OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 21. kapitola

16.07.2015 (14:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 664×

21. kapitola

Trevor došel k mé "ustlané" posteli a opatrně mě na ni položil. Hodil po mně tričko velikosti XXXXL, které bylo přehozeno na opěradlu židle. No, možná že jsem to s těmi X trochu přehnala, ale co? Snad mám ještě nějaký ten nárok na přikrášlení situace.  

Trevor si založil ruce na prsou a čekal. Sjela jsem ho pátravým pohledem.    

„Snad si nemyslíš, že se budu převlíkat před tebou?" pokrčil rameny.   

„A proč ne? Jsi snad stydlivá?" Rovněž jsem napodobila jeho gesto. Tak tedy, proč ne?  

Sundala jsem si boty a následně si začala rozepínat upnuté džíny. Pátravě jsem se na něj zadívala, jeho protáhlá spodní čelist mi dávala jasné znamení o tom, že tohle rozhodně nečekal.  

Uchechtla jsem se. Tak přeci jen ho dokáže ještě něco překvapit. 

Když se mi po delší době konečně podařilo stáhnout ty džíny, přišla na řadu mikina a následně bílé tílko. Trevor jen zamrkal. Za zády jsem si nahmatala zapínání od podprsenky a nenápadně na něj pohlédla. Stál zkoprněle stále na tom samém místě a snad ani vzrušením nedýchal. Přitáhnula jsem háčky podprsenky k sobě, až se mi ji konečně podařilo úplně rozepnout. Opatrně jsem si ramínka stáhla z ramen, zatímco druhou rukou jsem dbala na to, aby košíčky zůstaly stále na svém místě. 

Tohle bude ještě zajímavé, přivřela jsem oči a hodila na něj zpod řas svůdný pohled. 

Můj zrak vyhledal nejdříve podprsenku a následně přeskočil na něj. Usmála jsem se a začala si ji pomalu stahovat z těla, nezapomněla jsem na něj ještě rádoby nenápadně zamrkat. Slyšela jsem, jak nasál vzduch prudce do plic. 

To mě pobavilo snad ještě víc a zároveň dopomohlo k tomu si ten přebytečný kus oděvu prudce strhnout.  

Zhluboka se nadechl a uhnul pohledem. Zasmála jsem se tentokrát už nahlas a rádoby nenápadně shodila spací tričko na zem.  

„Mohl bys mi to, prosím, podat?" zašveholila jsem líným hlasem. Pokrčil nos a sehnul se. Rukou nahmatal tričko, natáhnul ke mně ruku a zadíval se mi do obličeje, ale jako snad každému chlapovi mu pohled utíkal do mých… ehm… jižních krajin? 

Ještě chvíli se sice snažil jeho odskakující pohled zamaskovat, ale po chvíli to stejně vzdal a nechal to bejt. Zatímco on se tedy kochal, já si začala rukama obracet triko, které bylo naruby.  

„Máš jediný štěstí, že jsi v takovém stavu, v jakém seš, jinak…" Větu nechal provokativně vyznít do ztracena. Hodila jsem na něj pohled ve stylu naivní pipinky.  

„Myslíš?" Pro Krista, kde se to ve mně bralo? Zadíval se mi tentokrát už opravdu do očí. Já vím, taky jsem tomu nemohla uvěřit.  

„Nehraj si se mnou, andílku." Přetáhla jsem si tričko přes hlavu. Oddechl si. Pobaveně jsem se zaculila.  „Když mě na chvíli omluvíš…" otočil se, „… musím to jít vydýchat." 

Bouchnutí dveří doprovázel můj melodický smích, aspoň myslím, že melodický, ale jako každý, i tento můj povedený závěr něco narušilo. Tentokrát se jednalo o bolest v hlavě.  

Prudce jsem si ji sevřela dlaněmi. Moc to ale nepomohlo. Cítila jsem, jak se mi žaludeční šťávy začínají vracet do úst, to ne… a sakra. Prudce jsem vystartovala z postele a letěla poctít mou pozorností záchodovou mísu. 

Myslím si, že ta mou pozorností nebyla obzvlášť nadšená.

…

„Co tady zase děláš?" Po dlouhém hekaní, hýkání a dokola opakujících se sprostých nadávek a přísah, že tentokrát už opravdu nikdy nebudu pít, jsem doklopýtala zpátky do pokoje, ale hned u dveří moje nálada klesla na bod mrazu.  

„Co asi? Donesl jsem ti zázvorové pivo a sušenky. Nevím, co tobě, ale mně to proti zvracení vždy pomohlo." Došourala jsem se až k němu a plácla sebou vedle něj na postel. Rukou jsem z pytlíku vylovila jednu zázvorovou sušenku, zakousla se do ní a ignorovala drobečky, které dopadaly na povlečení postele. 

„Jsem unavená, asi půjdu spát," sdělila jsem do ticha v místnosti. 

„Hm…" zamručel a s chutí si dál přežvykoval tu zpropadenou sušenku.  

„Ehm… ehm…" zkusila jsem ještě. Zastavil se uprostřed pohybu a pomalu se na mě obrátil.  

„Co?" pokrčil rameny.  

„Půjdu si lehnout," pronesla jsem ještě jednou, ale tentokrát z větším důrazem na kladená slova. Ještě chvíli přemýšlel a pak jako by mu snad nad hlavou blikla neviditelná žárovka.  

„Jo, aha, plomiň," zašišlal z plnou pusou a vyklepal deku. Vypadal jak sysel.

„Co to děláš?" koukala jsem na něj nechápavě. 

„Natřásám ti deku," obeznámil mě se situací.  

„Jo, ehm… díky?" lehla jsem si a vyčkávala. 

„Já čekám." Mlasknul, došel k vypínači u dveří a zhasnul. Úlevně jsem si oddechla a už se jen soustředila na zavírání dveří, které se ale stále nekonalo. Matrace vedle mě se prohnula. Prudce jsem se vymrštila do sedu.  

A kurva! Žádný prudký pohyby. Hlava mě rozbolela tak, jako by se mi snad měla rozlítnout na všechny možný strany. Natáhla jsem ruku k nočnímu stolku a rozsvítila lampičku.  

„Co to tady, krucinál, nacvičuješ!" obvinila jsem ho.  

„Já? To ty jsi rozsvítila a zároveň mě oslepila. Řekla jsi, že chceš jít spát, tak jsem udělal jen to, co jsi chtěla, a ty? Jsi pořád jen nespokojená."  

„To máš sice pravdu, že jsem řekla, že chci jít spát, ale sama! O žádným nakvartýrování do mé postele nepadla ani zmínka!" 

„To je jen drobný detail," zamručel s hlavou v polštáři.  

„Ale dost podstatný!"  

„Hm… víš co, promluvíme si o tom až zítra, ano? Jsem unavený."  

„Cože!"  

„Pusu na dobrou noc asi očekávat nemám."  

„No, na to vem jed, že nemáš!"  

„Hm, tak dobrou noc."  

„Cože!"   

„Ježíši, lehni si už a drž tu svou roztomilou pusinku hezky zavřenou, ano?" Jedna jeho ruka mě zamáčkla do matrace. Radši jsem to dál neřešila a místo toho začala pokukovat po dveřích od pokoje. Přemýšlela jsem o gauči v obýváku. Musela bych ale snést pár vysezených důlků, co bych ale pro svou důstojnost neudělala? Snažila jsem se pohnout, ale cítila jsem se tak slabě, a navíc, on tak příjemně hřál. Můj plán budu tedy muset uskutečnit, až naberu trochu víc sil, a tak jsem taky - s touhle ubezpečující myšlenkou opakující si v duchu pořád dokola - i usnula. Všimli jste si, že jen myšlenkou?

…

„Ehm…" ohnala jsem se dlaní po otravném hmyzu poletujícím u mého ucha. Bylo mi to ale houby platný. Hmyz se opět projevil ve své plné síle.  

S nesouhlasným zamručením jsem se prudce otočila na druhý bok, ale ta věc si prostě nedala pokoj! Tentokrát se těsně u mého ucha ozvalo hlasité zamlaskání. Hlavou mi projela prudká křeč.  

Rychlým a hlavně prudkým pohybem jsem si přes hlavu přetáhla deku. Nemohla jsem snad ani popsat, kolik sil jsem nad tím pohybem musela vynaložit. Nastala chvilka klidu, polevila jsem tedy ve své ostražitosti a začala pomalu poklimbávat. Z lehké dřímoty jsem byla ale opět přímo nesportovně probuzená.  

Hmyz zřejmě usoudil, že na to půjde jinak, a tak změnil taktiku. Začal mi okupovat mé zahalené stehno.  

Ne, já chci spát! zanaříkala jsem v duchu. 

Byla jsem z toho vážně na nervy. Měla jsem nehoráznou chuť do jedné ruky popadnout deodorant, do druhé zapalovač, a díky hnacím plynům, alkoholu a dalšímu složení - pro mě ne už tak podstatnému - mu názorně ukázat, na jakém principu funguje solárko!  

Štěstí pro něj a zároveň smůla pro mě spočívala v tom, že se mi nechtělo vylézat z mého vyhřátého doupěte. A tak jsem tedy okupování mého stehna tiše ignorovala, ale jako každá trpělivost, i ta má měla své meze. Její džbán snesitelnosti přetekl v momentě, kdy se hmyz rozhodl obsadit pro něj nové a zároveň neprobádané území. Při jeho výpravě samozřejmě neopomněl každou vteřinu toto pole působnosti i patřičně rozšiřovat.  

To se prostě nedalo! No, uznejte sami. Komu by se líbilo okupování jeho vlastního těla? Se zasténáním jsem se obrátila na záda. Zároveň jsem ze sebe stáhla přikrývku a snažila se od sebe rozlepit má zalepená víčka.  

Šlo to dost ztěžka. Svůj bod k tomu přidala i skutečnost, že jsem se včera večer neodlíčila a tím pádem se mi vrchní řasy s těmi spodními slepily dohromady. Znovu jsem si promnula oči prsty a zamžourala na okolí, které se kolem mě rozprostřelo. Pohledem jsem se snažila vyhledat ten hmyz. 

Pootočila jsem hlavu na druhou stranu… a co to moje oči neviděly? Vedle mě se nacházel opravdu jeden gigantický brouk, že by Nosatec zastánce rodu Trachyphloeus? Akorát teda tak trochu předčil svoji původní velikost. Tohle se určitě zapíše do dějin, pamatujte na má slova! 

„Tak už ses konečně probudila," zajásal a vycenil na mě ty svoje bílé zoubky. Doufám, že si je už alespoň stihl vyčistit. Na můj vkus po ránu působí až moc optimisticky a… hyperaktivně? Pomocí loktů jsem se začala zvedat do sedu.  

Bože, to byla ale bolest, jako by po mně přejelo auto, pak se vrátilo a zopakovalo stejný postup nejmíň milionkrát.  

„Trochu života do toho umírání," nadhodil zvesela. No pozor! Ono to i srší humorem! To byla po ránu přímo protizákonná kombinace, uvědomila jsem si zděšeně.  

„Kolik je hodin?" zachraptěla jsem. 

„Bude devět," odvětil mi čile. Ani jsem mu nemusela nějak složitě vysvětlovat, že s ním tuto euforickou náladu rozhodně nesdílím. Tohle všechno už se vším všudy stačil zařídit můj obličej, který podobné známky dočista postrádal.

Jeho úsměv lehce opadnul. To mi způsobilo přímo škodolibou radost. Sjela jsem ho pátravým pohledem. Stačil mi kratičký pohled na jeho pravou ruku, ve které svíral drobný štěteček.  

Obličej mi ztvrdnul do nepřístupné masky a mé mimické svaly zamrzly. Myšleno samozřejmě jen obrazně. Alespoň doufám. A důvod? Byl víc než jasnej!

Jako první mi došlo, že se mi potloukal po pokoji. Což mě taky jak se patří nasralo. No, ale ta opravdová perlička přišla až o pár chvil později. Štětec plus jeho ruka rovná se hmyz. Výsledek této matematické úlohy byl víc než zajímavý. Žádnej otravnej hmyz ve skutečnosti neexistoval!  

To mě vytočilo snad ještě dvojnásobně. Za všechno mohl on, jeho zvrácenej smysl pro humor a šikovné prstíky, které v kombinaci s mým štětcem na malování vytvářely přímo smrtící duo.  

A to ani nemluvě o tom, že toho mého chudáčka vypelichaného použil jako předmět doličný. No, alespoň podle mých měřítek se vstávání dřív než v jedenáct považovalo za vážný morální prohřešek.  

Připlácnula jsem si dlaň na čelo. Ale ne, takže už určitě objevil i ta plátna, na kterých jsem se snažila rozvíjet a především zjišťovat, jestli bych s mým uměleckým nadáním ve světě nesklidila nějaký úspěch. Jen tak pro ujištění, nesklidila.  

Všimnul si mého pohledu a obě ruce natáhnul před sebe. „Já vím, že jsem neměl žádný právo to tady prolézat, ale prostě jsem neodolal, jako kompenzaci ti mohu nabídnout prošmejdění mého pokoje." 

„Není to tvůj pokoj!" nařknula jsem ho okamžitě. Poškrábal se na hlavě. 

„Nechám tě prolézt celý můj byt?" navrhnul tázavě další alternativu. 

„Proč si myslíš, že bych do tvého bytu strčila třeba i jen paty?" 

„Jako moje přítelkyně bys na to měla pochopitelně právo," zkusil s nadějným výrazem. 

„Děkuju, nechci," zatvářil se ublíženě. 

„Dobře, tak mi teda řekni, co se ti na mně vlastně nelíbí, Já si totiž myslím, že jsem docela výhodná partie a k tvému štěstí i k mání," párkrát po sobě nadzvednul obočí. „Hele, hezkej jsem…" zarazil se a zrudnul, „… to není z mojí hlavy, vážně není," snažil se svá slova všemožně zaonačit. Nakonec nad tím ale jen mávnul rukou. „Práci mám… no, i když tím si nejsem zcela jistý, ale…" ukazováček nadzvednul do úrovně nosu, „… to je jen drobný zádrhel," usmál se a pokračoval se sčítáním jeho "dobrých vlastností". „Byt mám, mladej jsem a k tomu i zaopatřenej…" odpočítával dané body na prstech pravé ruky, „… skromný, romantický, zodpovědný, inteligentní, také nesmím zapomenout podotknout, že bezdětný, smysl pro humor též nepostrádám…" zamrkal na mě, „… tak co víc bys ještě chtěla?" 

„Právě že nic." 

„Ale no tak, se mnou by ses měla jako v bavlnce," naklonil se ke mně a rychle mě líbnul na rty.  „Uvažuj o tom, dobře?" Ani jsem si neuvědomila, že jsem mu to odkývala.   

„Alespoň se ohol!" zařvala jsem ještě do zavírajících se dveří.

…

Seděla jsem tak podivně zkroucená, shrbená a v neposlední řadě také obmotaná dekou od hlavy až k patě na židli za kuchyňským stolem. Pomalu jsem usrkávala horkou černou kávu bez cukru, za dnešní den už několikátou, a po malých soustech jsem se do sebe snažila dostat kousek máslového croissantu. Hlava mi sice už netřeštila tolik jako ráno, ale že jsem nebyla zrovna ve své kůži, naznačovaly i mé reakce a myšlení, které bylo značně opožděné. Vždy mi chvíli trvalo, než jsem se stačila zorientovala. Poslala jsem jeden horký doušek kávy do žaludku a hrneček objala dlaněmi. Líbilo se mi to teplo, co tou tenkou keramickou vrstvou prostupovalo až do mých zmrzlých údů. 

„Kde je dneska vůbec Rio? Celý den jsem ho neviděl." Až teprve teď jsem si všimla, že se v dané místnosti objevil i Trevor.  

„On včera nešel s vámi?" ptal se nás udiveně Logan.   

„Ne, řekl, že je unavený a na podobný věci nemá absolutně náladu," neloudal se s odpovědí Trevor.   

„Hm… divný," mumlal si pro sebe Logan.  

„A to proč?" promluvila jsem po delší době zase já.   

„Odešel hned po vás," pronesl jaksi nepřítomně.  

„Co?" vyhrkli jsme s Trevorem současně.   

„No, jak říkám. Odešel hned po vás. Tudíž jsem žil v domnění, že šel s vámi."   

„Za celý večer jsme ho neviděli," vypálil Robert, co právě přišel do místnosti. Ze skříňky vytáhnul hrneček a sedl si ke mně. Hlavou kývnul na překapávanou kávu přede mnou. Zkrabatila jsem obočí, protože jsem hned nepochopila, co ode mě vlastně chtěl. Postavil přede mě prázdný hrnek. Jo, aha… vždyť říkám, zpomalené reakce.   

Rukou jsem obemkla rukojeť konvice a nalila mu do hrnečku ten lahodný černý mok. Poděkoval mi kývnutím hlavy.   

„Zkus mu zavolat," stačil ještě vyslovit, než se napil. Logan z kapsy jeansů na Robertovu radu plynulým pohybem vytáhnul mobil.  

„To je ale síla, hotovej vyprošťovák," pochválil mě Robert, alespoň myslím. Vlastně jsem jinou možnost ani nebrala v potaz. Trevor se dlaněmi opřel o mou židli a sklonil se k mému uchu.   

„Chceš ještě donést aspirin?" Otočila jsem se na něj.   

„Když budeš tak hodnej." Přikývnul a beze slov se rozešel pro krabičku aspirinu sídlícího v přihrádce pod příborníkem.   

„Děkuju."   

„Ještě abys nadávala." Neměla jsem sílu jeho slova komentovat. Podal mi sklenici vody.  

„Tak co?" obrátil Trevor svou pozornost zase na Logane.   

„Nebere mi to," odpověděl mu s mobilem stále u ucha.  

„Hm… tak si třeba potřeboval jenom něco vyřídit."   

„A to to vyřizuje celý den?"  

„Já nevím, tak mu pošli textovku. Až bude mít čas, určitě se ozve."  

„Hm…"

…

Ještě víc jsem se vmáčkla do sedačky, hlavu si podložila polštářem a společně z Luci pozorovala televizi. Vybavily se mi vzpomínky na dnešní odpoledne. Přesněji řečeno na dobu, kdy se domů "doplazil" Stev, a že to tedy byl vážně excelentní příchod.  

Taxikář zazvonil u dveří. Otevřel mu Robert, který se mimochodem už stačil dát dohromady. Taxikář ho dovedl k vozu, ukázal na zadní sedačku, kde polehával Stev, a nakonec na tachometr a se slovy "seňor říkat, že vy zaplatit" podával Robertovi Stevovy doklady, podle kterých zřejmě zjistil, kde Stev bydlí. Byl to nějaký Mexikánec, jen co se Robertovi podařilo Steva vytáhnout z taxíku, zaplatil taxikářovi danou taxu a s poplácáním po rameni mu nechal i slušný dýško.  

Toto se odehrálo kolem jedný hodiny. Teď už bylo pět a Stev si tu poletoval jako pilná včelička a tvářil se tak, jako by se snad ani nikdy nic nestalo. 

To není fér, proč oni mají kocovinu jen pár hodin a já celej den! Jediný, kdo tu ještě scházel, byl Zen, který odešel asi ve čtyři, no, a Rio, o toho jsme si začínali dělat už vážně trochu starosti, telefony furt nebral a na textovky neodpovídal.  

Kolem sedmý se u hlavních dveří ozval zvonek.  

„Dojde tam někdo?" zakřičela jsem ze sedačky, sundala ze sebe deku a nechala si na sobě jen mikinu. Zdálo se, že po třesavce nebylo už ani vidu, ani slechu. Pro jistotu jsem ale ještě zaklepala pěstí o desku stolu. Nechceme přeci něco zakřiknout. Zvonek se ozval podruhé.  

„Tak dojdete tam někdo?" Ze schodů se začalo ozývat vzteklé remcání.  

„To by tě těch pár kroků ke dveřím zabilo?"  

„Ne," odpověděla jsem si sama pro sebe, ale proč bych to měla dělat, když to může udělat někdo jiný? Ozvalo se otevírání dveří. „Kdo to je?" Nikdo mi neodpovídal. Zaklonila jsem hlavu dozadu a první co jsem spatřila, byly Loganovy ruce zvednuté nad hlavou. „Co blbneš?" tázala jsem se ho, mezitímco se celé jeho tělo začínalo objevovat v obýváku. Náhle mi zrak padnul na muže stojícího za Loganem s pistolí přiloženou na jeho zádech.  

Prudce jsem se sklonila a hledala nějaký únikový východ.  

„Stůj! Nebo ho zastřelím!" Zbraň zavrtal do Loganova spánku. Když jsem nereagovala a zpod gauče nevylézala, ozval se ten hlas znovu. „Je jenom na tobě, jestli chceš jeho mozek uklízet ze zdi." Chtěla jsem se odplazit k oknu, ale jak jsem uslyšela jeho poslední slova, zastavila jsem se v pohybu a pomalu se narovnala do vzpřímeného postoje. „Tak je hodná," pronesl a už se šinul mým směrem. Chytnul mě za loket a postavil vedle Logana. Neustále na mě mířil pistolí, už mu někdy někdo řekl, že to bylo krajně neslušné? Zatímco jeden s mužů mě začal prohledávat, další muž se zastavil u mých prsou, surově je zmáčknul a ušklíbnul se na chlápka za ním.  

Tak tohle si dovolovat nebudeš! Využila jsem jeho chvilkové nepozornosti a pěstí ho prudce udeřila do tváře. Hýknul a svalil se na zem.  

„Ty malá svině! Však počkej…" otíral si krev z úst. Logan se vedle mě tiše uchechtnul. Chlápek za ním mu pistol do zad zavrtal ještě silněji.  

„Nech toho, Tony!" okřiknul ho nově příchozí muž a hlavou kývnul na další tři, co postávali u rámu dveří. „Prohledejte to tu. A vy…" ukázal pistolí na mě a Logana, „… si zatím sedněte na sedačku." Do místnosti proklouzl další muž se zbraní a kývnul na nás rukou. „Sedněte si k nim." Do obývacího pokoje vplula drobná blondýnka a za ní šel Rio. Tak proto jsme se mu nemohli dovolat. Rio si sednul vedle mě.  

„Co se to tu děje?" ptala jsem se ho šeptem. 

„Ticho!" okřiknul mě zřejmě jejich boss. „Podruhý to říkat nebudu. Je ti to jasný?" Mlčela jsem. On si naproti mně dřepnul a pistolí mi mířil do oblasti hrudníku. „Tak je ti to jasný!?" Stále jsem mlčela.  

„Odpověz mu, Willý," špitnul mým směrem Logan. Chlápek si toho všimnul, ušklíbnul se a nadzvedl obočí.  

„Je," odpověděla jsem mu.  

„Já věděl, že umíš být i rozumná." Přestal se usmívat a hlavu natočil Loganovým směrem. „Řekl jsem ticho!" Logan jen souhlasně přikývnul. Všimla jsem si, že ze schodů scházela Lu, Robert, Stev a Trevor v doprovodu těch tří chlápků s pistolemi namířenými na ně. Došli do obýváku. „Sedněte si!" zařval na ně ten diktátor. Když bylo po jeho, stoupnul si před nás a začal si pohrávat se zbraní. „A teď… kdo mi řekne, kde bych mohl najít Colina."  

„Je ve sklepě," špitnula Lu. 

„Co? Neslyšel jsem." Rukou si kolem ucha udělal něco jako trychtýř.  

„Že je ve sklepě!" zakřičel Trevor.  

„George, dojdi pro něj," zaúkoloval jednoho z mužů.  

„A vy…" zadíval se opět na nás, „… mi zatím řekněte, kolik toho víte." Už už jsem otevírala pusu, abych ho poslala do patřičných mezí. To si vážně myslel, že bychom mu řekli pravdu? Zarazil mě ale máchnutím pistole. Pokýval na mě ukazováčkem. „Pamatuj, slušné chování." Udusila jsem v sobě nadávku, co se mi už skoro linula z úst.  

„Nic moc," pronesl Trevor.  

„Ale, ale, prý nic moc, kdyby to řekl někdo z nich…" ukázal na nás pistolí, „… možná, že bych jim i věřil, ale tobě hochu… pfff…" pokrucoval hlavou z jedné strany na druhou, „… si myslíš, že jsem blbej a nezjistil si podrobnosti? Jak že se to vlastně jmenuješ doopravdy? Trayc? Trent? Počkej, už to mám, Trevor," jeho veselý hlas přešel do naprosto vážnýho. „Abys věděl, bude mi ctí zastřelit agenta CIA, vážně bude." Trevor nasadil kamenej výraz. Chlápek se šíleně rozesmál a lehce se dotknul jeho ramene. „Ale ne hned teď. Ještě tě potřebuju." To byla teda útěcha. 

„Šéfe," ozvalo se ode dveří. "Šéf" se pohotově otočil a rozpažil ruce.  

„Coline…" rozešel se ke Colinovi, „… to jsem rád, že tě zase vidím, hochu." Colin si rukama promnul zarudlá místa od provazů.  

„Omlouvám se, pane, vážně. Je mi líto, že to nevyšlo a já vás zklamal." Muž položil ruku přes Colinova ramena. Zatímco v té druhé se mu stále nepřestávala pohupovat ta zbraň.  

„To by vážně mělo, udělalo mi to totiž velkou čáru přes rozpočet."  

„Já vím a je mi to líto."  

„Líto, líto, a jak mi je platný, že je ti to líto? Pan Harrisen byl velmi zklamaný, Coline." Přes Colinův obličej přelétl stín strachu. 

„Já vám to vynahradím, šéfe. Opravdu!" ujišťoval ho. 

„To není třeba, Coline."  

„Ale já vám chci pomoc!" stál si zuřivě za svým.  

„Opravdu?"  

„Opravdu." Muž rychlým pohybem přiblížil ke Colinově hlavě zbraň a… střelil? Panebože, on ho vážně střelil! Dlaněmi jsem si překryla oči, jako bych tomu snad nechtěla uvěřit. Po chvíli jsem si je z obličeje stáhla a on opravdu… Colinovo mrtvé tělo leželo na zemi s vyboulenýma očima a malou červenou dírou od kulky na spánku. To bylo poprvé, co jsem viděla mrtvolu. Rio obejmul tu drobnou blondýnku a v konejšivých pohybech ji hladil po zádech.  

„Henry, Luisi…" okřiknul dva ze svých nohsledů, „… ukliďte to tady."  

„Ano, šéfe!" Šéf se prudce otočil na nás a opět rozpřáhnul ruce.  

„Tak to by bylo," promnul si dlaň. „Co ten zhnusený výraz, kočičko?" Nedělej, že nevíš, ty psychopate. 

„Jak jste mohl, vždyť… vždyť…" nedokázala jsem to ani pořádně vyslovit. Úkosem se zadíval na dva muže, odtahující Colinovo tělo. 

„Je to jen tělo, další z mnoha. Takových těl po světě běhá miliony. Jedno nebo dvě se v tomto zmatku bezpochyby ztratí," zbraň si přitisknul ke rtům. „Alespoň vidíte, že nežertuji," nasadil náhle vážný výraz. „Radím vám tedy dobře. Nesnažte se mě oblafnout. Jinak…" rukou pohladil hřbet zbraně, „… by mi mohly ujet nervy, a to by se vám nelíbilo. Je vám to všem jasný?"  

„Ano," odpověděli jsme mu sborově.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 21. kapitola: