OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 23. kapitola

03.09.2015 (11:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 667×

23. kapitola

Luci zaparkovala před vysokým panelovým domem a vystoupila. „Tak jsme tu," pravila a už za sebou zavírala dvířka od auta. 

Logan došel ke vchodovým dveřím, vylovil klíčky, co měl v kapse džínů, a kmital mezi nimi pohledem. Když se mu podařilo zvolit klíč a odemknout dveře hned na první pokus, Stev obdivné zahvízdal, Logan ho na to konto spařil zlostným pohledem, přidržel otevřené dveře a čekal, až jimi projdeme. 

V chodbě se automaticky rozsvítila světla přimontovaná na zdech. U schodiště jsme se všichni na povel zastavili a otočili na Logana.

„A kudy teď?" zeptala se ho Luci, Logan pokrčil rameny.

„Nemám tušení," sdělil jí nejistě. 

„Jak nemám tušení? To chceš jako říct, že budeme zkoušet odemykat každé dveře do té doby, než nenarazíme na ty správné?" pronesl ironicky Robert.

„Hele, to se mi nezdá jako dobrej nápad…," pokrucoval nesouhlasně hlavou Stev, „… nevím, co vy, ale já bych si své nové sousedy nechtěl znepřátelit hned první večer." 

„Drž hubu!" okřikli ho Logan s Robertem současně. 

„Půjč mi ty klíče." Natáhla jsem k Loganovi ruku, vzala si od něj klíče a začala je zkoumavě prohlížet. „Ha!" podzvedla jsem k jeho očím klíč od bytu, na kterém bylo vyryté číslo třináct. 

„Tak to by bylo." Vzal mi klíče z ruky a vydal se po schodech nahoru. Pohodila jsem rukama, nepatrně si povzdechla a vydala se za ním.

Že se vůbec snažím.  

Logan odemkl dveře od bytu, ošoupal si nohy o rohožku a vešel dovnitř. Sundala jsem si boty a položila je na botník hned za dveřmi. Všimla jsem si, že ostatní už stihli zmizet v chodbičce přede mnou.

„No tak, rozsvítí už konečně někdo to posraný světlo?" ozval se z šera Stevův hlas.

„Au… nestrkej do mě!" zakřičel znovu. Nad jejich počínáním jsem jen nechápavě kroutila hlavou.  

„Doufám, že je v ledničce alespoň nějaký to jídlo, mám hlad, že bych snědl svoje vlastní boty!" bručel dál Stev. 

Následovala jsem je chodbičkou, která vedla do obývacího pokoje.

„Tak na co čekáš?" neodpustila jsem si malé rýpnutí, jen co jsem se k nim dostala. Místností začaly pomalu poblikávat zářivky a o okamžik později se i naplno rozzářily. V rychlosti jsem podrobila byt mému rentgenovému pohledu, zdálo se, že bylo všechno v pořádku. 

Ptáčci si za okny zvesela prozpěvovali, venku svítilo sluníčko, nezvaní hosti se zdáli býti v nedohlednu, no, a my stále ještě neměli ani páru o tom, co budeme vlastně dělat. No, prostě dokonalá idylka! Co víc bychom si vůbec mohli ještě přát? Robert si založil ruce na hrudi a zaměřil se na Logana. 

„Co teda teď vlastně podnikneme?" Logan si unaveně promnul obličej. 

„Já fakt nevím," sprásknul ruce o kolena a sednul si na dosti zle vypadající chatrnou židli.

„Musíme je odtamtud dostat. Co když…" nedořekla jsem to.

„Nic jim neudělají," předběhnul mě a zároveň odpověděl na otázku, co jsem mu chtěla položit.

„A to víš jako jak?" Zpod kožené bundy vytáhnul tenoučký štos papíru. 

„Co to je?" otázala jsem se ho mezitím, co se kolem mě protahoval Stev. 

„Ty jsi to stihl vzít?" ptal se ho nevěřícně Stev.

„Jo, ale ne všechno, bez tý zbylý půlky je dostaneme tak leda k soudu, kterej jim stanoví, aby zaplatili nějakej směšnej pakatel. A to je přeci k ničemu. I když netvrdím, že kdyby se to trochu poupravilo, dokázalo by jim to taky dost slušně zavařit," pravil hrdě. 

„A to oni nebudou riskovat," dopověděl Stev a začal otevírat a zase zavírat různé skřínky nad kuchyňskou linkou. 

„Přesně tak," přitakal mu Logan.

„Takže s nimi chceš vyjednávat," otočil se na něj Stev, v ruce držíc pytlíček s křupkami. 

„Jo," kývnul hlavou Logan.

„Tak proto si jsi tak jistý, že jim nic neudělají," špitla jsem, čímž jsem si vysloužila, že se na mě Logan zadíval. 

„Jo, nejsou pitomí, vědí, že jejich životy jsou pro nás hlavní prioritou a zároveň jedinou možnou variantou ke smlouvání. A navíc…," poťouchle se ušklíbnul, „… jsem jim vedle v pracovně nechal dosti výstižný vzkaz." Po jeho slovech jsem se hned cítila mnohem líp, možná, že to bylo i kvůli tomu, že jsem tak nějak podvědomě tušila, že je Trevor v bezpečí, alespoň prozatím.

…

Došla jsem k sedačce a všimla si, že Logan mezitím už stačil najít bar a do broušené skleničky si nalít nějakou nazlátlou tekutinu.

Moc bych nedala za to, že se jednalo o skotskou. Čistě náhodou jsem totiž věděla, že to bylo jeho nejoblíbenější pití. No, a k tomu všemu si stačilo přidat ještě barvu dotyčného nápoje a hned bylo všechno jasný. Páni, byl by ze mě dokonalý Sherlock Holmes! 

Očima jsem stále nehnutě sledovala Logana, který do sebe už stihl kopnout celý obsah skleničky. Zašklebila jsem se společně s ním. Nikdy jsem skotské nepřišla na chuť, ale jak jsem tak o tom uvažovala, sklenička by mi asi neuškodila, a když už ne kvůli té chuti, tak alespoň na kuráž. 

Byt, ve kterém jsme se momentálně nacházeli, byl velmi prostý, skládal se ze dvou pokojů, malého obýváku, který byl spojený s kuchyní, koupelny, záchodu a malé chodbičky, spojující vchodové dveře s obývákem. Podlahy byly potažené šedými ošoupanými koberci a zdi vymalované světle žlutou barvou. 

Nic tu s ničím neladilo, přišlo mi to spíš tak, že ten dotyčný, co dával byt dohromady, ho vybavil především z věcí, které mu kdekdo dal. 

V kuchyni stál starý dřevěný stůl, který měl jednu z noh podloženou papírem, aby se neviklal. U něj stály čtyři vyviklané židle, které vypadaly ještě křehčeji. Nad a pod kuchyňskou linkou byly vbudované skřínky, polepené růžovou tapetou, která se pomalu, ale jistě sloupávala, z toho dvěma z nich chyběla naprosto. Uprostřed obýváku byl malý stoleček a hned kousek před ním i ošoupaná kožená sedačka hnědé barvy. U zdi naproti sedačce a stolu stála televize nebo spíš věc, která měla tu čest nosit toto pojmenování. 

Její konstrukce, stejně tak jako dinosauři, připomínala spíš pozůstatek ze starých dobrých časů. Dokonce se na její zadní části nacházela i taková ta směšná krabice. Došla jsem k tomu kusu prošoupaného nábytku, sedačce a rychle obsadila mé těžce vybojované území. 

Ok, ok, já vím, není žádná věda prostě si sednout, ale nechte mě žít v iluzi, dobře?

O chvíli později se před mýma nohama strhla rvačka. Robert a Stev se totiž začali přetlačovat o lepší místo k sezení. Byli jak malí.

„Ale no tak, hoši, nemusíte se kvůli mně přece prát. Já vás mám ráda oba stejně, vážně!" Podzvedla jsem dva prsty na pravé ruce. V tu ránu se na mě zaměřily dva páry nasupených pohledů. 

Abych pravdu řekla, byla jsem ráda, že jsem seděla. Ty jejich uhrančivé pohledy mi taky na klidu zrovna moc nepřidávaly. 

Kdybych čistě náhodou ještě neseděla, byli by schopni mě prohodit oknem, možná, že trošinku přeháním, ale u nich, když byli v ráži, člověk nikdy nevěděl, minimálně bych skončila za dveřmi!

Nebyla jsem to já ale hlavinka, že jsem si své území vydobyla ihned? 

Po krátkém boji, který skončil nerozhodně, páč mezitímco se ti dva exoti prali, Luci s Loganem obě volná místa k sezení diplomaticky zabrali, si Robert a Stev sedli podél sedačky na zem. Rob vzal do ruky ovladač, zamířil s ním na televizi a nic… 

„Co to s tím krámem kurva je?" Zkusil vyndat a opět zandat baterky, ale na nynější situaci to pořád nic neměnilo. „Já se na to můžu fakt vysrat," brumlal si pod nos.

„Ty se divíš…," Stev namířil prstem na televizi, „… tenhle krám byl vyrobený zřejmě ještě za totalitního režimu." Robert furt zuřivě mlátil ovladačem o koleno. 

Pohledem jsem hodnotila celý ten stroj před sebou, když… aha… zaťukala jsem Robovi prstem po rameni. Ten se ale ani neobtěžoval mým směrem pozvednout hlavu, jenom s nerudným: „Co je?" pokračoval s tím různým točením baterek. 

Ok, jak chceš, já jsem chtěla být hodná. 

Namířila jsem prstem na kabel vedoucí z televize. 

„Promiň mi mou mladistvou neznalost, ale neměl bys to nejdřív zapojit do sítě?" neodpustila jsem si ironii postřehnutelnou v mém hlase.

…

Svět by měl být daleko víc vděčný a zároveň patřičně ocenit člověka, který vynalezl vodní lehátka. Myslím si totiž, že se ve světě jejich používání až příliš moc podceňovalo. Přitom lidstvo absolutně netušilo, jak vhod mohly tyto "gumy vzduchu" přijít člověku v nouzi, nebo v našem případě partě uprchlíků. 

Vlastně… když jsem o tom tak uvažovala, ohledně jejich použití, jsme neměli ani zrovna moc na vybranou, buď tvrdá podlaha, anebo dotyčné lehátko, realita byla holt svině.

Samozřejmě, že jsem se nezachovala jako blbá blondýna a vybrala si možnost číslo dvě. Asi po deseti minutách mé první velké slávy a následně vyvoláváním mého jména při nalezení lehátek, se mi podařil přibližně stejně dobrý úlovek. Ve skříni pod taškami jsem objevila pumpičku a to jsem se, prosím pěkně, ani nemusela nějak extra snažit. Tímto bodem byly tedy zachráněny i mé plíce, aspoň prozatím.

Zakručelo mi v břiše, zdálo se, že to samé se ale nedalo říct o mém žaludku. 

„Mám hlad," zvednula jsem pohled k ostatním. 

„Zbylo v ledničce ještě nějaký jídlo?" Luci došla k malé lednici, pomalu otevřela její dvířka a zamračila se. 

Ne, to nevěštilo nic dobrého. Z ledničky vyndala krabici mléka, láhev pomerančového džusu a krabičku čokoládových sušenek. 

„Nic víc?" ujišťovala jsem se s nadějí. 

„Ne, Stev to včera večer všechno sežral." Na právě jmenovaného se v momentě obrátilo osm párů očí. 

„Hej!" ruce podzvednul v obranném gestu před sebe. 

„Vy jste jedli přeci taky!" nadzvedla jsem obočí. 

„Na svoji obranu můžu říct snad jen to, že jsem ve vývinu," chytal se jako tonoucí posledního stébla trávy, nebo že by rákosu?

„Je ti pětadvacet," vrátila jsem mu ihned jeho smeč. Okamžitě obrátil a obličej stáhnul do bolestné křeče.  

„Proč si to musela říkat nahlas? Už tak je to dost hrozný, natož to i slyšet." Jednou rukou si překryl oči a druhou natáhl před sebe. „Ne, už nic neříkej!" pokračoval nadále plačtivým hlasem. 

„Ani jsem nechtěla," špitla jsem. 

„Proč mi neustále musíte připomínat, že jsem v podstatě už jednou nohou v hrobu?" Hlavně se nám tady nerozbreč. 

„Hele, ty hysterko!" plácla ho Luci do ramene starými novinami. 

„To stejně nezamluvíš." Odkryl si dlaň z očí. 

„Vážně ne?" optal se jí nadějně. 

„Vážně ne!" Náhle se celý jeho postoj a držení těla změnilo. Přestal se hrbit, a co se týkalo jeho hlasu, tak ten už taky přešel do normálu. 

Děkuji ti za ty dary, vyslala jsem krátké poděkování ke stropu. Stev si rukou podložil bradu. 

„No, alespoň jsem to zkusil." Luci otevřela balíček sušenek a položila ho na stůl. 

„Každý máme tři," řekla spíš Stevovi, který se po sušenkách začal pohotově natahovat. Vyndala si sklenici a nalila si do ní trochu mléka, napila se a vzápětí vyprskla.

„Myslím, že bychom měli zajít na nákup," vylila zkyslé mléko nejdříve ze sklenice a později i zbytek z krabice do dřezu. Vypláchla skleničku a stejnou ochutnávací proceduru učinila i s džusem. 

„Dobrý," řekla jen a začala džus rozlévat do sklenic. 

„Hej, Willou," strčil mě Stev loktem do boku.

„Hm…" Zakousla jsem se do své první sušenky a otočila se na něj. 

„Co kdybychom udělali menší obchod." Přimhouřila jsem oči a čekala na to, co z něj vypadne. 

„Tvoje sušenky za mou sklenici džusu." Párkrát za sebou nadzvednul obočí. Pohledem jsem sjela nejdříve na džus v jeho ruce a pak i na něho. Pohotově jsem sáhla po další sušence a s chutí se do ní zakousla. 

„Fajn!" Prudce odvrátil hlavu a zhluboka se napil džusu. 

Chytrý to chlapec, pochopil.

„Máte u sebe někdo peníze?" Nadzvedla jsem obočí do němé otázky.

„Já mám kreditku," přihlásil se Stev. 

„Dej mi ji." Natáhla jsem k němu ruku.

„Ne," zarazil nás kategoricky Logan. 

„Nedal bych moc za to, že právě teď už sledují veškeré transakce a pohyby na našich platebních a kreditních kartách, proto v úvahu přichází jen hotovost." Měl pravdu, nemohli jsme si dovolit riskovat.

„Našel jsem pět dolarů," narovnal v dlani zmuchlanou bankovku Stev.

„Já mám dvacku," přihlásil se Robert. 

„Někdo další?" Logan a Luci jen negativně zakroutili hlavami. 

„Ne?" rozhlížela jsem se kolem. 

„No tak, aspoň že máme k dispozici těch pětadvacet dolarů." Vzala jsem si od nich bankovky.

„Za to už se pár základních věcí sehnat dá," říkala jsem jim.

„To jo, ale takhle to dál nepůjde," rozhodil ruce Robert. Logan se poškrábal na hlavě.

„Já vím." Dlaní si sjel na spánek a promnul čelo. 

„Říkal jsi, že ty transakce budou sledovat," ujasňoval si Stev fakta.

„Jo," odpověděl mu Logan. 

„Tak co kdybychom je odvedli ze stopy tím, že bychom ty peníze vybrali v jiný lokalitě?" Logan přivřel oči, skousnul si ret a zadíval se do stropu. 

„To není blbej nápad…," přemítal, „… akorát se tedy bojím, že nám na to neskočí." Založil si ruce na prsou. 

„Proč myslíš?" Stev nadzvednul obočí a zakroutil hlavou. 

„Vědí, že nejsme žádný amatéři a tak snadno bychom si je k sobě dovést nenechali." Stev nadzvednul ramena a ohrnul horní ret. 

„Ať je to tak či tak, nám to stejně může být ukradený, ne?" Logan si rukou uhladil vlasy.

„Vlastně…," zarazil se, „… máš pravdu, může."

…

Na oči jsem si nasadila sluneční brýle, Luci mi je ale v momentě zase stáhla. 

„Hej!" Ohnala jsem se po ní rukou.

„Vrať mi je!" Začala jsem špičkou nohy podupávat o silnici. 

Otevřela dveře od auta, vhodila dovnitř moje brýle, a než jsem stihla vůbec nějak zareagovat, už ho zamkla. Co to… 

„Proč jsi to udělala?" ptala jsem se jí nechápavě. 

„Snažím se, abychom působily nenápadně, ale ty…," seknula po mně pohledem, „… mi to dosti komplikuješ!" Zapřela si ruce o boky. 

Teď se mam jako bát? „A co společného mají s tou tvou nenápadností mé sluneční brýle?" Zadívala se na mě jako na malého fakana, který absolutně nechápe, o čem jeho rodič mluví. To si vyprošuji! 

„Všechno!" sykla mým směrem. 

„Co všechno?" Nechtěla jsem se jen tak vzdát a rozešla se za ní. 

„Máme splynout s davem a velmi…," na slovo velmi dala obzvlášť důraz, „… velmi pochybuji o tom, že se nám to povede, když budeš nadále hlavinky všudypřítomných zatěžovat tím, proč máš na sobě sluneční brýle v tomhle…," dlaněmi poukázala na černé mraky rýsující se na obloze, „… nečasu." 

„To je snad moje věc, ne?" ptala jsem se jí naštvaně.

„V jiné situaci ano, ale teď se prostě musíme chovat jako normální lidi," vysvětlila mi. 

„Hm…" Šla jsem za ní jako ocásek. Stejně mi to ale nedalo a sem tam jsem se rozhlédla po okolí. Luci si toho všimla.

„No tak, neotáčej se pořád!" okřikla mě. Strčila jsem do ní dlaní.

„Co se ti zase nelíbí? Vždyť to dělám nenápadně!" Nezapomněla jsem ještě jednou projet očima to malý parkoviště před supermarketem.

„Ty jsi nenápadná asi tak jako petarda v plném náměstí lidí," pravila mým směrem znuděně. 

Zaměřila jsem se na malá křoviska ohraničující celý areál. Po chvíli jsem si uvědomila, že jsem na ta místa musela koukat už asi opravdu hodně dlouho a možná i trochu zvláštně? Lidé okolo mě si totiž mezi sebou začínali něco špitat. A někteří jedinci, zdálo se, že ti odvážnější, následovali mého příkladu a začali keře dusit, a to doslova ve vlastní šťávě.

„Hej! Co jsem ti říkala?" osopila se na mě Luci, omluvně jsem se na ni zahleděla.

„Promiň, asi jsem jen paranoidní." Smířlivě si mlaskla. 

„No tak, už pojď, ať to máme konečně za sebou." Alespoň, že v něčem jsme se shodly. Luci otevřela dveře od obchodu.

„Prosím," pokynula mi dlaní dovnitř. Nad jejím chováním jsem jen protočila panenky. Opice jedna drzá.

…

„Kolik mám vzít těch rohlíků?" S košíkem zavěšeným na ruce jsem se k ní natočila a nakoukla jí přes rameno. 

„Vezmi jich deset, každému musí stačit dva, mohli bychom k tomu koupit ještě třeba vajíčka a nějakou tu levnější minerálku," utrhla si papírový sáček a začala do něj vkládat ještě teplé rohlíky.

„Že je to ale nezvyk?" udržovala jsem při životě naši lehkou konverzaci.

„Co?" zakroutila nechápavě hlavou Luci. 

„No, co asi? Přeci dávat si pozor, abychom se vešli do rozpočtu," vysvětlila jsem jí. 

„Jo, tohle." Pokračovala dál ve své práci. 

„Vlastně máš pravdu, vypadá to, že jsme si v poslední době zvykli až moc spoléhat na přepych," přiznala nahlas tento náš mínus.

„Hm… máš pravdu," souhlasila jsem s ní. „… a teď pokud dovolíš, jdu se podívat po nějaký ty minerálce," oznámila jsem jí. 

„Dobře, já pak ještě zaběhnu pro ty vajíčka," souhlasila se mnou.

Začala jsem si razit cestu davem lidí do uličky s nápoji. Prošla jsem ještě dvěma řadami a třemi odbočkami, když kde se vzalo, tu se vzalo, přede mnou se jako oáza v poušti objevily různé lahve a džusy vystavené v regálech.

Namísto abych si nápoje začala vybírat podle etikety, složení, či příchutě, jako jsem to dělávala obvykle, jsem se zaměřila na štítky s cenami, pod nimi níže uvedenými. Páni, věděli jste, že to nejdražší zboží bylo vždy vyskládáno v úrovni vašich očí a rukou? Zatímco ty podřadnější produkty byly skoro srostlé s podlahou? Tady stál neklamný důkaz takzvaného dnešního marketingu. 

Ohnula jsem se a do košíku přihodila dvě dvoulitrové lahve minerálek s citrónovou příchutí. Napřímila jsem se a chtěla se jít vydat hledat Lu, ale už u prvního pohybu nohy jsem zkoprněla. Kousek ode mě si právě do košíku vkládal jahodový džus jeden z těch chlápků, co nám právě teď okupovali náš milovaný baráček. Jahodový, vážně?

A sakra! V hlavě jako by se mi snad sepnul alarm. Rychle jsem se otočila a utekla druhou stranou. Snad si mě nevšiml. Okamžitě jsem zamířila ke chlaďáku, kde by Luci alespoň podle mých předpokladů měla být, ale někdo mě chytnul za paži a následně strhnul do jedné z prázdných uliček. 

Ucukla jsem a chtěla se tomu dotyčnému člověku vykroutit, ale nedařilo se mi to. Alespoň zatím. Můj mozek začal pracovat na plné obrátky, že by tu těch mužů mohlo být víc? Jinou možnost jsem si snad ani nepřipouštěla. S naprostou jistotou jsem totiž věděla, že ten chlápek u džusů by mě předběhnout nestihl. Podařilo se mi otočit na mého únosce a… ze srdce mi spadnul obrovský kámen, nebo spíš šutr?

„Panebože, to jsem ráda, že jsem tě našla," spustila jsem na Luci okamžitě. Při mém výkladu, jsem samozřejmě neopomněla ještě gestikulovat a házet rukama.

„Tomu normálně neuvěříš. Představ si, že si hned vedle mě do košíku…" Přerušila mě.

„Já vím, taky jsem měla tu čest jednoho z nich zahlédnout," oznámila mi. 

„Cože!" sykla jsem.

„Tiše!" okřikla mě.

Jaká je šance potkat ty samý chlápky v tom samém obchodě, v tu samou hodinu a dokonce i v ten samý den? Řekla bych, že jedna z milionu, něco takového se mohlo přihodit opravdu jen nám dvěma! Ignorovala jsem Lucinu poznámku o tom, abych byla ticho, a stále si brmlala pod nos.

„Musíme se odsud okamžitě dostat, ale…" začala plánovat.

„To by mě absolutně nenapadlo," pravila jsem ironicky. 

„Nebuď sarkastická! A radši mi pomoz něco vymyslet!" Ruce jsem rozhodila do prostoru před sebou a bezradně kroutila hlavou.

„Musíme se dostat nějak nenápadně ke kase," dávala dohromady nějaké první body našeho únikového plánu Luci. 

„A co to jídlo?" ptala jsem se jí a očima vyhledala košík v mé ruce. Luci mě zpražila pohledem.

„Máme daleko větší starosti, než je to jídlo!" Dlaně jsem zvedla do úrovně prsou.

„Ok, ok, vzdávám se. Tak na mě můžeš zase přestat křičet," bránila jsem se před tím jejím výbuchem. 

Rukou si promnula čelo. „Promiň," broukla.

„Tak jdeme!" Chytla mě za rukáv od mikiny a vláčela chodbičkou mezi těstoviny a konzervy. 

„Stůj!" okřikla jsem ji a zatarasila cestu rukou. Hlavou jsem kývla na chlápka ob uličku. Obě jsme v rychlosti uskočily zpátky tak, jako by ta podlaha před námi byla něčím infikovaná.

Luci v rychlosti vystrčila a následně zase zastrčila hlavu. 

„Tak co?" ptala jsem se jí, když udělala pár kroků vpřed a nakoukla do uličky, kde se ještě před chvílí nacházel ten muž. 

„Vzduch je čistý," sdělila mi a rukou mi pokynula, ať ji následuji.

„Dobře." Rozešla jsem se za ní.

„Už jen kousek." Luci se stále dokola rozhlížela kolem sebe a se mnou těsně v patách došla až k pokladnám. 

„Proklouzneme u pokladny číslo dvě, je tam nejmíň lidí," všimla jsem si skoro prázdné pokladny a namířila na ni prstem. 

„Tak na co ještě čekáme, jdeme," přikývla Luci, rychlostí blesku se společně se mnou přesunula k pokladně a protáhla se mezi lidmi čekajícími ve frontě. 

„Dobře, zvládly jsme to," oddechla jsem si a bok po boku se s Luci rozešla ke dveřím. Když už jsme byly skoro u nich, cestu nám zastoupil sekuriťák. Nadzvedla jsem obočí, on jen rukou ukázal na rozhlas, připevněný nad dveřmi. Co? 

„Prosíme ty dvě slečny, co se právě chystají k odchodu, aby se okamžitě dostavily na informace. Opakuji, ty dvě slečny u východu, ať se dostaví na informace, děkuji," linul se z rozhlasu velmi formální ženský hlas. 

To si z nás snad dělaj srandu?!

Samozřejmě, že se celé tohle otravné divadýlko neobešlo ještě bez otravnějších diváků. Rázem se na nás upřely skoro všechny pohledy v budově. Útěchou nám bylo snad jen to sekuriťákovo shovívavé pousmání. Svěsily jsme hlavy a došly k informacím. 

Nezbývalo nám nic jiného než jen doufat, že tento "drobný výstup" neslyšely uši, které neměly. Co neslyšely? Neviděly!

…

Žena za pultem si decentně odkašlala a vzápětí se narovnala do vzpřímené pozice. Nesměla jsem zapomenout podotknout ještě to, jak nás propalovala očima. Z jejího pohledu jsem se viděla jako člověk, který se právě nakazil morem. 

Byla jako otevřená kniha, z které se na můj vkus dalo vyčíst až příliš mnoho. Trochu slušnosti bych prosila! 

Sedla si na kancelářskou židli a z pultu vytáhla ten náš košík. 

„Tady to máme…," škodolibě ho před nás položila, „… tak a teď bych vás poprosila, abyste to šly vrátit zase na svá místa." Neuniknul nám ten opovrhující pohled, kterým nás skenovala. 

Luci položila ruce ke košíku. „Rozhodly jsme se, že si ten nákup přeci jen koupíme." Baba nadzvedla jedno její už lehce rozpité a hnědou tužkou namalované obočí. 

„Co tak najednou?" sklopila oči a začala zboží rovnat na pult. 

„Do toho vám snad nic není, ne?" neudržela jsem se. Chovala se tak povýšeně, že to ani jinak než drzostí vyřešit nešlo. 

„Nelíbí se mi vaše jednání a tón, slečno! Možná že bych přeci jen měla zavolat ředitele," vyhrožovala.

Jo, jasně a já jsem prezident. Už vidím toho tvého ředitele, jak se sem plahočí kvůli takový malichernosti, kterou si chce navíc někdo zaplatit! 

„Ne, to nebude nutné. My se omlouváme a byly bychom vám velice vděčné, kdybyste nám to spočítala," žehlila za mě okamžitě Luci. 

Jen ji nech, nabádala jsem ji v duchu. Bohužel to ale nemělo zrovna nějaký valný účinek.

„Jistě," ušklíbla se ta baba.

„Děkujeme," zašveholila vděčně Lu. Vypadalo to, že stejně jako já si i ta baba všimla množného čísla v Lucinině odpovědi. 

Svůj pohled tedy zaměřila na mě a znovu nadzvedla to její strašné obočí. 

To by se ti tak líbilo, provrtávala jsem ji, stejně tak jako ona mě, nepřátelským pohledem. Nakonec jsem celou tuto habaďůru zakončila ještě ironickým úsměvem, směřovaným na její osobu. A pak mě ještě napadlo… po jejím příkladu jsem nadzvedla i to obočí.

Jasnější hození rukavičky jsem jí snad ani předložit nemohla. Odfrkla si. Do ruky vzala minerálku a čtečkou namířila na její kód. Ozvalo se tiché zapípání. Stejný postup praktikovala i u druhé minerálky a vajíček. U rohlíků začala něco vyťukávat na klávesnici. Stroj ze sebe vydal jeden táhlý dunivý zvuk. 

„Bude to dvacet dva dolarů." Uklidila nám nákup do tašky. Luci jí podala peníze. Sáhla jsem po účtence, položené na pultu. Ležérně jsem se opřela o tu dřevěnou desku a začala si pročítat ceny zboží. 

„Moment," Babiznina ruka se zastavila v pohybu.

„Ano?" zaskřípala zuby. 

„Ty minerálky byly za čtyři dolary a ne za pět." Zrudla a já jí s úsměvem podala zpátky účtenku. 

„Omlouvám se, ta čtečka asi začíná blbnout," vykoktala ze sebe omluvu. 

No tak, líp to neumíš? 

„To věřím, ale nic si z toho nedělejte. Vás to, jak se na vás tak koukám, očividně mrzí." Tak tohle byl vážně božský pocit. 

„Zajisté." Obě jsme věděly, že nemluví pravdu, tak k čemu ta přetvářka? 

Vytiskla novou stvrzenku a vrátila Luci dva dolary. Opřela jsem si loket o pult a začala si prohlížet nový účet. 

Ani nevíte, jak jsem si to užívala. Bavilo mě sledovat, jak to tu babu vytáčelo. Nakonec jsem se na ní usmála. 

„Zdá se to být v pořádku, ale…," naklonila jsem se k ní blíž, „… měla byste si na takové omyly dávat větší pozor, ne každý je stejně tak tolerantní jako my," přihodila jsem na závěr tu nejlepší perličku.

„Děkuji za radu," zasyčela. 

„Rádo se stalo," usmála jsem se a pak mě ještě napadlo. Prudce jsem se k ní otočila.

„Přeji vám příjemný zbytek dne." Jsem přeci slušně vychovaná.

„I já vám," vykulila oči a chvíli mě jen tak pozorovala. Se smíchem jsem se otočila k Luci. Když jsme trochu popošly, chytila mě za rameno.

„Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, cos to zase vyváděla?" ptala se mě naštvaně. 

„Já?" dělala jsem blbou a zabodla si vyděšeně palec do hrudního koše. 

„To ona nás chtěla ošidit." Rukou jsem ukázala na babu u informací. 

„Jsi jako malé dítě!" Pustila mi rameno a vykročila ke dveřím. 

„Jsi jako malé dítě," parodovala jsem ji. Sekla po mně pohledem a zašla k průhledným oknům, které umožňovaly výhled na parkoviště.

„Tak jak to vypadá?" zeptala jsem se jí, jen co jsem k ní došla. 

„Zdá se, že je to v suchu." Nenamáhala se ke mně ani otočit.

„Podle čeho usuzuješ?" zajímala jsem se.

„Nevidím nic podezřelého." Nenápadně jsme se oprostily od stěny.

„Ok, tak jdem na to." Hlavami jsme v pozdravu stačily kývnout ještě na toho sekuriťáka stojícího opodál. Ten jen v rychlosti sjel pohledem tašku v mé ruce a lehce se usmál.

Bože, co mají furt všichni s tím nákupem? 

„No, tak už pojď!" popoháněla mě Luci. 

„Ani nevíš, jak si oddechnu, až odtud konečně vypadneme," svěřovala se mi. 

„Jo, já taky," nezbývalo mi nic jiného než s ní plně souhlasit.

Na nic jsme nečekaly a vyšly ven. Do nosu jsem nasála čerstvý vzduch, který mi sfoukl vlasy do obličeje. 

Čerstvý? okřiklo mě v tu ránu mé podvědomí.

Ok, ok, dobře tedy. Tak ne zase až tak úplně čerstvý. 

Rychlými kroky jsme se rozešly k autu. „Někam spěcháte, dámy?" Leknutím jsem skoro nadskočila a možná bych i utekla, nebýt ruky dotyčného pachatele, která se sevřela okolo mého loktu. 

Cítila jsem, jak se mi do zad pod lopatky zavrtal cizí předmět. A protože jsem byla realistka, stojící nohami pevně při zemi, ani na chvilinku jsem nezaváhala a hned v počátku si přestala namlouvat, že by to mohl být třeba jen takový klacek, který se v blízkosti mých zad ocitl čistě náhodou. 

„Kdybychom řekly, že ano, změnilo by se na tom něco?" pootočila jsem se k němu. Strčil mě rukou do ramene. 

„Jerred měl pravdu, jsi vážně až nezvykle drzá." No pozor! O mně se vypráví už i v jejich kruzích. Musím být vážně drsná! 

„Tak to bych asi měla být polichocena." Přivřel oči. 

„Pohni si," procedil skrz pevně semknutou čelist a pistoli mi do zad zavrtal snad ještě silněji. Klopýtla jsem a lehce se sklonila, jak jsem se snažila, udržet na nohou. 

„Ježíši!" Chytl mě za rameno a zároveň se pátravě rozhlédl po parkovišti. Někteří jedinci popřípadě páry, po nás začali házet očkem. Zpozorněl a obličej přiblížil k mému uchu.

„Vidíš ten modrej Ford Fusion Calero?" kývnul hlavou k zaparkovanému autu na levé straně parkoviště. 

Hned jsem ho zahlédla. Vlastně mě přímo udeřilo do očí, ale ve snaze získat pro nás ještě alespoň trochu toho času, jsem nesouhlasně zakroutila hlavou. Poslední věc, která mi ještě stačila dojít, před mým, nazvěme to totálním výpadkem smyslů, byla tuto chvíli záměrně protahovat. Mezitím se Luci ještě třeba podaří něco vymyslet, když už jsem tedy já zklamala na plné čáře. 

Nevím proč, ale připadalo mi to, jako by se mi každá kloudná myšlenka vykouřila z hlavy, a jediné, co mi v ní snad ještě zůstalo, bylo uvědomění si, že je pro nás každá vteřina nedostatkovým zbožím. Kdyby se s časem dalo obchodovat, hned bych si nějakou tu půl hodinku přikoupila. Očima jsem ještě chvíli "jako" vyhledávala to auto mezi zástupem jeho podobných.

„Ten s těmi tmavými skly," vyšel mi na pomoc. 

Jsem se tě o nic neprosila, blbečku. Vypadalo to, že náš čas vypršel. 

„Ty a tvoje kamarádka…," obrátil pozornost na Luci, „… se k němu hezky rozejdete. Zatímco my…," minuta ticha „… půjdeme v těsném závoji za vámi. Kdybyste se, řekněme, čistě náhodou rozhodly pro útěk, vězte, že bychom, ač neradi, museli přistoupit k hmm…," v obličeji mu nepatrně cuknul sval, „… razantnějšímu řešení?" vyslovil nakonec a pistolí mi přejel po páteři. 

To asi aby mi bylo jasné, jaké razantnější řešení měl na mysli. Úkosem jsem se podívala na Luci. Čekala jsem od ní všechno. Strach, zmatek, překvapení, ale ne zlost, co z jejích očí přímo sálala. Nechtěla bych být tím chlápkem, co ji přidržoval. 

Zaznamenala můj pohled a náhle se v jejích očích zalesklo i odhodlání, panečku, tak tuhle Luci jsem ještě neznala, která bezpochyby vyzařovala i z mých očí.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 23. kapitola: