OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 24. kapitola

10.10.2015 (09:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 644×

24. kapitola

Zdálo se, že Luci na tom byla stejně jako já, čili bez nápadu. 

Ten muž, co mě držel, dálkovým zařízením odemknul auto a mezitím, co jsem ho obcházela, ze mě nespustili zrak.

Nemělo to cenu, musela jsem si nakonec sama sobě přiznat, a ještě před tím, než jsem začala hledat východisko a hlavně reálné řešení, jak se dostat tiše a hlavně nenápadně ven z téhle zapeklité situace, už jsem seděla v autě na zadním sedadle s Lu po boku. 

Dvířka na straně spolujezdce se tiše otevřely a dovnitř ladně vplul jeden z našich únosců. Stejně tak to o nepatrný okamžik později proběhlo i na místě řidiče. 

Jen co dosedl, strčil klíčky do zapalování a otočil. Motor bez problému zapředl.

Zatraceně! Zdálo se, že ani karma nám nebyla zrovna pozitivně nakloněna! Dveře vedle mě i vedle Luci náhle lehce zapraskaly. 

Až později mi došlo, že nás zamkli.

To si vážně mysleli, že bychom byly schopny vyskakovat z jedoucího auta, i když…

Ty vole, to není zrovna špatnej nápad! Vystoupala a zároveň zase klesla má nálada.

No, ale k ničemu. Na jeho provedení nám právě teď zmařili dosti podstatný detail! V hlavě se mi začalo přemítat několik variant jejich vraždy. Asi jsem byla vážně sadista.

„Cestou bychom se ještě mohli stavit U Taua," prolomil napjaté ticho řidič.

Bar U Taua se nacházel na malém kopečku nedaleko odsud. Byl známý tím, že se v něm nešlo pro ránu daleko a kromě velmi četných návštěv policie, která byla čirou náhodou podplacená, jinak to prostě ani nebylo možný, a dělala, že ty nelegální látky, drogy, hazard, a myslím si, že i prostituci, neviděla, měl tenhle bar vážně nevábnou pověst. 

Nebylo se tedy čemu divit, že se tam slézali dosti pochybní a určitě i se zákonem problematičtí lidé. Vždy když se událo něco velkého, byla skutečnost hraničící s jistotou, že v tom měl namočený prsty někdo z návštěvníků této instituce. Bylo to něco jako hlavní sídlo všeho. 

„Carlos mi včera večer volal, že ty peníze pro nás má už přichystaný." Muž sedící na sedadle spolujezdce se na nás otočil. 

„Co říkáte? Budete hodné, mezitím co budou strýčkové pracovat?" Z posledních sil jsem se držela, abych mu nenaplivala do ksichtu, už zase.

Se smíchem se odvrátil. „Zdá se, že dámy souhlasí," pronesl provokativně. 

Proč nemohl mlčet? Nevím jak, co, ani kdy jsem se rozhodla promluvit, vím jen to, že jsem si to uvědomila až poté, co jsem tak učinila.

Sebevrahu! křičelo na mě hystericky mé podvědomí, ale já to prostě nemohla jen tak přejít.

„Kdo mlčí, nemusí vždy souhlasit, možná jen někdy nemá chuť diskutovat s idioty." Jejich pochechtávání rázem přestalo. Skrz zpětné zrcátko po mně spolujezdec, říkejme mu třeba Ochmela, blýsknul zlostným pohledem. 

„To si spolu ještě vyřídíme, ty mrcho! Co říkáš? Třeba mě Jerred tě nechá potrestat a věř mi, že jak já jednou začnu, nebude se mi zase hned tak chtít skončit!" říkal to takovým tónem, že by se ve mně snad krve nedořezalo. 

„Neboj, bude se ti to líbit." Chtěla jsem se k němu naklonit a hezky od srdce mu ukázat, jak se mi to líbit nebude, když vtom se Lucina ruka přesunula na tu mou a zarazila mě v pohybu. 

Podívala jsem se na ni. Jen zakroutila hlavou. Na její bezhlasný pokyn jsem se to tedy snažila vydýchat a strnule se zády opřela o sedačku auta. Po chvíli ruku zase stáhla. 

Podařilo se mi přestat vnímat veškeré okolní dění v autě a zamyslela se. Ač nerada, začala jsem si připouštět, že tohle všechno zašlo až moc daleko. Možná, že na mě měla vliv i ta přemíra adrenalinu šířící se v mém krevním oběhu. Jinak jsem si to ani nedokázala vysvětlit. Neuměla jsem přesně popsat ten pocit, co mě pohltil, když se to všechno najednou sesypalo, ale nikomu jsem nepřála to zažít. Bylo to vážně děsivý. 

Krizové situace jsem se vždy snažila odlehčovat humorem, ale v tomhle tom případě ani to nešlo. Už jsme se nepohybovali jen na hraně zákona, my jsme v tý sračce byli totálně namočený. Bez zaváhání se objevili v našem domě, doslova se vnutili do našeho života a těžce nabourali naše soukromí. Na nic se neptali, jen brali. V ten moment mi přestalo být do smíchu. Tohle muselo skončit. A to co nejdřív! 

Ten tlak v kombinaci s nejistotou byl vážně ubíjející. Z mého chmurného rozpoložení mě dostalo až skřípání pneumatik a vypínání motoru. Chlápek Ochmela se k nám naklonil a zkontroloval, jestli byly dveře zavřené. Když se nakláněl přese mě, schválně zavadil rukou o má stehna. Ohnala jsem se po něm dlaní. Mou ruku se mu podařilo zachytit ještě v letu. Zakýval na mě ukazováčkem. Využila jsem druhé ruky, ale výsledek byl úplně stejný, jako při prvním pokusu. 

A pak než jsem si vůbec stačila uvědomit, co přišlo dřív, jsem ho viděla válet se na předním sedadle s rukou mnoucí si tvář. S očima až navrchu hlavy jsem se otočila na Luci. Ta jen bolestně kroutila zápěstím. Muž na ni vrhnul zuřivý pohled. Luci zaujmula obranou pozici. 

„Ricku!" zakřičel druhý muž, teď už stojící venku před autem s cigaretou zašlapující do silnice. 

„Nech toho! Budeš mít ještě spoustu času si s nimi pohrát. Teď už ale musíme jít," přimhouřil oči a tělem udělal rychlý výpad k nám. Leknutím jsem se skoro vmáčkla do čalouněných potahů. Šíleně se zasmál, narovnal, pomalu vystoupil a zabouchnul dveře.

Svou pozornost jsem ihned zaměřila na okno po mém boku, kdyby se ty dveře na místě spolujezdce znovu s prudkostí nerozlétly, začala bych okýnko ohmatávat a hledat nějakou skulinku. 

„Abych nezapomněl," svou pozornost zaměřil opět na mě, „skla jsou neprůstřelný, auto dálkově zamčený a klíčky u mě v kapse." Dlaní si poplácal na nepatrně vyboulené džínovině na levé straně nohy. 

A jsme v pytli! Takže první plán, rozmlať to tu, co to jde, a pak zdrhej, padá. Vzpamatovala jsem se až tehdy, co jsem viděla, jejich záda vcházející do baru. 

„Co budeme dělat?" Nic, žádná odpověď se mi nedostávala. 

„Přemýšlím."

Ok, ok, to chce hlavně klid, máme tak asi pět minut, naklonila jsem se opět k okénku. Sakra, bylo to na digitální otevírání! A jelikož nebyl zapnutej motor, těžko ho otevřu. 

Nesnášela jsem tadyhlety typy vozidel. Stačila chvilková nepozornost, nebo něčí úmysl a tahle hrouda šrotu se měnila v neproniknutelný sejf! 

Naklonila jsem se nad palubní desku, nic. „Tak co?" obrátila jsem se opět na Luci.

„Napadá mě jen jediná věc. A to…," vrhnula se na místo řidiče, „… nastartujeme drátky."

Jednu nohu jsem podsunula na sedadlo spolujezdce a druhou nechala stále na zadním sedadle. Byla to poněkud směšná poloha. „A jak to chceš stihnout? Nebo spíš ty to umíš?" 

„Jo, ale bude to chtít chvíli času…" 

„Který my rozhodně nemáme," dokončila jsem za ni její větu. 

„Moment! Nezačne to náhodou houkat, až…," rukou jsem pokynula k volantu, „… to … no vyrveš." 

„Pravděpodobně začne, ale žádný strachy, jsem rychlá. Bude mi trvat tak minutu, dvě, než nastartuju." 

„Dobře, ale…" Odtrhla plastovou desku pod volantem. Okolím se náhle rozdrnčel alarm. A sakra! 

„Nemyslela jsem si, že to bude kňourat až tak hlasitě." 

No tak dělej, popoháněla jsem ji v duchu se zaťatými pěstmi. To zvládneš, povzbuzovala jsem ji dál. Neuměla jsem si představit jejich pohledy, kdyby se nedej bože vrátili, a naše snahy, jak utéct, nebyly dokonány. V případě nejhoršího mi tedy jen zbývalo doufat, že si na tom autě příliš nezakládali. 

Skrz okénko jsem vykoukla na vchodové dveře od baru.

A kurva! Vypadalo to, že to v nejbližší době i zjistíme! Barové dveře se rozlítly dokořán. Pohled mi padnul na ruční brzdu pod mou nohou. Bez přemýšlení na důsledky jsem ji uvolnila, a jelikož jsme byly na kopci, auto se dalo do pohybu. Rozeběhli se za námi. I na tu dálku jsem viděla, jak byli rudý vzteky. 

„No tak, Lu, dělej!" otočila jsem se. Zadním okénkem se mi naskytnul pohled na stromy pod námi. 

„Už to skoro bude." 

„Nechci to vidět! Nechci to vidět! Nechci…" Z mé hysterie mě probudilo až pravidelné zapředení motoru. A následně prudký pohyb, jak Luci šlápla na plyn. Úlevně jsem si oddechla a klekla na zadní sedačku. Otevřela jsem okýnko a vykoukla ven. 

„Tak zas někdy, cucáci!" zavřískala jsem. 

„To se ti to teďka mluví, co?" 

„Abys věděla, právě ses vyšplhala na samou špičku lidí, co mám nejradši." 

„Vážně? To jsem překonala i božského Logana?" mluvila na mě stále s pohledem na silnici před sebou.

„I toho," přikývla jsem. 

Přes zpětné zrcátko jsem viděla, jak se usmála.

…

Ten, kdo prozatím neměl tu čest jet v ukradeném autě, s kvílejícím alarmem rozléhajícím se na kilometry daleko, vážně nevěděl, o co přicházel. Neříkala jsem tedy, že to byla zrovna nějaká lahůdka, určitě se na světě dal najít i lepší způsob vyplnění volného dne, ale pro začátečníky to bylo jako stvořený. K úplné dokonalosti bych to zařadila ale až teprve tehdy, co bych zjistila, jak se ten alarm dá ztlumit. Sice jsem netrpěla na migrény, ale díky této situaci se mi k nim začal tvořit dosti solidní náběh. 

Luci najela na nějakou lesní cestu. Projížděly jsme kolem stromů pořád hlouběji. Ještě jednou zabočila a pak zastavila. „No a co teď?" 

Přelezla jsem na místo spolujezdce. „Máš u sebe mobil?" S rukama stále položenýma na volantu se na mě otočila. 

Sáhla jsem do kapsy džínů. „Jo," vylovila jsem ho. A následně zapnula. Páni, pět nepřijatých hovorů od Logana.

„Nejsou to zrovna moc dobrý únosci. První věc, kterou bych na jejich místě udělala já, je ta, že bych své oběti prošacovala," ušklíbla jsem se. 

„A víš, že mě to ani nenapadlo," povytáhla obočí. Zvedla na obranu ruce.

„Dobře, dobře, už volám." V telefonním seznamu jsem našla Loganovo číslo a vytočila ho. Vzal mi to hned po druhém zvonění. 

„Kde kurva jste!" rozkřičel se na mě hned v úvodu.

„No, takhle se mluví s člověkem, který byl v poslední půl hodině unesen, zastrašován, prodělal několik infarktových stavů a přece jen se mu na vzdory osudu podařilo vyklouznout?" 

„Cože!" zavřískal.

„Jestli se nepletu, šly jste jen nakoupit!" 

„No právě," přisvědčila jsem mu. Z mobilu se chvíli nic neozývalo. 

„Co to tam vříská? Skoro tě neslyším." 

„Ale…," mávla jsem rukou, „… toho si nevšímej. To je jen autoalarm," slyšela jsem, jak zalapal po dechu. 

„Klid a zhluboka dýchej." Začal si něco brumlat pod nos. 

„Kde jste?" No konečně nějaká smysluplná otázka. 

Tázavě jsem se otočila na Luci. „Kde jsme?" Pokrčila rameny. 

„Nevím," převedla jsem její tiché gesto do mobilu. 

„Nevíš?" udivil se. 

„No, tak promiň, ale my jsme byly rády, že jsme jim dokázaly ujet. To kam jsme už zrovna dvakrát neřešily." 

„Popiš mi, co vidíš." Porozhlédla jsem se po okolí. 

„No…" 

„No?" zopakoval po mně. 

„Jsou tu stromy. Hodně stromů." Tentokrát jsem jeho zaklení už nepřeslechla. 

„Ok, tak teď mě dobře poslouchej, ano?" To jsem fakt zvědavá, co z něj zase vypadne.

„Vylezte z toho pravděpodobně kradeného auta a dostaňte se co nejdál od něho. Nesvítí náhodou pod palubní deskou takové červené světýlko?" S mobilem u ucha jsem se sklonila. 

„Jo, proč?" narovnala jsem se. 

„To auto má v sobě sledovací zařízení, ale žádný strach," ujistil mě ještě před tím, než jsem začala jančit. 

„Jestliže jste v lese, jak jsem stihl pochopit, dokážete se jim jednoduše ztratit." 

„No, a co dál?" 

„Pamatuješ si, jak Rio naše mobily mezi sebou propojil?" Zabrousila jsem ve své soukromé paměťové desce.

„Jo." 

„Najdeme vás pomocí GPS." 

To znělo rozumně. „Dejte si ale na čas. Na mobilu mi zbývají už jen dvě čárky, a jestli jsi nezapomněl, Luci ten svůj u sebe nemá, zůstal v domě." 

„Já vím, Robův a Stevův taky," uchechtnul se. 

„Bylo vidět, že ty chlápci patřili k sobě," prohodila jsem. 

„Jak to myslíš?" ptal se ihned. 

„Stejně tak, jako ty týpky v domě, ani tyhle nenapadlo nám vzít mobily."

„Kdyby jo, byly byste v prdeli," zhodnotil situaci. 

„Kdybych neviděla, jak odstřelili Colina, řekla bych, že to jsou pořádní amatéři." 

„Ale oni opravdu můžou být. Jedinej, kdo mi připadal, že v tom umí jakžtakž chodit, byl ten jejich šéf," dokončil svůj monolog. 

„Myslíš Jerreda?" 

„Oni vám řekli, jak se jmenuje?" zaváhal. 

„Prořekli se, ale vypadalo to tak, že si toho ani nevšimli." 

„Fakt divný." 

„Povídej mi o tom," otočila jsem se na Luci. Ta si jen rukou ukázala na zápěstí. No, jo.

„Budu muset končit, najděte nás co nejdřív, jasný?" 

„Žádný strachy, jenom teda budeme muset sehnat nějaký auto." 

„Hodně štěstí," řekla jsem a zavěsila. Neměla jsem žádné pochyby o tom, že nás z toho dostanou. V tomhle tom směru se jim dalo vždy věřit. Tím jsem ale zase nechtěla říci, že by neměli žádný mouchy. Měli, ale to snad každý. 

„Tak a jdeme na to." Luci přikývla. „Logan říkal, že se musíme dostat co nejdál od auta. Prý je sledovaný." 

„Taky mě to napadlo," řekla si pro sebe. 

„Najdou nás pomocí GPS v mém mobilu." Ještě chvíli jsme seděly na svých místech. Luci nakonec spráskla ruce do klína. 

„Tak na co ještě čekáme?" Ohlédla jsem se na ni. Měla pravdu, na co vlastně?

…

„Neměly jsme sebou přeci jen vzít alespoň jednu tu minerálku?" remcala Luci. Nasupeně jsem se na ni v uplynulých deseti minutách už po třetí ohlédla. 

„Ne, akorát by nás to zdržovalo."

„Ale…" snažila se namítat. Zarazila jsem jí dlaní ruky.

„Nic neříkej." Povzdechla si.

„Dobře." Dalších pět minut od ní byl pokoj. 

„Víš vůbec, kam jdeme?" 

„Ne, Logan řekl jen to, abychom se dostaly co nejdál od auta," odpověděla jsem jí pohotově. 

„Už ho skoro neslyším," zastavila jsem se a počkala, až se mnou srovná krok. Nebavilo mě se na ni totiž stále obracet. 

„Co?" pokrucovala jsem nechápavě hlavou. 

„Přeci ten autoalarm." Imaginárně jsem se plácla do čela. No jo, alarm! 

„Máš pravdu." Zaposlouchala jsem se do dění v okolí a zase se pomalu rozešla. Mohly uplynout tak dvě, tři minuty od naší minulé přestávky, když vtom mi cestu zatarasila Lucinina ruka.

„Co to děláš?" zmateně jsem se na ni podívala. 

„Ticho," přiložila si ukazováček na rty. Povytáhla jsem obočí. 

„Poslouchej," naznačila mi rty. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě jen střílí, ale pak jsem to doopravdy uslyšela. Z dáli se k nám donášely tlumené hlasy. Čím víc jsme tam jen tak postávaly, tím více se hlasy stupňovaly a přibližovaly. V tom hluku a šustění listí jsem rozpoznala tři osoby. Všechny pochopitelně mužského rodu. Vytřeštila jsem oči a s Lu jsme se na sebe v rychlosti otočily.

A kurva! Naše hlavy se obě na ráz obrátily na cestu před námi. Bez sebemenšího zaváhání jsme se daly do běhu. 

Nádech, výdech, opakovala jsem si v duchu stále dokola. Nevím, jak dlouho jsme už utíkaly, ale začalo mě píchat v boku. 

Sakra! Neměla jsem žádnou energii. Normálně jsem vydržela běhat třeba i hodinu v kuse. To mám z toho, že jsem dnes ráno nic pořádného nesnědla. A vlastně ani nepila. Když tedy nebudu počítat tu minerálku, kterou jsme si s Lu otevřely u auta.

…

„Myslím, že jsme je setřásly." Předklonila jsem se. Dlaně si zapřela o kolena a zhluboka se vydýchávala. 

„Myslíš?" Pootočila jsem hlavu na Luci.  

„Jo," přitakala mi. Narovnala jsem se a rozhlédla se kolem. 

„Měly bychom se odtud co nejrychleji dostat a najít tu posranou silnici," řekla jsem přerušovaně a dlaň si položila na hruď, která se mi nepřestává stále v rychlejších intervalech nadzvedávat.

„To by bylo fajn." Rovněž se narovnala. 

„Tak kudy?" Beznadějně rozhodila ruce a stejně tak jako já před chvílí se bezradně pootáčela po okolí. 

Proč jen jsem nebyla skaut? Kdyby tomu totiž tak bylo, určitě bych tu teď nedumala a bez problému bych zvládla pomocí těch jejich slavných fíglů, skládajících se převážně v rozložení stromů či umístění mravenišť, najít sever či jih.

Moment! Vyskytovaly se v této oblasti vůbec nějaká mraveniště? Já jsem byla vážně beznadějný případ! 

„Co kdybychom to zkusily vzít tudy?" Lu namířila ukazováčkem na nejlépe průchozí cestu. Než jsem vůbec stačila otevřít pusu, abych se k dané variantě vyjádřila, ona si to už mašírovala kolem stromů. Natáhla jsem dlaně před sebe a beznadějně zakroutila hlavou. 

„Proč ne," řekla jsem zbytečně a následovala ji.

…

„Počkej, pomůžu ti." Udělala jsem pár kroků zpátky a snažila se Luci z vlasů vymotat větvičku od stromu. 

„To bolí!" vypískla. Natáhla jsem se k ní a snažila se ten kus klacku z jejích vlasů co nejopatrněji vyoperovat. 

„No tak! Necukej sebou tolik!" napomínala jsem ji. 

„Tobě se to říká, když nemáš ve vlasech větev! Asi přehodnotím svůj názor na čepice," mumlala si dále pod nos. 

„Tak a je to." Podržela jsem větvičku a čekala, až pod ní podleze. Zdálo se, že zbytečně. Ona stále postávala na tom samým místě a ani se nehnula. 

„Hchm… tak pojď!" zavelela jsem. Ublíženě se chytila za hlavu a prsty si začala projíždět své dlouhé vlasy. 

„Ty nebereš absolutně žádné ohledy na zraněného!" Ha! Tak tohle tu už jednou bylo! Ač nerada, musela jsem znovu zavzpomínat na Trevora. Snad bude všechno v pořádku a on… on… no tak, nemysli na to! okřikla jsem se okamžitě v duchu a zakázala jsem si jakoukoli další myšlenku o něm vpustit do hlavy.

„A kudy teď?" Otočila jsem se dokola o tři sta šedesát stupňů. Luci pokrčila rameny. 

„Co já vím?" 

„Dovol, abych ti připomněla, že to ty jsi chtěla jít tudy." Umlčela mě napražením dlaně. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a rameny. 

„Co zase?" zeptala jsem se jí. 

„Ty to neslyšíš?" 

„Ne?" odpověděla jsem jí pohotově. Došla na druhý konec mýtiny a rukou mi pokynula, abych ji následovala. Vzorně jsem k ní doklusala. 

„Slyšíš to svištění?" Stejně tak jako ona jsem se zaposlouchala do dění okolo. 

„Jo," přikývla jsem. 

„To svištění muže znamenat jen jednu jedinou věc…," odmlčela se, „… motory aut. A to znamená…" Ukázala na mě rukou. 

„A to znamená…" zopakovala jsem po ní. Zklamaně svěsila ramena, povzdechla si a přimhouřila oči. 

„To znamená, že se nedaleko odsud nachází silnice." Její hlas postrádal jakoukoliv špetku veselí.

Panebože, já jsem tak tupá! Plesknula jsem se dlaní do čela. „No jo, silnice," zopakovala jsem po ní nadšeně. 

„Ten zvuk vychází nejvíce odtud," navázala zpět na náš předchozí rozhovor. Podívala jsem se na neprůchozí křoví. 

„Neee…," povzdechla jsem si a svěsila ramena.

„Nevzdychej mi tady. Mně se taky zrovna dvakrát nechce do toho…," ukazováčkem namířila na keříky, „… křoví. Ty máš alespoň kapuci, zatímco já…" pokračovala dále v součtu svých stížností.

Ze široka jsem se usmála. No jo, kapuce. Sáhla jsem si za záda a přes hlavu si přetáhla v tento moment moji nejoblíbenější část oděvu. Nasupeně se na mě zaměřila.

„Nic," dopověděla předchozí větu. 

Rukou jsem roztáhla ty malá křoviska a hlavou jí pokynula, aby tam vlezla. Hluboce si povzdechla, ale vykročila.

Rukama si kryla obličej. Jen co byla tak dva kroky přede mnou, následovala jsem ji. 

Brrr… Zimomřivě jsem se oklepala. To, jak mi na dlaních a obličeji ulpívaly ty drobné kapičky vody, mému rozpoložení taky zrovna dvakrát nepomáhalo.

…

„Slavnostně přísahám, že od teďka budu úplně jinak pohlížet na všechny astmatiky." Hluboce jsem si povzdechla. 

„Astmatici si ale nevybírají, jestli budou či nebudou mít přírodu rádi. Jejich alergie je vrozená." Odtáhla jsem další větvičku z dosahu svého obličeje. 

„No jo." Slyšela jsem, jak vypustila z úst, společně s brbláním, kterému jsem naštěstí nerozuměla.

„Tak pojď." Vyšla jsem na malou lesní cestičku a podržela Luci větev, aby mohla pohodlněji projít. Jen co vylezla, začala si dlaněmi oprašovat džíny v oblasti kolen. Jelikož asi třikrát spadla, měla na nich obtisknutou mokrou hlínu. Došla jsem k ní a z vlasů jí začala vytahovat jehličí a drobné úlomky větviček. 

Narovnala se. „Silnice už nebude daleko." 

„A kudy teď?" zeptala jsem se jí. 

„Mohly bychom to zkusit vzít tou cestou," ukázala na rozmáčené bláto, ve kterém se nám topily nohy. 

„Horší než tohle…," rukou poukázala na malé stromečky, z kterých jsme právě vylezly, „… to ani být nemůže." 

„Dobře," odsouhlasila jsem její nápad. Chytila ji za ruku a pomohla jí vysoukat se s bláta. Bylo tu poměrně šero. Uklidňovala mě snad jen myšlenka, že každým krokem jsme se dostávaly blíže k silnici.

…

„Dala bych cokoli za baterku." Luci nadzvedla nohu a klacíkem si začala stírat bahno z boty.

„Nekecej, to i tvoji sbírku kamenů?" zeptala jsem se jí se zájmem. Lucina sbírka kamenů se totiž neskládala z ledajakých kamenů, ale polodrahokamů a drahokamů. 

„No…," zaváhala, „… spíše Stevovu sbírku komiksů." To mě rozesmálo. 

„Myslím si, že to by ti jen tak neprošlo." 

„Proč myslíš?" 

„Ale jako bys neznala ty jeho řeči o tom, že komiksy v sobě nesou novou budoucnost a že mu jednoho krásného dne vydělají pěkný majlant."

„Přehání," odvětila mi. 

„Já to vím, ty to víš, kluci to vědí, ale on zřejmě k tomuto poznání ještě nedošel." Po mých slovech se rozesmála. 

„Hele," ukázala jsem na světlo před námi. „Že bychom se konečně dostávaly ven?" Zrychlila jsem krok.

„Počkej," zarazila mě Luci, „odkdy se světlo pohybuje?" zastavila se a chytila mě za loket.

„Co?" zkrabatila jsem obočí. Ozval se výstřel. 

„Bože, to je auto!" zakřičela jsem. Luci mě vtáhla do lesíka podél cesty a začala se probíjet stromky před námi. Okamžitě jsem ji následovala. O okamžik později jsem uslyšela vypnutí motoru, následně zabouchnutí dveří a pak už jen tiché praskání větviček. 

Luci mě opět zatáhla za rukáv mikiny. 

„Přidej!" zašeptala mým směrem. Jednou rukou jsem si kryla obličej, zatímco tou druhou si snažila rozrážet cestu před sebou. Praskání větviček za námi nepřestávalo. 

„Au…" ozvala se Luci při dopadu na zem. Sklonila jsem se k ní. 

„Jsi v pořádku?" Pomohla jsem jí vyprostit nohu z kořene stromu. 

„Jo," kuňkla a rukou si obemkla koleno. Přehodila jsem si její ruku přes svá ramena a pomohla jí vstát. 

„Musíme jít. Nemůžeme se zastavovat," sdělila jsem jí mezi hlubokými nádechy a opět se s ní rozeběhla. Po chvíli se vzpamatovala a přestala se o mě opírat. Začínalo mě pobolívat v boku. Na chvíli jsem se zastavila, opřela se dlaněmi o kolena a vydýchávala se.  

„Teď není zrovna vhodný čas na přestávku," zasípala Luci a držela si koleno.

„Já vím." Znovu jsem se narovnala a rozeběhla se za ní. Naše hluboké nádechy přerušil další výstřel. 

„Vidím silnici!" zapištěla Luci. To mě donutilo ještě víc přidat.

„Dávej pozor, je tu škarpa," upozornila mě. Doběhla jsem k ní. 

„A je dost hluboká, musíme to přeskočit," udělala jsem pár kroků zpátky, rozeběhla se a skočila. 

„Ssss…" Rozplácla jsem se na silnici jak široká, tak dlouhá a rukou si opatrně nahmatala naražený loket. 

„Jsi v pořádku?" zakřičela na mě Luci. 

„Jo," zahoukala jsem na ni a vysoukala se na nohy. 

„Tak skákej!" Luci se rozeběhla a skočila. Pomohla jsem jí se postavit. 

„A kudy teď?" Podívala se na silnici před námi. Výstřel se ozval znovu. 

„Tak třeba tudy," ukázala na levou stranu silnice, která se kousek od nás stáčela do zatáčky.

„Budeme mít větší šanci se jim ztratit," přikývla jsem a rozeběhla se společně s ní po silnici. Běžely jsme už tak osm minut, když vtom jsme za námi uslyšely auto. 

„Musíme se schovat!" křikla jsem na Luci a hned na to i rozhlédla po stromech, co obklopovaly obě strany silnice. 

„Jsou tu moc velké škarpy, to nepřeskočíme," kroutila Luci bezmocně hlavou. 

„Támhle se zužuje!" ukázala jsem na druhou stranu silnice. Přeběhli jsme ji. 

„Pořád je to ale moc daleko, musíme ještě kousek popoběhnout." 

„Dobře," přikývla jsem, zhluboka se nadechla a opět se rozeběhla. Slyšela jsem, jak se auto stále přibližovalo. Ruku jsem si položila na pobolívající bok. 

„Tady to půjde!" zakřičela Luci a ukázala na škarpu před sebou. 

„Hej!" zakřičel muž, co se vynořil mezi stromy asi dvacet metrů před námi. 

„Stůjte!" zakřičel znovu. Lekly jsme se a rozeběhly se opačným směrem. Když viděl, že jsme ho neposlechly, několikrát za sebou vystřelil do vzduchu.

„Řekl jsem, abyste stály!" Než jsme ale měly vůbec možnost na jeho slova nějak reagovat, ozářila nás záře v podobě dálkových světel.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 24. kapitola: