a sklenicí. Luci loktem opatrně zavřela dveře, došla do kuchyně, kde odložila ten tác a zase se vrátila. Opatrně se posadila na sedačku hned vedle mě.

„Chtěl, abych ti vzkázala, že je mu to líto a že to tak nemyslel." Přepínala jsem televizní programy, aniž bych to vůbec vnímala.

Je mu to líto? Tak to je vážně hezké, pomyslela jsem si ironicky.

„Hm…" Ještě víc se ke mně přiblížila a ruku mi přehodila přes ramena.

„Co se to s tebou v poslední době děje, Willou? Jsi náladová, jako bys snad byla v přechodu a o tvé výbušnosti ani nemluvě." Přestala jsem přepínat kanály a pomalu se na ni otočila.

V přechodu?

„To on za všechno může, provokuje mě a já si to rozhodně nenechám líbit. A navíc!" namířila jsem na ni prstem zdravé ruky.

„Mně vůbec nepomáháte! Stále mě za ním posíláte! A mě už to vážně unavuje! Nebaví mě se s ním stále dokola hádat."

„Tak se s ním nehádej."

„Copak to jde? To bys ho musela nejdřív vidět. Ve vaší přítomnosti se sice chová jako mírný kotě, to samý se ale nedá říci, když jsem s ním jen já."

„Tak ho ignoruj. Vždyť to ty umíš nejlíp."

„I já mám svoje hranice a on se zkrátka nedá ignorovat. To, jak je drzej! Víš, co mi řekl posledně?"

„Ne," Luci zakroutila hlavou.

„Že budeme mít hezký děti!" Luci se začala nekontrolovatelně smát.

„Nech toho!" šťouchla jsem ji do ramene. „To není vůbec vtipný."

„Jasně že není," snažila se nesmát. Povzdechla jsem si a svou pozornost zaměřila opět na televizi.

„Ty jeden mrňavej," ozvalo se právě z úst Homera Simpsona, když chytil Barta pod krkem a začal ho škrtit.

Tak přesně tohle bych právě teď potřebovala i já. Představovala jsem si sebe samu v roli Homera, ale místo Barta bych použila třeba někoho… řekněme o pár pokojů dál!

…

Uplynuly přesně tři týdny, čtyři dny, patnáct hodin a… mrkla jsem na hodinky, asi jedenáct minut, co se nám životy otočily jako na horské dráze.

No dobře, dobře, tak přesně na minuty jsem to spočítané neměla, ale nevadí.

Vlastně se tohle všechno spustilo jen jedním jediným rozhodnutím, které trvalo tak kratičkou dobu. Bylo až k neuvěření, jak mohla pouhá sekunda všechno změnit.

To bylo na celé téhle situaci asi to nejsmutnější. Kdybychom tenkrát spravili jiné rozhodnutí, nemuseli jsme tu teď sedět, obviňovat se a přemýšlet o tom, co dál. Mohli jsme třeba touhle dobou být v nějakém klubu, jen tak v klídku popíjet, tančit a hlavně neřešit běžné problémy života, ale to je jenom samé kdyby. Vlastně jsme měli i štěstí. Stačil stejně tak krátký okamžik jako prvně, abychom zjistili, že je to léčka. Stejně tak krátký okamžik, co nás do tohohle dostal. A pak, že život je fér. Houby, jsou to jen kecy. Jen prázdná slova, která postrádají sebemenší špetku pravdy. Nic víc.

Trevor se postupně zotavoval, zatímco Griffin byl každým dnem agresivnější, nadávkami a výhružkami taky rozhodně nešetřil. Abych řekla pravdu, trochu jsem se obávala, co bude následovat dál. Rio nás sice neustále ujišťoval o tom, že monitoruje každý jejich krok, ale má mysl tomu prostě nemohla a hlavně nechtěla věřit.

Pořád jsme ještě neměli žádný plán, což bylo neobvyklé, a neuvědomovala jsem si to jen já. Oni si toho byli taky plně vědomi, akorát se to na sobě snažili nedat znát. Nevím, jestli chtěli oklamat mě nebo sebe.

Viděla jsem každý jejich pohled, co vysílali ke sklepu. Každé zaváhání u Trevorova pokoje, všechnu tu nervozitu, co jsem v jejich obličejích postřehla, když jsme se začali bavit o tom, že tu Griffina nemůžeme držet věčně. A pak to přišlo, přiřítili se jako divoká voda, s výjimkou Trevora, ten šel pomalým krokem, konečně s řešením.

Že bylo ale na čase. Než vyvodili konečné rozhodnutí, dlouze diskutovali a rozebírali stále nové a nové alternativy. Další kroky, co byly zapotřebí učinit. Hlavní bod úrazu byl v tom, že do toho všeho nechtěli přimíchat další osoby. Rozuměla jsem jim. Nikomu se nedalo stoprocentně věřit. Nakonec ale došli k názoru využít Trevorova dlouholetého kontaktu.

Souhlasili, ale až když je Trevor ujistil o tom, že toho muže zná už léta a vždy, když bylo zapotřebí, s ním úzce spolupracoval. Tím byla tedy celá tahle debata zažehnána.

Asi po dvou dnech, kdy se Trevor úplně zotavil, sešel přes naše námitky do sklepa za Griffinem. Ten na něj koukal jako na ducha. Po jeho obličeji přelétl šedý stín strachu. Ještě aby ne, důvod, jak jsme tu jejich frašku dokázali prokouknout, před ním stál osobně a myslím, že až teprve teď si začal plně uvědomovat, jaké to pro něj vyvozuje následky.

Bystrý to chlapec. Že to pro něj nevěštilo nic dobrého, by pochopil i naprostý idiot. Své přidalo také to, že Trevor věděl úplnou pravdu, a ne tu pohádku, co Griffin navykládal všem ve svém okolí. Jak se snažil hrdinsky zachránit svého parťáka, kterého nakonec zastřelili, a on s tím už nemohl nic udělat.

…

„Takže," Trevor si otřel dlaně o tričko a rukou mávl na u něj stojícího a na skráních už lehce prošedivělého muže. Tipovala bych mu něco málo nad pětačtyřicet.

„Tohle je Zen Lawrence." Nastalo trapné ticho. Dotyčný si odkašlal a udělal nepatrný krok vpřed. Napřáhnul ruku k Loganovi, ale ten ji ignoroval. Bylo vidět, že to Zen i tak trochu čekal. Vůbec ho ta nedůvěra nevyvedla z konceptu, právě naopak. Jen pokrčil rameny a dlaně si nacpal zpět do kapes džin.

Když jsem ho poprvé mezi futry spatřila, nedokázala jsem si ho zařadit do žádné škatulky. Nevyvolával ve mně absolutně žádné pocity, které by mi dopomohly si o něm udělat nějaký ten první obrázek. Prostě nic.

Teda až do té doby, co jsem zjistila, že mě bez ustání pozoruje. Vlastně si mě nepřestával bedlivě prohlížet už od prvního momentu, co mě spatřil. Ne, že bych si chtěla nějak fandit, to vážně ne, ale prostě to tak bylo. Když jsem to zpozorovala poprvé, nepřikládala jsem tomu nějakou tu větší pozornost. Řekla jsem si: „Je to prostě náhoda", ale později bylo „těch náhod" poněkud víc a nevšimnout si toho ani nešlo.

Mé přesvědčení o tom, že si to celé jen namlouvám, nenávratně vyvrátila Luci, co do mě v jednom momentě, kdy jsme se samy octly na chodbě, drcla s tím, jestli ho znám.

Čím víc jsem se na to jeho pozorování mě samé zaměřovala, tím víc jsem na sobě cítila jeho pohled. Bylo mi to nepříjemné, vlastně dost nepříjemné. Co mě ale zaráželo asi ze všeho nejvíc, bylo to, že mě nepozoroval hodnotícím pohledem, jako to dělávají třeba chlápci v barech, když mají o nějakou zájem. Jeho pohled byl spíš takový zkoumavý. Koukal na mě… vlastně ani sama nevím jak. Bylo to prostě divný.

Ale jako každá záhada měla i tato své odůvodnění. V okamžiku, kdy jsem sama stála v uličce rozdělující obývák od kuchyně, za mnou přišel.

Co si budeme povídat, překvapil mě, a jako by snad vycítil, že mi to jeho věčný pozorování lezlo krkem, se mi za to omluvil a vysvětlil, že jsem mu jen někoho připomněla. Někoho, koho už dlouhá léta neviděl.

Zen si odkašlal a to mě taky probralo ze zamyšlení.

Nasadil masku obchodníka, který „ne" nebere jako odpověď. „Takže pro začátek byste měli vědět, že než vám budu moci pomoct, budu potřebovat vědět všechny podrobnosti a přesně se dozvědět, jak a hlavně do čeho jste se to vlastně dostali," ujmul se slova. Robert si ho stále zkoumavě prohlížel.

„Na okamžik," špitnul Logan, chytil Trevora za košili a následně ho vtáhnul do vedlejšího pokoje.

„Víš jistě, že je důvěryhodný?" probodával očima zavřené dveře.

„Jo, kdybych měl někomu svěřit svůj život, svěřím ho do Zenových rukou."

„Promiň, že se ptám, ale neříkal jsi tohle náhodou i u svého parťáka?" zmínil se Robert. „A podívej se, kam tě to dostalo," poukázal na něj rukou.

„Svému parťákovi jsem věřil, to jo, ale nesvěřil bych mu svůj život. Držel jsem si od něj odstup. Tak jako od každého."

„Takže nám chceš říct, že od toho Zena si odstup nedržíš?"

„Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Ze začátku jsem si od něj odstup držel, ale nastaly krušný chvíle a my se museli spolehnout jenom jeden na druhého. Dokonce jsme si navzájem i několikrát zachránili životy. Proto jo. Důvěřuji mu. Je to výborný stratég. Doufejme, že nám poradí, co a jak, a řekne nám i něco víc. On má známé na dost vysokých postech." Loganovi nezbývalo nic jiného než přikývnout a znovu otevřít dveře do haly.

Naskytnul se nám pohled na Zena stojícího u stolku. Zrovna si prohlížel ručně vyřezanou dřevěnou vázu. S rukou položenou na jejím složitém ornamentu na nás pohlédnul a nadzvednul obočí

„Tak co? Prošel jsem?" Nevím proč, ale ten chlápek se mi začínal čím dál tím víc líbit. Ne, jako líbit jako líbit, ale líbit jako líbit.

Panebože, co to tu zase kecám za kraviny?

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 16. kapitola: