OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 27. kapitola

19.11.2015 (09:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 599×

27. kapitola

Riova přítelkyně se mi líbila. Byla milá? Taková neprůbojná. Tím ale zase nechci říct, že by byla hloupá. To rozhodně ne. 

Ze začátku jsem si myslela, že se k sobě moc nehodí. K Riovi mi seděl spíše takový ten typ ženy, který si umí stůj co stůj prosadit svůj vlastní názor. Tento můj první dojem na ni se ale úplně vyvrátil v momentě, kdy si Rio chtěl vzít z koše na ovoce, který mi donesla Lu, jablko. 

Whitney, tak se jmenovala, ho okřikla, ať mi to ovoce nejí. S jablkem těsně u pusy se na ni otočil a nadzvedl obočí. 

Všichni v místnosti je napjatě pozorovali a jen tiše čekali, co se bude dít dál. Whitney si založila ruce na prsou a vyměnila si s Riem dlouhý pohled. Rio se od ní nakonec odpoutal pohledem a jablko bez řečí vrátil zpět do koše. 

Otevřela jsem pusu dokořán a s obdivem zírala na Whitney. Nebyla jsem jediná. Robert se k ní ihned natáhl, objal ji kolem ramen, podíval se na naštvaného Ria, škodolibě se usmál a s pohledem spočívajícím stále na Whitney pravil: „Té se drž, líbí se mi." Nebyl by to ale Robert, kdyby ve své mluvě dále nepokračoval: „Věčná škoda, že jsi zadaná, kdybys nebyla, ihned bych po tobě skočil." 

Whitney po jeho slovech zrudla jako pivoňka. Stev se rozchechtal, Logan začal nechápavě pokrucovat hlavou a já s Lu jsme si vyměnily znuděné pohledy. 

Nevím, jestli si Robert všiml našich reakcí, ale jestli ano, nedal to na sobě absolutně znát a ve své mluvě nadále pokračoval. „Co říkáš, nechtěla bys ho za mě přeci jen vyměnit," párkrát nadzvedl obočí. 

Rio po Whitney hmátl, silně ji objal a spařil Roberta mrazivým pohledem. „Klídek, Casanovo," řekl Robertovi. 

Trevor se nahlas rozchechtal a dal mi mlaskavou pusu na tvář. „Nech toho!" zaprotestovala jsem. 

„A čeho?" nevinně na mě zamrkal. 

„Ty víš!" Zatvářil se smutně a začal se ke mně lísat tváří. Rozesmála jsem se, rukama mu zajela do těch jeho rozčepýřených vlasů a jeho tvář si natočila naproti té své. No, konečně jsi dostala rozum! spráskla ruce k sobě Karkulka.

Co ty tu zase děláš! Sem myslela, že jsem se tě už konečně nadobro zbavila! zaúpěla jsem.

Ty a myslet? Ha… to se mi nechce věřit!

Tak už konečně vypadni z mojí hlavy!

Je mi líto, zlato, ale v posledním měsíci ses vyšplhala na samý žebříček lidí, co mě moc a moc baví!

Bože. proč já!

Sebelítost, Willou, vážně?

Drž hubu!

„Ty zkrátka nevíš, kdy přestat," vrátila jsem se zpět do přítomnosti a odpověděla na Trevorovu otázku. 

„Ne," zajiskřilo mu v očích a stydlivě přivřel víčka. Znovu jsem se rozesmála. 

„Image stydlína ti nesluší." Hodil na mě nevinný pohled. Ale sluší, a ty to moc dobře víš! okřikla mě zase ta mrcha v červeném.

Jasně, že sluší, to se jen tak říká, že nesluší, ty káčo! snažila jsem se jí to trpělivě vysvětlit.

Vy lidi máte vážně divnou logiku!

No tak to teda nemáme! hádala jsem se s ní. Možná jenom v našich mozcích chybí program na pohádkové bytosti!

„Myslíš?" zeptal se mě Trevor. Pokroutila jsem hlavou, přitáhla si jeho obličej k tomu mému a políbila ho. V jeho očích jsem spatřila šok. Šok mísící se s překvapením a myslím, že radostí?

Velkou radostí! Oboustrannou radostí! Víc než radostí!

Bože, mohla bys už konečně sklapnout, ať si to můžu pořádně vychutnat! 

„Ehm… tak my půjdeme," slyšela jsem Logana a pak už jen bouchnutí dveří.

Jo, jo, jděte! 

S dlaněmi na límečku jeho košile jsem se od něj pomalu odtrhla. On zamručel a začal mi nosem rajtovat po krku a tváři. Bože, jak tohle bylo příjemný až hrůza!

Jaká hrůza!

To se jen tak… nedořekla jsem to.

Jo, jo, já vím, jen říká!

„Mmm… čím jsem si to zasloužil?" špičkou prstu mi přejel po tváři a následně se mi upřeně zadíval do očí. Povzdechla jsem si, odtáhla se od něj a přejela si dlaní po čele.

„Nevím." A opravdu nevím. 

Jak to, že nevíš?

Prostě nevím!

Trevor se zarazil. „Nevíš?" Znovu jsem si povzdechla. Ano, slyšeli jste správně, já opravdu nevím!

„Vím jenom to, že jsi mi chyběl." Zase se usmál. 

„Takže jsem ti chyběl," zopakoval po mně.

„Bála jsem se o tebe," přiznala jsem se mu nakonec s touto skutečností.

„Hm… bála, jo?" nadzvedl koutek úst a znovu mě políbil.

„Netvař se tak samolibě," okřikla jsem ho, když se ode mě odtrhl. 

„Tak chyběl," opakoval stále dokola. 

„Jo…" kapitulovala jsem nakonec, „… chyběl." Opět se ke mně naklonil a vyhledal má ústa. Po chvilce jsem se od něj zase odtrhla. „Ne, počkej," odháněla jsem ho od sebe dlaní ruky. 

Hej, tobě zase přeskočilo? fňukala zoufalá Karkulka.

Ne, nepřeskočilo, ale někdo z nás dvou musí přemýšlet taky rozumně a nemyslet pouze a jenom na „zábavu“!

Ty toho naděláš, tohle se za zábavu nedá ani převlíct! Já si například takovou zábavu představuju tak, že nás vezme do pokoje, hodí na postel a…

Stačilo! To, že mám na starosti rozumné uvažování, ještě neznamená, že se mi to tak i líbí!

„Proč?" zeptal se Trevor a opět se ke mně pokoušel naklonit. 

„To, že jsi mi chyběl, na našem vztahu ale stále nic nemění." Přestal se snažit ke mně přiblížit a zkrabatil obočí. 

„Co? Jak to myslíš, že nemění?" Tím chceš jako říct, že nebude žádné dovádění v posteli!

To klidně bude, ale s někým jiným!

Tomu snad ani sama nevěříš.

„Já prostě ještě nejsem připravená na dlouhodobý vztah." 

Bože, to je mi naprosto jedno! Pro mě za mě se k němu na veřejnosti chovej jako k poslednímu bezdomovci, ale nemůžeš mi brát tu slast vidět jeho nahej zadek!

„Jak nejsi připravená? Vždyť na vztahu není nic těžkého," divil se. Bože, a to břicho! Já chci břicho!

„Tobě se to možná říká, ale já nejsem zvyklá někomu zcela a úplně věřit. Prostě to neumím," nadzvedla jsem ruce a plácla s nimi zpět do klína. Kdo tady mluvil o důvěře? Ta je jen pro zabedněnce! Já chci břicho! To mi přeci nemůžeš udělat! Já to po-tře-bu-ju!

„Vždyť já o tobě vlastně ani nic nevím a ty o mně taky ne," uvědomila jsem si další důvod, proč bych neměla přistoupit na vážný vztah s ním. Vždyť o tom právě mluvím! Měli bychom se jít poznat! A to hodně detailně!

Mohla bys už konečně sklapnout, ty zvrhlíku!

„Všechno, co je důležité a podstatné, o sobě víme," odporoval mi. To je naprostá pravda! My víme, že má na břiše dokonale vymodelovaných šest buchtiček on, že my máme dvojky, my, že on má pevnej zadek a svalnatý stehna, on, že my máme dlouhý nohy a plochý břicho…

Takhle jsem to nemyslela!

„A právě v tom se pleteš. Ty o mně naprosto nic nevíš." Židličku, na které doteď seděl, si přisunul ještě blíž ke mně a ruce si složil na prsou. Bože, vždyť já málem zapomněla na jeho ramena!

„Tak povídej." Trhnula jsem sebou. 

„Cože?" udiveně jsem se na něj podívala. Cože? Povídat? Blee!

„Řekni mi, co o tobě nevím." Rozklepanými prsty jsem urovnala přikrývku na mém klíně a zároveň se snažila vymyslet, jak nejlíp změnit téma bez toho, aby si toho všiml. 

Byla jsem touto myšlenkou tak posedlá, že jsem si ani nevšimla toho děsivého ticha, které v místnosti v tu ránu zavládlo. Tak teď raď, Karkulko!

Pche… to ty seš tady ta, co má na starosti přemýšlení, pamatuješ?

Trevor se zhluboka nadechl. Pozorovala jsem ho zpod přivřených víček. Stále mlčel. Nakonec svěsil ramena, strnule se narovnal a zadíval se do mé tváře. Zakroutil hlavou a znovu promluvil. 

„No tak," přemlouval mě, „uvidíš, že se ti uleví, až to někomu řekneš, a já se nabízím jako dobrovolník. Není to paráda?" Stále jsem mlčela. Povzdechl si a dlaněmi mi přejel po ruce. „Jestli se bojíš toho, že tě budu soudit, slibuji, co slibuji, já přísahám, že to neudělám. Důležité je to, co je nyní a jaká jsi teď. Neříkám, že to, co se stalo, není důležité, ale je to jen část života. Část života, která dopomohla k tomu, abys byla taková, jaká jsi teď. Všechno má svůj smysl a všechna rozhodnutí mají svůj směr." Vyprostila jsem ruku z jeho sevření. 

„Odkdy se z tebe stal psycholog?" zeptala jsem se ho ironicky.

„Každej policajt je svým stylem psycholog. Viděl jsem věci, na které bych nejradši zapomněl. Zoufalé přítelkyně nebo manželky, které dovolily svým partnerům týrat jejich děti a pak i je. A víš, co je na tom úplně to nejhorší? Ony si myslely, že je něco špatně s nimi, a své partnery stále bezmezně milovaly a omlouvaly. Viděl jsem chlápka, který před očima své manželky zabil jejich dítě, a to jen z toho důvodu, že si jeho partnerka na ples vzala šaty nad kolena a ten psychopat si myslel, že ho tím podvádí.

Nebo kluka, který utloukl svou babičku trubkou od topení, a to jen pro blbý dvě stovky. Toto je smutné.

Smutné je ale také to, že tyto lidi někdo poznamenal. Když byli dětmi, někdo je týral, zneužíval anebo také moc rozmazloval. Neříkám, že k tomu, aby byli takoví, jací jsou, jim musí vždy někdo dopomoct. Někteří lidi se se svými sadistickými sklony už prostě narodí. Je to tak a nepomůže, ani když mají kolem sebe milující rodinu.

Nespravedlivé je ale to, že na rozdíl od dětí, kterým toto rodinné zázemí chybí, mají tito bastardi přeci jen někoho, o koho by se mohli opřít. Někoho, kdo za ně žehlí jejich průsery, a oni jsou přesto nevděční. Pohrdají svými blízkými, využívají je a záměrně jim ubližují. Zatímco dítě z nefunkční rodiny by za tento zájem rodičů nebo svého okolí dalo cokoliv, ale přesto se z toho někdy dokážou vyhrabat.

Stanou se z nich úžasní lidé. Lidé, kteří v životě něco dokážou. Toto je ale ta šťastnější část příběhu. Někteří to prostě nezvládnou. Dělal jsem na případě jednoho kluka, bylo mu čtrnáct, postřílel celou svoji třídu i s učitelkou, a to jen kvůli tomu, že mu dala pětku z biologie. Když s ním mluvil psycholog a ptal se ho, proč to udělal, víš, co řekl?" Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. 

„Že se bál, že mu otec zase podrží ruce na sporáku. A nato psychologovi ukázal obě své zjizvené dlaně." Zalapala jsem po vzduchu. 

„Chce se mi zvracet, když vidím, co dokáží rodiče svým dětem udělat. Jsou to vážně zvěrstva. Za tu dobu, co jsem policajt, jsem se stačil naučit jednu věc. Život zkrátka není fér. Proto tě nehodlám soudit. Věř mi, na to jsou tu jiní." Přikrývku jsem si po těle povytáhla ještě o kousek výš. 

„Když já o tom prostě ještě nedokážu mluvit. Ještě ne." Na obličeji se mu objevil zamyšlený výraz. 

„Dřív nebo později si o tom ale stejně budeš muset promluvit, a radil bych ti, aby to bylo dřív." 

„To je můj problém a ne tvůj," snažila jsem se bránit. Ruku sevřel v pěst. 

„Sakra, Willou! Copak to nevidíš? Dusí tě to a žere zevnitř!" Na jeho slova jsem nijak nereagovala. „Jak myslíš!" prudce se postavil a rozešel ke dveřím. No tak ho přeci zastav! okřikla mě po delší době zase Karkulka.

Já… já nemůžu!

„Ale nemysli si," otočil se na mě, „nemysli si," zase se ke mně přiblížil, „že to takhle nechám!" chytnul mě za tvář a hlavu mi natočil tak, abych mu viděla do té jeho. „Nenechám a postarám se o to, že ty taky ne!" pustil mě a došel ke dveřím. „Ve čtyři hodiny pro tebe přijedu." Sáhnul na kliku od pokoje.

„Myslela jsem, že mě vyzvedne Logan." Seknul po mně pohledem. „Buď připravená, ve čtyři hodiny jsem tady." A nato odešel. 

Po jeho odchodu jsem zůstala jen nehybně sedět. Dokonce jsem ignorovala i tu přikrývku, která mi pomaloučku sklouzávala z těla. „Dusí tě to a žere zevnitř," vzpomněla jsem si na jeho slova.

Ale tak to přeci nebylo, nebo snad ano? 

Poprvé za tu dobu, co odešel, jsem se pohnula a rukama si sevřela hlavu. Nedokázala jsem se v sobě absolutně vyznat. Ruce jsem si zaryla do vlasů. 

Nebo opravdu bylo?

…

Přesně v půl čtvrtý ke mně do pokoje vešla sestra s tím, že mi jde pomoct s převlékáním a balením věcí. Neodmítla jsem její pomoc. Sotva jsem chodila. Nechala jsem se tedy od ní podepřít a odvést do koupelny. 

Pomohla mi přes hlavu opatrně přetáhnout mikinu a navléknout ty volné džíny, které mi Lu přivezla. Chtěla jsem si na nohy natáhnout ještě ponožky, ale ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nemohla jsem se pohnout. 

Ta rána na břiše se důsledkem mého ohnutí vždy ještě více napnula a tím o sobě dávala znát ne zrovna bezbolestným způsobem. 

Když si sestřička všimla mé marné snahy, okamžitě mi ponožky vytrhla z ruky, sklonila se ke mně a poťukala mi na pravé koleno ve znamení, abych nadzvedla nohu. 

Udělala jsem tedy to, co po mně tiše žádala. Ona ani chvilku neotálela a na nohy mi natáhla jak ponožky, tak boty. Opatrně mě dovedla k umyvadlu a já si pod proudem vlažné vody opláchla obličej a rukou prohrábla mé týden nečesané vlasy. 

Když jsem byla hotová, zase mě opatrně dovedla do pokoje a posadila na postel. Mezitím mi naházela všechny mé věci do příruční tašky ležící u postele. 

Trevor se dostavil přesně o čtvrt hodiny později. Nekráčel si to do pokoje jako páv.

Jestli jsem si myslela, že bude stejně naštvaný, jako když odcházel, nemýlila jsem se. Úsečně pozdravil sestřičku, která mi zrovna pomáhala do bundy, a na mě se ani nepodíval. 

Došel k posteli a vzal do ruky mou zabalenou tašku. Sestřička mi pomohla do kolečkového křesla a hned nato došla k nočnímu stolku. Vzala z něj ten košík s ovocem a asi čtyřmi čokoládami. Došla k Trevorovi a začala mu ho podávat. 

„Ne." Zarazila se a podívala se na mě. „Nechte si ho. To je ode mě pro vaše děti." Začervenala se, pohledem uskočila ze mě na košík v její ruce a následovně na Trevora. 

Jeho obličej ale nadále neprozrazoval žádné známky emocí. „Děkuji," pronesla sestřička mým směrem. 

„To já taky," pokývala jsem hlavou. Trevor ke mně došel, chytil vozík do rukou a začal ho se mnou tlačit do chodbičky za dveřmi. 

Uslyšela jsem za námi vzdalující rány připomínající klapání podpatků. Trevor se mnou sjel dvě patra výtahem. Pak zabočil k recepci, kde na nás už čekal sanitář. 

Ten si s Trevorem potřásl rukou a společně s námi se vydal na parkoviště. 

„Moje BMW," řekla jsem překvapeně s pohledem na mém milovaném autíčku. 

„Jo. Tvoje BMW." Otevřel auto, sehnul se ke mně a posadil na místo spolujezdce. Tašku s mými věcmi, kterou si odložil na zem, teď zvedl a hodil na zadní sedadla. 

Rozloučil se se sanitářem, který se už stačil ujmout kolečkového křesla, obešel auto a nastoupil.

„Zvládneš si zapnout pás?" S pravou rukou přitisknutou stále na břiše jsem se natočila a snažila se tou druhou nahmatat pás. „Ukaž," naklonil se přese mě, chytil pás do ruky a připnul ho. Narovnal se opět až na svém sedadle. „Netlačí tě?" 

„Ne," odpověděla jsem mu pohotově „Netlačí." Přikývnul, zasunul klíč do zapalování a otočí jim. Auto okamžitě zapředlo. 

Podíval se do zpětného zrcátka a opatrně vycouval. Asi po deseti minutách naší jízdy jsem poprvé promluvila. 

„Jak dlouho se ještě budeš tvářit tak, jak se zrovna tváříš?" Přeskočil pohledem ze silnice na mě.

„A jak se zrovna tvářím?" Povzdechla jsem si. Vidíš, kam tě dovedlo to tvoje uvažování? vysmívala se mi ta svině s košíčkem.

„Já nechci, abys na mě byl naštvaný." Kdyby to bylo opravdu tak, jak říkáš, měla jsi přenechat veškerou kontrolu mně! Já bych už vymyslela něco „zábavného“, co by našeho kocourka rozveselilo! mnula si ruce jako kočka nad miskou mléka. Jo, a jen tak pro informaci, tato možnost je stále ještě aktuální!

Vrať se tam, odkud jsi přišla, ty osobo hříšná!  

„A jak jsi přišla na to, že jsem na tebe naštvaný?" Založila jsem si ruce na hrudi a významně se na něj podívala. „Dobře, dobře," zvednul a zase položil ruce na volant. „Ale snaž se mě pochopit, chci, abys mi důvěřovala, aby ses…" 

„A ty zase pochop mě," skočila jsem mu do řeči „Nejsem na to zvyklá, prostě to neumím, o své problémy jsem se musela vždy starat sama…" 

„Ale o tom přeci…" 

„Nepřerušuj mě, ano? Tak tedy, není pro mě lehké někomu důvěřovat, lidi, do kterých jsem vkládala svou důvěru, mě vždy zklamali. Ať už šlo o výchovnou poradkyni, která mi slíbila, slyšíš? Slíbila, že nikomu neřekne, o čem jsme spolu mluvily. A víš, co se stalo druhý den, když jsem přišla ze školy domů?" Už už se nadechoval, aby mi odpověděl. 

V poslední chvíli jsem ho ale stačila pohotově zarazit dlaní ruky. „Tak já ti řeknu, co se stalo. Na druhý den, když jsem přišla domů, se na mě otčím vytasil s tím, že jsem si na něj stěžovala, a seřezal mě," zakroutila jsem hlavou a poraženecky se ušklíbla. 

„Nebo Kate, která mi slíbila, že mě bude doučovat angličtinu, nakonec se na mě taky vybodla. Našla si nového přítele a tím pádem na mě neměla čas. A ty její trapný výmluvy. No, to víš, Willou, Josh nemá rád, když se zdržuji moc dlouho ve škole," parodovala jsem ji. 

„Nebo Jeany, slíbila mi, že mě bude krýt a mému otčímovi řekne, že spím dnes u ní. Taky to nedodržela. Dokonce mu řekla, kde přesně mě má hledat. Došel si pro mě až na ten koncert, vytáhl mě ze židličky, dovlekl domů a celý víkend nechal zamklou ve sklepě. Měla jsem štěstí, že jsme v něm měli uskladněné převážně všechny potraviny," znechuceně jsem se ušklíbla. 

„A víš, co mi řekla, když jsem se jí později ptala, proč to udělala?" Zakroutil hlavou. „Že nechtěla mít zbytečné problémy. Chápeš to? Byla jsem pro ni jen zbytečný problém," rukou jsem si prohrábla vlasy a hlavu natočila k okénku.  „Ještě se mi divíš, že je pro mě těžké někomu důvěřovat?" znovu jsem se k němu otočila. „Slovo slibuju pro mě ztratilo jakýkoliv význam už před lety," jako bych vycítila, na co se mě bude chtít zeptat, a tak abych nám ušetřila čas, rovnou jsem mu odpověděla. „Klukům a Lu jsem taky nezačala věřit hned. Chvíli mi trvalo, než jsem k tomu dostala odvahu. A přestože jsou pro mě jako rodina, ani oni nevědí všechno. A to s nimi žiju už čtyři roky." 

Po mé řeči nastalo ticho. „Chápu tě," promnul si čelo, „možná si myslíš, že ne, ale já tě opravdu chápu. A chci, abys věděla, že tě nechci do ničeho nutit." 

„Děkuji." 

„Neděkuj, nemáš za co," nervózně se zavrtěl „No, já… Ehm…" rukou si promnul bradu. „Prostě chci, abys věděla, že kdyby ses potřebovala vypovídat nebo se třeba jen někomu svěřit, jsem ti plně k dispozici." Souhlasně jsem mu to odkývala, vytočila hlavu k okénku a za celou dobu, co jsme jeli, už nepromluvila. Bylo to tak lepší. Pro nás pro oba.

…

Myslím si, že v životě každého člověka jednou nastane ten určitý zlom. Zlom v podobě další cesty, kterou je třeba si zvolit. Jenom na vás záleželo, jakou tratí si přejete, aby se váš život ubíral dál. Jakou překážku si do života vpustíte. Jenom vaše rozhodnutí zapříčiní, kolik výher či proher ta trasa přinese. Jaké překvapení vám život přichystá. Ale ať už si vyberete cestu hrbolatou, hladkou, strmou či klikatou, musíte si uvědomit jedno, a to to, že všechny ty cesty vedou k jednomu a tomu samému cíli. Záleží jen na vás, jakou cestou se k cíli dostanete. Jestli si tu cestu ulehčíte, či ztížíte. Jisté bylo jen to, že vás dříve či později osud stejně dožene. Neutečete před ním. Neutečete před něčím, co je vám dáno. Vy si můžete vybrat pouze způsob či prostředek, jak se ke svému osudu dostanete. 

Z vlastní zkušenosti můžu říci snad jen to, že je lepší se svému osudu podívat zpříma do očí. Zastavit se a ohlédnout se za sebou. Ohlédnout se na to, co by bylo, kdybyste se věčně neschovávali či byli hluší ke svému okolí a slepí ke skutečnosti, která přímo bila do očí. 

Taky jsem se schovávala. Nechtěla jsem si připustit, že mám problém, ale hlavně jsem ho nechtěla řešit. 

Co nechtěla? Já si ho odmítala připustit. Hodně jsem o tom všem přemýšlela. Za ten poslední měsíc, co jsem se zotavovala, jsem na to měla i dost času. 

Myslela jsem si, že jsem sama se sebou vyrovnaná, že mi nic nechybí. Nic neschází. Jaký to byl ale omyl, mi došlo až později. Velký omyl. 

Teď se to už ale nebojím přiznat a vyslovit. Dokázala jsem o tom mluvit. Bylo to sice těžké, ale zapíráním pravdy se stejně nic nezmění. 

Tohle všechno jsem si ale začínala uvědomovat až v tý nemocnici. Až když jsem byla tolik blízko smrti. 

Konečně mi blýsklo, bylo to tak zdrcující přiznání, až jsem zalapala po dechu. 

Přehlížela jsem svůj problém. 

Přišlo to tak náhle a najednou, jako by mi někdo vrazil kudlu do zad. Uvědomila jsem si, že můj život naprosto postrádal nějaký ten směr a cíl. Že jsem vlastně neměla absolutně žádnou představu o své budoucnosti a že jsem ani s žádnou budoucností nepočítala. Žádnou neplánovala. 

S tímto přiznáním jsem si uvědomila také to, že takhle to rozhodně nechci. A právě tohle byl ten okamžik, kdy jsem si řekla to své dost. 

Přesně si pamatuji, kdy jsem v sobě našla tu odvahu zeptat se sestřičky na nějakého dobrého psychologa. Bylo to přesně deset minut před mým odchodem z nemocnice.

Házela mi do tašky všechny mé věci a mezitím mi vyprávěla o svém tříletém synkovi Tedovi a pětileté dceři Coni. Už jen z jejího vyprávění jsem věděla, že je miluje. Zmínila se mi i o svém manželovi, který byl opravář. Byli rodina. 

Nevydržela jsem už déle čekat a odkašlala si. Přestala mluvit a tázavě se na mě otočila. Při pohledu do její tváře jsem úplně ztratila řeč. Došla ke mně, pohladila mě po rameni a zeptala se mě, co se děje. 

A právě to byla ta chvíle. Zničehonic jsem to ze sebe vychrlila. Úplně všechno. 

Chvíli po tom jsem jen tak tiše seděla a pozorovala podlahu. Ona mě znovu pohladila po rameni a se slovy, že je hned zpátky, se vrátila s malou vizitku. Podala mi ji. Vzala jsem ji do ruky a přečetla si jméno na ní uvedené - Dr. Janine Morganová. Vděčně jsem se na ni usmála. Ona mi úsměv opětovala a pokračovala v balení mých věcí a vyprávění o tom, jak je malý Ted roztomilý, když se snaží vyšplhat na křeslo. 

Později, když jsem byla doma, jsem o mém předchozím nápadu kontaktovat psycholožku začala váhat, ale nakonec jsem to přeci jen zvládla. 

Na mobil jsem v rychlosti vyťukala ta patřičná čísla a pak už jen čekala. Jak se později ukázalo, z Dr. Janine Morganové se vyklubala velmi milá a inteligentní žena. 

Domluvila jsem se s ní na pár sezení. Už jen to, že jsem si o svém problému s někým promluvila, bylo velmi osvobozující. Řekla jsem jí úplně všechno o sestře Albrechtě i o ostatních dětech, co mě bily a šikanovaly. 

O svém nevlastním otci, který v době mého dospívání převzal stejnou štafetu a jen pokračoval v tom, co v děcáku započali. 

O tom, jak ho mé roky k plnoletosti čím dál tím víc přiváděly do nepříčetnosti. 

O tom, jak si na mě vylíval svou zuřivost. 

O všech jeho napadeních určených na mou osobu. 

O těch pocitech méněcennosti, kterými jsem trpěla. 

O tom, jak mě ostatní děti ponižovaly, kradly mi jídlo a oblečení. 

Řekla jsem jí i o tom, jak mi nadávaly do špíny a já jsem se později opravdu jako špína začala cítit. 

Nejdříve jsem si myslela, že bude těžké tohle všechno vyslovit. V hloubi duše jsem totiž stále doufala, že si to jen nalhávám, ale jak jsem ty věci, co mi prováděli, vyslovila, ihned jsem věděla, že si nenalhávám absolutně nic. 

Všechno to byla pravda. Každičké slovo. Když jsem to ze sebe konečně dostala, sklopila jsem pohled a zadívala se na své křečovitě sevřené zápěstí položené v klíně. Připadala jsem si jako nahá. Úplně jsem se před ní odhalila, obnažila. 

Úplně celá. Věděla o všech mých slabinách. 

Cítila jsem se strašně zranitelně a jen s hrůzou čekala na její reakci, která ale pořád nepřicházela. Byl to ten nejdelší okamžik v mém životě. Než promluvila, zhluboka se nadechla.

Pamatuji si, jak jsem sebou při tomto jejím gestu jen instinktivně škubla. Nevěděla jsem totiž, co mám od ní očekávat. Ona mě ale absolutně překvapila. 

Povzdechla si a mým směrem pronesla: „Máte neuvěřitelně silnou osobnost. Mnoho lidí by se pod náporem toho, co jste zažila, zhroutilo, ale vy ne, vy jdete dál, a právě za to vás obdivuji." Můj pohled okamžitě vyhledal ten její. Usmála se na mě a začala se mnou mé problémy řešit.

Pomohlo mi to. Můj bože, opravdu pomohlo! Konečně existoval někdo, kdo věděl celou pravdu.

Už po pátém sezení jsem mohla říci, že jsem se cítila mnohem lépe. Samozřejmě, že se mi jí svěřovalo velmi těžce. 

Koneckonců jsem to v sobě držela příliš dlouho, ale podle jejích slov jsem se rychle zlepšovala. Na posledním sezení jsem si dokázala naplno uvědomit rozsah toho, co jsem podvědomě dělala. Jak jsem to v sobě dusila a také to, že to nebylo dobré. Že to nebylo správné. 

Teď už to ale vím. A tu stejnou chybu už znovu neudělám. 

Ale jako každý příběh, měl i ten můj svou trhlinu. Věděla jsem to ještě dřív, než to vyšlo na povrch. 

Zkrátka jsem nedokázala uvěřit tomu, že i pro mě je někde v dáli připravený nějaký ten šťastný konec. Nějaký happy end. 

A taky že jsem měla pravdu. 

Smutné na tom bylo ale to, že jsem se z celého srdce snažila věřit tomu, že to tak není a že i já mám nějakou tu šanci. 

Doufala jsem v to. Jak jen jsem byla naivní a bláhová. Měla jsem hned vědět, že když všechno vypadalo až příliš dobře, objeví se něco, cokoli, co tuto povedenou idylku zašlape do země. 

Toto se událo i v mém případě. Objevilo se to, zrovna když jsem to nejméně očekávala. 

Bylo to něco, co se nedalo jen tak přehlížet, jen tak vyřešit. Bylo to něco, co změnilo můj život od základů…

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 27. kapitola: